Při nedávném rozhovoru s inženýrkou Adélou Polonyiovou z katedry etologie a zájmových chovů České zemědělské univerzity v Praze jsme se seznámili s pohledy na stres psů vyplývající z výzkumů vědeckých týmů mnoha univerzit a ústavů. Ačkoliv je snahou iFauny k textům dodávat fotografie ilustrující popisované děje či situace, v případě stresu to není jednoduché.
Zachytit moment stresovaného psa nebo jiného zvířete vyžaduje být s fotoaparátem na místě, kde k takovému dění dochází. A nahrát situaci, kdy bude zvíře stresované, by nebylo vždy fér. Proto jsme k uvedenému rozhovoru s Adélou Polonyiovou připojili fotografie, které sice stres mohou připomínat, ale pokud nevíme, co bylo před a po zachyceném momentu, pak s jistotou nelze tvrdit, že jde o stresované zvíře.
Zdá se však, že místo fotografií pravdivě ilustrujících stres zvířete nám může takové situace, které připravila sama příroda, přiblížit zvěrolékař a starosta Mělníka Ctirad Mikeš. Osobně se totiž setkal se stresovanými zvířaty při největší povodni v Čechách.
Bylo to v roce 2002 a MVDr. Mikeš byl v té době vedoucím odboru životního prostředí na mělnickém městském úřadu. Organizoval a osobně se podílel na záchraně bezpočtu psů, koček, prasat, králíků, slepic i kachen.
Kachny jsou samozřejmě dokonalými plavci, ale když jsou zavřené v zastřešeném prostoru, kde nemají úniku, není jim to nic platné. Lidé, kteří by jim pomohli, se často před velkým přívalem vody sami na poslední chvíli zachránili nebo byli evakuovaní a do zatopených míst často omývaných silným proudem rozvodněného Labe a Vltavy už se nemohli vrátit. A stoupající voda zavřeným kačenám nedávala šanci.
Často na tom byla stejně i další jmenovaná domácí zvířata, pokud se nacházela uzavřená v chlívcích, v domech nebo když byli psi uvázaní na řetězu.
„Nezbývalo nám nic jiného než zámky urazit a dveře otevřít nebo rovnou vypáčit, psy zbavit úvazných řetězů. Zvířata tak dostala šanci zachránit se, plavat a neutopit se. V další fázi jsme pak zatopená místa znovu obeplouvali na loďkách a zachraňovali zvířata trčící na vyvýšených místech. V průběhu asi pěti dnů jsem se setkával s bezpočtem zvířat, která doplavala na nějaké vyvýšené místo, kde přežívala. Byly to ponejvíce střechy domů, garáží, kůlen a jiných staveb. Snažili jsme se je odchytit a převézt do našeho útulku pro zvířata. Ovšem s mnohými stresovanými jedinci to nebylo jednoduché. Stres pramenil z neznámé a život ohrožující situace, dále pak ze tří- až čtyřdenního hladovění a u některých zvířat také z vysílení z dlouhého plavání. Stresové chování se projevovalo často velmi intenzivně, a to dvěma krajními způsoby,“ vybavuje si doktor Mikeš silné zážitky i po tolika letech.
„Prvním projevem byla apatie, kdy psi a kočky byli často stočení do klubíčka a sklíčeně a s nedůvěrou pozorovali své zachránce. Nikterak se nebránili a nechali se odvést nebo odnést na loďku nebo do auta a přepravit do útulku. Těžké to ovšem bylo u těch zvířat, u nichž se stres projevoval agresivními výpady proti zachráncům. V těchto případech jsme se neobešli bez klasických odchytových pomůcek.
Kromě domácích prasat jsem se s agresivním chováním setkal u většiny jmenovaných zvířecích druhů. Trápení zvířat ovšem transportem do útulku neskončilo. Útulek jsme samozřejmě museli provizorně a rychle rozšířit, ale přes veškerou snahu se i tam u většiny klientů projevoval posttraumatický stav.
Zvířata jen málo přijímala potravu a stále se ohlížela, co se bude dít. Samozřejmě že k tomuto stavu přispívalo i nové cizí prostředí, neznámí lidé, jiné krmivo a možná i větší koncentrace zvířat na určité ploše.
Psi po dvou dnech začali komunikovat a žrát. Za pár dní se chování vrátilo k normálu i u ostatních zvířat,“ vzpomíná doktor Mikeš a dodává, že ještě větší stres pozoroval u srnčí zvěře.
„Některé plavající srnky proud vody natlačil na ploty, a protože se nedokázaly orientovat a doplavat na vhodnější místo, snažily se prodrat plotem nebo ho překonat a to je natolik vysílilo, že zkolabovaly a utopily se. Jen málo z nich jsme zachránili.
Jednodušší to bylo s divočáky. Ti jsou dobří plavci, a tak doplavali na okraj města a vyrazili do ulic. Skupiny jsme pak postupně vytlačovali mimo město autem. Myslím, že divočáci jsou přizpůsobiví, takže u nich se stres příliš neprojevoval, alespoň ne u těch, které jsem mohl pozorovat,“ uzavírá své poznatky MVDr. Ctirad Mikeš.
A co dodat na závěr? Snad jen malou poznámku, že tým záchranářů neměl čas ani myšlenky na fotografování stresovaných zvířat. Musíme se tedy spokojit jen se záběry mělnického fotografa, které jsou uložené v několika kronikách dokumentujících, co s městem a okolím udělal rozvášněný vodní živel.