Van je vzácné a jedinečné plemeno, v České republice velmi málo rozšířené. Navštívíte-li Turecko, odkud plemeno pochází, a budete se místních lidí ptát po „Van Kedisi“, vanské kočce, ukáží vám zpravidla čistě bílou, mohutnou kočku s různobarevnýma očima.
Místní nomenklatura se totiž od té západní odlišuje a z našeho pohledu „pravá“ Van je na většině tureckého území v podstatě neznámá.
Nejstarší historie Van je pravděpodobně společná s tureckými angorami, které se v Evropě objevovaly, spolu s kočkami perskými, již v období vrcholné renesance.
V 50. letech 20. století navštívili dvě britské turistky, Laura Lushington a Sonia Halliday, město Van, ležící na břehu stejnojmenného jezera v Kurdistánu (východní Turecko). Zde poznaly specifické místní kočky, které se nápadně lišili od známějších tureckých angor nejen svým zbarvením, ale také chováním a temperamentem. Díky přátelským kontaktům s místními obyvateli nakonec dostaly dvě koťata darem a dovezly je do Anglie, kde nový typ koček vzbudil mezi chovateli značnou pozornost.
Obě ženy, povoláním žurnalistky, se proto do Kurdistánu vydaly znovu, tentokrát již přímo za kočkami, a dovezly do Británie další jedince. O velkém úspěchu nového plemene nejlépe svědčí, že se již koncem 60. let dočkalo oficiálního území a o několik let později se rozšířilo i do USA.
Anatolská kočka
Anatolská kočka je ve své podstatě krátkosrstou varietou turecké Van. Zda jde o náhodnou podobu nebo blízkou příbuznost je dosud předmětem sporů, ostatně v současné době toto plemeno uznává pouze chovatelská organizace WCF (World Cat Federation), jejímž členem je český Bohemia Cat Club.
Van nezapře, že se formovala v drsné krajině se specifickými podmínkami. Je velmi samostatná, soběstačná a aktivní, pobyt pouze v bytě jí příliš nevyhovuje.
Svou přízeň Van věnuje jednomu člověku, ke zbytku rodiny se chová spíše rezervovaně a může mít sklon k přílišnému sebeprosazování a dominanci.
Unikátním znakem Vanek, který částečně sdílí pouze Mainská mývalí kočka, je jejich kladný vztah k vodě. Turecká Van je dobrým plavcem a vodě se nijak nevyhýbá. Dle tvrzení místních a turistů ve své domovině dokonce z vody loví ryby.
Ačkoliv jde o plemeno nadané vysokou inteligencí, její cvičitelnost a výchova jsou kvůli nezávislé povaze spíše obtížné. Většinou se Van stává samoukem - záhy se naučí otevírat zásuvky, skříňky nebo zapínat televizi.
Od malička je zapotřebí pečlivá socializace a nenásilné, ale důrazné vytyčení hranic a vytvoření základních návyků (manipulace nezbytná k péči o zevnějšek a zdraví, návyk na vodítko a postroj atd.).
Tato kočka nepatří k náročným strávníkům, přesto si její jídelníček zaslouží přiměřenou pozornost. Nic nezkazíte kvalitními granulemi, jejich výběr přizpůsobte věku a zdravotními stavu kočky. Pro zpestření jídelníčku se hodí i chutné kapsičky a konzervy, neměly by však tvořit základ jídelníčku.
Van má velmi ráda ryby, nepohrdne ani hovězím, drůbežím nebo jehněčím masem. Podáváte-li maso syrové, vždy ho nechte přejít mrazem, abyste minimalizovali riziko přenosu patogenů. Mléčné výrobky podáváme výjimečně (např. v období březosti a kojení) a to výhradně fermentované, například živý jogurt nebo zakysanou smetanu.
Ozdobou tureckých Van je středně dlouhá, jemná srst bez podsady, která po namočení rychle usychá. U tohoto plemene je velký rozdíl mezi kratší letní a velmi bohatou zimní srstí. Je to proto, že okolí jezera Van je proslulé výraznými teplotními rozdíly během roku. V zimním i letním hávu zůstává poznávacím znakem Van zvláště huňatý ocas.
Nejtypičtější zbarvením „Vanek“ je jasně bílý základ s červenými znaky na hlavě a ocasu. Červené znaky jsou nejpůvodnější a například ve Velké Británii vysoce žádoucí, nicméně FIFe povoluje také znaky černé, modré, krémové, kaštanové. Základní barvy se mohou vyskytnout i v aguti tikingu (chlup je pigmentován v pruzích), u samic navíc i v želvovinové verzi. Vždy se však znaky musí nacházet na křídově bílé srsti.
Turecká Van je otužilé plemeno s pevným zdravím. Nemá-li v domácím chovu dostatek podnětů, mohou se vyskytnout poruchy chování, jako například vyškubávání srsti až okusování ocasu.
U plemen s převládající bílou barvou se často skloňuje riziko sluchových vad až hluchoty. Ačkoliv Van tímto problémem trpívají méně než například angory, vrozená hluchota se tu a tam může vyskytnout i u nich.