Peršanka je snad nejznámějším dlouhosrstým plemenem koček vůbec. Má velmi dlouhou historii a po staletí platila za symbol luxusu, elegance a společenského postavení. Ačkoliv zlatá éra perských koček vrcholila v první třetině 20. století, plemeno si dodnes uchovává stabilní počet příznivců.
Historické prameny kladou příchod těchto koček ze Středního východu do Evropy do 16. nebo 17. století. Statná kočka s dlouhou, bohatou srstí se záhy stala oblíbeným mazlíčkem šlechty a později i bohatého měšťanstva, avšak systematické šlechtění v moderním slova smyslu začalo až ve druhé polovině 19. století.
První perské kočky byly předvedeny na výstavě ve Velké Británii roku 1871. Zpočátku se kladl důraz zejména na širokou, kulatou lebku a „panenkovský“ obličej s kratším nosíkem, v pozdějších letech se do popředí dostala snaha o získání nových barevných variant, která vedla až k několika desítkám v současné době uznávaných barevných kombinací (vedle barev srsti se rozlišují také různé barvy očí).
Počátkem 20. století se perské kočky dostaly do USA a tamní chovatelé si, standard plemene trochu přizpůsobili svému vkusu. Americké varianty plemen se obvykle vyznačují zdůrazněním typických znaků, takže zaoceánští chovatelé považovali za ideál zavalitější, podsaditý typ s co možná nejbohatší srstí, menšíma ušima a velmi krátkým nosem. V Evropě byly oblíbenější kočky lehčí konstituce a méně extrémní brachycefalie.
Krátkosrstým protějškem perské kočky je exotická kočka (EXO). Mají shodný standard lišící se pouze délkou srsti, proto FIFe povoluje křížení těchto dvou plemen mezi sebou, přičemž ze spojení PER+PER vzniká pouze PER, zatímco PER+EXO a EXO+EXO mohou dát koťat obou plemen. V USA je však situace komplikovanější - tamní organizace CFA striktně odmítá křížení těchto blízce příbuzných plemen, což přináší problémy zejména chovatelům exotek, které bez občasného „přilití“ peršanské krve ztrácejí plyšovou strukturu srsti. Perské kočky vzniklé ze spojení exotických rodičů se zde nazývají dlouhosrsté exotické a bez ohledu na jejich kvalitu nejsou připouštěny k soutěžím o výstavní tituly.
Perská kočka je pohodově založené, tiché, klidné a domácké plemeno, ideální do bytu. Ráda se pomazlí nebo si schrupne na lidském klíně, avšak stejně dobře snáší i delší samotu. Kvůli svému pohodlnému způsobu života se příliš nehodí do rodiny s malými dětmi, které ji mohou nadměrně rušit a obtěžovat. Nemá-li peršanka možnost vyhledat si klidné místo k odpočinku, její psychika tím dlouhodobě trpí.
Nezbytnou součástí socializace koťat je především návyk na péči o jejich dlouhou srst. Začínáme postupně, nenásilnou a hravou formou, kotěti dáme čas si prohlédnout a očichat kartáč či jiné nástroje, můžeme využít i malý pamlsek.
Kočky jsou přirozeně čistotné, nácvik na kočičí toaletu proto nebývá obtížný. Většina koťat preferuje podobnou boudičku a substrát (písek, kočkolit atd.), který používal chovatel a kam viděla chodit matku. Peršanky jsou poměrně velké, dbejte proto na to, aby měla kočka na toaletě dostatek prostoru.
Na trhu je velké množství kapsiček a granulí určených pro perské kočky. Svou strukturou jsou přizpůsobeny jejich kratším čelistem a jejich složení zohledňuje nároky na výživu bohaté srsti. Dále je vhodné volit řadu určenou pro kočky podle jejich věku a zdravotního stavu.
Peršanky mají sklon k nadváze, proto dodržujte doporučené krmné dávky a v pravidelných intervalech zvíře zvažte
Ozdobou peršanek je dlouhá, hustá srst hedvábné struktury, na ramenou a hrudi tvoří bohatý límec.
Zbarvení peršanek je velmi pestré. Může být jednobarevné (modré, čokoládové, bílé, černé, červené, krémové atd.), kouřové, dvoubarevné či trojbarevné (bikolor, harlekýn, van…), dále existují varianty s kresbou (tygrovaná, mramorovaná…), s odznaky či s tipingem (např. činčila).
Srst perské kočky vyžaduje zvýšenou péči, při pravidelné „údržbě“ však nejde o nic složitého. Vedle kartáče a hřebínku budete potřebovat i kvalitní kočičí šampon, dobrou službu udělá také kondicionér.
Perské kočky trpívají na problémy vyplývající ze zkráceného čenichu, především na dýchací potíže a onemocnění zubů. Ve zvýšené míře se u nich vyskytuje také polycystická choroba ledvin - chronické onemocnění, které může skončit i úhynem.