Čolci jsou ocasatí obojživelníci z čeledi mlokovitých (Salamandridae). Stejně jako jejich ostatní příbuzní, také čolci mají vynikající regenerační schopnosti. Dokážou nahradit nejen poraněnou či ztracenou končetinu nebo ocas, ale i některé vnitřní orgány. Taxonomicky tvoří čolci poměrně početnou skupinu ‒ kolem 70 druhů (nepočítáme-li pačolky a trnočolky) vyskytujících se po celé severní polokouli. V našich luzích a hájích můžeme potkat hned sedm druhů čolků. Nejrozšířenější jsou čolek obecný (Lissotriton vulgaris) a ve vyšších polohách čolek horský (Ichthyosaura alpestris). Někteří čolci jsou celoživotně vázaní na vodu, jiní po dokončení metamorfózy přecházejí na terestrický způsob života. Rovněž existují jak vejcorodé, tak živorodé druhy, při chovu je proto třeba vždy přihlédnout k potřebám konkrétního druhu.
Nejlépe uděláte, koupíte-li si čolka přímo od chovatele, který vám také může přispět cennými radami do začátku. V žádném případě neodchytávejte čolky ani jejich larvy z volné přírody, veškeré u nás žijící druhy jsou chráněny Zákonem o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) a jejich chov je vázán na speciální povolení, jež není snadné získat.
Trochu paradoxně je tak mnohem jednodušší pořízení některého exotičtějšího druhu, jako je třeba čolek východní (Cynops orientalis) nebo čolek ohňobřichý (Cynops pyrrhogaster), k jejichž chovu není zapotřebí žádné povolení ani jiná dokumentace. Mnoho dalších druhů je sice možné chovat v zajetí, často ale podléhají registraci CITES.
Při pořízení nového obojživelného kamaráda tedy buďte opatrní a vždy se seznamte s příslušnou legislativou a nekupujte si zvíře bez patřičných dokladů a povolení.
Možná vás napadlo, že by se čolkům mohlo dařit ve vašem zahradním jezírku. Pořízení čolka do venkovní nádrže ale není dobrý nápad, především ze dvou důvodů. Zaprvé je velmi obtížné sledovat kvalitu vody a výživový stav zvířete, za druhé hrozí zavlečení nepůvodního druhu do volné přírody, čímž můžete závažně narušit lokální ekosystém.
Čolkům se nejlépe daří v akvateráriích a paludáriích. Poměr vody a souše závisí na konkrétním druhu, někteří čolci žijí převážně terestricky a stačí jim menší sloupec vody na osvěžení a zvlhčení pokožky, jiní naopak z vody téměř nevystupují a potřebují větší vodní plochu s pár ostrůvky a vyčnívajícím kmínkem či kamenem. Některé druhy lze chovat i výhradně akvaticky, avšak voda nesmí být příliš hluboká a nádrž by měla být hustě osázena rostlinami. Dospělí čolci dýchají plícemi, mohou se tedy za určitých okolností utopit, podobně jako žáby. Aspoň malý kousek souše je proto sázka na jistotu, kterou nic nezkazíte.
Nároky na teplotu vody závisí na konkrétním druhu, stejně jako podmínky nutné pro rozmnožování. Většina čolků má ale společné to, že bez zazimování se nemnoží, tato klidová fáze je nezbytná pro spuštění pohlavní aktivity. Pro začínající chovatele je to ale právě zimování, které se může stát kamenem úrazu. Jakkoliv jsou čolci jinak nenároční, úspěšné zazimování a probuzení z hibernace vyžaduje pomoc zkušeného chovatele.
Čolky chovejte v páru nebo v menších skupinkách. Není vhodné, aby sdíleli terárium s jinými druhy s výjimkou drobných plžů, případně menších krunýřovců. Hrozí přenos onemocnění nebo vzájemné poranění.
Pokud se vám podaří, že vaši chovanci nakladou vajíčka a vylíhnou se z nich vodní larvy s keříčkovitými žábrami, připravte se na to, že malí čolci se mezi sebou často požírají a přežívají tak pouze ty největší a nejživotaschopnější larvy. Agresivitu mezi mláďaty můžete částečně utlumit dostatečným množstvím potravy, i tak ale s nějakými ztrátami počítejte.
Čolci jsou masožravci. V přírodě tvoří většinu jejich jídelníčku drobní bezobratlí, snažíme se tedy dopřát jim tuto potravu i v zajetí. Vhodné jsou žížaly, patentky a nitěnky, drobní červi. Populární „moučné červy“, tedy larvy potemníků, zkušení chovatelé nedoporučují zkrmovat příliš často, protože jsou velmi tuční a zatěžují trávení.
V nouzi lze podávat i nasekané rybí maso nebo hovězí srdce, lépe ale uděláte, přiblížíte-li jídelníček vašich čolků co nejvíce jejich přirozené potravě.
Pokud se vaši čolci krmí na souši, můžete krmení vylepšit nějakým vitaminovým a minerálním doplňkem, většinou se prodávají ve formě prášku nebo kapiček.
Čolky nepřekrmujte, podávejte jen takové porce, jaké během pár minut spotřebují. Mnoho čolků je možné naučit brát si potravu z pinzety. Tento způsob krmení je sice pracnější, ale docela zábavný, a navíc máte přesný přehled, kolik potravy konkrétní zvířátko zkonzumovalo.
Stane-li se přece jen, že krmnou dávku neodhadnete, odstraňte zbytky dříve, než se začnou rozkládat. K jejich odstranění z vody se může hodit malý ruční odkalovač, případně husté sítko. Většina dospělých čolků se nekrmí každý den, informujte se ale u chovatele nebo v odborné literatuře, jaké stravovací návyky vyžaduje vámi vybraný druh.
Pokud to není nezbytně nutné, na čolky nesahejte. Nejsou to kontaktní zvířata a člověka si raději drží v uctivé vzdálenosti ‒ obvykle na délku pinzety s žížalou. Jejich kůže navíc vylučuje obranné toxiny, které mohou způsobit podráždění kůže a při náhodném požití i žaludeční nevolnost.
Jestliže už čolka do ruky vzít musíte, důkladně si umyjte a opláchněte ruce jak před manipulací se zvířátkem, tak po ní. Čolci jsou totiž velmi citliví a jejich kůže se snadno poškodí chemicky (zbytky mýdel a saponátů) i mechanicky (v akvateráriu by neměly být ostré kameny nebo úlomky).
Pečlivou očistou rukou před manipulací chráníte čolka, umytím po manipulaci zase sebe, abyste si omylem nezanesli toxiny z čolkovy kůže do oka nebo do úst. Možné je i použití jednorázových lékařských rukavic.
Ačkoliv čolci nejsou žádní mazlíci a nebudou po vás přátelsky šplhat, jako někteří ještěři, stále to jsou zajímavá zvířata, která se vyplatí pozorovat a studovat. Mnoho z nich má navíc atraktivní zbarvení a stavbu těla, je proto trochu s podivem, že u nás nejsou v zájmových chovech příliš rozšíření.