Stejně jako jiným skupinám domácích mazlíčků, ani koťatům se zcela nevyhýbá debata o tom, jak stará by měla být ve chvíli, kdy jsou odebrána od matky a putují do nových domovů. Koťata volně žijících, divokých koček většinou zůstávají s matkou až do doby, než znovu zabřezne, tedy do chvíle, kdy je ona sama přirozeně odmítne v rámci očekávání a následné výchovy dalšího vrhu. Pokud však divoká kočka žádné další vrhy nemá nebo je součástí jakési kočičí smečky, kočičího společenství, koťata se začnou postupně sama odtrhávat ve chvíli svého pohlavního dospívání, aby se vydala hledat druhy pro své vlastní rozmnožování. Tyto přirozené procesy však nezřídka trvají měsíce i roky, a samozřejmě chováme-li koťata záměrně a v domácích podmínkách, budou oddělena od kočky a vyslána do světa dělat radost novým majitelům podstatně dříve, než by to zařídila sama příroda. Kdy je tedy možné k odběru koťat přistoupit a proč? To se dozvíte, budete-li ve čtení pokračovat.
Novorozená koťata, která se o sebe sama nepostarají, jsou všemi svými potřebami plně závislá na kočce – matce. Tato kočičí péče přirozeně zahrnuje zejména krmení. Aby totiž koťata získala všechny potřebné látky ke svému vývinu, potřebují sát mateřské mléko, a to až do doby, dokud nejsou dostatečně stará na pevnou potravu. Výživa však není zdaleka to jediné, kvůli čemu je přítomnost matky pro koťata nenahraditelná.
Kočka svá koťata udržuje v bezpečí a teple, chrání je před predátory, čistí je, olizuje jim oči, čímž je koťatům v ten správný čas umožní rozlepit a spatřit svět.
Koťata taktéž potřebují asistenci matky k tomu, aby správně a pravidelně vylučovala. K tomu jim jejich chlupatá pečovatelka dopomáhá opět olizováním, které v tomto případě působí jako jakási manuální stimulace či masáž. Koťata jsou tedy v této rané fázi života zcela bezbranná a pro svůj správný vývoj odkázaná právě na téměř nepřetržitou přítomnost matky.
Jakmile koťata trochu povyrostou, začínají vidět, jsou schopná sama bez asistence vylučovat a postupně šmejdí dál a dál od místa, kde se narodila. Když je jim několik týdnů, matka je začne seznamovat s vodou a svým krmením, ukáže jim, jak že se to žere z misky, a postrčí je, aby se odvážila sama přijímat pevnou potravu.
Od matky se kočičí škvrňata také naučí jakési základy toho, jak být kočkou. Třeba že se nevyměšuje tam, kde je krmení, jak se udržovat v čistotě bez pomoci mámina jazyku a jak se dospělá kočka sama ochrání.
Několik týdnů stará koťata, která už vidí a začínají ochutnávat pevnou potravu, by si měla také zvykat na přítomnost chlebodárce – člověka. Je tedy třeba kočce trochu pomoct a koťata socializovat, zvyknout je na lidský dotyk i lehkou manipulaci a ukázat jim, že společnost člověka je příjemná a výhodná.
Pár týdnů stará koťata bývají navíc neskonale zvídavá, a není tedy od věci je zásobit množstvím hraček a dalších zdrojů zábavy. Od své matky mezitím budou odkoukávat základy lovu – jak neslyšně slídit a kdy udeřit, aby svou kořist dostala jedním povedeným skokem… i když tou kořistí zrovna bude pouze balonek nebo pírko.
Kotěcí pokusy o slídění a lov navíc budou nejen malým šelmám do budoucna k užitku, ale i lidský opatrovatel se jejich pozorováním skvěle zabaví na celé odpoledne.
Dalším důležitým faktorem, kterým dokáže dokonale provést pouze kočičí matka, je socializace koťat s ostatními kočkami, ať už se jedná jen o sourozence, nebo o další kočky v domácnosti. Jedná se o první kočky, se kterými se koťata v životě setkají, a protože dospělé kočky často inklinují spíše k vyhýbavosti vůči ostatním kočkám a samotářskému životu, právě jejich sourozenci a starší kočičí spolubydlící jsou těmi, od kterých se mláďata naučí sociální normy, komunikaci, akceptovatelné chování, jak se s kočičím kamarádem navzájem zahřát a kdy mu naopak poskytnout osobní prostor.
Zhruba během 4.–6. týdne života začne kočka koťata odstavovat, s čímž se přirozeně postupně sníží i její produkce mléka. Okolo 6. týdne života by se koťata měla živit víceméně výhradně pevnou stravou a nevyžadovat dokrmování mateřským mlékem.
V tomto období kočka také začne usměrňovat chování svých potomků a dávat jim jasně najevo, když ve svém pokoušení kočičích hranic zajdou příliš daleko nebo když skotačí s přílišnou vervou.
Někteří, zejména začínající chovatelé občas předpokládají, že jakmile je kotě okolo 6. týdne života schopné krmit se pevnou stravou, je zároveň připravené na odstav a odchod do nového domova. Opak je však pravdou – kotě si v této chvíli teprve zvyká na nový způsob krmení i života, na svou roli šelmy a v žádném případě se nejedná o dobu, kdy by mělo být odtrženo od matky a sourozenců. Přestože totiž začíná chroupat granule či maso, stále se jedná spíš o kočičí mimino než o pomalu dospívajícího jedince.
8. týden je relativně běžný milník, ve kterém se zejména koťata bez PP (například nalezená) vydávají do nových domovů. Nicméně i osm týdnů je daleko od ideálního termínu odběru, jelikož se koťata stále mají mnoho co učit a jelikož si toho mohou z dalšího pobytu s matkou a sourozenci ještě mnohé osvojit. Jak je zmíněno výše, právě od svých nejbližších kočičích příbuzných totiž malé kotě dostává lekce, které mu nikdo jiný nenahradí.
Koťata by navíc před odběrem měla být ošetřena minimálně první vakcinační dávkou, ke které se přistupuje v 8. týdnu života nejdříve.
12.–13. týden se obecně považují za optimální nejčasnější věk, ve kterém mohou být koťata od matky odebrána. Tři měsíce stará koťata by měla být připravena se dále vyvíjet „po vlastní ose“ už v novém domově.
Přesto však někteří ostřílení chovatelé doporučují počkat i do 14. týdne věku kotěte.
Na optimální nebo alespoň minimální legální věk odběru koček myslí také česká legislativa. Ta určuje, že kotě musí být při odběru staré nejméně 84 dní a to bez ohledu na to, zda jste členem chovatelského klubu nebo se vám zkrátka narodila koťata od kočky, která se k vám nastěhovala už gravidní. Chcete-li tedy novým majitelům předat pokud možno vyrovnaná a zdravá koťata, doporučujeme legislativu minimálně dodržet.