Je to africký papoušek, jehož obrys těla je podobný agapornisům, avšak je dobře jednou tak velký. Velká hlava a krátký ocas jsou pro něj typické. Pochází z neklidných krajů severovýchodní Afriky. V našich chovech se objevil až po roce 1989. Prvního odchovu u nás bylo dosaženo až v roce 1993.
Pozor na záměnu názvu, papoušek rudobřichý je zcela odlišný druh.
Nejsou zvyklí na chlad. Vzhledem k tomu, že často zpočátku neberou rozmanitou potravu, sypou se vitaminy a další podpůrné látky na slunečnici.
Papoušků tohoto rodu žije po celé Africe celkem 9 druhů, ale jen jeden z nich je v evropských chovech znám delší dobu. Do Evropy se postupně dostávali prostřednictvím zoologických zahrad. Menší dovozy se uskutečnily až někdy před čtyřiceti lety.
Ptáci byli velmi plaší, a hlavně nepřijímali rozmanitou potravu. Všechny zprávy hovoří o tom, že berou jen slunečnici. Stále je lze považovat za vzácné chovance.
Po získání těchto vzácných papoušků je zapotřebí je nejprve obezřetně zvykat na nové prostředí. Protože jsou velmi lekaví, doporučuje se nejdříve držet je v malé, asi metr velké kleci. Odchovaní papoušci tohoto druhu jsou již více zvyklí na rozmanitou potravu, přesto je nutné tomu věnovat zvýšenou pozornost.
Doporučuje se držet je zpočátku v omezeném prostoru. Jsou lekaví, a jak se snaží odletět, často se zabijí o pletivo. Někteří chovatelé nechají pletivo obrůstat například břečťanem, ale obvykle to nevydrží dlouhou dobou. Jsou to ničitelé dřeva.
Všechny zprávy hovoří o tom, že zpočátku, po dovozu, brali jen slunečnici. Začínáme tedy tím, že slunečnici dáváme v co nejrozmanitější podobě. Černou, bílou, žíhanou, velkou i malou. A také samozřejmě směs pro velké papoušky. Ovoce, bobule, větve k okusu a zase větve.