Je to blízký příbuzný sokola stěhovavého a do jisté míry je mu i podobný. Je však o něco mohutnější. Vzácně hnízdí i u nás, zvláště na jižní Moravě. Uvádí se, že v počtu 8 –12 párů.
Nutno však vzít v úvahu, že naše území leží na samém západním okraji jeho oblasti rozšíření. Je to spíše druh východní. Je tam i částečně tažným ptákem. Anglická literatura jej někdy neuvádí ani jako evropský druh (Rob Hume).
Povrch sedáku ptáků nesmí být hladký, protože by mohly vznikat otlaky nohou. Používá se povrch z umělé hmoty, podobný řídkému kartáči.
V letu jej lze snadno se sokolem i zaměnit, když jeho silueta je podobná. Není však tak výrazně barevný jako samec sokola stěhovavého. Raroh velký je zbarven spíše do hněda. Spodní strana těla je podélně skvrnitá. I on však má viditelný tmavý „vous“ od oka směrem dolů, ne však celou hlavu tmavou.
Samice je opět větší jak samec, když její váha je udávána na 970-1130 g, samce na 820-890 g.
Raroh je mezi sokolníky vcelku oblíbeným ptákem. Jeho způsob lovu není zcela totožný se zvyklostmi sokola. Loví jak ptáky, tak i dostupné savce. Dokáže ulovit i sviště.
Většina ptáků se drží v zajetí sokolnickým způsobem na úvaze. Je to způsob, který umožňuje ptákům, sice omezený, ale do jisté míry volný pohyb. V malé voliéře ptákům hrozí zranění o pletivo při náhlém vyrušení. Nemůžete celoročně držet ptáky v páru.
Mláďata se sice odchovávají, je to však náročný proces a používá se i umělá inseminace.
I při úvazu na stanovišti pod širým nebem je zapotřebí počítat s větším prostorem.
Všichni dravci vyžadují část kořisti (zejména ptáci a hlodavci vhodné velikosti) se zbytky peří a srsti, což jim pomáhá udržovat jejich zažívací trakt ve správně kondici.