Tajemný svět papoušků

Kdo by od mládí netoužil obklopit se zvířaty, ať už domácími, či exotickými, aby se jich směl dotýkat, pozorovat je a starat se o ně? Ale umíme se starat? Kolik chovatelů papoušků v zájmových chovech a v domácí péči, když si zvolili tyto výjimečné ptáky za předmět svého zájmu a společníky, jim vytvořilo optimální životní podmínky do chvíle jejich přirozeného odchodu ze života, navázalo s nimi sociální kontakt, komunikaci a respektovalo jejich přirozené vzorce chování – například létání? 

Proti tomu někdy stojí nevědomost a nezájem pochopit vlastnosti a potřeby těchto citlivých a inteligentních tvorů – a mnohdy i hrubé zacházení a snaha podřídit jejich odchov jen zájmu s nimi obchodovat. Nejde-li však jen o množírnu, je existence zájmových chovů velmi cenná, neboť jejich produkce papoušků určená také zájemcům o domácího ptačího společníka do jisté míry omezuje pašování a prodej exotických ptáků z odchytu v jejich přírodním biotopu. Obchodování s tímto druhem společenských a atraktivních zvířat představuje v celosvětovém měřítku obrovský byznys.

Čím jsou pro nás zvířata?

Jen do USA v letech 1980 až 1989 bylo dovezeno kolem sedmi milionů papoušků. Mnoho druhů těchto ptáků je zde chováno jako domácí mazlíčci v šesti milionech domácností (Kaufmann, 2000).

Asi v 60 % australských domácností je pečováno o nějakého zvířecího společníka, z toho každý čtvrtý je pták (Charker, 2003). 

V sousedním Německu bylo chováno kolem roku 2000 asi 23,3 milionu zvířat jako domácích mazlíčků ve 12,3 milionu domácností. Na druhém místě hned za kočkou stojí exotičtí okrasní ptáci v počtu 5,4 milionu jedinců (Z. Veselovský, 2000).

Australský biolog a genetik Charles Birch (1997) se dotýká říše zvířat, tedy i papoušků, slovy: „Zvířata mají mysl, která je schopna vědomí a někdy i vědomí sebe sama. Vykazují rozumné a inteligentní chování. Prožívají radost a utrpení. Jsou nám podobnější, než jsme si dosud mysleli. Nejsou to zkrátka pouhé objekty, nýbrž subjekty. Jako taková zasluhují naši úctu a plyne z toho i to, že máme odpovědnost za to, aby se cítila dobře.“ 

Biolog prof. Stanislav Komárek nastoluje otázku, čím jsou nám zvířata:

„Čím jsou nám tedy zvířata? V podstatě zrcadlem, v němž vždy hledáme a nalézáme to, co tam z těch či oněch důvodů nalézt chceme a co si podle svého vnitřního vyladění umíme vždy vyložit ve svůj prospěch myšlenkové koncepce, jíž jsme se z nějaké nezbadatelné příčiny rozhodli věřit.“

Z jiného pohledu má péče o zvíře ještě jiný praktický smysl a důvod. Nad tím se zamýšlí zoolog a etolog Zdeněk Veselovský:

„Ostatně je naprosto prokázáno, že lidé, kteří mají domácí mazlíčky, žijí déle, protože jim jejich zvířecí přátelé pomáhají překonávat celé komplexy konfliktních situací, stresu a jejich přítomnost jim snižuje krevní tlak – rizikový faktor pro infarkty.“

A je to pozorování aktivit zvířecích společníků, co má na člověka blahodárný účinek, zaujatě se jím zabýval i spisovatel Karel Čapek, připomíná Z. Veselovský (2000): „Jako zoolog bych rád vyzvedl jeho útlou knížku Měl jsem psa a kočku, která obsahuje doslova návod jak pozorovat, ale i jak vysvětlit chování kočky a psa. Musíme si uvědomit, že touto knihou K. Čapek předběhl nejen znalosti současných kynologů, ale jeho přesné definice chování předběhly o dvacet let vznik nové biologické disciplíny – etologie, která objektivními metodami zkoumá vrozené i naučené prvky chování.“

 

 

Myšlení zvířat

Jenže co se stále ještě dovídáme o chování zvířat ve školních hodinách biologie? Zpravidla že chování zvířat je dáno výlučně geneticky a vrozenými instinkty, které nesouvisí s vědomým myšlením, že naučit se něčemu je jen jednoduchý mechanický proces následně ovlivňující chování a že druhy, které úspěšně přežily převratné změny prostředí, to dokázaly jen díky tomu, že obstály podle Darwina tlaku „přirozeného výběru“ v procesu evoluce. 

A to přestože přibývá přímých i nepřímých důkazů o tom, že zvířata (nejen vyšší obratlovci) jsou schopna i logicky myslet, kombinovat a rozhodovat se v situacích, v nichž se ocitnou, že mají nejen pracovní inteligenci, ale i určitou míru sebeuvědomění. 

Významný americký zoolog Donald Griffin otevřel diskusi svou knihou Animal thinking (Vědomí zvířat), vydanou Harvardovou univerzitou (1984), o myšlení zvířat. Jeho objevný pohled v tomto směru na živočichy byl podpořen příspěvky i předních zoologů, které byly shrnuty v knize Carolin A. Ristau Cognitive Ethology: The Minds of other Animals (1991).

Většina etologů zde akceptuje Griffinovy názory o sebeuvědomění mnoha savců a ptáků, neboť zdá se nesmyslné předpokládat, že rozum a sebeuvědomění se jako zázračný dar objevily jen u člověka, aniž by se známky tohoto evolučního pokroku nenašly aspoň u jeho nejbližších živočišných předků, především těch sociálních.

Vztah ke zvířatům

Bohužel se však stále ještě nemůžeme chlubit slušným vztahem a respektem ke zvířatům, také díky zastaralé školní výuce a zacházení s nimi v chovech typu množíren, kdy zde jediný zájem o zvíře diktuje zisk.

Podle Z. Veselovského: „Láska ke zvířatům, projevující se jako snaha či potřeba jim neubližovat, patří k elementárním projevům lidské etiky. Na celém světě však zdaleka není vztah ke zvířatům jednotný a kolísá od upřímného obdivu a lásky až po opovrhování živými tvory a jejich týrání.“

Naštěstí však aspekt na smysly zvířat a přírody se v našich podmínkách stále více prosazuje, a to i po právní stránce, kdy konečně už zvíře přestává být jen věcí a stává se živým tvorem schopným pociťovat bolest, strach a utrpení a podle zákona je nutno je chránit před týráním, poškozením jeho zdraví a usmrcením bez důvodu či z nedbalosti.

„Zdědili jsme nepředstavitelně krásnou a úžasně bohatou zahradu. Bohužel naším neštěstím je, že jsme se ukázali jako naprosto neschopní zahradníci. Nikdy jsme se ani trochu nestarali o to, naučit se či porozumět i těm nejzákladnějším a nejjednodušším pravidlům zahradničení. Naopak jsme se od přírody natolik odtrhli, že se sami pokládáme za bohy. A takové vyvyšování nepřineslo člověku nikdy nic dobrého.“

Tato slova napsal (1987) Gerald Durrell (1925‒1995), britský zoolog a popularizátor ochrany přírody, který jako jeden z prvních upozorňoval na význam ochrany ohrožených druhů zvířat.

Od svého mládí miloval zvířata a jeho snem bylo založit vlastní zoologickou zahradu, proto jako student také působil ve Whipsnadské zoo, kde si rozšiřoval své znalosti o životě a chování zvířat.

V roce 1959 se mu konečně podařilo zřídit vlastní zoologickou zahradu na ostrově Jersey blízko Anglie, kde také vznikla škola se zaměřením na výuku ochrany zvířat. 

Zvířatům zde byla věnována zvýšená péče včetně kvalitní potravy a po úspěšném rozmnožení se mnohá zvířata vracela zpět do volné přírody. 

Své zkušenosti a poznatky z cest za zvířaty Durrell publikoval a stal se i tvůrcem úspěšných seriálů pro televizní vysílání.

Tento milovník přírody a ochránce zvířat mimo jiné vyslovil myšlenku, která by neměla zůstat chovatelům a obdivovatelům nejen domácích, ale i všech zvířat lhostejná:

„Zvířata nemají kromě nás nikoho, kdo by se jich měl zastat.“

Podobný postoj zaujal ve stejné věci zoolog, bývalý ředitel pražské zoo, dlouholetý předseda Československé ornitologické společnosti a zakladatel vědního oboru etologie u nás Zdeněk Veselovský (1928‒2006):

„Největším úkolem zoologa je chránit zvířata před vyhubením. A pak být jejich vyslancem. Ukazovat: Podívejte, jak jsou krásná, jak se k sobě umí chovat.“

Ano, takoví jsou i papoušci.