Fleky dalmatinů: pět věcí, které jste o nich možná nevěděli

Dalmatin je populární psí plemeno, jehož zbarvení je natolik nezaměnitelné, že ho podle něj bezpečně rozezná i člověk, který o psech v podstatě nic neví. Celosvětovou slávu plemeni přenesla animovaná disneyovka 101 dalmatinů, která poprvé zaplnila kinosály počátkem 90. let, později se znovu připomněla divákům i v hrané podobě a dočkala se i několika „spin-offů“. 
Kromě toho, že dalmatinům dodávají jejich jedinečný a poutavý vzhled, jsou jejich ​​skvrny velmi zajímavé z hlediska vývoje, utváření a dědičnosti. 
Pokud máte doma dalmatina, zvažujete jeho koupi nebo vás pes tohoto plemene prostě zaujal a chcete se dozvědět více o jeho typické srsti a skvrnách, je tento článek určen právě vám.

Štěňata dalmatinů se rodí bílá

Maličká štěňata dalmatinů jsou čistě nebo téměř čistě bílá. Skvrny se začínají objevovat až později, takže předvídat jejich barvu a rozložení na srsti čerstvě narozeného štěněte se podobá věštění z kávové sedliny.

První skvrny se v srsti objevují přibližně ve věku dvou týdnů, ale ještě dalších 14 dní obvykle trvá, než se začínají rýsovat první skutečné a jasně definované barevné skvrny. Než se ustálí konečný tvar, barva i množství skvrn dalmatina, uběhne mnoho měsíců, za hotovou můžeme srst dalmatina prohlásit až v 18 měsících věku. 

Dalmatini mají skvrnitou také kůži

Skvrny dalmatinů vycházejí již z pigmentace kůže. Zkušení chovatelé proto dokážou odhadnout přibližné zbarvení štěněte v prvních okamžicích po narození, kdy mokrou srstí prosvítají tmavší místa na kůži. V dospělosti lze pigmentaci kůže pozorovat třeba na břiše nebo na jiných partiích s méně hustou srstí. Fleky na kůži odhalí i vyholení srsti, třeba před operací nebo v okolí poranění. Výjimkou nejsou ani skvrny na sliznicích tlamy či na jazyku.

Skvrny dalmatinů nemusí být jen černé aneb trocha genetiky

Vedle nejznámějšího černobílého zbarvení povoluje FCI standard také hnědobílé, kdy se na bílém podkladu nacházejí játrově zbarvené skvrny

Hlavními geny (resp. lokusy genů) ovlivňujícími zbarvení dalmatinů jsou E a B. Nejčastěji se vyskytuje kombinace černé skvrny a černý nos – k této variantě stačí, aby na každém zmíněném lokusu byla aspoň jedna dominantní alela, označovaná velkým písmem, tedy EEBB, EeBb, EEBb, EeBB.
Hnědé skvrny se vždy pojí s hnědou nosní houbou a způsobuje je kombinace recesivního homozygota v lokusu B (bb) a aspoň jedné dominantní alely v lokusu E (EE nebo Ee), tedy Eebb nebo EEbb. 
Máme-li recesivního homozygota v lokusu E (ee), objeví se na srsti skvrny v světlounce hnědorezavé až zlaté barvě.
V závislosti na lokusu B mohou mít buď hnědý nos (eebb), nebo černý (eeBb nebo eeBB). Tyto varianty však nejsou v souladu se standardem a takto zbarvení jedinci nejsou připuštěni do chovu. 

Nejsou skvrny jako skvrny

Žádoucí je přiměřené množství jasně ohraničených a sytě zabarvených skvrn. Nežádoucí jsou plotny (velké pigmentované plochy), „monokl“ kolem oka, rozpité skvrny nebo skvrnitost tak hustá, že se jednotlivé fleky slévají.
Ideálem jsou ostré, jasně definované skvrny, každá o průměru přibližně 2–3 cm, rovnoměrně rozmístěné po celé srsti, přičemž skvrny na končetinách a hlavě jsou menší než na těle. 

Vedle výše zmíněné zlatavé skvrnitosti se tu a tam vyskytnou i další, standardem nepovolená zbarvení. Objevit se může kombinace černých a hnědých skvrn (trikolorní zbarvení), žíhání nebo třeba zředění černého pigmentu do modré. 

Daň za krásu aneb genetické choroby dalmatinů

V populaci dalmatinů sledujeme několik onemocnění, která jsou více či méně navázána na jejich jedinečný vzhled. V České republice se již několik let povinně vyšetřuje sluch chovných psů, protože přibližně 7 % dalmatinů je zcela hluchých a až 20 % neslyší na jedno ucho. Díky zavedenému chovatelskému opatření se ale situace postupně zlepšuje. 

Druhým diskutovaným problémem je zvýšený výskyt močových kamenů, za který může specifický metabolismus dalmatinů, při kterém se v těle hromadí kyselina močová (anglicky uric acid). Onemocnění je možné zvládat s pomocí speciální diety a dalších režimových opatření, nicméně stále s sebou nese určitá rizika a omezení.
Za účelem ozdravění chovu tak američtí chovatelé začali v 80. letech 20. století s křížením dalmatinů s jinými plemeny, zejména s pointry. Takto vyšlechtění dalmatini bývají označováni zkratkou LUA (low uric acid) a chovatelskou veřejnost rozdělují na dva tábory. Jedni oceňují zlepšení zdravotního stavu plemene, druzí poukazují na zhoršení exteriérových i povahových vlastností plemene.