Menší hrdlička, jež je domovem v Přední i Zadní Indii, byla vždy v evropských klecích spíše raritou. Nevyniká totiž nijakým zvláštním exotickým zjevem, podobá se spíše hrdličce, kterou známe z naší přírody.
I starší odborná literatura se zmiňuje, že byla dovážena ojediněle. Navíc to mají být plaší ptáci, kteří si nesnadno zvykají na život v omezeném prostoru. Je domovem od Pákistánu na západě až po jižní Čínu a Vietnam na východě. V celé této oblasti na východ od Himálaje.
Byly popsány dvě zeměpisné formy, které se svým vnějším vzhledem liší jen málo.
Potřebují možnost koupele. Vitaminy a minerály můžeme podávat do vody.
Je velmi podobná naší hrdličce zahradní, je však viditelně menší. Ocas má kratší, na krku je typická černá čára. Hlava světle šedá, prsa světlejší. Záda světle vínově hnědá. Letky tmavé.
Samec i samice jsou stejně zbarveni. Ve své vlasti má být běžným ptákem.
Hodí se spíše do větších voliér, protože to mají být plaší ptáci. Při úleku se snaží odletět, a protože jsou to rychlí letci, zmiňuje se literatura o tom, že se zabíjí o pletivo.
Nejsou to ptáci odolní vůči chladu, je proto nutné zimovat je v temperovaných místnostech, kde nezamrzá voda. Venkovní voliéry se vyplatí nechat porůst popínavými rostlinami, alespoň z jedné strany.
Mají to být snášenliví ptáci, kteří se mohou držet i s jinými druhy menších ptáků.
Mají větší nároky na prostor vzhledem ke své plachosti a potřebě proletu.
Jako semenožravé ptáky je jako základním krmením živíme různými odrůdami prosa, lesknicí, loupaným ovsem a dáváme i směs pro evropské ptactvo, ve které je i řepka.
Můžeme podávat také vaječnou míchanici a drcené piškoty. Důležitý je grit a drobný říční písek.