Agapornis šedohlavý

O plemenu

Agapornis šedohlavý je v lidské péči vzácně chovaný druh, který má svá specifika, jež je nutné dodržovat. Odchovy nejsou jednoduché. Svým zbarvením je nezaměnitelný s jinými druhy papoušků.

Zdraví / nemoci

Ze zkušeností chovatelů jsou u druhu Agapornis canus frekventované metabolické poruchy. Nejmarkantněji se mohou projevit zadržením vejce nebo tzv. splay leg (roznožkou u mláďat), což je porucha růstu kostí způsobená zejména nedostatkem vápníku ve výživě. Prevencí je dostatečné podávání vápníku buď ve formě sépiové kosti, nebo komerčních kalciových preparátů přidávaných do vody.

Popis a charakteristika

Agapornis šedohlavý je jediným zástupcem rodu vyskytujícím se mimo pevninskou Afriku a zároveň jedním z pouhých tří druhů papoušků žijících na Madagaskaru, kde je druhem autochtonním (původním). Jako druh alochtonní (člověkem zavlečený) je znám i z ostrovů v okolí Madagaskaru - např. Seychely, Zanzibar, Mauricius a další. 

Preferovaným habitatem jsou otevřené křovinaté biotopy, nicméně pozorovat ho můžeme i na okrajích lesů. Přirozený biotop je ale na Madagaskaru stále vzácnější a tak se přizpůsobuje i životu v hospodářsky využívané krajině. Nejsou to typičtí hejnoví ptáci. Po většinu roku žijí v menších hejnech, ale v hnízdním období se páry oddělují.

Zbarvení je typické a patří mezi několik málo druhů agapornisů s výrazným pohlavním dimorfismem. Základní barvou je zelená, která na hrudi, krku a hlavě přechází u samců ve světle šedou. U samic i tyto tři části zůstávají zelené s příměsí tmavě šedé. Dalším rozlišovacím znakem je krycí peří na spodní straně křídel. To je u samců černé, u samic zelené.

Papoušík šedohlavý bývá rozdělován na dva poddruhy – A. c. canus a A. c. ablectanea. Odborná veřejnost ale v názoru na jejich taxonomii není jednotná.

Jak chovat

„Kana“, jak je tento druh slangově nazýván, zaujímá mezi agapornisy místo náročného chovance. První obtíží je sestavení harmonizujícího chovného páru. Druhou potom to, že jsou velmi citliví vůči stresu. V praxi to znamená, že v době hnízdění by měl být dodržen minimální pohyb okolo voliéry a vyloučeny veškeré další rušivé elementy. Dále mají zvláštní nároky na uspořádání budky. Doporučuje se rozdělit ji přepážkou na dvě části tak, aby nebylo vidět z vletového otvoru rovnou do hnízdní části. Dutinu si agapornisové šedohlaví vystýlají stébly trav a drobnými větvičkami, které si do dutiny nosí upevněné mezi peřím, což je pro pozorovatele velmi atraktivní podívaná.

Pokud se nám všechny tyto obtíže podaří překonat, samice snáší 3 – 7 vajec, která se inkubují 21 - 24 dnů. Mláďata poté opouští hnízdo po pěti až sedmi týdnech a pohlavní dospělosti dosahují v devátém měsíci života. Rozdíl mezi pohlavími ve zbarvení je ale pozorovatelný již v budce.

Ke kroužkování mladých používáme uzavřený kroužek o průměru 4,2 mm.

Vzhledem k jisté raritnosti tohoto druhu se chová pouze v přírodním zbarvení a mutace ani nejsou známy.

Nároky na prostor

Velikost chovného zařízení není odlišná od jiných druhů agapornisů, ale problém nastává s teplotními podmínkami. Agapornisové šedohlaví jsou choulostivými chovanci a v době hnízdění nesmí teplota klesnout pod 20°C. Proto je klíčové mít k venkovní voliéře připojeno vytápěné chovatelské zázemí, případně je chovat celoročně ve vnitřních prostorách.

Potrava a krmení

Základní složkou krmné dávky je směs zrnin – semen trav a bylin. Nejvíce je ve směsi zastoupeno proso, potom lesknice a loupaný oves. Udává se i paddy rýže a v malém množství i další zrniny. Podle zkušeností chovatelů dobře přijímají nakrájené jablko nebo třeba strouhanou mrkev. 

Pro správný odchov mláďat je klíčová vaječná míchanice nebo naklíčená semena. V sezóně budou velmi rádi za čerstvé větve s pupeny nebo plody bobulovin. Papoušci živící se přirozeně semeny trav na zemi se skvěle zabaví vybíráním semen přímo z klasů. Z nich je u papoušíků šedohlavých ve velké oblibě ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli).