Obliba stafordšírského bulteriéra neboli „stafbulíka“ je v České republice stále na vzestupu, i když prozatím nedosahuje takové popularity jako ve Velké Británii, kde se stafordšírský bulteriér pravidelně umisťuje v první desítce nejoblíbenějších plemen.
Stafbulík patří mezi psy, kteří u veřejnosti často vzbuzují obavy kvůli svému robustnímu zevnějšku, širokým čelistem a zápasnické minulosti, nicméně ze všech teriérů typu bull je stafordšírský bulteriér tím nejmírnějším plemenem, které si zcela zasloužilo svou přezdívku „nanny dog“, tedy „psí chůva“.
Soužití s ostatními psy sice vyžaduje trochu výchovného úsilí a pečlivou socializaci, nicméně k lidem je toto plemeno přirozeně mírné a přátelské. Díky vyrovnané povaze a vyššímu prahu bolesti navíc dobře tolerují určitou míru dětské neohrabanosti, takže jsou výbornými kamarády i pro mladší děti. Hře dítěte a psa by ale i tak měl dohlížet dospělý a dítě je nutné vychovávat k tomu, aby psa respektovalo a nadměrně ho nedráždilo, nebo mu dokonce neubližovalo. I tolerantní pes má své hranice a bylo by velkou chybou zneužívat jeho laskavé povahy nebo na ni přespříliš spoléhat.
Stafordšírští bulteriéři jsou oblíbenými městskými psy, protože nejsou příliš velcí, feny váží v průměru kolem 12 kg, psi kolem 15 kg. Relativně malá velikost ale neznamená, že s těmito psy nemusíte pracovat nebo že nepotřebují dostatek pohybu. Jsou to aktivní a silná zvířata, která je třeba nejen denně venčit, ale především zaměstnat a přiměřeně unavit. Nemáte-li dostatek času nebo nepatří-li sportovní aktivity mezi vaše hobby, raději se poohlédněte po jiném plemeni. Stafbul bez dostatečného vyžití má sklon k obezitě a může se objevit i problémové chování, zejména hlučné projevy nebo okusování věcí.
Při dobré péči se stafordšírský bulteriér běžně dožívá 12‒13 let. Připravili jsme pro vás shrnutí jeho zdravotních specifik a také několik rad a tipů, jak si vybrat zdravé štěně a jak se o stafbulíka starat.
Správným výběrem chovatelské stanice i konkrétního štěněte si do budoucna ušetříte mnoho problémů a starostí. I když je pes živý tvor, a tedy není možné poskytovat 100% záruky na „bezporuchovost“, mnoha nemocem lze předcházet tím, že si koupíte štěně s průkazem původu a nejlépe po rodičích, kteří prošli doporučenými zdravotními testy.
I když Staffordshire Bull Terrier Club CZ nestanoví žádná vyšetření jako povinná, většina chovatelů nechává své psy i feny testovat na několik geneticky vázaných poruch a onemocnění.
Ještě před patnácti lety býval problémem stafbulíků dědičný šedý zákal ‒ hereditární katarakta. Šedý zákal se vyskytuje v mnoha formách lišících se jak závažností a rychlostí progrese, tak genetickým pozadím. Zatímco tzv. stařecký šedý zákal má, podobně jako u lidí, příčinu spíše v celkovém opotřebení očních struktur a míra dědivosti tohoto onemocnění je malá nebo žádná, tzv. hereditární katarakty jsou vrozená onemocnění spojená s jasně definovatelnými genetickými mutacemi. U různých plemen se vyskytují rozličné formy dědičného zákalu vázané na jinou genetickou mutaci nebo na celý soubor mutací.
U stafordšírských bulteriérů se vyskytuje katarakta, s brzkým rozvojem příznaků (obvykle během prvních dvou let života), oboustranná a progredující. Není-li indikována operace šedého zákalu u psa, stav se během 1-‒2 let postupně zhorší až do úplné slepoty, což s sebou přináší četná omezení a nutnost režimových opatření.
Více o šedém zákalu u psa čtěte v předchozím článku.
Poměrně častý býval také výskyt neurometabolického onemocnění označovaného zkratkou L-2-HGA neboli L-2-hydroxyglutarová acidurie. Choroba spočívá v metabolické poruše vedoucí k hromadění kyseliny L-2-hydroxyglutarové v mozkomíšním moku, krevní plazmě i v moči. Onemocnění se objevuje již v mládí velmi různorodými příznaky ‒ nejistou chůzí, ataxií, svalovou ztuhlostí, ale i poruchami chování a epilepsii připomínajícími záchvaty.
Obě výše popsané choroby jsou způsobeny mutacemi, které jsou založeny recesivně, tedy při jedné normální kopii genu a druhé kopii nesoucí mutaci dostaneme zdravého heterozygotního přenašeče. Ze spojení dvou přenašečů dostáváme ½ potomků zdravých přenašečů, ¼ zdravou a bez mutace a ¼ postižených recesivních homozygotů, u kterých se nemoc rozvine. Chovatelský klub proto omezil výběr rodičovských párů tak, že aspoň jeden z dvojice musí mít provedené genetické vyšetření na L2 HGA (L-2 hydroxyglutarovou acidurii) a HC (dědičný oční zákal) s výsledkem „clear“, tedy „čistý, zcela prostý“. Je-li jeden rodič zcela prostý daných mutací, mohou být jeho potomci nejhůře zdraví přenašeči (heterozygoti). Vzhledem k zachování genetické variability plemene není prozatím vhodné přenašeče zcela vyřazovat z chovu, toto opatření se tedy po všech stránkách jeví jako velmi rozumné.
Stafordšírští bulteriéři mají také zvýšené riziko jiné metabolické poruchy, cystinurie. Onemocnění spočívá ve vrozené náchylnosti k tvorbě močových kamenů, konkrétně cystinových urolitů. Krystalky cystinu se shlukují v podstatě v celé vylučovací soustavě, kde vyvolávají nejrůznější potíže. Akutním stavem vyžadujícím okamžitou návštěvu veterináře je ucpání močových cest, méně dramatické projevy zahrnují obtížné a bolestivé močení, v moči můžete pozorovat stopy krve, jemného písku nebo přímo drobné kamínky. Již vytvořené útvary lze odstranit několika způsoby (například laserem, endoskopicky nebo chirurgickým zákrokem), nicméně jejich opětovnému vytvoření zabrání pouze přísná nízkobílkovinová dieta, dostatečný pitný režim, případně i podávání léků. Genetické pozadí nemoci zatím není jednoznačně popsáno, navíc u některých zvířat vzniká cystinurie i z jiných příčin. Klinicky jsou častěji postiženi psi než feny, momentálně probíhají studie sledující možný protektivní vliv kastrace.
Relativně častý je u stafbulů i výskyt demodikózy – kožního onemocnění způsobeného roztočem Demodex canis (trudník psí). Tento roztoč bývá přítomen i v kůži zcela zdravých zvířat – ostatně jiní příslušníci rodu Demodex jsou běžnou součástí lidské kožní mikroflóry – a většinou nepůsobí žádné potíže. Teprve při oslabení imunitního systému (jiné onemocnění, špatná výživa, stres, porod a laktace…) dojde k jeho přemnožení nad únosnou mez a k rozvoji kožního onemocnění.
Obecně je demodikóza častější u krátkolebých plemen, riziko dále zvyšuje hladká srst a bílé zbarvení. Vedle stafordšírských bulteriérů bývají ve zvýšené míře postiženi například buldoci a buldočci, mopsové a mnoho dalších. Vyskytnout se ale může u všech plemen i jejich kříženců, a to buď v mírnější lokální formě (typicky u štěňat a dospívajících psů), nebo v závažnější generalizované formě. Léčba závisí na celkovém stavu zvířete, rozsahu postižení a na přítomnosti sekundární infekce. Obvykle spočívá v zahubení roztočů vhodným antiparazitikem a ve zklidnění postižených míst ostříháním srsti, zvýšenou hygienou a aplikací mastí a oplachů. Je-li přítomen zánět, mohou být zapotřebí antibiotika nebo antimykotika (dle nálezu).
Výskyt lokální demodikózy rozhodně není důvodem k vyloučení z chovu, při aktuálním výskytu onemocnění pouze odložte krytí na dobu, kdy bude fena zcela zdráva. K úvaze může být vyloučení jedinců, u kterých se vyskytla těžká celková forma onemocnění, zvláště bez známého spouštěče (jiná choroba, léčba kortikosteroidy atd.).
Vedle výše popsaných onemocnění se samozřejmě vyšetřují i další poruchy a predispozice, které nelze označit jako typické pro konkrétní plemeno nebo skupinu plemen. Z geneticky vázaných onemocnění je to zejména degenerativní myelopatie (progresivní neurodegenerativní onemocnění) a maligní hypertermie (prudká reakce organismu na některá anestetika, typicky při narkóze).
Vhodná je ortopedická prevence, tedy rtg snímkování kyčlí a loktů z hlediska dysplazie a vyšetření čéšek (možnost luxace pately). Stafbulové mají tu výhodu, že díky svému mohutnému osvalení dokážou fungovat i s ne zcela zdravými klouby – vyvinutý svalový korzet pomáhá zmírnit příznaky kloubních deformit a degenerativních změn.
Obávaný brachycefalický syndrom se u stafordšírských bulteriérů příliš nevyskytuje, protože jejich čenichy nejsou zdaleka tak ploché, jako je tomu u buldoků, buldočků nebo mopsů.
Přínosné může být také kardiologické vyšetření a návštěva očního specialisty.
Jakkoliv se tento výčet zdravotních obtíží může jevit hrozivě, neměl by ve vás vyvolat představu, že stafbulové jsou nějak zvýšeně nemocné plemeno. Většina dnes chovaných stafordšírských bulteriérů (z řádně registrovaného čistokrevného chovu) se těší dobrému zdraví a zůstává aktivní do vysokého věku. Mnoho stafbulíků ještě v 10 letech rádo běhá a sportuje, i když v mírnějším tempu než zamlada. Může být ale užitečné, budete-li si vědomi možných specifických rizik, které toto plemeno mohou potkat.