Ještě k evropské výstavě a holubářskému názvosloví vůbec

Dalo se předpokládat, že výstavní katalog, prodávaný za nehoráznou cenu, bude mít nejen dobrou orientační, ale i nějakou trvalou hodnotu. Tento předpoklad se však ukázal mylný. V katalogu nenajdeme, ani v kterém pavilonu hledat jednotlivé expozice.

Pokud by se snad někdo domníval, že reprezentace a propagace našeho chovatelství a jeho úrovně byla dána exponáty našich chovatelů, hluboce se mýlil. Exponáty byly po této stránce prakticky anonymní, protože zjišťování, ze které pocházejí země, vyžadovalo nesmírně náročnou mravenčí práci, nezvládnutelnou v době, po kterou byla výstava otevřena. Bylo by nutné porovnat dva velmi dlouhé a rozdílně sestavené seznamy s četnými nedostatečně vysvětlenými zkratkami i chybami (například chovatel z okolí Brna byl vydáván za Maďara atp.). Volnou úvahou přidělené body i ceny, vzájemně nesouměřitelné, sotva pomohly, zvláště když udělení hlavních cen, vyjmenovaných v úvodních částech katalogu, nebylo ani zaznamenáno. O úrovni posuzovatelů ostatně dostatečně svědčí fakt, že nekompromisně vylučovali holuby z ocenění pro drobné formální nedostatky, například proto, že měli "staré" kroužky nebo tzv. poznávací kroužky, hlavně se jménem chovatele (kterého ani neznali nebo pro nečitelnost nemohli poznat), avšak klidně si posoudili své vlastní holuby a udělili si na ně čestné ceny i tituly šampionů.

Hned ve vstupní části hlavního pavilonu byla expozice "divokých předků domácích ptáků". Mezi nimi byl i holub doupňák (copak asi z něho domestikací vzniklo?!), zatímco předci některých u nás běžně chovaných druhů chyběli (husa labutí, pižmovka velká, perlička kropenatá), o méně chovaných ani nemluvě.

Největší nedostatky, hrubé chyby i skutečné nesmysly však jsou v použitém názvosloví. Poukázat na všechny a vysvětlit je by zaplnilo celou knihu, rozsahem podobnou katalogu. Přitom zpracovatelé měli situaci velmi usnadněnou, protože v roce 1993 u nás vyšla kniha Vzorníky plemen holubů (Havlín, Petržílka a kol.), ve které jsou s vědeckou přesností a terminologickou jednoznačností popsány exteriérové i jiné zvláštnosti prakticky všech plemen holubů a zařazené vzorníky mají názvy plemen ve všech pro dané plemeno nejdůležitějších světových jazycích. Její obdobu ve světové holubářské literatuře nenajdeme. To, co je v katalogu, ale naznačuje, že zpracovatelé ji buď nečetli, nebo se rozhodli holubářské názvosloví zásadně reformovat. (Již z historie je známo, že nejradikálnějšími reformátory či přesněji oprávci názvosloví bývali i takoví jazykový "experti", kteří - jak se s nadsázkou říkalo - se bez pravopisné chyby neuměli ani podepsat. Snad tedy není náhodou, že se v kolonce "posuzovatel" objevilo i jméno Chvastil). Konzultovat plemena do zmíněné knihy nezařazené s odborníky nebo ověřit v příslušné zahraniční literatuře, pro ně zřejmě vůbec nepřicházelo v úvahu.

Zřejmým záměrem bylo, aby názvy plemen a rázů byly dvojjazyčné (jako celý katalog) - české a německé. Četná plemena (i některé rázy) tu však mají jen jeden název, většinou v angličtině (Giant Runt, Domestic Flight, Parlor roller atd.), ale i v jiných jazycích, a to i takových, kterým uživatelé češtiny a němčiny sotva rozumějí a většinou je nedovedou ani správně vyslovit (Romagnolo, Bergamasco, Mookee, ale i nesmyslné přívlastky typu voorburský či zkomoleniny jako čelajbinský, obdobně i v němčině, místo čeljabinský).

Jedno a totéž plemeno bylo pod různými názvy na více místech, a to počínaje již v pořadí prvním (říman + Giant Runt), dále třeba arabský bublák (mezi bubláky) a arabský "smejač" (mezi rejdiči!). Některé národní i jiné rázy, které mezi sebou sotva rozpoznají i největší odborníci, byly vydávány za samostatná plemena, například stavák a český stavák, "elstr" a moravský voláč sedlatý, různé čejky, německý dvojvrkočatý a český bublák, ale i vídeňský rejdič "kibic" (!) a pražský rejdič "vlaštovák" (!) atd. Naopak pod jedním názvem byla i plemena zásadně rozdílná, např. vídeňský rejdič - dlouhozobý, krátkozobý i středozobý vysokoletec. U více plemen nebo rázů český název vyjadřoval něco jiného než německý. Například Elsterpurzler není "sedlatý" rejdič, ale straka (má zbarvení typicky stračí, tj. jen bílá křídla a břicho, ne hlavu), naopak Herzschecke (francký) není "strakoš", ale sedlatý. Rschewer Sternschwanztuemmler (středozobé hladkohlavé plemeno chované v Německu) byl vydáván za lentového rejdiče (krátkozobé chocholaté plemeno chované i u nás, má i český vzorník). Ringschlaeger (rýnský) byl přeložen do češtiny jen jako "tleskač" (místo kruhový tleskač), zatímco tleskač (severokavkazský), německy Klatschtuemmler, chovaný i u nás a s českým vzorníkem, byl nazván česky jen rejdič a německy dokonce Positurtuemmler (postavový rejdič). Postavoví rejdiči, kteří také mají české vzorníky a někteří jsou dosud chovaní i u nás, měli vesměs neúplné či chybné české a problematické německé názvy.

Sedlatá kresba je u většiny plemen přeložena do němčiny jako "geelstert" (= kresba stračí, která nemá bílou hlavu), místo Gansel nebo geganselt, ač tento název dosud přežívá i v češtině jako kamzl. Lysí (voláč) je přeložen jako "gemoencht" (= mniší), místo weissplatter. Názvy barevných rázů raději snad ani nečíst a neporovnávat. Aspoň tedy to nejsměšnější: český (?) termín grizzly (Copak asi v češtině znamená? Pokud vím, s jedním z je to americký medvěd, který ani v nejbujnější fantazii není modrý.) je překládán "blauschimmel" (s malým B), což má být asi modrý bělouš, "plch" (mezi staváky) je přeložen jako "blaufahl" (= modře plavý - na to také mohl přijít jen největší "znalec" přírody), bělouš (pražský rejdič) prý se rovná gestorcht (= čápek), u jiných plemen, podobně jako v češtině i spoustě jiných názvů.

Dokonce byla vytvořena pro celou zootechniku nová kategorie plemen - "místní plemena". Není to ovšem v běžně chápaném smyslu, tj. plemena rozšířená či známá jen v místě konání výstavy. Naopak jsou to plemena pro zpracovatele zřejmě zcela neznámá, s nimiž si nevěděli rady, ač jejich rozšíření, jak v rozloze území, tak v počtu chovatelů, i mnohonásobně převyšuje rozšíření mnoha plemen tam nezařazených. Také název "kolínský rejdič" nepochybně signalizuje, že jde o naše nové "národní" plemeno.

Za největší perly lze označit tyto nesmysly: Košoa broskvový - jde o kompot? nebo to snad má být nějaká barva? Jaká? - Ve skutečnosti byl narezle šupinatý, ve vědecké terminologii typický dominantní opál. Texan - jako rodobarví byli označeni jen samci, a to ještě ne všichni. Modena (a také modenka) hnědopruhá i hnědokapratá atd. = hrubý protimluv, svědčící o absolutní neznalosti holubích barev, holub je buď modrý a pak nemůže být hnědopruhý, nebo je hnědopruhý a pak nemůže být modrý atd., právě podle barvy pruhů a kapratosti lze nejsnáze identifikovat holubí barvu, a to i v případech, kdy jsou tyto vzorky modifikovány - bronzově (jako v tomto případě, vědecký termín je odvozen právě od tohoto plemene - modena bronze, má ji ve všech barvách), opálově nebo i bíle. Vídeňský rejdič "kibic" - německý termín Kiebitz v češtině znamená čejka chocholatá, v německém holubářství také označuje kresbu podobnou, jaká je u tohoto ptáka z řádu bahňáků, v českém holubářství je však tato kresba nazvána podle podobnosti s jiným ptákem kresbou vlaštovčí. Pražský rejdič "vlaštovák", také do němčiny přeložený jako "Schwalbe" - má právě shora zmíněnou kresbu vlaštovčí, v německém pojetí čejčí (Kiebitz), tedy "vídeňský kibic" = "pražský vlaštovák", správně však vlaštovka nebo vlaštovčí, název vlaštovák (německy Schwalbe), podobně jako čejka (německy Fluegeltaube), mají totiž prioritně jiná plemena holubů, s velmi odlišnou kresbou - podobnou jiným ptákům - rybákům, ve starším názvosloví mořským vlaštovkám či vlaštovákům (z německého Seeschwalbe), a rackům, ve většině slovanských jazyků včetně slovenštiny nazývaným čajky.

Komárenský rejdič platinový - každému je hned jasné, jaký je a hlavně jak je cenný. Moskevský mnich, také do němčiny přeložený Moskauer Moench - holub monach v ruském pojetí nemá kresbu mniší, jak ji známe v českém a německém holubářství, tj. bílou hlavu, letky a ocas, ale zcela opačnou, s barevnou jen čepičkou a ocasem, česky nazývanou krymka (z polštiny) nebo kalot (z latiny), obdobně i v němčině, správně tedy mělo být moskevská krymka.

Jedinečnou příležitost prezentovat před evropskou chovatelskou veřejností právě to, v čem nesporně nejvíc převyšujeme evropský průměr, tj. přesné, jasné a jednoznačné holubářské názvosloví, organizátoři tedy nevyužili. Naopak, místo aby se snažili vnést trochu řádu i do německého terminologického mišmaše, přebírali jej a preferencí hrubých germanismů (štraser, elstr) i jiných zkomolenin (grizzly, smejač, kosmač), a nevhodnými, otrockými, chybnými nebo až hloupými (vídeňský kibic, moskevský mnich) překlady jej ještě rozšiřovali. Rozhodne-li se tedy někdo katalog si uschovat, stane se pomníčkem pologramotnosti, která na prahu jednadvacátého století, v době největšího vědeckotechnického rozvoje, se snaží vrhnout naše holubářství rovnou do století devatenáctého. Jestliže tak vypadají i "evropské vzorníky", chraň nás před nimi Bůh!