Malá sova s velkou kulatou hlavou a krátkým ocasem. Dříve často i u nás držena v domácnostech ochočená jako lákadlo při chytání ptáků. Drobní ptáci jej nenávidí a útočí na něho. Zvláště ve staré Itálii byl držen často v domácnostech i volně, s přistřiženými křídly. Býval užitečný jak kvůli chytání myší, tak obtížného hmyzu, zvláště švábů.
Kdysi hojný, dnes řídce se vyskytující pták. Je silně ohrožen. Hlavními viníky úbytku jsou chemizace zemědělství a predace kunou.
Je zapotřebí poskytnout jim možnost koupele a kontrolovat nohy kvůli otlakům.
Pták středního vzrůstu asi velikosti kosa, avšak zakulacené postavy, s velkou hlavou a nápadnýma očima. V celku šedý, světle skvrnitý. Někdy aktivní i ve dne. Poslední údaje hovoří o 700–1 100 hnízdících párech.
Je výrazně hmyzožravý. Dříve lovil zvláště chrousty, kteří vlivem chemizace zemědělství z naší přírody téměř vymizeli. Po deštích sbírá i dešťovky, žížaly.
Ve voliéře dlouhé čtyři metry, vysoké dva metry a jeden a půl metru široké bylo v Praze po několik let odchováváno po pěti mladých. Sýčci měli k dispozici vždy několik budek a samec se před samicí ukrýval často v hromadě silnějších větví. Jinak byli ve společné voliéře celoročně spolu. Voliéra byla z větší části shora krytá a tmavá.
Jednotlivý pták nemá větší nároky na prostor. K odchovům je lepší voliéra výše popsaných rozměrů s úkryty.
Myši, myší mláďata, mouční červi i dospělí potemníci, potemník brazilský, zophobas, dešťovky, jednodenní kuřata. Literatura popisuje sýčka, který žral i ředkvičky.