Jak provází vzestupy a pády život člověka, tak i během chovu okrasných holubů prožíváme dny plné radosti i chvíle nepohody. Stejně jako my máme v běžném životě tendence svalovat vinu neúspěchu na druhé, tak i v rámci chovatelského koníčka svádíme případný neúspěch na samotné holuby, ale pravda může být někde jinde. Zkušenosti napovídají, že za výsledek chovu může především chovatelská péče a čas, který jeho provozování věnujeme. Nejen prostým pozorováním, ale zejména hledáním příčin nezdarů a odpovědí na jejich řešení. Téma zdravovědy se na holubářských setkáních těší ohromnému zájmu. Věnujeme se mu relativně často i zde, na iFauně, neboť holubi jsou pro veterinární lékaře přece jen okrajová záležitost a nositelem našich vědomostí je doslova hrstka z nich, jež byla oslovena například závoděním s poštovními holuby.
Nejlepší kondici teoreticky mají takové chovy, které holubům umožňují přiblížení se původnímu způsobu života. Tedy chovy s možností volného proletu, s praktikovaným polařením, sběrem různých doplňků po dvoře a v jeho okolí. Bohužel takové možnosti chovu okrasných holubů dnes jsou ve významné minoritě. Provozujeme vesměs voliérové chovy, někdy s kontrolovanou možností krátkého proletu, kde schopnost holubů se o sebe sami postarat nahrazuje péče chovatele. Jeho zkušenosti, jeho čas a jeho empatie, respektive snaha poskytnout holubům teoreticky takové podmínky, které by chovu a odchovu maximálně vyhovovaly. Každé plemeno vyžaduje individuální přístup, někdy jen v maličkostech, ale i ty jsou důležité, liší se i krmení, celková koncepce chovatelského zařízení, příprava na výstavy, způsob péče. Přibližně od dob doc. Havlína a pozdějších autorů, tedy již asi 35 let, má naše holubářská komunita obrovskou výhodu, že jsou jí předkládány, díky lidem znalým cizích řečí, poznatky z chovů, genetiky, metodice či terminologie po celém světě. Na druhou stranu je u nás stále velmi zažitý poměrně konzervativní přístup, ve střední Evropě poměrně rozšířený, který ani nová generace holubářů nedokázala viditelně změnit. Smyslem zahraničních poznatků je mimo jiného i empirie, že výstavy mají být chovatelským svátkem s odpovídající výzdobou a zázemím pro personál i návštěvníky, že esteticky lze pojmout nejen samotné chovatelské zařízení, ale i jeho okolí a že základem každého úspěchu je soubor opatření k zachování kondičně silného chovu.
Speciálně u českých plemen, která mají až nápadně často červené obočnice a živě prokrvený kořen zobáku, je vhodné situovat voliéry na stranu, kde po většinu dne svítí slunce. U krmení nezapomínáme na kukuřici jako zdroj karotenu, můžeme podávat i strouhanou mrkev a zelené krmivo. Ačkoliv holubi rádi hnízdí při zastínění, pobyt na sluníčku jim dělá velikou radost a je to i jeden z nejúčinnějších pomocníků k získání kondice, neboť sluneční paprsky eliminují většinu choroboplodných zárodků. Už jsme si řekli, že chovné zařízení musí odpovídat rozměry a uspořádáním danému plemeni, ale z hlediska zdraví je důležitější, aby byl zamezen přístup hlodavců, ideálně i volně žijícího ptactva (zastřešená voliéra, pletivo s oky do průměru cca 16 mm), aby nebyl holubník vlhký a byla v něm zachována výtečná cirkulace vzduchu, nejlépe horním odvětráním.
V ochraně před virovými nákazami neexistuje účinnější cesta než vakcinace. Chovy, které ji zanedbávají, mohou postihnout při propuknutí nemoci až fatální ztráty a léta šlechtitelské práce jsou pryč. Základem je před sezonou holuby naočkovat proti pseudomoru a herpes virům, využívaná v tomto ohledu je například slovenská vakcína Pharmavac Columbi II. Na herpesviry se v poslední době trochu zapomnělo, ale z holubářství nezmizely a úporné rýmy, které způsobovaly, nám v minulosti decimovaly holoubata již před vylétnutím z hnízd nebo krátce po něm. Typickým příznakem herpesvirů byl kašovitý průjem objevující se v teplých dnech měsíce března. Pokud se objeví, je to poslední varování naočkovat chovné holuby proti herpesvirům. Dalším možným očkováním je ochrana proti salmonelóze, která se rozhodně vyplatí chovům všech těžkých plemen, barevných holubů a třeba i moravského pštrosa. Prostě všude tam, kde víme, že ataky tohoto onemocnění jsou relativně časté. U chovů, kde máme sebemenší podezření, že bychom tam mohli onemocnění salmonelózou mít, očkujeme vždy neživou vakcínou, tedy injekčně. Chovy, které nemají žádné příznaky onemocnění, můžeme vakcinovat i „živou“ vakcínou, jejíž aplikace je snadnější. Dnes již existují různé autovakcíny a další možnosti, ale pro většinu okrasných holubářů jsou to věci cenově nedostupné. Šetřit bychom ale určitě neměli na poskytnutí ochrany výletkům před nemocí mladých holubů. Jedná se o polyfaktoriální onemocnění, jež se projevuje zvracením, rychlým chřadnutím, dehydratací a úhynem. Přinést si ho můžeme různými způsoby, zpravidla obesláním výstavy, zasláním holubů prostřednictvím hromadného transportu, návštěvou chovu ze strany jiného chovatele či třeba jen položením přenosky z jiného chovu na podlahu našeho holubníku při prodeji odchovu. Nějakou dobu se přesně nevědělo, co onemocnění vyvolává, původně udávaný adenovirus se jako hlavní původce neprokázal. Ukázalo se, že nemoc způsobují rotaviry. Naštěstí na Slovensku vznikla vakcína Colvac RP, dnes zvaná RP Vacc, která prokazuje ohromnou účinnost proti nemoci mladých. Dnes už nemoc mladých holubů není nijak fatální onemocnění, ale přijít byť jen o několik cenných jedinců, zpravidla těch nejsilnějších, není nikdy příjemné. A můžeme-li tomu zamezit, nesmíme to opominout. Vakcína obsahuje i prevenci proti pseudomoru, jež je žádoucí, u výstavních chovů pak i povinná.
Typickou letní nemocí jsou neštovice, se kterými se jako posuzovatel občas setkávám na výstavách, ale za 34 let, co provozuji chov holubů, je měli moji holubi jen jednou. Faktem je, že mám zastřešené voliéry, takže holubi nemají přímý kontakt s vrabci, kteří jsou možnými přenašeči. Zvýšený výskyt neštovic bývá zpravidla jednou za čtyři roky. Očkování lze doporučit u chovů, které se účastní květnových a dalších výstav, nebo u chovů, které se nemohou bránit kontaktu s potenciálními šiřiteli onemocnění. Základní ochranou chovu zůstává vakcinace proti pseudomoru a herpes viru před sezonou a proti rotavirům a pseudomoru u mladých holubů. Je to nezbytné minimum, aby chov prosperoval a mohl být výstavně využitelný, bez vážného rizika ztrát.
V bezprostřední blízkosti bydliště každého holubáře se nachází všechny důležité byliny, které mohou zásadním způsobem posílit imunitu chovu a bez jakýchkoliv nákladů být účinnou prevencí propuknutí mnohých onemocnění. Na posílení chovu se vyplatí využít kopřivy a řebříček, při prvotních projevech rýmy zase jitrocel a sedmikrásku. Možností je mnohem, mnohem více, ale zmíněné byliny se nachází u každého domu, dají se natrhat od jara do podzimu, tedy v průběhu chovné sezony, a jsou opravdu účinné. Podávají se formou výluhu, připraveny večer před ranním krmením, a to buď formou za studena (rozmixovány v ručním mixéru), nebo zalitím horkou vodou. Výluh pak přidáme holubům do pitné vody. Imunitní reakci zvýší pěstované byliny, jako je lichořeřišnice, oregano (dobromysl) a máta. Zejména v zimním období využíváme blahodárných účinků medu, celoročně pak propolisu. Imunitní reakci zvýší výluhy z cibule, česneku, petržele a další zeleniny, přidáním česneku do stolního oleje získáme po čase „olej česnekový“, který je vhodným prostředkem pro vmíchání doplňků do krmiva.
Snaha o dlouhodobě efektivní a zdravý chov se projevila i v komerčním sektoru, který nabízí sáhodlouhou přehlídku různých tinktur, výluhů, tablet a koncentrátů, které podle návodu dokážou takřka nemožné. Stejně jako u vitaminových doplňků, i zde je vhodnější střídmost a cílenost. Většina přípravků je určena pro poštovní holubáře k zajištění výborného letového výsledku a rekonvalescence, takže i z tohoto hlediska mají chovatelé okrasných holubů omezenější výběr, a to je jen dobře. Přípravky se podávají ve formě vodorozpustné nebo formou přimíchání do krmiva. Pro chovy krátkozobých holubů nejsou produkty určené do krmiva příliš vhodné, vodorozpustné přípravky zase v horkých letních dnech rychle ztrácí po předložení na kvalitě. Jsou zde mezinárodně úspěšné chovy, které podávají holubům celoročně jen čistou vodu (a přípravky dávají do krmiva), nebo chovy, kde holubi mají ve vodě vždy nějaký doplněk. Zdá se, že základem úspěchu je spíše přístup chovatele. Hlavní prevencí zůstává hygiena chovu, tedy pravidelné čištění či chov vedený na roštech, provádění dezinfekce a deratizace. Chovatel okrasných holubů předkládá do pitné vody holubům zpravidla přípravky ochranného charakteru, jež mají dezinfekční (jod) či okyselující charakter. Oblíbené jsou i vitaminy a minerální látky rozpustné ve vodě, ale i tekuté výluhy oregana a dalších bylin. Nejedná se však nikdy o léčiva, ale pouze o podpůrné mechanismy, které mohou dobře fungovat jen při splnění dalších faktorů, mezi něž patří boj chovatele s vnitřními či vnějšími parazity.
Některé země vyspělé Evropy mají pro členy příslušného chovatelského svazu zřízenou službu veterinární poradny, kam mohou holubáři za příznivých finančních podmínek zasílat před chovnou sezonou vzorek trusu k rozboru za účelem stanovení efektivních opatření. Také v průběhu roku zde mohou chovatelé hledat odpovědi na některé své neúspěchy z hlediska veterinární praxe. V České republice zůstává základním opatřením parazitologické, resp. bakteriologické vyšetření trusu. Diagnostikou se pak zabývají některá centra státní veterinární správy, kam mohou privátní veterináři odeslat vzorek k rozboru a zjištění, která léčiva mohou zabrat a která jsou rezistentní. Nepřítelem chovatele je časté obesílání výstav a příliš nových holubů zařazených do chovu. Základem je minimálně týdenní karanténa u holubů dovezených z výstavy a čtrnáctidenní karanténa u nově nakoupených jedinců. Za účelem karantény mohou posloužit výstavní drezurní klece, kterými dnes disponuje již většina chovatelů. Není na škodu mít tyto klece dál od chovatelského zařízení, třeba v garáži či sklepě domu. Detailní přehled nemocí holubů naleznete v archivu iFauny v článku https://www.ifauna.cz/holubi/clanky/r/detail/6768/zaciname-s-holubarstvim-6-dil-nemoci-holubu/, podobně jako lze v archivu vyhledat mnohé další rady pro začátečníky i pokročilé.
S přátelským pozdravem Mgr. Bc. Alexandr Veselý, ilustrační foto autor