Polský ogar

Polsko má pět uznaných plemen psů: podhalaňského ovčáka, polského honiče, polského chrta, polského ovčáka nížinného a polského ogara. U polského ogara občas vzniká při překladu do jiného jazyka problém, že je překládán jako „polský honič“. To přineslo do informací o těchto plemenech za poslední roky poměrně velký zmatek. I když ogar honič je, plemenem s názvem „polský honič“ opravdu není. Polský honič má jinou velikost, jinou barvu, celkově jinou stavbu těla, a také jiný charakter. Postavit je vedle sebe = určitě je od sebe rozeznáte. 

Začátek polských loveckých psů ‒ honičů

Dávný původ polského ogara není zcela podložen, stejně jako je tomu u drtivé řady jiných plemen. Dlouhou historii však polský ogar rozhodně má. 

V kronice z 11. století podepsané jménem Gallus Anonymus najdeme první zmínky o lovu se psy v Polsku, s honiči. 

Další pojednání o loveckých psech na území Polska nalezneme v kronice ze 14. století, kde je zmínka o honičích chovaných výhradně pro královský lov. Ti, na rozdíl od chrtů, kteří loví především očima (loví co vidí), plně využívali svého čichu.

V časové lince následuje další objevená zmínka o loveckých psech sledujících stopu nosem v Polsku. Objevila se v knize o hospodářství Piotra Krescentyna „Księgi o gospodarstwie“. Ten se zřejmě poprvé zmiňuje o psech „ogarech“. Tato kniha byla vydána v Krakově v roce 1549. 

Také v próze „Život dobrého člověka“ („Żywocie człowieka poczciwego) z roku 1568 napsané Mikolajevem Rejem najdeme zmínku o loveckých psech používaných v Polsku. 

Polské honiče (všeobecně) zmiňuje ve své básni z roku 1595 „Myśliwiec“ i Tomasz Bielawski. 

Za první popis polského ogara je považován text v knize „Zwierząt domowych i dzikich osobliwie krajowych history i naturalnej początki i gospodarstwo“ od Krysztofa Kluka (1779).

Hony a lov zvěře byly po staletí u šlechty velmi populární a v Polsku opravdu velmi četné. Lesy byly husté, rozsáhlé a plné zvěře. K tomu bylo zapotřebí velké množství psů, kteří byli nepostradatelnými pomocníky. Přece jen vynález střelné zbraně použitelné při lovu přišel k rozmachu až od 15.století. 

Podle typu a prostupnosti lesa byly zapotřebí někde rychlí a jinde pomalí honiči. Lov s honiči těžkého typu (pomalejší ogaři) se dlouho provozoval zejména v severovýchodní a východní části Polska. Obzvláště v oblasti Vilniusu, Volyně a Polesie.

Rozdělení polských psů pracujících nosem

V roce 1608 bylo sepsáno hrabětem Janem Ostrorógem odborné pojednání o lovu a loveckých psech s názvem „O honících psech a lov s nimi“ („O psach gończych i myślistwie z nimi“). 

Upravené a doplněné znění v roce 1618 pak neslo název „Lov s ogary“ („Myślistwo z ogary“). 

V těchto dílech se J. Ostroróg zmiňuje o psech pracujících nosem, čichem, honičích a barvářích, které sám dělí do dvou typů. Tím získáváme první přímý důkaz o existenci dvou typů polského honiče, lehkého a těžkého typu, polského honiče a polského ogara v 17. století. Těžšímu typu se od té doby začalo říkat ogar.

Honiči se používali při lovu v Polsku běžně už ve vrcholném (rozvinutém) středověku. Lov byl oblíbenou zábavou královských dvorů, kde byli psi drženi ve velkých smečkách. Ti se někdy náhodně, jindy cíleně křížili a život byl ponechán jen těm nejlepším loveckým jedincům, pomocníkům při lovu.

Při pohledu na polského ogara je zřejmé, že typově patří do skupiny plemen s přímou návazností na psa svatého Huberta (bloodhounda). Polsko mívalo s Francií velmi dobré vztahy, a tudíž šlechta byla mimo jiné obdarovávána psy sv. Huberta. Ti byli následně kříženi s místními polskými loveckými psy. 

Rozvoj polského ogara probíhal především na východě Polska. Nejvíce polského ogara ovlivnili místní tatarští honiči, kteří se vyskytovali nejen na území dnešního Polska, ale dnes i sousedních států: Litvy, Běloruska a Kaliningradské oblasti, exklávy Ruské federace.

Dlouhou dobu nebyl polský ogar vyloženě ustáleným plemenem. Předpokládá se, že k jisté dávce přikřížení došlo v 18. století také s anglickými foxhoundy. Byl však vždy těžším typem připomínajícím bloodhounda exteriérem i povahou. Majitelé psů se však stále snažili vylepšovat jeho lovecké schopnosti různým experimentováním při křížení s jinými plemeny.

Největší sláva pochází z 19. století

V roce 1819 se Jan Szytier rozepsal v „Poradnik Myśliwych“ o typickém exteriéru a částečně i povaze jak polského ogara, tak polského honiče. Následně to zopakoval v roce 1821 v časopise Sylwan V. Kozlowski, který k popisu přidal obrázky obou plemen, typů honičů chovaných v Polsku. 

Brzy nato, v letech 1823‒1825, vznikla kniha I. Bogatynského s názvem „Nauka lowietstwa“, která také velmi podrobně popisuje tato dvě polská lovecká plemena. 

Nelze se zde nezmínit o obrazu z roku 1835 Edvina Henryho Landseera, jenž má podle některých chovatelů znázorňovat polského ogara. Podobnost s bloodhoundem byla v tu dobu značná, tak proč ne. Je však pravdou, že sir Landseer, který velmi často zachycoval olejomalbou v tu dobu chovaná plemena, byl Brit a maloval především v Anglii se vyskytující plemena. Navíc obraz nese pojmenování „Spící bloodhound“. Odpověď na otázku, zda se tedy jedná o zobrazení polského ogara, nebo anglického bloodhounda, se zdá být jasná. 

Každopádně až do konce 19. století byli polští ogaři velmi známí, oblíbení, exteriérově celkem ustálení a vcelku hojně chovaní. V tu dobu se o polském ogarovi psalo nejen v Polsku, ale také v Německu či Rusku.

Nečekaná ztráta plemene

Ovšem složitá historie Polska na začátku 20. století a také nerozvážné křížení polských ogarů způsobily, že plemeno v první polovině 20. století téměř zaniklo. Na polském území se v padesátých létech 20. století již nevyskytoval žádný jedinec polského ogara. Samozřejmě za to mohla válka, ale také fakt, že Polsko přišlo o Kresy a další oblasti, kde se ogar hojně vyskytoval. Polský honič tak zůstal na druhé straně polských hranic. 

Plemeno zachránil Piotr Kartawik. Ten přivezl v roce 1959 z Běloruska (některé zdroje uvádějí Litvu) tři polské ogary: Burzana (pes), Czitu (fena) a Zorku (fena). Začal s obnovou chovu a založil svou chovatelskou stanici „Z Kresów“. 

K P. Kartawikovi se přidal další obdivovatel polských ogarů Jerzy Dylewski. V roce 1964 vypracoval plemenný standard, který byl roku 1966 zaregistrován u FCI pod číslem 52. 

Bohužel koncem 60. let 20. století chovatelské úsilí na chvíli zastavila tragická smrt P. Kartawika. Naštěstí jeho odchovy a jejich majitelé postupně navázali na jeho snahu o záchranu plemene a pozvolna v chovu pokračovali dále.

Velmi složitý chov plemene

Novodobý chov vznikl na úzké příbuzenské plemenitbě, protože více jedinců čistých polských ogarů nebylo k dispozici. Aby se chovatelé vyhnuli inbreedingové depresi a s ní spojenými zdravotními a chovatelskými problémy, hledali chovatelé do chovu psy a feny fenotypově odpovídající standardu, kteří však nebyli potomky polských ogarů zapsaných v plemenné knize. Tito psi a feny pak v průkaze původu měli napsané jméno, ale namísto chovatelské stanice byla dopsána zkratka NN.

Při záměru chovu polského ogara musí chovatel myslet nejen na exteriérovou a povahovou kvalitu potomků a spojených jedinců, ale také dávat pozor na příbuznost v chovu, která by snadno mohla toto zajímavé plemeno zničit.

V roce 2010 byl v Polsku schválen šlechtitelský plán pro chov meziplemenných kříženců polského ogara a black and tan coonhounda. Těmto odchovům se říkalo „coogaři“. 

K tomuto oživení chovu byli použity tři feny polského ogara a pes plemene black and tan coonhound jménem Genesis Man in the Moon. 

Vzniklo 18 potomků, kteří byli zaregistrováni do plemenné knihy. Nesměli se účastnit výstav, ale loveckých zkoušek ano. Jedinci s plným třígeneračním původem a po pozitivním posouzení byli zapsáni jako čistokrevní polští ogaři. 

I když přikřížení jiného plemene může způsobit v chovech nemalé problémy, pro oživení chovu a zmenšení příbuznosti mezi jednotlivými polskými ogary to jistě stálo za to. 

Očividně se chovatelé a klub snaží všemi možnostmi udržet plemeno zdravé a s budoucností. Navíc se vývoj plemene nenápadně oddaluje od srovnávání s bloodhoundem a jde si svou vlastní cestou.

Samozřejmě největší početnost plemene je stále v zemi původu, v Polsku. Několik jedinců je v okolních evropských státech, také v České republice, ale nejvíce jedinců je dlouhodoběji v Německu. Ve Spojených státech amerických se uskutečnil první vrh polského ogara až v roce 2008. 

Proč zrovna ogar?

Polský honič a polský ogar mají hodně společné historie a orientovat se ve faktech a smyšlenkách není snadné. Obě plemena prakticky zanikla v první polovině 20. století a chovatelé obou plemen k sobě měli blízko. 

Polskému honiči se říkalo „malá verze“ a polskému ogarovi „velká verze“ polských honicích psů. Polskému honiči se v jednu dobu říkalo po jeho zachránci plk. Jozef Pawlusiewiczovi, ale později byl přejmenován na teď trochu matoucí název „polský honič“. 

Někdy se můžeme setkat i s označením polský brach. „Ogar“ je však správně. Proč zrovna „ogar“, nebylo dodnes jasně vysvětleno. 

Použito je nejpravděpodobněji od slova v nářečí „ogar“ = chlapec. Toto slovo je známé i dnes ve východní části Polska, stejně jako na Moravě. Označení jakéhokoliv psa „chlapcem/klukem“ není až tak ojedinělé. Ojedinělé použití je však v názvu plemene. 

Dalším uváděným vysvětlením je odvození od slova „ogorzały“ = pálený. To může vystihovat jeho zbarvení srsti. 

A v neposlední řadě se objevuje také názor, že „ogar“ vzniklo odvozením z polského slova „gra“. Když polský ogar na stopě štěká, říká se tomu, že „gra“, což ve volném překladu znamená „hraje“. 

Asi nejméně pravděpodobný je názor, že slovo „ogar“ vzniklo z českého slova „ohař“. Přeložení slova „ogar“ z polštiny by bylo „ohař“, ale polský ogar rozhodně není ohař, ale honič…

Hlídač, nebo vítací pes?

Je to houževnatý a odolný pes. Problém mu nedělá žádné počasí. Může být celoročně ubytován venku na zahradě, ale stejně tak dobře mu bude v městském bytě. 

Není pro něj důležité kde, ale s kým. Nějaký čas trávený o samotě pro něj problém není, ale většinu času svého života by měl prožít vedle člověka. Má rád lidskou společnost. 

Nemá tendence se toulat, podhrabávat se pod plotem nebo hledat sebemenší díru v plotě, aby mohl rozšířit své znalosti okolí. To však za předpokladu, že se mu člověk dostatečně věnuje. 

Polského ogara není možné zařadit mezi hlídací plemena. Ano, určitě umí upozornit na něco neobvyklého hlubokým štěkotem (nebo na cizího člověka, který se nachází blízko jeho teritoria ‒zahrady), ale u toho to zůstane. 

V polském ogarovi není žádná agrese, žádná potřeba útoku nebo velký obranářský pud. Svou mohutností však zpravidla budí dostatečný respekt.

K cizím lidem je většinou nevšímavý, někteří jedinci mohou být lehce odtažití, občas se však najde jedinec vyloženě kamarádský ke všem cizím lidem. Ale to je spíše výjimka. 

Výborný rodinný pes

Loveckých plemen je opravdu hodně, honičů z loveckých plemen nejvíc a získat si pozornost a srdce nového majitele psa není snadné. 

Lovecká plemena nemají v dnešní době příliš snadnou situaci, protože lovecký pud od psa požaduje a využije už jen málokdo. 

Většina lidí hledá pro sebe vhodné plemeno mezi plemeny společenskými nebo ovčáckými. 

Přesto jsou lovecká plemena, která se jako rodinní psi bez loveckého upotřebení velmi osvědčila. A k nim patří i polský ogar. Jeho nekonfliktní a vyrovnaná povaha udělá mnohým lidem opravdu radost, protože mnoho starostí a nepříjemných překvapení polský ogar svému majiteli nenadělá. 

Je schopný se poměrně snadno naučit poslušnosti a tím i ovladatelnosti, což je u rodinného psa velice důležité. Není příliš tvrdohlavý, i když si někdy umí prosazovat svůj názor. Je nenáročný a jeho povaha není složitá. To z něj dělá plemeno vhodné i pro začátečníka.

Je to výborný společník téměř do každé rodiny, která chce psa jako dalšího člena, přítele. 

Doma je polský ogar klidný, pohodový, někdo by možná řekl líný. Ale on je zkrátka jen spokojený. Spokojený, že má domov, že má rodinu, která mu dokáže věnovat část své pozornosti. 

Je to výborný pes do početné rodiny i k aktivnímu osamocenému seniorovi. S dětmi má velkou trpělivost. Je rád se svou rodinou a potřebuje lidský kontakt. Je-li dlouho sám, strádá. Pokud se příliš nenudí, nemívá sklony ke štěkání.

Jeho temperament není příliš výrazný, proto se ani nechová zbrkle. To však neznamená, že by nemohl být ideální volbou pro akční rodinu nebo člověka, který rád tráví dlouhé hodiny na horách či na procházkách. 

Polský ogar se dokáže přizpůsobit a pohybu se rozhodně nebojí. Přírodu, prostor, akci, to vše miluje.

Polský ogar a další zvířata

Může žít jako psí jedináček, ale může být i součástí jakkoli velké smečky. Nic z toho mu nevadí. Ve vlastní smečce si rychle najde své místo v hierarchii a nevyhledává spory. 

K jiným psům je nevšímavý nebo kamarádský. Nikdy nemá tendenci na psy útočit. 

Samozřejmostí by mělo být, že bude v občasném styku s jinými psy různého věku a různých plemen a bude vhodně socializován.

Socializaci a dobrou výchovu potřebuje jako každý pes. Pokud na to navážete s náročnějším výcvikem, je to jen dobře. 

Ve vztahu k jiným domácím zvířatům také nebývá problematický. Opět je ale důležité připomenout socializaci, během které se nenásilně a v klidu musí seznamovat s různými zvířaty a v různém prostředí. 

Může v pohodě a bez obav žít pod jednou střechou s jinými zvířaty. Přestože je to lovecké plemeno, nepatří mezi tzv. ostrá plemena a nemá problém spát ve stejném pelíšku s kočkou, strpí morče zvědavě poskakující kolem jeho nosu i slepice kontrolující jeho psí misku. Ale samozřejmě: „je to o výchově“. 

Poslušnost a výcvik polského ogara

Je to plemeno, které je vcelku dobře cvičitelné. Není však v poslušnosti dokonalý. Občas si rád dělá věci po svém a občas dá najevo, že je v jádru samostatný v uvažování. Přesto se učí dobře, rychle a výcvik poslušnosti chápe. 

Spolupráce s člověkem ho baví a většinou je ochotný plnit přání svého člověka. 

Na svého člověka je zpravidla velmi vázaný, a proto nemá velké tendence se od něj ani v přírodě vzdalovat. 

Potřebuje běhat i na volno, ale přece jen ho pachy divoké zvěře mohou lákat. Navíc je to poměrně velký pes, kterého se mohou kolemjdoucí bát. Proto je potřeba hodně pracovat na dobrém přivolání a jeho ovladatelnosti. 

Výcvik by měl být v základu pozitivně motivován. Je poměrně citlivý na tón hlasu. Při tvrdém výcviku je neochotný cokoli dělat, někdy až působí, že dělá naschvály. Křivdu a ostrost při výcviku nese velmi těžce. Důvěra v jeho člověka se pak velmi rychle vytratí. 

Monotónní a zdlouhavý výcvik ho nudí a těžko se pak opakovaně dostává do potřebného soustředění. Nejlépe se učí a spolupracuje s člověkem, je-li vše vedeno v klidu a rozumně důsledně. A když u toho jsou ještě dobré odměňovací pamlsky, o to lépe všechno jde. Polský ogar je většinou dobrý jedlík a voňavé pamlsky má moc rád.

Protože se 100% poslušností není možné počítat a nejedná se o vyloženě aportovací typ, není vyhledávaným plemenem pro soutěže zábavných odvětví kynologie, jako je tanec se psem, frisbee apod. 

Je však dostatečně ovladatelný na to, aby v běžném životě dělal svému člověku radost nebo sportoval na hobby úrovni.

Někteří jedinci se hodí pro canisterapii nebo coby asistenční psi. Působí rozvážně. 

Jiní polští ogarové se nadšeně proběhnou vedle kola nebo budou nadšenými parťáky v canicrossu. 

Najdou se i jedinci, kteří se hodí pro agility, avšak na hobby úrovni. Jsou neúnavní, i když nevynikají rychlostí. 

Mnozí polští ogaři uvítají společenskou psí hru „na honěnou“ s jinými psy. 

Polský ogar má výborný čich, rád spolupracuje s člověkem, není útočný a rád něco dělá. Má tak všechny předpoklady pro dobrého záchranářského psa. 

Protože se jedná o málopočetné plemeno, jeho nadání pro jednotlivé kynologické směry ještě není dostatečně prozkoumáno. 

Každopádně má rád jakkoli dlouhé procházky. Znovu je však potřeba zdůraznit, že při puštění psa na volno je neustále nutné mít na paměti, že se jedná o lovecké plemeno a pohyb nebo pach divoké zvěře ho bude lákat. Některého jedince méně, jiného více. 

Kde si člověk není jistý přivoláním psa, měl by ho mít na vodítku nebo dlouhém „flexi“ vodítku. Úrazům a příliš stresujícím chvilkám je rozhodně lepší předcházet. 

Polský ogar a lov

Polský ogar patří do skupiny loveckých psů honičů. Honiči jsou lovecká plemena psů, jejichž úkolem je najít stopu zvěře, běžet po její stopě, zvěř vystopovat, najít a v některých případech i ulovit. 

Honiči zpravidla pracují ve smečkách po boku dalších psů, ale některá plemena častěji pracují sólo nebo ve dvojici s druhým psem stejného plemene. A k těmto posledním, co pracují sólo nebo ve dvou, patří i polský ogar. 

Od počátku existence polského ogara nebylo běžné tohoto psa používat ve velké smečce. Proto je polský ogar dodnes v lese víc orientovaný na svého člověka – lovce. Při lovu je však velice samostatný. 

Polský ogar postupuje po stopě zpravidla pomalým cvalem, vytrvale, s maximálním soustředěním na stopu, pracuje s rozvahou, s nosem u země a svou práci doprovází zvučným a melodickým štěkotem. 

Jeho štěkot na stopě, hlas, je velice příjemný a intonačně až výjimečný. Při sledování stopy je hlas psa v nižší tónině a hlas feny ve vyšší tónině.

Polský ogar nemá při lovu příliš velký rádius (neodbíhá daleko), což mnohým lovcům vyhovuje. I když po stopě běží cvalem, stále si hlídá vzdálenost od svého člověka. 

Lovecky dospívá později než jiní honiči. Při sledování stopy je důsledný a dobře se drží na stopě. Tomu dopomáhá i jeho menší temperament. 

Pracuje dobře v každém terénu, v horách i ve sněhu, v každou roční i denní dobu.

Jak již bylo řečeno, nejlépe pracuje ve dvojici s druhým polským ogarem. Pak například práce na stopě divočáka je radost pro všechny. V páru jsou velmi dobře schopni po dostižení divočáka ho podržet na místě, do příchodu lovce, přičemž neustále štěkají. 

Nejsou ke zvěři agresivní, nejdou do nebezpečného kontaktu se zvěří. K udržení zvěře na místě mu postačí jeho výrazný hlas – štěkot – a vhodné uzavírání cesty důmyslným pohybem kolem zvěře. Což je ve dvojici s jiným spolupracujícím psem pro něj mnohem jednodušší a efektivnější.

Polský ogar se hodí pro tzv. barvářskou práci, pro naháňky, dosledy černé a vysoké zvěře. Úspěšný je i při lovu zajíců a lišek. Zvládne také vyhnat kachny a bažanty z rákosí a jiného hustého podrostu. Je velice všestranně použitelný. 

Bohužel, loveckých zkoušek ZVVZ se mohou účastnit pouze psi do kohoutkové výšky 55 cm. Tudíž polského ogara tento parametr vylučuje. 

V našich podmínkách je tak práce polského ogara omezena jen na dohledávky a dosled poraněné černé a vysoké zvěře. A to je velká škoda, protože toto plemeno je skvělé k téměř všestrannému využití v lese, aniž by mělo tendenci zvěř strhnout či poranit. 

Péče, chov a zdraví

Celkově se jedná o plemeno poměrně nenáročné na péči. Je potřeba hlídat délku drápů, a hlavně čistotu zvukovodů, protože toto plemeno více tíhne k možnému zánětu zvukovodu. 

Častější kartáčování je zapotřebí v období línání, ale jinak je péče o jeho srst minimální. 

Jedná se o poněkud pozdní plemeno. Dlouho se vyvíjí do dospělého jedince, později přezubuje a feny hárají později, než je běžné u srovnatelně velkých psů. 

Zajímavostí je, že poměrně brzy šediví a vypadá starší, než kolik mu opravdu je. Polský ogar se dožívá 12–13 let. 

Jedná se o celkem zdravé plemeno. Nejsou známy žádné častěji se vyskytující nemoci. 

Jediným výraznějším problémem je běžnější výskyt entropia, což je vada spodního víčka, je to dědičná záležitost. Většinou je možné tento problém řešit operací, ale doporučuje se příliš nespěchat, protože během mládí se vada vyvíjí a může se stát, že v dospělosti nakonec operace není nutná. Zkušený chovatel možnost entropia v dospělém věku pozná již u osmitýdenního štěněte.

Je doporučen RTG kyčlí a loktů, ale do chovu není podmínkou. Polští ogarové na dysplazii příliš netrpí. Absolvování RTG je tak pouze informativního charakteru o vývoji plemene. 

Stejně tak je dobrovolné, ale doporučené testování psů na PRA-rcd (onemocnění očí – progresivní degenerace), LHS (tzv. syndrom lundehundů – onemocnění trávicího traktu), POAG (onemocnění očí – primární glaukom). 

Neznamená to však, že polský ogar na tato onemocnění trpí! Jedná se o snahu předcházet možným problémům, což je velmi dobrá cesta k udržení zdraví plemene.

Majitelé a chovatelé polského ogara se v České republice sdružují v klubu chovatelů honičů, jako je tomu u majitelů a chovatelů drtivé většiny málopočetných plemen honičů. 

S ohledem na málopočetnost polského ogara bylo u nás ustanoveno, že lovecká zkouška BZH nebo ZH je dobrovolná. Lovecká zkouška tak není podmínkou chovu polského ogara. To dává plemeni mnohem větší šanci na postupně se zvětšující chovatelskou základnu a zájem širší kynologické veřejnosti. Přece jen se málokterý majitel tohoto plemene chce se svým psem věnovat lovu...

Jak by měl ideálně vypadat polský ogar?

Polský ogar je středně velký pes poněkud těžké stavby těla, vypovídající o vytrvalosti, ale ne o rychlosti. Je obdélníkového formátu. 

Jeho hlava je poměrně těžká. Nosní hřbet je rovný a rovnoběžný s horní linií mozkovny. Nadočnicové oblouky jsou dobře vyvinuté, týlní hrbolek je výrazný. Stop je jasně vyznačený. Nosní houba je velká, široká a tmavá. Horní pysk silný a spuštěný, v koutku se tvoří záhyb. 

Polský ogar má kompletní nůžkový skus. 

Oči jsou lehce šikmé, nepříliš hluboko uložené, tmavě hnědé, s jemným výrazem. U starších psů může být spodní víčko volnější. Pokud se přímo nejedná o entropium, je to akceptovatelné. 

Uši polského ogara jsou visící, nasazené dost nízko, střední délky a šířky, na konci lehce zaoblené. Frontální hrana ucha je stočená k lícím a přiléhá k nim. 

Krk je střední délky, rovný, svalnatý, poměrně silný, kůže na krku je volná a tvoří svými záhyby lalok. 

Hřbetní linie je rovná a kohoutek dobře vyznačený. 

Záda jsou dlouhá, široká a dobře osvalená. 

Hrudník je hluboký, dosahuje k loktům, středně široký a prostorný. 

Břicho není vtažené, slabiny jsou krátké a dobře vyplněné. 

Ocas je silný, poměrně nízko nasazený, visící až pod hlezenní kloub, lehce stočený. V pomalém pohybu je nesen o něco výše, nikoli však zatočený. Během honu pes nosí ocas pod úrovní hřbetu a lehce stočený do boku. Na spodní straně ocasu se vyskytuje delší srst. 

Končetiny jsou silných kostí a jsou rovné. Tlapky jsou velmi silné, okrouhlé a prsty dobře klenuté. Drápy černě zbarvené nebo barvy rohoviny, když prsty jsou bílé. 

Kůže na těle a končetinách je hladká a silná, utváří vrásky na čele. 

Srst na hlavě, čenichu, uších a končetinách krátká a hladká. Na jiných partiích těla je srst středně dlouhá, silná a tvrdá. Je trochu delší na šíji, na zadní straně stehen a naspodu ocasu. Podsada je hustá a jemná. 

Zbarvení je tzv. tmavě sedlové s pálením. Černá nebo tmavě šedá srst vytváří sedlo, kryje celou šíji a přesahuje dozadu na hlavu. Úplně překrývá záda, obě strany trupu až na špičku ocasu. Pálení je v různých odstínech, od tmavě žluté po mahagonovou, přičemž nejcennější barva je barva skořicová.

Toto zbarvení se nachází na hlavě, obzvláště nad očima, na mordě, uších, přední straně krku, plecích, předhrudí, pod břichem, na stehnech a na hrudních i pánevních končetinách. 

Uši jsou vždy zbarveny tmavším odstínem pálení. 

Přípustná je bílá lysina na hlavě a na nosním hřbetu, bílé znaky na hrudi, bílé konce končetin nebo jenom na prstech, stejně jako bílá špička ocasu.

Kohoutková výška psa se pohybuje v rozmezí 56‒65 cm a feny 55‒60 cm.