Ačkoliv se na první pohled devon rex podobá jiné britské kadeřavé kočce, cornish rexovi, postavíme-li tato plemena vedle sebe, uvidíme zřetelné rozdíly.
Vedle odlišné struktury srsti (devon nemá „jehněčí“ kudrny v těsných řadách, jako cornish) se nápadně liší tvarem hlavy a uší. Devon má zřetelně trojúhelníkovitou hlavu, jejíž tvar umocňují nízko posazené uši s širokou základnou. Naproti tomu hlava cornishe svým tvarem připomíná vejce a jeho uši jsou sice také výrazné, ale s užší bází a ne tak nízko posazené.
Počátky chovu devon rexů můžeme položit do roku 1960 (tedy deset let po té, co spatřil světlo světa první cornish). Tehdy se v hrabství Devon narodilo želvovinově zbarvené domácí kočce kadeřavé kotě. Jeho otec byl neznámý, avšak v nedalekém starém dole žilo několik toulavých koček, mezi nimiž byl zvláště nápadný kudrnatý kocour…
Majitelka kotěte, paní Beryl Cox, pojmenovala zajímavé kotě Kirlee a nechala si ho ve svém domově v Buckfastleigh. Náhoda tomu chtěla, že se paní Cox dostal do rukou časopis, ve kterém našla článek o kudrnatých kočkách z Cornwallu. Kontaktovala tedy paní Ennismore (chovatelku, u které se narodil první cornish) a nabídla jí své kotě.
Jaké však bylo překvapení a rozčarování obou dam, když ze spojení cornwallského rexe s Kirlee nevzešlo jediné kadeřavé kotě. Naštěstí neustaly ve své snaze a při dalším křížení koček vyšlo najevo, že kadeřavost u devonských koček je založena na jiném genu, než u koček z Cornwallu.
Gen (alela) pro kadeřavou srst je u obou plemen recesivní, tedy kadeřavé jsou pouze kočky nesoucí obě kopie s touto mutací. Zatímco u cornishů je kadeřavá srst podmíněna recesivní alelou zvanou „r“ , za kudrnami devon rexů stojí jiná mutace, označovaná jako „re“. Ze spojení devona s cornishem proto vždy vzejdou potomci s normální srstí.
Ačkoliv je původ devon rexe o desetiletí mladší, FIFe plemeno definitivně uznala ve stejném roce jako cornishe - 1968. Až do roku 1984 však byla obě plemena vystavována společně.
Devon rex je příjemný společník, který své rodině projevuje až psí oddanost a lásku. Rád je člověku na blízku a provází ho na každém kroku, je velice hravý a dokáže i „vtipkovat“. Někteří majitelé popisují, že na ně jejich devon číhá a pak „bafne“ nebo jim podává hračku a vzápětí s ní ucukne, zkrátka jako by s nimi žertoval.
Tyto kočky nemají rády samotu, proto se příliš nehodí pro časově vytížené lidi, trávící většinu času mimo domov.
Díky své příchylné povaze se devon snadno vychovává, dokáže se člověku v mnohém přizpůsobit a lehce se učí.
Mnoho devon rexů umí přijít na zavolání, aportovat, nebo na pokyn otevřít zásuvku. Jsou temperamentní a potřebují dostatek pozornosti, podnětů a prostoru ke hře, dobře se proto hodí i k odrostlejším dětem.
Volbě krmení věnujte dostatek pozornosti. Spíše než líbivou reklamou se však řiďte radou veterináře či zkušeného chovatele, především však krmení příliš často neměňte.
Volte kvalitní (superprémiové) krmení, konkrétní produktovou řadu pak vybírejte podle věku a zdravotního stavu vaší kočky. Vedle klasického rozdělení podle věku jsou dnes k dispozici i produkty pro čistě bytové (indoor) kočky, pro kastrované jedince nebo pro kočky s citlivým zažíváním. Speciální veterinární diety (např. proti močovým kamenům, při onemocnění jater atd.) však nasazujte pouze na doporučení veterinárního lékaře.
Z domácí stravy je vhodné čisté maso, především rybí, hovězí nebo jehněčí, podáváme-li ho za syrova, necháme ho vždy napřed projít hlubokým mrazem, abychom eliminovali riziko nákazy parazity.
Srst devonů může být hustá, ale i velmi krátká, se sklonem k řídnutí. Během růstu koťat dokonce může nastat přechodné období, kdy jim srst téměř kompletně vylíná, naroste však zase nová.
Srst mívá i jak krycí chlupy (pesíky), tak podsadu, vlnky proto nejsou příliš těsné. Na dotek je velmi příjemná, měkká a teplá, protože dobře vede teplo kočičího těla. Kvůli ne příliš dobrým izolačním vlastnostem jeho srsti není devonský rex vhodným plemenem pro delší pobyt venku.
Co se týká zbarvení, devony můžeme potkat ve velmi širokém spektru barev, kreseb i odznaků.
Péče o zevnějšek devona nezabere mnoho času - postačí kartáčování přibližně jednou za 1-2 týdny. Příjemným bonusem také je, že jen velmi málo líná.
Kvůli využití barmských koček během jejich šlechtění mají devoni zvýšené riziko dědičného onemocnění BHB (Burmese Hypokalaemic Polyomyopathy). Nedostatek draselných iontů v séru se projevuje svalovou slabostí či záchvatovitými pohybovými obtížemi různého stupně. Stav je však zpravidla řešitelný užíváním zvýšeného množství draslíku v potravě.
Onemocnění se dědí recesivně, existují tedy zdraví přenašeči. K dispozici je však genetický test, s jehož pomocí dnes dokážeme zabránit přenosu choroby do dalších generací.