Pokud máte za sebou fázi sbírání informací a vaše rozhodnutí pořídit si domů králičího kamaráda je skutečně promyšlené, zbývá ještě ujasnit si, kolik a jakých králíčků si pořídíte a také jak pro ně připravit to správné místo k bydlení. Jak se při výběru nespálit a co všechno králíček potřebuje? Na to vám odpoví náš krátký seriál, jehož druhý díl vám právě přinášíme.
Divocí králíci žijí v početných skupinách, tzv. koloniích. I ti domestikovaní jsou ve své podstatě společenská zvířata, kterým nevyhovuje samota. Jeden králíček může být spokojený jen za předpokladu, že mu poskytnete dostatek kontaktu a pozornosti. Trávíte-li trochu více času mimo domov, může být vhodnější pořídit si králíčky raději dva.
Chov dvou (nebo více) králíčků má ale svá úskalí a pravidla:
Na tuto otázku se názory chovatelů i odborníků různí, lidé sdílí jak pozitivní, tak negativní zkušenosti. Zastánci argumentují tím, že je to poměrně dlouhodobá praxe, protože v minulosti byla morčatům dokonce přisuzována ochranná funkce ‒ měla na sebe „stahovat bacily“, které by jinak napadly králíky. Takto to sice samozřejmě nefunguje, nicméně je pravda, že mnoho morčat koexistuje s králíky bez větších potíží, a to i s velkými masnými plemeny a jejich kříženci. Naopak odpůrci poukazují na riziko zranění morčat, na odlišné biologické potřeby i na jiné chování (např. morče se obvykle nenaučí chodit na „záchůdek“). Všeobecně bývá považována za schůdnou varianta, kdy má každý druh svou ubikaci a pod dozorem sdílí výběh.
Soužití s potkany, osmáky, křečky a dalšími drobnými hlodavci se nedoporučuje vůbec a může být pro obě strany nejen stresující, ale i vyloženě nebezpečné.
Při dobré socializaci obou zúčastněných lze s opatrností „skamarádit“ králíka se psem. Velmi však záleží na konkrétních jedincích a také na plemeni psa. Nejvyšší šanci na úspěch má kombinace menšího až středního neloveckého plemene s mladým králíčkem, naopak ohař nebo honič si s králíkem nejspíš příliš nesednou.
Starší králíci již bývají duševně poněkud nepružní a na psa mohou reagovat velmi bázlivě, ale i agresivně, naopak odrostlá mláďata bývají zvídavá a nebojácná.
Obdobná situace je i u koček ‒ také zde je nejvyšší šance na klidné soužití s králíkem u klidných a mírných plemen (mainská mývalí, ragdoll atd.).
Psa ani kočku samozřejmě nikdy nenecháváme s králíčkem bez dozoru. I když vypadají jako velcí kamarádi, při odchodu z domova je vždy bezpečně oddělíme, například králíka umístíme do klece na vyvýšeném místě (kam pes nevyskočí) nebo ho dáme do ubikace s tak hustým pletivem, jakým kočka neprostrčí tlapku.
Většina zájmových chovatelů má jako základ klec s plastovým dnem, které se dobře čistí a zároveň větrá. Za optimální lze považovat rozměr aspoň 100 × 70 cm pro jednoho králíka, ideálně aspoň trochu vysokou, protože králíci rádi odpočívají na vyvýšeném místě, kde mají přehled o okolí. Klec umístěte na klidnější místo, kde není přímé slunce nebo průvan, počítejte také s tím, že mnoho králíků je aktivních v době nočního klidu, proto vám nejspíš nebude vyhovovat umístění v ložnici. Ze stejného důvodu může představovat problém klec v dětském pokojíčku, ačkoliv mnoho dětí si samozřejmě bude přát mít králíčka u sebe.
Pokud nevybudujete opravdu velikou voliéru, ideálně s venkovním výběhem, počítejte s tím, že králík potřebuje na několik hodin denně z ubikace vypustit, proběhnout se a pohrát si.
V tom případě vždy dohlížejte, aby se váš ušák nezranil nebo neponičil vybavení bytu ‒ nebo obojí zároveň. Rizikové jsou zejména kabely, jedovaté pokojové rostliny, ale i kluzké schody nebo úklidové prostředky. Variantou proto může být i uzavřený vnitřní výběh nebo omezení králíčkova pohybu na jednu zabezpečenou místnost. Výběh ale není jen o pohybu ‒ králíček potřebuje i společnost, hračky a interakci s okolím.
Další vybavení pro králíčka:
Pro všechny případy se vám bude hodit i přepravka, někteří chovatelé králíčka úspěšně navyknou také na kšírky a vodítko.
Vybavení vždy přizpůsobíme konkrétnímu plemeni. Jaké je to pravé pro vás? O tom zase příště!