Podobně znějící název svádí k záměně s dlouhosrstou birmou, nazývanou také „barmská posvátná kočka“. Jedná se však o odlišné, navíc krátkosrsté plemeno, byť jeho kořeny vedou také do buddhistických klášterů Dálného Východu.
Nejstarším dochovaným záznamem popisujícím barmské kočky je soubor sedmnácti básní z konce středověku. Toto podrobně ilustrované dílo zmiňuje tři typy koček - Vichien Mat (siamské), Si-Sawat (korati) a Thong Daeng (barmské). Tyto kočky byly po staletí chovány na území Siamu (dnešního Thajska), odkud se patrně v 18. století rozšířily spolu s putujícími vojáky a obchodníky na území Barmy.
Moderní plemeno se začalo formovat ve druhé půli 19. století v Británii, avšak oficiálně bylo považováno pouze za čokoládově zbarvené siamské kočky s jantarovýma očima.
Větší pozornosti se barmy dočkali až v USA, bezmála o padesát let později. Počátkem 30. let přivezl Dr. Thompson do San Francisca čokoládově zbarvenou kočičku jménem Wong Mau. Zvíře pocházelo přímo z Barmy, avšak nadále bylo většinou lidí pokládáno za varietu siamské kočky.
Thompson však s většinovým názorem nesouhlasil a poukazoval na zřetelné odlišnosti v tělesné stavbě i povaze. Začal proto se systematickým šlechtěním nového plemene, v jehož procesu, pravda, využil i siamského sealpoint kocoura.
Wong Mau po té zpětně křížil s jejím vlastním synem. Dosáhl tak jedinečné, temně hnědé barvy, kvůli které mezi sebou křížil i příbuzné kočky. Vedle unikátního zbarvení tak bohužel vnesl do chovu vysoký stupeň inbreedingu (příbuznosti). K rozšíření genofondu barmských koček bylo i po té občas využito přikřížení siamek, což zase vedlo k odchylkám od původního typu.
Na sklonku 40. let se barmské kočky vrátily z USA zpět do Británie, kde se jim konečně dostalo chovatelské pozornosti. Rozdílné představy o žádoucí podobě plemene postupně vedly k rozdělení chovatelských linií a k vytvoření podsaditějšího a méně orientálního amerického typu (uznává např. TICA) a štíhlejšího, exotičtějšího typu evropského (uznává FIFe).
CFA šalamounsky uznává oba typy, avšak registruje je odděleně, s rozdílnými standardy.
Barmské kočky lpí na lidech a rozhodně by neměly být příliš často o samotě. O společnost ostatních koček tolik nestojí, přesto se s nimi mohou snášet, jsou-li na jejich přítomnost od mala zvyklé.
Rády si „povídají“ a i když jejich hlasové projevy nedosahují intenzity siamek, stále je lze označit za poměrně hlučné.
Nejsou příliš trpělivé, proto se nehodí k malým dětem.
Na jedné straně je možné naučit barmské kočky vrcholové „cirkusové“ triky, na straně druhé je třeba mít na paměti jejich svéhlavou povahu a netlačit na ně, nemají-li právě svůj den.
Nejčastější volbou bývají granule a masové kapsičky či konzervy. Vždy je zapotřebí dbát na kvalitní složení a vyvážený poměr živin - investice do vhodné potravy se rozhodně vyplatí.
Z domácí stravy se pro kočky hodí čisté libové maso, nejlépe rybí, drůbeží, jehněčí či hovězí. S mléčnými výrobky raději šetřete a když už, sáhněte pouze po těch fermentovaných (jogurt, zákys).
Zbarvení krátké srsti barmských koček je dodnes předmětem chovatelských sporů a jednotlivé organizace se v názorech značně liší. FIFe uznává deset variant - hnědou (seal-brown), čokoládovou, lila, červenou, modrou, krémovou, kromě červené a krémové mohou být i ve variantě tortie (želvovina).
Péče o barmské kočky není náročná, je však zapotřebí je od mládí zvykat na nezbytnou manipulaci a procedury (vyčesávání, kontrola uší a tlamičky atd.).
Ačkoliv jde o dlouhověké plemeno, úzká příbuzenská plemenitba v chovu barmských koček vedla ke zvýšenému výskytu dědičně vázaných onemocnění. Chorobou typickou pro barmy je hypokalemická periodická polymyopatie (BHP), projevující se svalovou slabostí a epizodně také bolestivostí.
Druhým onemocněním častým u tohoto plemene je GM2 gangliosidosa. Choroba spočívá v hromadění nežádoucích látek v lysozomech (buněčné organely), což vede k souboru příznaků - třes hlavy, poruchy hybnosti a koordinace pohybů. Pro barmy je typický rychlý nástup příznaků a jejich intenzita - postižená koťata obvykle uhynou do 6m věku.
Naštěstí dnes již lze zabránit přenosu onemocnění do dalších generací pomocí cíleného testování chovných jedinců.