Egyptská Mau

O plemenu

Egyptská mau patří mezi exoticky vyhlížející plemena se vzhledem připomínajícím divokou šelmu. 

Má dobře osvalené tělo střední délky, klínovitou hlavu s poněkud většíma, lehce zašpičatělýma ušima. Oči egyptské mau jsou velké, mandlového tvaru a mírně sešikmené, typicky nazelenalé „angreštové“ barvy. 

Historie

Ačkoliv pro to nemáme jednoznačné důkazy, je docela dobře možné, že mau je nejstarším v současnosti chovaným kočičím plemenem. Nástěnné malby dochované v hrobkách starých Egypťanů zobrazují podobné štíhlé kočky s charakteristickou kresbou. Jejich příbuznost s dnešními mau však nelze spolehlivě doložit, nicméně z dostupných informací ji lze pokládat za pravděpodobnou. 

Moderní a dobře zmapovaná historie egyptských mau však spadá až do období po druhé světové válce a je spojena s ruskou kněžnou Natálií Trubetskou, žijící v exilu v Itálii. Když náhodou spatřila tyto zvláštní kočky, byla jimi natolik nadšená, že využila svých kontaktů s diplomaty a zahraničními velvyslanci, aby získala několik koťat, která se stala základem jejího chovu.

Roku 1956 přesídlila kněžna Trubetská do USA, kde pokračovala v chovu a propagaci tohoto exotického plemene. Díky jejímu úsilí uznala CFA egyptské mau již roku 1968, avšak kvůli nízkému počtu chovaných jedinců se začaly objevovat nežádoucí důsledky příbuzenské plemenitby (inbreedingu). Situace si proto vyžádala přilití nové krve - dovoz dalších mau z Egypta i z jiných koutů světa (významná linie pochází například z indického Dillí).

Pro Evropany stěžejní chovatelská organizace, FIFe, uznala egyptské mau teprve roku 1992 (definitivně 1994). 

Povaha

Mau vynikají nadprůměrnou inteligencí, navíc jsou velice vynalézavé a trpělivé. Velice lpí na své rodině a špatně snášejí samotu, proto se příliš nehodí pro vytížené lidi, kteří tráví mnoho času mimo domov. 

Má-li dojem, že se jí náležitě nevěnujete, dokáže být nepříjemně urputná a pozornost si vynucovat.

Mau jsou velice aktivní a hravé, až do vysokého věku temperamentní a neúnavné. Jejich hlasový projev je poměrně výrazný, navíc jsou „upovídané“, tedy více hlučné.

Nejsou příliš trpělivé a v případě nepohody mohou reagovat i škrábnutím, proto se příliš nehodí k malým dětem.

Výchova a socializace

Na jedné straně vynikají mau inteligencí a učenlivostí, tedy je možné naučit je bez problémů chodit na vodítku, přiběhnout na zavolání nebo provádět různé triky, na straně druhé jsou velmi samostatné, tvrdohlavé a rády si prosazují svou. 

Soužití s ostatními zvířaty je možné po pečlivé socializace, ideálně od mladého věku, dávají však přednost společnosti lidí.

Krmení

Obvyklou volbou zájmových chovatelů bývají granule, masové kapsičky či konzervy. I když jsou měkké, masité výrobky kočkami lépe přijímány než granule, neměly by tvořit hlavní část jídelníčku. 

Vždy je však stěžejní výborná kvalita složení a vyvážený poměr živin - přílišné šetření se rozhodně nevyplácí. 

Pokud chcete krmit domácí stravou, vsaďte především na čisté libové maso - nejlépe rybí, drůbeží, jehněčí nebo hovězí. Mléčné výrobky podávejte střídmě, a to pouze fermentované produkty.

Srst a péče

Srst egyptských mau je krátká, s charakteristickým třpytem. Zbarvení je vždy s tečkovanou kresbou, oficiálně jsou uznávané tři barevné variety - bronzová s tmavě hnědými skvrnami, kouřová s méně výraznými, „fantomovými“ černými skvrnami a stříbřitá s jasnými černými skvrnami. 

Péče o egyptské mau nezabere mnoho času, velmi potřebné však je, aby si kočka od útlého věku zvykala na vyčesávání a ostatní běžnou manipulaci. 

Zdraví / nemoci

Příbuzenská plemenitba, ke které docházelo v začátcích čistokrevného chovu vedla k mírně zvýšenému riziku výskytu geneticky vázaných onemocnění.

Jedním z nich je autozomálně recesivní (tzn. existují zdraví přenašeči) onemocnění krve zvané deficit pyruvátkinázy (PK Def.). Projevuje se různým stupněm anémie, žloutenkou, ztrátou hmotnosti a nedostatkem energie. 

Další chorobou je polycystická choroba ledvin (PKD). Tato nemoc se sice dědí dominantně (neexistují zcela zdraví přenašeči), avšak, zejména v mladém věku, nemusí být klinicky rozpoznatelná.

Přenosu těchto onemocnění do dalších generací však dnes účinně brání preventivní genetické testování chovných jedinců.