Tajemný svět papoušků: Důležitost literatury o papoušcích

Své obliby papoušků se držím od chvíle, kdy si před čtyřiadvaceti lety pořídila rodina mého syna samečka korely chocholaté. Předtím jsem věděl o papoušcích jen to, že existují. Díky korele jsem poznal, že se v domácnosti může stejně dobře uplatnit vedle společenských zvířat – psa a kočky – také podobně inteligentní a společenský papoušek. Pro začátek jsem si koupil v obchodě se zvířaty zcela náhodně a neinformovaně (inspirován korelou) samečka kakarikiho rudočelého. Později přišli další ptáci střední velikosti, a jako poslední v řadě samička papouška senegalského oranžovobřichého. 

Chtěl jsem se co nejdříve a co nejvíce dozvědět o druhu a poddruzích kakarikiho po stránce nejen chovu, ale i jejich chování (etologie). Zakoupil jsem nějaké publikace zabývající se problematikou papoušků, například Vaše ptactvo od Davida Aldertona (nakl. Průdy, 1992). Informace byly povšechné, ryze chovatelského zaměření, a etologie byla vynechána zcela. Zmínka o tom, zda je tento poddruh vhodný také jako společník člověka, chyběla. 
Později byla velmi podnětnou kniha Zdeňka Vegera Papoušci – opeření přátelé člověka (nakl. Academia, 1988), v níž se autor dotýká také v potřebné míře chování těchto ptáků. Následoval výborný atlas Papoušci celého světa od Martina a Ley Smrčkových (nakl. Brázda, 1996).

            A tak si mnoho obdivovatelů papoušků koupí příležitostně ptáka, který se jim na první pohled zalíbil na výstavě, burze či v obchodě se zvířaty, a nevědí o něm a o jeho chování nic. Chtějí se časem dozvědět co nejvíce o druzích těchto zajímavých ptáků, ale pokud nenarazí na tu správnou knihu – komplexního záběru nejen o jejich chovu, ale také o chování, musí si vzít na pomoc i internet a hledat a hledat.

Ne živý materiál, ale citlivý společník

V důsledku neinformovanosti se citlivý pták často nedožije ani několika let nebo putuje po dalších domácnostech či končí vyhnán v přírodě nebo ve výkupu. Marně se pídí začínající opatrovník někdy i velmi drahého papouška po publikaci, v níž by bylo „pod jednou střechou“ všechno, co potřebuje o svém svěřenci v základech vědět, aby přežil. 
Časem se objevila na trhu důležitá kniha o etologii papoušků Proč můj papoušek...? od Rosemary Low (nakl. DONA, 2002), která jistě pomohla mnoha papouškům v lidské péči získat, co je pro ně nezbytně důležité pro život – welfare (angl. blaho, prospěch, péče) a enrichment (angl. obohacení, v tomto případě prostředí).

            Sám jsem se pokusil po získání vlastních zkušeností o takové problematice publikovat články a knížky a doufal jsem, že časem na knižním trhu dojde k důležitému počinu a někdo vydá knihu, v níž bude co nejvíce o chovu a chování papoušků v takovém rozsahu a hloubce, v jakých je potřebuje odpovědný chovatel a opatrovník papouška v domácí péči mít po ruce. Zatím vznikla rozsáhlá, ryze chovatelská publikace (504 stránek s mnoha fotografiemi od českých chovatelů): Průvodce chovem papoušků od Tonyho Silvy & a kolektivu (vydal Mgr. Jan Sojka, 2015). Jsou zde obsáhlé části, mimo jiné: Systematický přehled druhů, Chov papoušků, Péče o papoušky (včetně veterinární péče). Úvodem se zde říká, že: „Papoušci jsou inteligentní a citlivá stvoření s vlastní osobností. Etologové jejich kognitivní schopnosti srovnávají s delfíny, a šimpanzi.“ Tato charakteristická vlastnost papoušků bývá často člověkem přehlížena a ptáci jsou chováni jako drůbež či králíci jen s představou, že se budou často a úspěšně množit.
Jenže mentálně vyspělé a společenské zvíře potřebuje něco víc než jen plnou misku, byť i „vyvážené potravy“. Potřebuje komplexní péči. Ano, chytrý papoušek si nějak poradí, a obvykle správně – buď podvědomě podle vrozeného vzorce chování (instinktu), nebo proto, že myslí. Má výbornou paměť a umí využít zkušeností. Podobně jako pes dokáže dobře číst sociální signály svého opatrovníka. 

Kdo tyto ptáky jen reprodukuje a nikdy si některého neochočil, aby poznal jeho vlastnosti a schopnosti zblízka, může je považovat jen za živý materiál, který lze množit a křížit s vytvářením nejrůznějších mutací, či za exotický živý exponát do bytu. Nějakým „welfare“ a „enrichmentem“ se nezdržuje.

Vyžadují dotyk i prostor  

Možná i mnohý „mazlíčkář“, který drží papouška trvale v kleci, si nepřipustí, že pták potřebuje také nějakou změnu – hračky, prolétnout se a rozhodnout nejen o svém pohybu a využití času na volnosti, ale také navázat kontakt a vztah se svým opatrovníkem, zvláště nemá-li svého ptačího partnera.
Krotký papoušek si potřebuje vytvořit se svým opatrovníkem vztah, chce se ho sám dotýkat, ale také potřebuje, aby byl pohlazen, podrbán a pochválen. Má vědomí, ne tak dokonalé jako člověk, po stránce jazykové, sociální a kulturní. Zvířata mohou díky primárnímu vědomí, systému primárních emocí a paměťových záznamů adaptivně měnit své chování. To umožňuje papouškovi adaptovat se také na různé nové typy prostředí včetně lidského obydlí. Papoušek si uvědomuje, jak s ním zacházíme, a podle toho na nás reaguje. U typu primárního vědomí awareness (vím, že vidím) jsou si zvířata vědoma svých aktivit i jejich důsledků.   

Každá zasvěceně napsaná kniha o chovu a chování jakýchkoliv zvířat, v tomto případě papoušků, má pro utváření podmínek pro jejich vznik pocitu welfare a enrichmentu zásadní význam, který se odrazí nejen v jejich zdravotním stavu a dosaženém aktivním dožití, ale následně obohatí i etický postoj člověka ke světu zvířat. „Potřebujeme takovou etiku, která zahrne i úctu ke zvířatům.“ Albert Schweitzer (1875–1965).