Poněkud větší africký příbuzný našich špačků. Dříve známá spíše pod jménem leskoptev královská. To je vlastně překlad jejího latinského druhového jména. Je v Evropě málo známá, k vidění je spíše v zoologických zahradách.
Je velmi pestře zbarvená a nápadná dlouhým ocasem. Je rozšířena v severovýchodní Africe, od Etiopie směrem na jih až po sever Tanzanie, ale v přírodě není příliš početná. Proto se do Evropy dostali tito ptáci jen v malých počtech.
Je nutné umožnit jim koupání, příležitostně je i mlžit rozprašovačem.
Svrchu těla sytě kovově modrá, spodina těla zářivě žlutá. K tomu dlouhý ocas. Oko sírově žluté. To z ní dělá jednoho z nejatraktivnějších exotických ptáků na pohled. Není to však žádný domácí mazlíček, i když se nedá říci, že by to byl právě plachý pták. V kleci má příjemně a pilně zpívat. Samice je stejně zbarvená jako samec, pouze má být o něco menší a s menším leskem na zádech.
Musíte k nim přistupovat jako ke všem špačkům. Ti jsou v základu hmyzožravými, kteří doplňují svou potravu o ovoce a všemožné bobule. Jsou to v podstatě všežravci.
Mláďata krmí v přírodě převážně hmyzem, ale naši špačci dokážou vyvést mladé krmené převážně třešněmi. Dá se předpokládat, že v tropech je pro ně připraven bohatší jídelníček. Vyžadují teplo.
Vzhledem k dlouhému ocasu je to pták určený spíše pro vnitřní voliéry. V teplém létě případně s výletem do nějaké venkovní části. Slunce, popřípadě déšť jim mohou jen prospět. Pokud by je chtěl někdo držet v kleci, pak asi jeden metr krychlový prostoru.
Hmyz i větších rozměrů, mouční červi, krájené ovoce, granule pro hmyzožravé ptáky, vaječná míchanice. Hrušky hniličky stačí rozpůlit. Na jaře jsou vhodné bobule břečťanu.