„Chování považujeme za jednu z hlavních forem adaptace živých systémů na měnící se podmínky zevního i vnitřního prostředí a za důležitý nástroj interakce jedince s vnějším světem. Spolu s morfologickými a funkčními adaptacemi tvoří chování jednotný adaptační systém organismu.“ (S. Fraňková, V. Bičík, 1999)
Připadá mi, že chovatelé psů nebo koček se dokážou vyjadřovat s větším porozuměním a zasvěceněji o chování a povaze svých čtyřnožců než chovatelé a opatrovníci papoušků, když se rozhodnou podělit o své poznatky se čtenáři specializovaných periodik. Popsat typické chování a pokusit se vysvětlit zvláštnosti chování papouška určitého druhu vyžaduje důkladné pozorování. Nemělo by se na něj pohlížet jen jako na zvíře, které lze s úspěchem či obtížemi množit a experimentovat s jeho křížením, často jen za účelem výhodného prodeje raritního hybrida.
O specifickém chování plemen psů a koček se stále hodně píše, ne tak o nejoblíbenějších druzích a poddruzích papoušků jako společníků člověka. Chovatelé papoušků obvykle podrobně popíšou, jak chovný pár získali, kdo a kde jim co prodal, kolik vajíček samička snesla, jak seděla, jak krmila, jak se mládě přirozeně či uměle vylíhlo, čím své chovance krmí, ale už nic o papouškovi samotném – jak se jako druh nebo poddruh projevuje komplexně, tedy včetně pozorovaných vlastností.
Většinou se čtenář časopisů zaměřených na chov papoušků nic nového a podstatného při popisu odchovu mláďat nedozví. Výstižně to vyjádřil renomovaný ornitolog, publicista a fotograf Petr Podpěra (FAUNA 10/2013) slovy: „Pro začátečníky to může být poučné čtení, pro ostatní pak jen tenkrát, pokud by se objevilo něco objevného. Nějaký fígl nebo vychytávka, jak se lidově říká, co by přineslo něco, co opravdu každý nezná a nepoužívá, ale pomáhá to. Většinou tomu tak není, jde o poznatky více než stoleté, které jen ti o něco zkušenější dobře znají. Nic proti tomu, já to však ani nečtu, jen tak letmo přelétnu, jestli tam skutečně něco nového snad náhodou není.“ Zpravidla jsou články od chovatelů – na rozdíl od článků opatrovníků papoušků v domácí péči, chovaných jako společníci a domácí miláčci – poněkud nudné.
Některé články o papoušcích v zájmových chovech sice někdy začínají geografickou informací, odkud představitel druhu či poddruhu pochází a jak žije v přírodě, ale už často chybí jeho velikost a hmotnost, jak se liší jedinci v páru zbarvením (dimorfismus) a to, co by nejvíce zajímalo potenciálního zájemce o koupi papouška – zda je uvedený druh pro své nároky na prostředí a povahové vlastnosti také vhodný do bytu a podobně.
Pomohlo by to přitom nejen zvýšit prodejnost papoušků a zmírnit omyly zájemců o ně v jejich výběru, ale také zabránit takovou informací situacím, kdy je pták pro nějakou horší typickou vlastnost trvale držen v kleci nebo putuje z ruky do ruky.
Z mnoha chovů se stávají jen množírny mláďat bez ohledu na jejich další osud. Co se pak děje s přestárlými ptáky, kteří už nejsou schopni další reprodukce, se bojím i jen domyslet. O tom se mlčí.
Pozorujme chování papoušků a zveřejňujme o tom své poznatky a možná se dozvíme i něco o sobě a o tom, s jak citlivými tvory nakládáme. Americký psycholog prof. S. Savage-Rumbaugh (1985) napsal: „Většinu dimenzí lidského chování lze nejlépe pochopit studiem jejich kořenů, analogií a homologií u zvířat.“