Ještě jednou k problematice líhnutí některých plazů

Ve dvanáctém čísle Fauny v loňském roce v článku Madagaskarský ninja Oplurus cuvieri, píše pan T. Bukovský, mimo jiné, o potížích při líhnutí těchto leguánů z důvodu tuhosti vaječných obalů, které znemožňují proklubání mláďat z vajíčka.

Jak pan Bukovský píše, existují dvě teorie, které se snaží tuto nepříjemnou věc vysvětlit. Jedna je, že v přírodě na vajíčka působí "eroze", která obaly vajíček narušuje či zeslabuje a tím ulehčí proklubání mláďat. Druhá, že silnější obaly vajíček způsobuje nevhodné krmení, například nadbytek vápníku.

Já si dovolím v tomto článku rozvinout další teorii, a jsem přesvědčený, že je nejblíže k pravdě.

Plazi, jejichž mláďata mají tyto problémy při líhnutí, nemohou v teráriu najít vhodné místo pro svoji snůšku a proto vajíčka zadržují ve vaječnících déle a z toho důvodu jsou skořápky vajíček silnější než by měly být.

K tomuto názoru mě vedou vlastní zkušenosti z chovu a množení želv Emys orbicularis. Píši o tom ve Fauně č. 16. Chovám skupinu těchto želv již několik roků stále společně a také jsou tedy společně krmeny stejnou potravou a přesto některé samice kladou vejce, ze kterých by se bez pomoci mláďata nevylíhla a jiné kladou vejce, ze kterých se želvičky vylíhnou bez problémů. Vliv stravy na sílu skořápky je možné v tomto případě tedy vyloučit. Již na první pohled působí vajíčka ze kterých se mláďata vylíhnou bez potíží křehčím dojmem a jsou také menší. Proto teorii o erozi také vylučuji. Nyní mám v inkubátoru vejce od třech samic, až se želvičky vylíhnou, změřím také mikrometrem sílu skořápek.

Můj názor podporuje i článek pana Ruta Vaičiunaita z Litvy, který v časopise Nika č. 1 z roku 1991 píše o želvách bahenních, které v Litvě žijí. Podle obsahu článku se jedná určitě o dobrého znalce těchto želv v přírodě. Předpokládám, že tento článek málokdo četl a tak si dovolím z něho citovat dva odstavce:

Každé jaro, přesněji začátkem léta, se vydávají litevské želvy hledat místa pro potomstvo. Místa si vybírají velice pečlivě. V rezervaci Kuculiškes se tato místa nacházejí velmi daleko od vodních nádrží, často musí želvy ujít 300-400 metrů. Dosud není známo, co je žene tak daleko. Je jasně dokázáno, že samice jsou velmi konzervativní k místům kladení - každoročně přicházejí zahrabávat svá vejce na jedno a totéž místo. Možná, že i malinké želvy si zapamatují cestu, když jdou poprvé k vodní nádrži. S tímto charakterem rozmnožování jsou také spojena všechna základní nebezpečí pro želvy. To se stalo dokonce i v rezervaci, když na podzim roku 1988 byly v místech želvích snůšek až k samému okraji lesa zorány louky. Do těchto osetých ploch se budou želvy každoročně vracet a každý podzim budou opět hynout mnohá hnízda.

Ochrana želvích snůšek je velmi náročná práce. Aby ochranáři objevili hnízda, je třeba sledovat želvy během celého období kladení vajec, želvy vejce zahrabávají tak, že nikdy nezůstane žádná stopa. Proto je zapotřebí pozorování provádět velice pozorně. Želva bahenní je totiž neobyčejně ostražitá a plachá a dokonce i zoologové, kteří neznají zvláštnosti jejího chování, ji mohou snadno vylekat a ona se vrátí k vodě s neodloženými vajíčky.

Tolik pan R. Vaičiunaite.

I ve velkém teráriu jsou samozřejmě mnohem menší možnosti k výběru místa pro snůšku, než v přírodě. Želvy a možná i některé další druhy plazů, které vhodné místo nenachází, vejce zadržují a tím narůstá síla skořápky, která později brání mláďatům v proklubání.

Tolik má teorie. Je škoda, že se k tomuto tématu nevyjádřili i další teraristé. Je to asi také důkaz, jak je ještě stále problematické množení plazů v zajetí, kdy většině teraristů se nedaří své chovance rozmnožit, natož množit pravidelně.