Když se koncem devadesátých let ustálily podmínky na trhu s krmivy a přestala být o krmení nouze, vedlo to mimo jiné i k tomu, že se v našich chovech objevily i dříve nevídané druhy ptáků. Tedy v chovech? To dost přesně říci nemohu. Ptáci se sice objevili, ale jak se zdá, chovatelé zatím neměli příliš volných finančních prostředků na to, aby ptáky skutečně nakoupili pro chov v patřičném množství.
Dnes je situace jiná. Když se něco objeví k mání, je kdekdo ochoten si přijet osobně opravdu zdaleka, i když to něco stojí. V současnosti by vám ruce utrhli za něco, nad čím se ještě včera ohrnoval nos.
Jako důkaz, že někde v našich klecích poletovaly i druhy, které byste u nás dnes marně hledali, vám mohu představit několik obrázků astrildovitých rodu Lonchura z oblastí Nové Guineje a přilehlých ostrovů.
Bohužel se již nepamatuji, kde a kdy, případně u koho jsem ty ptáky vyfotil. Jenom u jednoho druhu si pamatuji, že to bylo až v Budapešti, protože to byla tenkrát cesta více než dobrodružná, plná zážitků.
Ti ptáci se sice potom objevili i u nás, ale protože jsem fotku již měl, tak jsem je znovu nefotil. Ono to focení na barevné diapozitivy lezlo docela do peněz. Podívejme se tedy na několik druhů těchto ptáků, protože na fotografiích je vždy živý exemplář, což bývá také o krok lepší než kreslená ilustrace.
Ptáky popsal poprvé francouzský přírodovědec Vieillot v roce 1805 v publikaci Historie naturelle des plus beauxchanteurs. Tabule 54. V současnosti jsou řazeni také do rodu Munia Hodgson, 1836.
Vzorek pocházel z ostrova Timor, který je dnes dělen na dvě části. Západní část připadla k Indonésii, ta východní je samostatná, původně pod australskou správou.
Dnes jsou panenky pětibarvé děleny do tří zeměpisných forem. Do Evropy byly dovezeny poprvé do zoologické zahrady v Londýně teprve v roce 1939. Po válce se dostaly do Evropy až v roce 1976 a podařilo se je odchovat v roce 1980.
Po roce 1980 bylo několikrát dovezeno do Evropy větší množství těchto ptáků. Že se nějací tenkrát objevili i u nás, toho budiž dokladem obrázek.
Nominátní forma Lonchura (Munia) quinticolor quinticolor (Vieillot, 1805) má kostřec žlutý, pod zobákem je tmavě hnědá, hnědé líce jsou jemně skvrnité. Obývá východní Timor, ostrovy Sermata a Tepa.
Forma Lonchura quinticolor sumbae (Restall, 1995) je rozšířena na ostrovech Sumba, Suwa, Roti a na západním Timoru. Tato forma je pod zobákem tmavší než forma nominátní, na lících kaštanově hnědá bez skvrnění, kostřec má kaštanově hnědý.
Forma Lonchura quinticolor wallacii (Sharpe, 1890) má být domovem na indonéských ostrovech Lombok, Sumbawa a na západní a střední části ostrova Flores. Pod zobákem je nejtmavší ze všech forem, až černá, na temeni tmavě šedá, líce kaštanově hnědé a skvrnité, kostřec tmavě kaštanově hnědý.
O odchovech u nás nemám žádné zprávy, vyloučeny však nejsou, protože mám na fotce i dosud nevybarvený exemplář. Mohl být také součástí importu.
V devadesátých létech byly tyto panenky v Německu dá se říci v kurzu.
Mají to být poněkud choulostiví ptáci, zvláště na teplotu, čemuž se nelze divit. Pocházejí z oblastí teplých a vlhkých. Kombinaci vlhkosti a nízké teploty neznají a může být pro ně kritická.
Po stránce systematické a názvoslovné lze tyto ptáky považovat za špek či snad klasický chyták. Když si prohlížíme práce různých autorů, zjistíme, že ptáci jsou tu považováni za samostatný druh, tu za pouhou formu druhu Lonchura tristissima (Wallace, 1865).
Robin Restall, který v roce 1996 vydal téměř třísetstránkovou monografii Munias and Mannikins, tedy speciální publikaci o panenkách, je považuje za samostatný druh.
Rovněž tak Peter Clement ve své knize Finches & Sparrows, která vyšla o dva roky dříve.
Oproti tomu autoři Jürgen Nicolai & Joachim Steinbacher v knize Prachtfinken Australien, Ozeanien, Südostasien se drží dřívějšího řazení těchto ptáků jako formy druhu L. tristissima.
Toho se drží i naše Soustava a české názvosloví ptáků světa. Z toho vychází i použité české pojmenování panenka žlutohřbetá.
Není to právě šťastně zvolené jméno. Hřbet jsou záda a v těchto místech není žádný druh z rodu panenek žlutě zbarvený. Barevné rozdíly na horní straně těla těchto ptáků najdeme o něco níže, a to na kostřeci a horních krovkách ocasních. Podle zbarvení peří na těchto částech těla se můžeme lépe orientovat při určování jednotlivých druhů či forem.
Němčina používá pojmenování Perlenbronzemänchen, což dobře vyjadřuje vzhled ptáků ihned při prvním pohledu. Ostatně první ptáci se k nám dostali právě z Německa se jménem panenka perličková.
Tomuto zmatku se nemusíme příliš divit, protože ti ptáci pochází z krajů, kde ještě za mého mládí žila převaha lidojedů. Tvůrci názvů ty ptáky na vlastní oči neviděli, přesto jsem je u nás vyfotil, nejspíš asi na výstavě v Nymburku.
Podle neověřených zpráv se jejich odchov v Evropě podařil v létech 1981/1982. Výhodou je, že se u nich dá rozeznat pohlaví, i když rozdíl ve vybarvení není nijak výrazný. Samec je pod zobákem, na bradě až hrdle výrazně světlejší než samice.
Avšak hlavní problém při klasifikaci rodu Lonchura tkví v tom, že existuje hned několik druhů panenek, jejichž peří se jeví celkově jako téměř černé, ale ti ptáci se liší jen v detailech svého vybarvení. U živých ptáků můžeme pozorovat jisté rozdíly ve velikosti těla a jeho proporcích. Skutečnou velikost těla na fotografiích nevidíme, proporce těla téměř také ne. Na muzejních exponátech velikost a proporce těla rovněž nemůžeme porovnávat, což právě způsobuje rozdílnost názorů.
Hledat vhodná česká jména pro velmi podobně vypadající ptáky je potom oříšek. Pro jména vědecká platí jistá pravidla, která sice nejsou dokonalá, nicméně to pravidla jsou.
Pro jména česká taková pravidla dost dobře nemohou platit všeobecně, hlavně proto, že u našich domácích ptáků známe jejich jména mnohem déle, než byla dohodnuta pravidla pro jména vědecká.
Nejdůležitější zásada je, že dva druhy nemohou mít stejné jméno. V mnoha případech to potom brání tomu, aby ptáci měli české jméno příhodnější, podle kterého bychom se mohli okamžitě orientovat.
V případě panenek to platí téměř bezezbytku. Máme třeba panenku bělohlavou – Lonchura maja, která bývala do Evropy dovážena ve velkých počtech za nízkou cenu, protože to je druh považovaný za škůdce rýžovišť, zatímco podobná panenka bělolící nebo bledá je hodně podobná, také světlá na hlavě, ale vyskytuje se zcela jinde a do Evropy se dovážela jen minimálně.
Rozdíl mezi těmito druhy je viditelnější v oblasti břicha spíše než v oblasti světlé hlavy. Jenže jméno panenka žlutobřichá je již obsazeno zcela jiným druhem, který žije v Austrálii.
V první řadě by chovatelé měli mít povědomí o tom, že s panenkami je to prostě poněkud složitější a jejich česká jména tak docela neodpovídají tomu, jak tito ptáci ve skutečnosti vypadají.
Proto také vracím do hry obrázky použité již dříve v případě černě vybarvených panenek i obrázek panenky bělohlavé, aby byly vedle sebe pro lepší porovnání.
V dnešním našem případě, kdy považujeme panenku perličkovou za samostatný druh, se sluší říci, že dnes existují dvě zeměpisné formy, a to forma nominátní Lonchura leucosticta leucosticta (DʼAlbertis & Salvadori, 1879) a forma Lonchura leucosticta moresbyi Restall, 1995, která nese jiný barevný odstín a je méně tečkovaná na bocích v jejich zadní části.
Panenka perličková je někdy řazena jako forma neboli poddruh tohoto druhu, jak již bylo řečeno.
Soustava uvádí jako alternativní český název panenka žlutokostřecová. To sice nejlépe vyjadřuje vzhled ptáků, ale to tahá za uši, navíc tento název jindy použit nebyl.
Je tu však i další rozdíl ve prospěch názoru, že jde o dva druhy. Ptáci jsou typově rozdílní, pokud jde o velikost a stavbu těla.
Panenky perličkové jsou tělem podobnější běžným druhům, jako jsou panenky bělohlavé nebo tříbarvé, kdežto ty žlutohřbeté vzácnějším ostrovním trpaslíkům, jako jsou panenky šedokrké.
Jejich postava je menší, a hlavně kratší. Jsou to tmaví ptáci se žlutým kostřecem a náznakem světlých skvrn v opeření, jak která podle formy, nikdy však natolik výraznými jako u panenky perličkové.
Pokud se týká rozšíření těchto ptáků na Nové Guineji, je to docela výrazné. Panenky perličkové obývají jih ostrova, kdežto panenky žlutohřbeté jeho sever. Oba druhy odděluje vysoké centrální pohoří táhnoucí se po celé délce ostrova.
Pokud se týká zeměpisných forem, u panenky žlutohřbeté byly popsány tyto formy:
1. Lonchura tristissima tristissima (Wallace, 1865),
2. Lonchura tristissima hypomelaena Stresemann & Paludan, 1934,
3. Lonchura tristissima calaminoros (Reichenow, 1916),
4. Lonchura tristissima bigilalae Restall, 1995.
Tyto panenky jsou podobné jak panenkám bělohlavým, tak panenkám bledým, naštěstí tento monotypický druh nese na těle jeden dobře viditelný rozlišovací znak. Je jím světlý, až bílý pruh oddělující barvu prsou od barvy břicha, které mají tmavší tón.
Restall kreslí u tohoto druhu výrazné světle žluté horní krovky ocasní, u Clementa jsou kreslené spíše do okrové žluté.
Na našem obrázku to vypadá spíše na světle hnědou barvu, což může být ovlivněno stářím ptáka i jeho přesunem do Evropy.
Mláďata mnoha druhů panenek jsou si k nerozeznání podobná a ptáci jsou potom s vyšším věkem výrazněji zbarvení.
Určovat pohlaví většiny druhů panenek podle jejich zbarvení nelze. Samce lze odlišit pouze podle zpěvu nebo snad lépe řečeno v toku, kdy přednášejí něco jako zpěv, ale hlavně přitom zaujímají vzpřímený a načepýřený postoj. Takový postoj je nepřehlédnutelný, avšak musíte jej vypozorovat.
Panenky bělolící mají být monotypickým druhem, který pochází jen z malého území na severozápadě Nové Guineje, jež je popisováno jako pohoří Arfak, a okolí jezera Anggi na poloostrově Vogelkop.
Tito ptáci jsou také někdy přiřazováni k druhu Lonchura caniceps.
Pro srovnání máme dnes přiřazen i obrázek panenky temné ‒Lonchura stygia Stresemann, 1934, o které však byla řeč již dříve a která je velmi podobná další panence, šedokrké. O té jsem se již také dříve zmínil.
Samozřejmě existují i další druhy panenek, které se do našich klecí dosud ani nedostaly, svým vzhledem mohou být však velice atraktivní. Nemusíte se tím trápit. Dovozy ptáků do Evropy jsou v současnosti velmi omezené, proto setkání s těmito ptáky můžeme považovat za opravdu vzácnou příležitost.
Pokud by snad byli dokonce i ke koupi, neváhal bych. Kdybych tedy neměl zrovna díru v kapse. Samozřejmě.