Chalarodon madagascariensis, leguánek - žárlivý Othello Dnes je skutečně málo míst na naší planetě, kde by se dalo prožít dobrodružství, k...
Dnes je skutečně málo míst na naší planetě, kde by se dalo prožít dobrodružství, které nám líčí staré příběhy z divokého západu nebo vyprahlých prostor Austrálie. Zdá se to neuvěřitelné, ale taková místa lze nalézt i na takovém místě jako je prostorově ohraničený ostrov. Dobrý terénní landrover se stává kolikrát téměř nepoužitelným pro neprostupnost nezmapovaného území. Velmi kvalitní a moderní technika může zklamat a zamotat již tak svízelnou situaci expedice v bohem zapomenutém kraji na samé výspě světa. Ano, mezi dosud téměř panensky čistá a neprozkoumaná území patří i oblasti jihozápadního Madagaskaru. Na relativně malé ploše oblasti se však nashromáždilo tolik pozoruhodných zvláštností, že se stávají vytouženým cílem leckterého biologa - dobrodruha.
V oblastech zvaných "Desert spine" čili trnitého buše není možné použít ani dobré auto k přesunu výpravy z místa na místo, a tak nezbývá než jít dále po svých.
Biologicky nesmírně zajímavé a bohaté naleziště nám na chvíli dá zapomenout na písečné blechy, ostré trny a nesnesitelný žár. V této divočině sotva narazíte na Antandroye či Mahafaly, což jsou původní obyvatelé jižních částí ostrova, potomci sem připluvších černošských kmenů z Afriky, etnogeneticky spojených s větví Bantuů.
Stejně jako nenarazíte na špinavé a chudé domorodce, tak nenajdete zdroje pitné vody. Tyto původně bojové kmeny se nyní specializovaly na chov dobytka, převážně zdegenerovaných zebu a koz. Málokdy však ženou stáda ničící zeleň v obrovském měřítku do těchto odlehlých končin, a proto zde nejsou k nalezení ani studny pro napojení dobytka, ze kterých by se snad po převaření dala voda využít k omytí nohou.
Vodní zdroje jsou tady nesmírně vzácné, prší zde zcela výjimečně a to jen v určitých obdobích roku, což pro nás představuje léto a pro jižní polokouli jde v červenci a srpnu o zimní nečas. V období červenec až srpen přicházejí nepředstavitelné lijáky a průtrže mračen. Celá krajina se změní k nepoznání a cesty, které byly dosud relativně sjízdné se stanou nesjízdnými a často mnohde zmizí zcela.
Voda se pak valí v bahnité mase zvířeného červeného lateritu a jílu do řek, které tento erodující materiál odnášejí do moře. Největší řeky ostrova Betsiboka nebo Fierena pak vzhlížejí jako poraněná tepna ostrova, z níž uniká každým okamžikem život. Pravda není daleko. Odstraněním přirozeného pokryvu, jako jsou na západě ostrova opadavé sezonní lesy a na jihu trnitá rostlinná společenstva, se obnažila půda, která po klasickém způsobu likvidace, typickým pro Malgaše, žďářením, nemá sebemenší schopnost pojímat a akumulovat kvanta vody, a tak ji zadržovat.
Lesy a křoviny svými kořenovými systémy brání v odplavení humusu a tak v podstatě i vlastního substrátu, na kterém mohly vyrůst. Mahafalové nekontrolovaně dál likvidují jedinečný unikátní les, který jen tak někdo nezachrání. Na Madagaskaru je nepředstavitelná bída a nouze pro místní obyvatelstvo. Pálí staleté porosty, aby mohla vzniknout nová pastviště pro zebu a kozy. V posledních několika desítkách let se objevil nový fenomén, který se naučili domorodci plně využívat. Je to kácení mohutných vzrostlých kmenů za účelem výroby palivového dřevěného uhlí. Celý jih ostrova nás bouchne do nosu neopakovatelným dusivým smradem špatně udělané udírny. Pravě tak budeme reflektovat domorodce ještě než se objeví, protože ho dříve spíše ucítíme než spatříme.
Máme-li však již čas se soustředit na herpetologický výzkum lokality, mezi první živočichy písečných a štěrkovitých přesypů trnitého buše, který spatříme bude bleskurychlý leguánek, připomínající světoběžníkům navštěvujících kdysi jižní republiky bývalého Sovětského svazu, agamky rodu Phrynocephalus.
Leguánek Chalarodon madagascariensis je způsobem života velmi podobný těmto "slunečním" agamkám. Stejně jako Phrynocephalové má vynikající zrak, který mu slouží k zaměření kořisti, jenž tvoří drobný hmyz. Písky na jihozápadě Madagaskaru jsou místy prosyceny i solí. Ta vytváří specifický biotop se specifickými druhy rostlin, hmyzu a vyšších živočichů. Nemohu však konkretizovat z nedostatku informací, kde se tyto lokality s vyšším obsahem soli v půdě se vztahem k výskytu Chalarodona nalézají.
Terra typica pro tento monotypický endemický druh leguánka je výše popsané prostředí jižního a západního Madagaskaru s centrem rozšíření okolo Tuleáru (Toliara). Obývá i soukromou rezervaci Berenty. Nalezen byl mimo jiné i na pobřeží na písčitých dunách těsně u vod Mosambického průlivu.
Pro pedanty uvádím i konkrétní místa výskytu: Col des Tapias, Tsivanoa, Ambalamakana, Amboasary, Menabe, Onilahy valley, St. Augustin, Ambovombe, Andranohinaly.
Druh skutečně nedosahuje větších rozměrů než 20cm a to už jsou pořádné exempláře. Samozřejmě se jedná o samečky, velké divadelní umělce. Ti se natolik dokáží sami před sebou rozparádit, že předvádí vzdálenému pozorovateli netušené divadelní představení. Zvedají co nejvíce kožní lem na krku opatřený menšími trny, šlehají na strany ocáskem, staví se na nohy a dělají se větší než jsou. Hrozí si navzájem i výpady s otvíráním tlamky plné malých ostrých výměnných zubů.
Tuto opticky z dálky viditelnou parádu předvádí i dokonce pomalu se blížícímu černochovi, který placen firmou specializující se na vývoz plazů z Madagaskaru, se chystá všechny tyhle exhibicionisty polapit.
Tím se vysvětluje i to, proč v dodávkách do Evropy se nalézají vždy téměř jen samci. Platí za svoje taneční a divadelní kreace krutou daň. Za celou dobu, ač jsem měl možnost si vybírat z legálních kvótových importů jsem nenašel jedinou samičku. Postupně jsem si pořídil celkově pět samečků a doufal, že jednoho dne prorazím smůlu a z nějaké další dodávky doplním samičky. Marně. Samečci postupně uhynuli, nejde zrovna o dlouholeté reptilie, ale poskytli mně mnoho poznatků ze svého etologického chování skrytého jinak v téměř neproniknutelném buši trnů. Jeden z prvních projevů bylo vytvoření hierarchického chování. Nejsilnější sameček opanoval výhodné místo u topného článku a ostatní níže postavení se mohli maximálně proběhnout úprkem okolo něj.
Toto se odehrávalo v malém teráriu, když jsem si ještě myslel, že je to náhoda, když všichni jedinci mají blízko kloakálního otvoru dvě zvětšené šupiny typické například pro Anolise ze Střední Ameriky jako důkaz samčího pohlaví. Jelikož jsem si říkal, že se jedná o zcela jiný rod ještěrů a tím pádem jsem nebral v potaz ani vzhled rodu Anolis, stále jsem marně doufal, že najdu jiný jasný znak pro determinaci pohlaví Chalarodonů. Tehdy jsem ještě věřil, že musím mezi nimi mít alespoň jednu samičku, že je to špatné resumé faktů a poznatků.
Agresivní teritoriální chování zmizelo, až když jsem samce kompletně všechny umístil do velkého terária. Katastrofálně málem dopadl pokus dát jednoho Chalarodona do společnosti většího leguána rodu Oplurus. Oplurus po něm vyjel jak štika po dobré třpytce a Chalarodon málem strachy vyletěl z kůže, později z terária a ještě později z místnosti. Všechno toto se odehrálo asi během tří desetin sekundy po vizuální lokalizaci leguánů navzájem.
Mám podezření, že tato málem osudná chvilka pro Chalarodona madagascariensis je důkazem jisté nesnášenlivosti těchto rodů navzájem a dost možná svědčí i o potenciální potravě mohutnějších Oplurů, ale může to být pouze skrytá rivalita příslušníků jedné čeledi leguánovitých ve stejné lokalitě. Zde je prostor hypotéz. Stejně jako u některých druhů rodu Anolis jsou ponejvíce chytáni parádu dělající samci, tak na stejný efekt, předvádět se, doplácejí tito malí, kouzelně vyhlížející leguánci.
A jak už jsem se zmínil, mají Chalarodoni s Anolisy společný i typický pohlavní znak, dvojici podlouhlých zvětšených šupin u samců v oblasti kořene ocasu až kloaky při pohledu z ventrální strany.
Samičky se v přírodě chovají absolutně nenápadně a skrývají se. Tento druh má ocas s hladkým povrchem, v příčném řezu u kořene do tvaru mírné kapky a s průběhem tenčení do špičky je čím dál více kulovitého tvaru. Barva se mění s přicházejícím létem na jižní polokouli. Samci se vybarví do nádherných odstínů a to do velmi zářivé světle červené (ta převládá na nejvyšších partiích hřbetního kožního lemu) s příměsí okru, který rychle převládá a je dominantní barvou už v půlce boků, jeho intenzita slábne z dorsálu směrem dolů po bocích až na ventrální stranu. Tam se objevuje již bělavá spodina bříška ještěra.
Celkem pozoruhodný je kořen ocasu, kde se náhle nezvykle ztenčí jeho profil, zvláště je-li hřbetní lem v postavení, v zápětí opět nabyde na své síle, aby se opět začal plynule zmenšovat. Kožní lem se vztyčuje kupodivu i na části ocasní partie těla. Téměř po celém těle jsou leguánci skvrnití, převládá barva skvrnek hnědavookrová a smetanově bílá, vše je doplněno 3-4 proužky.
Právě v čase, kdy končí deště, se samci začnou parádit před samičkami. Ukazují svoji nejskvělejší kondici, svoje nejlepší barvy a často spolu navzájem zápasí.
Přiblíží-li se samička do blízkosti samce, je celkem rychle a bez velkých okolků znásilněna v 4-5 sekundách doby trvající kopulace. Vlastnímu aktu předchází rituál obíhání a vykrucování samce v těsné blízkosti samičky. Ten je ovšem opět velmi briskní a rychlý.
Mnohdy ji samec chytne za hlavu, párkát s ní smýkne, aby pochopila, že Chalarodoni zatím emancipaci neuznávají a už se jí hrne na záda s tím, že podsouvá svůj ocas pod ten slabší její. Dalo by se říci, že Chalarodon je žárlivý a prchlivý Othello. Některé populace samců jsou ohleduplnější a znásilní partnerky bez kousání do šíje. U samic je třeba zdůraznit, že ony kožní lem nemají a nepotrpí si ani na barvoměnu v intencích samců. Samičky po tomto neohleduplném zacházení snášejí pouze dvě vajíčka o velikosti 14x7mm v běžném kožovitopergamenovitém obalu do vybraných vlhčích míst v pískojílu. Tento maličký leguán se v posledních několika desítkách let adaptoval na nové podmínky a podobně jako na Kubě někteří leguánovití pronikli do měst i on obývá například ve městě Tuleár i sady a zahrady. Jeho typickým predátorem je užovkovitý nejedovatý had sivočerný Mimophis mahafalensis.
Případnému chovateli doporučuji ploché terárium s pískem běžné až jemné granulace zrn, jeden kout vlhčit a počet slabých topných kamenů (40st. C) dle součtu samic a jednoho samce. Vyžadují intenzivní osvit, nejlépe výbojkou.
Doplnit interiér několika suchými dřevy či kořeny. Nezbytná je picí miska, i když Chalarodoni pijí převážně z orosení ulpělé kapky. Terárium rozměrově větší, ale nízké, zvýšíme intenzitu osvitu nízko zavěšenou výbojkou. Chalarodoni mají z počátku tendenci vyskakovat. Do zajetí přicházejí absolutně dehydrováni. Je jim třeba podat uměle vodu s rozpuštěným B-komplexem. Rychle se po tomto zásahu vzpamatovávají.
Ač jsou nádherní a interesantní, jejich vadou na kráse je jejich krátkověkost, Vždyť se mohou pářit již v jednom roce života. Jinak jsou to velmi odolní a otužilí insektivoři. Jejich chov by zvládl i začátečník, ale domnívám se, že s odchovem by mohly být značné potíže. Odchov není to, když dostanete do zajetí gravidní samici a jí nezbyde nic jiného než vejce snést a vám úspěšně inkubovat. Odchov se totiž daří někdy až po dlouhé době poznávání nároků daného chovaného druhu.