Co dělat, když se strhne psí rvačka

Pes je společenský tvor od přírody dobře vybavený pro komunikaci s ostatními příslušníky svého druhu. Přestože většinou se tedy snaží konfliktům vyhnout, čas od času se psí rvačka přece jen strhne, a to někdy i vinou člověka. Každý majitel psa by měl vědět, jak se v takové chvíli zachovat a co dělat, když se dva psi perou.

Proč se psi perou

V první řadě je důležité porozumět důvodům, které k napadení psa jiným psem nejčastěji vedou. Při náhodném setkání na procházce je častým důvodem psí rvačky snaha chránit pána. Zejména dáte-li sami najevo nervozitu, bude váš pes toho druhého mnohem pravděpodobněji vnímat jako hrozbu. Někteří psi pak pouze „hážou ramena“ na vodítku, ve chvíli, kdy je odepnete, nemají s cizím psem žádný problém a jsou to vlastně kamarádi. 

Dalším důvodem agresivity psů je ochrana teritoria. Nemusí přitom jít jen o vlastní dvorek nebo zahradu, ale také o blízké okolí nebo vaši obvyklou vycházkovou trasu, kterou může pes považovat za své území.

Stává se také, že si spolu psi hned od začátku „nesednou“, stejně jako tomu bývá u některých lidí. K tomu dochází jednak při setkání dvou podobně dominantních a zároveň temperamentních zvířat, ale také je-li jeden pes na toho druhého příliš energický.

Dva psi v domácnosti se rvou často kvůli takzvané zdrojové agresi, tedy nadměrné ochraně čehokoliv, co považují za důležité. Typickým příkladem je vrčení u misky nebo žárlivost a napadání druhého psa v blízkosti pána.

Také příliš divoká hra může vyeskalovat a skončit psí rvačkou, a to i když se k sobě zpočátku psi chovají přátelsky. Mějte na paměti, že když je váš pes unavený, může i na nevinné výzvy ke hře reagovat agresivně.

V neposlední řadě je potřeba se také zamyslet, jestli skutečným původcem agresivního chování nemůže být nějaký zdravotní problém. 

Co dělat, když se psi perou

Nejlepší je napadení psa druhým psem předcházet, což se ale bohužel ne vždy podaří. Tušíte-li však, že by mohlo k potyčce dojít, a máte aspoň nějaký reakční prostor, nejlepší je samozřejmě změna trasy. Pokud to však není možné, můžete třeba malého psa vysadit dostatečně brzy na zídku nebo rozsochu stromu (rozhodně však ne v případě, že je už útočící pes u vás). Určitě se také nebojte zakřičet, ať už na případného majitele útočícího psa, nebo na psa samotného – spousta z nich si při rázném „povelu“ útok rozmyslí. V případě nejvyšší nouze se pak může hodit mít po ruce klacek nebo pepřový sprej.
V realitě se však psí rvačka seběhne velice rychle, a než stihnete adekvátně zareagovat, psi se perou, koušou do sebe navzájem a snaží se jeden druhému ukázat svou převahu. V takové chvíli je důležité vědět, jak roztrhnout psy, aniž byste sami riskovali zranění.

Psi se obvykle snaží vzájemně kousat do oblasti krku, takže chytat zvířata uprostřed rvačky za obojky není nejlepší nápad. Malé psy je možné chytit za zadní nohy a odtáhnout je od sebe, musí však reagovat majitelé obou psů naráz. V některých situacích může stačit na psy však i jen velmi důrazně zakřičet nebo je polít vodou (nosit s sebou na procházku pití je tudíž dobré nejen pro váš pitný režim).
Pokud ale vidíte, že je na jedné straně zásadní převaha, a nemáte šanci jinak reagovat, nezdráhejte se použít právě třeba pepřový sprej. S největší pravděpodobností zasáhnete i svého psa, ale ani jednoho z aktérů rvačky tak nezraníte, přitom tak od pokračování v boji odradíte i velmi odhodlaného trhače. 

Vyhněte se zvedání napadeného psa do náruče. Ačkoliv to v první chvíli člověka láká, ve skutečnosti tím jen odhalujete zranitelné psí břicho a slabiny. Navíc pak nemáte volné ruce a nemůžete psího útočníka žádným způsobem dostat pod kontrolu ani bránit sami sebe.

Jako majitelé psa byste také měli vědět, jak poskytnout svému svěřenci první pomoc, když při rvačce dojde k pokousání druhým psem. I když na psovi najdete pouze malý šrám, je lepší s ním zajít k veterináři. Psí zuby jsou zrádné a pod povrchovým zraněním kůže se může skrývat i závažné poranění vnitřních orgánů.

Časté mýty kolem agresivity psů

Kolem agresivního chování a rvaček u psů jsou stále rozšířené některé mylné názory. Častou chybou je si myslet, že útočný pes musí být dominantní. Je to právě naopak. Bázliví a nejistí psi se uchylují k agresivnímu chování v sebeobraně, a to i v situacích, které pro ně z pohledu člověka nepředstavují žádné ohrožení. 

S tím souvisí další mýtus, že psi se doma perou, protože majitel nezvládá roli vůdce smečky. Existuje množství důvodů, proč se psi rvou, a mnoho z nich nemá vůbec žádnou souvislost s hierarchií smečky ani se vztahem psů k člověku.

Říká se také, že je rozdíl v agresivitě u psů podle pohlaví. Psí samci si údajně poměřují síly častěji, ale vždy nakonec jeden ustoupí. Feny se rvou údajněnaopak méně často, ale tvrdě a s úmyslem vážně ublížit nebo zabít. Někteří lidé také stále věří tomu, že pes nikdy nezaútočí na fenu a ta zase nikdy neublíží štěněti. Nic z toho v podstatě neplatí. Mnohem víc než na pohlaví totiž záleží na individuální povaze, temperamentu a správné socializaci každého psa.