Akita inu

Velký, majestátní pes vzbuzuje na první pohled respekt. Má typický vzhled špiců z dálného východu – ostrý čenich, vztyčené malé uši, široce posazené oči se zdviženými vnějšími koutky a nápadný, nahoru zatočený a bohatě osrstěný ocas.  

Z asijských špiců je suverénně největší a (nejen) díky legendárnímu věrnému Hačikovi také nejznámější. Plemeno stále získává na oblibě, ale nezkušení kynologové by si tohoto jedinečného psa měli raději odepřít.

Zařazení FCI: Skupina 5 - Špicové a tzv. primitivní plemena, Sekce 5 - Asijští špicové a příbuzná plemena, číslo standardu: 255

Chovatelské kluby

V České republice zastřešují čistokrevný chov akita-inu dva chovatelské kluby -  Akita Inu Czech club a Klub chovatelů málopočetných plemen psů. 

Přednosti a nevýhody

Akity jsou hrdí, klidní a vyrovnaní psi. Potřebují od začátku pečlivou socializaci a důsledné vedení. Je nezbytné, aby věděli, kdo je pomyslným vůdcem smečky, jinak se mohou pokusit se do jejího čela probojovat sami. Bylo by ale hrubou chybou, jít na ně s „tvrdou rukou“ - tělesné tresty u nich jen zvyšují agresivitu. Akita není pes pro každého a už vůbec ne pro začátečníky. Při správné výchově je ale oddaným rodinným psem, ostražitým strážcem domova i svých lidí. 

Dávnou historii mají obě akity, tedy americká akita a japonská akita s oficiálním označením akita inu, do určitého bodu stejnou. Jen málokteré plemeno se může pochlubit tak rozpracovanou a zaznamenávanou historií, jako právě akita. I když není znám její skutečný vznik, od 16. století existuje nejstarší plemenná kniha psů „Kezuke-cho“, do které byly akity zapisovány. Bylo to období, kdy do Japonska začali pronikat evropští psi, a tato plemenná kniha dokázala uchovat písemný obraz o psech, kteří byli v této zemi původní. Tato plemenná kniha nám poskytuje velmi cenné informace o tom, jak vypadali i k čemu sloužili místní psi v typu špice, a dokonce nechybí ani informace o jejich rodičích. Třebaže toto je místo, které lze označit za počátek historie akity, její předkové obývali Japonsko již dávno předtím. I když dnešní velikosti tehdy zdaleka ještě nedosahovala, o akitě se hovoří jako o jednom z nejstarších existujících plemen nebo alespoň jako o nejstarším plemeni Japonska.

Profesor Hamanaka z Tokia na základě svých výzkumů tvrdí, že akita přišla do severního Japonska v dávné minulosti z Evropy přes Rusko. Každopádně různá výtvarná díla stará až 3 000 let, která se nacházejí po celé Asii, dokládají existenci psů v typu špice v Japonsku. Někdy se dokonce uvádí období až 5 000 let zpět. Nelze sice s jistotou určit, o jaké plemeno z dnes existujících asijských špiců se jedná, ale rozhodně patří mezi pradávné předky akity. Velké množství záznamů a kreseb dokazujících existenci špicovitých psů na území Japonska alespoň do určité míry ukazují, jak tehdejší „akita“ vypadala a k čemu sloužila.

O akitách žijících několik století zpět hovoříme jako o ainuských akitách. Slovo „ainu“ je ve volném překladu z japonštiny „syn psa“. Vystihuje to legendu, kdy národ Ainů údajně vznikl ze spojení ženy a psa. Podle některých národnostních kultur se to možná může zdát podivné, ale japonská kultura právě tímto prokazuje tomuto plemeni úctu.

Jakmile se výtvarná díla začala objevovat i v barvách, nejčastěji byli tito psi ztvárněni v barvě bílé a v barvě „zlaté“. Bílo-černé zbarvení akity zvané „pinto“ se začalo objevovat na malbách a svitcích ve 12.–13. století, což však nevylučuje, že existovaly i dříve. Těmto psům se říkalo „kara-inu“.

Uznávaná akita

Údajně se ve 14. století mohlo namísto daní zaplatit psem. I v tu dobu byly akity považovány za výborné hlídače a lovce. Lovily jak černou, tak vysokou zvěř, nebály se ani medvěda, a údajně ochotně přinášely i ulovenou pernatou zvěř. Při lovu akita pracovala vždy tiše a zvěř štvala. Některé pověsti hovoří o akitách i jako o výborných pomocnících rybářů. Prý byly ochotnými a uštěkanými plavci. Ano, o odvaze akit rozhodně není pochyb, ale jen stěží si dnes umíme představit, že by akity ochotně cokoliv a odkudkoliv aportovaly, štěkáním naháněly ryby do sítí, nebo dokonce nadšeně skákaly z lodí do vody a samy chytaly ve vodě ryby. To vše totiž zcela odporuje jejich dnešní povaze. Proto se na některé legendy musíme dívat s přivřenýma očima.

Další větší doložitelné zmínky o chovu akit pocházejí ze 17. století, tedy z éry Edo. Zemi vládl 5. šógun Tsunagoski z rodiny Tokugawa, který byl velkým milovníkem psů, zřejmě i proto, že se narodil v „roce psa“. Vydal několik zákonů, především o tom, jak se ke psům chovat a jak vést jejich chov. Ovšem chudí lidé psa vůbec nesměli vlastnit, neboť by podle šóguna Tsunagoski o ně bylo špatně postaráno. Úmyslné usmrcení psa mohlo znamenat i smrt pro člověka, který jeho smrt způsobil. Byl vymyšlen zvláštní jazyk, kterému se říkalo „psí řeč“ – ta byla určena právě akitám a všem, kteří s nimi chtěli rozmlouvat. Psi byli zdobeni krásnými obojky, které měly zároveň vystihovat, jak významnému majiteli daná akita patří. Byla to pro akity krásná doba.

Akita byla využívána v různých oblastech různě. Podle toho, co zrovna kde bylo zapotřebí. Tím se rozvíjela její všestranná povaha. Odjakživa sloužila především jako hlídací a lovecký pomocník, ale také dle potřeby nosila či tahala náklady. Přišla však i móda psích zápasů, a jak krátký výňatek z historie standard uvádí, od roku 1630 byli v oblasti Akita používáni psi akita magitas (středně velcí psi určení k lovu medvědů) jako bojoví psi. To bylo období, kdy majitelé a chovatelé těchto psů začali tíhnut k větším jedincům, protože považovali velké psy za vhodnější bojovníky do arén. V 17.–19. století byla akita v Japonsku běžným zápasnickým psem, přičemž byli upřednostňováni větší jedinci.

Akita na vymření

Dlouho si držela akita čistotu plemene bez přikřížení jiných typů psů. Ale to se změnilo v druhé polovině 19. století. V tu dobu začalo docházet ke křížení akit s tosou a mastifem. Tímto křížením se sice zvedla kohoutková výška psů i jejich mohutnost, ale u odchovů se vytrácely typické vlastnosti a znaky asijských špiců. Cíleně takové křížení údajně prováděla zejména rodina Satake (doloženo je období od roku 1868), která za tím viděla nejen zvětšení tělesného rámce, ale také bojovnosti akit používaných v arénách.

V roce 1908 byly psí zápasy zakázány. Avšak akity tímto vládním krokem začaly velmi rychle mizet. Naštěstí si japonská vláda uvědomila, jakou cenu mají jejich akity, a začala podporovat udržení čistokrevného chovu. Jenže v tu dobu bylo akit již velmi málo. Nejvíce se jich nacházelo v okolí Odate. Proto se akitě v tuto dobu říkalo také „odate ken“. Slovo „ken“ stejně jako „inu“ znamená „pes“. Označení „akita“ je odvozeno od prefektury Akita na severu Japonska nacházející se na ostrově Honšú a spadající pod oblast Odate. Tam také bylo toto plemeno nejvíce šlechtěno. Na začátku 20. století se o znovuvzkříšení akit nejvíce zasadil profesor Shozaburo Watase. Z této doby pochází i několik fotografií akit se zbarvením „pinto“, což dokazuje, že akity se nevyskytovaly jen v barvě bílé či červeno-béžové.

V roce 1921 se v Japonsku ujal vlády Hirohito (1901–1989), nejstarší syn císaře Tiašó. Korunován za císaře éry Šówa však byl až v roce 1928, po smrti svého dlouhodobě nemocného otce. Hirohito historicky jako první japonský představitel opustil hranice své země a hned v roce 1922 se na několik měsíců vypravil na poznávání evropských zemí, přičemž mimo jiné navštívil i Velkou Británii. Možná právě zde si uvědomil, jak výrazné místo zaujímají psi v lidské společnosti, a po jeho návratu se o záchraně akit mluvilo stále častěji i mezi vládními představiteli.

V roce 1927 byl v Odate založen klub Akita inu Hozonkai (AKIHO) starostou Šigiei Izumi a o rok později, v roce 1928 vznikl založením pana Saito Hirokichi z Tokia klub Nipponken Hozonkai (NIPPO), který byl v tu dobu celkově více aktivní. V roce 1931 byly akity Hirohitem vyhlášeny za národní památku, respektive devět vybraných nejlepších jedinců, na kterých byl založen obnovený chov akit. Vhodným výběrem nejlepších představitelů se podařilo vymýtit vliv mastifů a tosy. Nejen vládní představitelé a chovatelé viděli v akitách poklad, a tak bylo zřejmé, že byl zároveň zakázán jejich export. A to po velmi dlouhou dobu – jen zcela výjimečně byla udělena výjimka. Přesto se v roce 1937 podařilo spisovatelce Heleně Kellerové, která dostala darem Kamikadze Go, dovézt první akitu do Spojených států amerických. Bohužel první pes, kterého dostala darem od Iširo Ogassawara, záhy uhynul. H. Kellerová proto dostala jeho bratra Kazana Go. Tato obdivovatelka akit se posléze stala velkou propagátorkou plemene v USA. Zdálo by se, že chov akit je na dobré cestě, ale armádní politika výborné chovatelské výsledky následně téměř zničila.

I Japonsko se zapojilo do 2. světové války, což znamenalo mnohé zničující následky. Během války byl velký nedostatek potravin a lidé neměli co jíst. Samozřejmě také neměli ani na krmení pro své psy, které nebylo možné v přídělech potravy stavět výš než lidi. Psů velmi rychle ubývalo. Vtom přišel překvapivý a zničující vojenský rozkaz: „Všechny psy pochytat, psí maso použít na stravu a jejich kožešiny na oblečení vojáků.“ Za co se hrdě bojovalo a na co byli Japonci hrdí, se během chvilky vytratilo. Většinu psů na japonském území stihl stejně tragický osud. Ušetřeni byli pouze němečtí ovčáci, kteří posloužili ve válce jiným způsobem, a psi v odlehlých částech Japonska, jež se při troše štěstí podařilo vesničanům ukrýt. Někteří majitelé akit své psy připouštěli německými ovčáky, aby štěňata mohli vydávat za německé ovčáky, čímž jim mohli zachránit život. Zachránit své psy se snažili lidé různě a s různým úspěchem. Další nedozírné následky mělo na konci 2. světové války svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Nejen co do počtu mrtvých a nemocných lidí i jejich psů, ale také z hlediska studených mezistátních i mezilidských vztahů na následujících několik desítek let.

Po skončení 2. světové války zůstalo v Japonsku vedle německých ovčáků jen pár dalších psů. Z důvodu zákazu vývozu akit ze země v předválečném období prakticky neexistovaly akity ani nikde jinde na světě. To samozřejmě zanechalo na původně rozvinutém a vyrovnaném chovu akit velké následky a následné navázání na předešlý chov bylo téměř nemožné. Většina psů jen připomínala akity, ale nebyli to „čisté“ akity. Japonští chovatelé nevěděli, čím začít. Jejich prvním krokem bylo rozdělení existujících psů do tří skupin. První tvořily akity matagi, druhou bojové akity a třetí ovčácké akity. Situace se tak stala bohužel ještě více nepřehlednou a pro následující chov značně složitou. Proto se japonští chovatelé opřeli o dvě základní linie psů: Goromaru Go a Kongo Go. Kongo Go byl velmi oblíbený a líbivý pes, který nesl jasné prvky  německého ovčáka, a dokonce i určitý typ mastifa. Tento hrubší typ předával i na své potomstvo, což se japonským chovatelům ale nelíbilo. Tato linie známá pod označením Dewa se však rozhodně neztratila. V poválečném období se na japonském území nacházelo ještě hodně amerických vojáků, kteří z akit poněkud molosoidní linie Dewa v nejrůznějším zbarvení srsti byli přímo nadšeni. Proto si mnohé z nich vzali s sebou domů, do Ameriky. Japonští chovatelé akit upřeli své snažení do linie po Goromaru Go, tedy linie známé jako Ichinoseki, kterou považovali za typickou pro jejich starodávné plemeno. V chovu použily i akity matagi, které měly dopomoci k přírodnímu, původnímu typu akity.

V roce 1948 vznikl v Japonsku další klub pro toto plemeno, Akita inu Kyokai (AKIKYO), i přesto, že akit v tuto dobu bylo v Japonsku opravdu jen pár. Stále tehdy existovaly i dva dříve založené kluby pro toto plemeno a každý si v chovu šel svou cestou.

Rozdílné cesty – spor o akitu

Jak se rozvíjel chov akit v Japonsku, rozvíjel se i chov stejného plemene v Americe. Protože však chovatelé japonští a američtí stavěli na trochu jiném základě, v izolovanosti, bez snahy spolu komunikovat a hledat kompromisy, původně totéž plemeno se začalo čím dál více lišit. Japonsko zcela odmítalo importy z Ameriky, a třebaže oklikou se do Ameriky dostaly akity i z Japonska, příliš vřelé uvítání a nadšení je zde nečekalo. V Americe se tak začaly nacházet nejen akity z linie Dewa, ale i různé mezitypy z křížení či čistá linie Ichinoceki.

V roce 1955 došlo k prvnímu zařazení akity pod křídla AKC (American Kennel Club), napoprvé do třídy tzv. smíšené. Následující rok byl založen v Americe Akita Club, který byl v roce 1959 přijat jako člen AKC. Chov akity na americkém území se začal formovat podle představ amerických chovatelů. A právě zde začíná historie nám dnes známé „americké akity“. Ovšem i mezi samotnými americkými chovateli od počátku chovu tohoto plemene nepanovaly zrovna dobré vztahy, především kvůli různým názorům, ze kterých nikdo nechtěl ustoupit. To způsobilo existenci dvou amerických klubů, ale zároveň přidělání dalších velkých problémů. AKC nechtěla akitu uznat za „právoplatné plemeno“, dokud se kluby mezi sebou nedomluví. Rivalita mezi chovateli byla vskutku veliká. Vše se uklidnilo až v roce 1972, kdy do sporů mezi chovatele vstoupilo AKC a podpořilo první původní klub Akita Club of America. Až tehdy mohlo dojít k úplné registraci akity u AKC, k posuzování na výstavách v samostatných třídách a k otevření vlastní plemenné knihy. Velkým problémem pro všechny chovatele však stále bylo, že AKC (Americký klub všech plemen) a JCK (Japonský klub všech plemen) si vzájemně neuznávaly průkazy původu dovezených psů. Přesto až do roku 1974 AKC importy z Japonska do své plemenné knihy zapisovala. Situaci ztěžoval i fakt, že existovalo několik různých standardů akity, a přitom všechny byly platné. Problémy podporovala i existence tří, respektive čtyř japonských klubů akity (AKIHO, AKIKYO, NIPPO a také ústřední klub pro všechna plemena JKC). Rozhodně dnes platí, že jediné celosvětově uznávané průkazy původů akit inu narozených v Japonsku vydává pouze JCK.

Japonský chov akit od počátku směřuje spíše k menším a nepříliš mohutným typům, psům od pohledu špicovitého typu, s bohatým osrstěním, nikoliv s dlouhou srstí. Povahu japonské akity směřovali japonští chovatelé k určité uzavřenosti, odtažitosti a hrdosti.

Americký chov však od počátku tíhne ke zcela jinému typu a chce akitu „happy“. Vedle větších rozměrů a srsti v nejrůznějších barevných variacích si vždy přáli akitu kamarádskou, otevřenou a hravou. A to je ohromný rozdíl. Mimoto v Americe byla jedním z největších podnětů k diskusi délka srsti. Na tom se chovatelé ne a ne shodnout ani dnes. Co sice nebylo vnímáno až tak pozitivně, ale na druhé straně nebylo nějakou zvláštností, byl ocas americké akity, který se čím dál častěji objevoval ve svěšené poloze.

Za historicky nejlepšího psa akity v Americe byl považován pes, několikanásobný šampion Okii Jubi Sachmo z Makota. Jeho majiteli byli Bill a Barbara Andrewsovi. Tento pes zplodil více než 100 jedinců s následným titulem „šampion“. Jeho odchovy se držely v jednotném typu, což je u všech plemen velmi ceněno a nebývá to až tak běžné. A právě Barbara J. Andrewsová je od 70. let 20. století jednou z nejvýznamnějších osobností v chovu akit v Americe. V 80. letech 20. století se také první akity dostaly do Austrálie a Velké Británie. Ve Velké Británii rozšířila chov akit velmi významná chovatelka Meg Purnell-Carpenterová.

Konečně konečné rozhodnutí

Jak známo, od počátku si Japan Kennel Club a American Kennel Club opravdu příliš nerozuměli. Největší boj tyto dvě organizace svedly v letech 1974 až 1992. Po tuto dobu Amerika ani do registru nepřijímala žádné akity z Japonska, neboť údajně nevěřila v čistokrevnost těchto psů. Když pak v roce 1992 ustoupila a povolila registraci akit z Japonska, stalo se přesně to, co většina chovatelů nechtěla. Došlo na nové spory a problémy, neboť dovezené akity byly ve zcela jiném typu. Kdo to však předem nečekal, byl bláhový. Výsledkům povoleného křížení americké akity s japonskou akitou v 90. letech 20. století se říká „mezistupně“. A také v Americe se našla skupina chovatelů, kteří chtěli chovat výhradně japonský typ akit.

V 90. letech 20. století si však prošli chovatelé akity další velkou krizí. Dobou tápání, rozčarování, nepochopení vzniklé situace a dobou plnou zmatků. Zdálo se to být nekonečné. Informací v tisku bylo plno, ale snad žádné nedávaly jasnou odpověď, co v chovu akit je jediné správné a jak vidět budoucnost, ale vlastně i současnost. Tato nejistota vřela i mezi jednotlivými chovateli a funkcionáři v klubu a zbytečně dokázala rozkmotřit i největší přátele, pokud některý z nich nehodlal ze svého názoru či směru ustoupit.

Jenže v tom přišla z Japonska další rána, která byla sice předem avizovaná, ale skoro nikdo v takový krok Japonska nevěřil. Dne 16. 7. 1992 došlo k radikální změně standardu akity u FCI. Šlo sice „jen“ o změnu povoleného zbarvení akity, ovšem pestrost barev srsti akity v Americe byla značná. U akit byla standardem zakázána, v Americe tolik oblíbená, černá maska v obličeji psa a bílé znaky, dále i několik typů zbarvení srsti. To z chovu zcela vyřadilo mnoho psů, kteří v tu dobu měli titul „šampion“ a byli považováni za špičku. A to byl opravdu velký problém. Mnoho chovatelů, kteří doposud mlčeli, se bouřlivě ozývalo. Bylo zřejmé, že chov akity amerického typu a akity japonského typu by měl pokračovat dál, ale každý svou původně vyšlapanou cestou. Bylo to období, kdy snad každý den chovatelé akit očekávali rozhodnutí, změnu, konec nejistoty…

Když vtom konečně přišel rok 1999 a FCI (Mezinárodní kynologická federace) při setkání na světové výstavě v Mexiku rozhodlo, že akity budou rozděleny na dvě samostatná plemena. To, že Japonsko kývlo na možnost vzniku jiné akity než jejich japonské akity inu, bylo velkým ústupkem západnímu světu. Avšak zřejmě si uvědomovali, jak velké množství je existujících „nestandardních“ akit. Rozhodli se podat pomocnou ruku. Ovšem opět nenabídli jednoduché řešení. JCK trval na tom, že „nově“ vzniklá americká akita nesmí být ve stejné skupině FCI jako japonská „akita inu“. Aby se došlo ke zdárnému konci sporu, FCI s tím souhlasila. A tak japonská akita inu, kterou Japonsko považuje za původní a jedinou správnou, zůstala v 5. skupině FCI jako velký japonský špic pod označením „akita inu“ a americká verze akity byla zařazena do 2. skupiny FCI mezi molossoidní plemena a dostala označení „velký japonský pes“. V Americe se však dál plemeni říkalo „japonská akita“ (osobněji „japonka“) a druhému typu „americká akita“ (osobněji „američanka“).

K praktickému rozdělení plemene pak docházelo v letech 1999 až 2000. Samo Japonsko nabídlo své rozhodčí pro případ, že by některá ze zemí nevěděla, jak své akity správě rozdělit na dvě plemena. Od 1. 1. 2000 nesmělo docházet k vzájemnému připouštění amerických a japonských akit.

Konečně se chovatelé byli schopni alespoň trochu respektovat a usmířit. Přesto některé kluby v Americe i po tomto vymezeném čase dál všem akitám vydávaly průkazy původu bez ohledu na nové rozdělení a nové standardy. Všechny daly dohromady pod označení akita inu, třebaže měly černou masku. To však mnohým chovatelům, americkým i zahraničním, značně znesnadňovalo chovatelský život. I dnes najdeme mezi chovateli dva názory. Někteří by je nejraději viděli jako jedno plemeno, už i z důvodu zvýšení genetické variability, jiní jsou s tímto dělením zcela spokojeni. Dokud mezi akitami nebude kromě zbarvení od pohledu zřejmý rozdíl, spory a názory zřejmě neustanou.

Nakonec se přece jen urovnalo vše, co se dalo, a 1. 1. 2006 bylo plemeno velký japonský pes oficiálně přejmenováno na „americkou akitu“ a přeřazeno do 5. skupiny FCI. Zbytek sporů už je jen otázkou osobností jednotlivých chovatelů.

Chov v České republice

Na naše území byla první akita dovezena z Itálie MUDr. Zdeňkem Šebkem v roce 1979. Jednalo se o psa jménem Yoi di Cambiano. Byl to pes amerického typu, bohužel však nezanechal žádné potomky, přestože se výstav účastnil. Další akity přivezl až v roce 1989 Josef Vejvoda. Jednalo se o psa jménem Dracoʼs Nakama, který byl dovezen z Kanady, a dvě feny z Kalifornie jménem Suma Kaminari Kuma a Sakusakus Tiger Lily Kuma. A právě v chovatelské stanici pana Vejvody s názvem „Veda“ se ještě v roce 1989 narodil historicky první vrh akit u nás, respektive hned dva vrhy za sebou s odstupem 10 dnů. Následně bylo dovezeno několik dalších akit a chov se úspěšně začal rozšiřovat.

Dnes je na našem území častěji odchovávána akita inu, americké akity je pak o přibližně polovinu méně. To, že se u nás více prosadila akita inu, je přirozené, neboť již v 80. letech 20. století náš tehdy jediný chovatelský klub pro akity úzce spolupracoval s japonským klubem (Japan Kennel Club) a celý chov se ještě před rozdělením akit na dvě plemena orientoval na chov výhradně japonského typu akity. Čeští chovatelé se snažili přiblížit ke znění teprve připravovaného nového standardu, který byl oficiálně přijat v roce 1992. Spolupráce obou klubů byla přínosná a zajímavá, což bylo zřejmé na kvalitě chovu českých akit inu.

Jedná se o velkého a robustně stavěného psa, se silnou kostrou a jen mírně obdélníkovitého rámce. Hlava japonské akity inu je popisována takto: velikost lebky je adekvátní v poměru k tělu. Čelo je široké se zřetelnou čelní rýhou. Bez vrásek. Stop je patrný, tlama středně dlouhá a silná, s širokým kořenem tlamy, zužující se, ale nikoliv zašpičatělá. Nosní houba je široká a černá. Světlejší pigment a jasně neohraničené skvrny s nedostatkem pigmentu na nosní houbě jsou povoleny jen u bílých jedinců, ale černé se dává vždy přednost. Pysky akity inu těsně přiléhají, u americké akity můžou být volnější, ale nepříliš visící. Akita inu má povolený pouze nůžkový skus, u americké akity se dává přednost nůžkovému skusu, ale klešťový skus je přípustný. Oči jsou tmavě hnědé, téměř trojúhelníkového tvaru a poměrně malé. Uši jsou trojúhelníkovitého tvaru, s mírně zaoblenými špičkami, vztyčené a směřující kupředu. Krk je silný, u akity inu bez volné kůže, americká akita může mát kůži volnější, ale jen s minimálním lalokem. Hrudník má být hluboký, hřbet rovný a pevný. Spodní linie břicha je u americké akity mírně vtažená, u akity inu dobře vtažená k břichu. Ocas je vysoko nasazený, silný, bohatě osrstěný, pokud je natažen, špička dosahuje téměř k hleznům. U akity inu je nesen silně zatočený nad hřbetem, u americké akity je nesený nad hřbetem nebo ke slabině, zatočený ze tří čtvrtin, zcela nebo dvakrát, vždy na úrovni hřbetu nebo pod ní. Je-li ocas zatočen ze tří čtvrtin, jeho špička spadá na slabinu. Hrudní končetiny jsou silných kostí a při pohledu zepředu rovné. Pánevní končetiny jsou silně osvalené, široké a silných kostí srovnatelných s hrudními končetinami. Paspárky se na pánevních končetinách odstraňují. Tlapky má kulaté, kompaktní.

Akita inu (japonská) má krycí srst hrubou a rovnou, podsada je jemná a hustá. Kohoutek a záď jsou pokryty mírně delší srstí, srst na ocasu je delší než na těle. Zbarvení je poměrně omezeno. Povolená je pouze červeno-béžová, žíhaná a bílá. Všechny zmíněné barevné rázy kromě bílé musí mít „urajiro“. Urajiro je bělavá srst na stranách tlamy, na lících, na spodní straně čelisti, krku, hrudníku, těle a ocasu a na vnitřní straně končetin. 

Výška akity inu v kohoutku u psů dosahuje ideálně 67 cm a u fen 61 cm. Tolerance je povolena 3 cm nahoru i směrem dolů.

Je těžké zařadit akitu mezi skupinu psů určitého zaměření. Akita, možná i díky určité izolovanosti Japonska, byla dlouho společně s několika dalšími menšími japonskými špici jediným psem, který se v této zemi nacházel. Proto musela dělat vše, co bylo zrovna potřeba. V průběhu doby byla psem loveckým, hlídacím, policejním, tažným, společenským či zápasnickým psem v arénách. Co si lidé usmysleli, to akita dělala. Můžeme tak o ní hovořit jako o všestranně využitelném psovi. Ovšem je třeba si uvědomovat její povahové odlišnosti od některých jiných běžných plemen a brát v potaz její přirozenou inteligenci a velmi výraznou samostatnost.

Těžko chtít po psovi, který samostatně nebo ve skupině lovil zvěř, aby byl za všech okolností dobře ovladatelný. Těžko chtít po psovi z arény, aby se jinde choval k jiným psům a zvířatům kamarádsky. Těžko chtít po neúplatném hlídači, aby jindy lidi miloval. Určité prvky z dob dávno minulých v sobě akita dál nosí a ovladatelnost není její silnou stránkou. Je to výrazně samostatný pes, který má na situace a lidi kolem vlastní názor a má potřebu se spoléhat jen sám na sebe.

Hrdý doprovodný pes

Akita je dnes především doprovodný pes, který je velmi rád se svou rodinou. Chce být jejím právoplatným členem, ne jen jejím psem. I když je na jedné straně nádherně přitažlivá, na druhé straně svým vzhledem u většiny cizích lidí vyvolává respekt. Nemusí štěkat, a přesto ji netouží každý pohladit, protože nevypadá roztomile. Vypadá nádherně, ale tajuplně, nepředvídatelně.

Je trochu domýšlivá a až překvapivě svá. Někdy má tendence se „umývat packami“ jako kočky. I v nevázaném a samostatném chování se někdy kočkám tak trochu podobá. Avšak její důstojnost je právě to, co mnohé nové i stávající majitele na akitě přitahuje. Ve svých názorech je vytrvalá a někdy je velmi těžké ji přesvědčit, že rozhodovat by měl ve většině případů člověk. Akitu člověk nezmění, ale akita člověka změnit může. Majitel musí disponovat velkým sebeovládáním, trpělivostí, klidem, ale zároveň důsledností. Měl by být přirozenou autoritou, protože někteří výraznější jedinci potřebují mít jasno, kdo je hlavou rodiny a neochvějným vůdcem. Akita však nesnese hrubou sílu, přílišný nátlak nebo neurvalé tresty.

Je to opravdu vysoce sebevědomý pes, což je zřetelné především na psech-samcích. I proto určitá disciplína musí být již od štěněcího věku. Pravidla musí být všem nejen jasná, ale i všemi dodržovaná. Jen tak je akita schopna přijmout a akceptovat správné místo v hierarchii rodiny.

Akita je přemýšlivé a důstojné plemeno. Akita inu je poměrně ohleduplná, tolerantní, ale zachovává si odstup. Je statečná, ale zároveň odtažitá a rezervovaná. I sami Japonci přiznávají, že akita je podobná svým japonským lidem. Na první pohled působí odvážně a nedostupně, ale její duše je jemná a milá. Cizím lidem nedůvěřuje, ale pokud ji její majitel podporuje k pozitivnímu vnímání konkrétního cizího člověka, může postupně změnit názor. Japonská akita inu je většinou výrazněji rezervovaná ke všem cizím lidem než americká akita. Akita inu je vcelku uzavřená, žije si ve vlastním psím světě a i doma se projevuje méně kontaktně než její americká příbuzná. Ta je o poznání veselejší, často trochu rozpustilá, temperamentnější, mazlivější a kamarádštější i k cizím lidem.

Mají rády klid a pohodu, samy nabízejí totéž. Hodí se spíše do klidné rodiny, bez křiku a zbytečných emocí.

Inteligence a cvičitelnost

Akita není psem vhodným pro sportovní kynologii, na závody v poslušnosti či jiném odvětví. Někteří jedinci jsou sice schopni udělat nějakou zkoušku z poslušnosti, ale není to běžné. Rozhodně není z těch, co by si zakládali na precizně provedeném cviku, a pokaždé neposlechne na jeden povel.

To však neznamená, že by nebyla inteligentní, naopak. Akity jsou velmi bystré a učenlivé, ovšem také samostatné a mívají svou hlavu.

Výchova

Tento pes potřebuje dobrou socializaci, má-li být bezproblémovým psem, který své rodině nepřidělává starosti. Ta musí proběhnout mezi 8.–16. týdnem věku štěněte. Výchova by neměla na socializaci navazovat, ale měla by být její součástí. S cílenou výchovou, která povede k ovladatelnému psovi, který dokáže alespoň v přiměřené míře základní cviky poslušnosti použít i v běžném životě, je bezpodmínečně nutné začít hned, v nejútlejším štěněcím věku. Hned, jakmile si člověk doveze štěně domů. Výchova v přijatelně poslušného psa je dlouhá a poměrně trnitá.

Výcvik

Co je akitě opravdu proti srsti, je opakování stejného cviku nebo provádění cviku, který nepovažuje za důležitý. Je sice občas schopná poslechnout jen proto, aby udělala radost, ale sama z toho velkou radost nemá. Zpravidla dělá jen to, co považuje ze svého pohledu za správné a ještě lépe – za užitečné.

Přesto je to pes velmi chápavý a pochopí většinu cviků a úkonů. A netrvá mu to dlouho, i když zpravidla se učí rychleji fena nežli pes. Problém nastává, když naučenou věc má provést v praxi. Ví, co se po ní chce i jak se to dělá, ale pomalu nic není dostatečnou motivací, aby poslechla, nebo dokonce opakovaně poslechla. Noví majitelé tak mohou být rozčarovaní z toho, že je akita téměř neposlouchá. Ve skutečnosti je to ale jeden z povahových rysů plemene, takže akitu nelze doporučit majiteli s ambicemi na agility či s touhou mít ukázkově vycvičeného psa.

Výcvik v běžném výcvikovém středisku není pro akitu to pravé, ale pokud s ní má člověk nějaké výchovné problémy nebo ji chce naučit základní poslušnost a neví, jak na to, je vhodné si najít instruktora pro individuální výcvik psů. Rozhodně skupinový výcvik pro akitu není vhodný. Nejenže nechápe jeho smysl, ale nechá se i rozptylovat dalšími psy kolem. Ke všemu ji určitá jednotvárnost brzy začne nudit a přestane vnímat.

Jestli se akita hodí k dětem, je trochu diskutabilní. Ale rozhodující je výchova akity ve štěněcím a mladém věku, stejně jako u mnohých jiných plemen. Podstatná je také socializace a zkušenosti konkrétní akity s dětmi v mládí. Stejně jako je potřeba vést psa k dobrému chování k dětem, tak i děti se musí učit, jak se mají chovat ke psům a jakým způsobem je respektovat. Zpravidla je k dětem více doporučována fena, pro její mateřské tolerantní instinkty.

V mnohých státech světa musí mít akity zařazené do chovu různá zdravotní vyšetření, aby se po zdravotní stránce chov stále zvedal a zlepšoval. Poměrně běžné je vyšetření dysplazie kyčelních kloubů a vyšetření očního pozadí, méně časté je pak RTG loketních kloubů, vyšetření štítné žlázy, srdce a vyšetření krve na von Willebrandovu nemoc.

U akit je známé onemocnění zvané hypotyreóza neboli nedostatečná činnost štítné žlázy. Následkem tohoto onemocnění mohou např. soustavně a výrazně línat, zbytečně tloustnout, nebo naopak hubnout, objevují se poruchy ve vývinu kostí, dospělým jedincům se tvoří cysty apod.

Dalším strašákem pro chovatele je dysplazie kyčelních kloubů, vada vyskytující se téměř u všech velkých plemen. Sledováním tohoto postižení, které se odhalí za pomoci RTG, a následným vyřazením postižených jedinců z chovu se daří toto postižení eliminovat. Dalším problémem velkých psů, akitu nevyjímaje, je možnost torze žaludku. Alespoň částečně se dá tomuto problému předcházet, proto by o ní každý majitel akity měl vědět.

Oční problémy, které se u akit mohou objevit, jsou progresivní atrofie sítnice (PRA), šedý zákal nebo zelený zákal. Úplně neznámá není ani von Willebrandova nemoc, což je nejčastější onemocnění krve u psů. Problémem je špatná srážlivost krve nebo i defekty krevních destiček.

Ani akitám se zcela nevyhýbají různé alergie a kožní problémy. Především často se nudící jedinci mohou trpět neurogenní dermatitidou, při níž si psi lížou opakovaně jedno místo na svém těle, nejčastěji se jedná o končetiny. Toto místo olizují tak úporně a často, až si sami vytvoří mokvavé boláky. Může se vyskytnout i autoimunitní onemocnění zvané mazová adenitis, které je sice neléčitelné, ale při léčbě není smrtelné a příznaky se dají více či méně utlumit.

Povinná a doporučená vyšetření

Oba chovatelské kluby zastřešující čistokrevný chov akit požadují k uchovnění rentgeny kyčelních kloubů a jejich zhodnocení z hlediska dysplazie. Zhotovit a vyhodnotit snímek může pouze oprávněný veterinář.

Doporučená vyšetření

Vhodné může být i doplnění rentgenů loktů, kvůli možné dysplazii loketních kloubů. Doporučované také bývá vyšetření očí. nabo genetické testy na maligní hypertermii -  farmakogenetickou chorobu kosterního svalstva, při které dochází k vzestupu koncentrace oxidu uhličitého v krvi, k poruchám srdečního rytmu a k prudkému vzestupu tělesné teploty. Spouštěčem tohoto akutního stavu bývají celkově podaná anestetika, typicky při operačním zákroku. Stav může psa ohrozit na životě. Ačkoliv se nemoc dědí dominantně (neexistují zdraví přenašeči), často se skrytě předává do dalších generací, protože dokud se pes nesetká se spouštěčem (celkovou anestezií), nebývá choroba diagnostikována.

Zatímco maligní hypertermie postihuje psy téměř bez ohledu na plemeno, další z dědičných poruch, amelogenesis imperfecta (AI, česky familiární hypoplazie skloviny)  je typická právě pro akity (japonské i americké). Toto dědičné onemocnění zubů se dědí autozomálně recesivně, v populaci se tedy vyskytují zdraví přenašeči a nemoc se ukáže pouze tehdy, spáří-li se spolu dva tito jedinci. Při spojení dvou přenašečů bude chorobou postižena přibližně ¼  jejich potomků, další ¼ bude naopak choroby zcela prostá (clear) a zbývající ½ vrhu budou také zdraví přenašeči.

Není potřeba žádná specifická péče o zevnějšek akity. Někteří jedinci mohou mít sklony k ucpávání análních žlázek - sekretem naplněných váčků uložených u konečníku. Zkušený chovatel dokáže nadbytečný sekret uvolnit (šetrně vymáčknout) sám, případně můžete za tímto účelem navštívit veterinární ordinaci.

Vhodná je také pravidelná kontrola drápů a případně jejich zkrácení. K tomuto účelu slouží speciální kleště, méně zkušený či zručný chovatel udělá lépe, když o tento úkon rovněž požádá na veterině. Přerostlé drápy nejsou pouze kosmetický problém, při delším zanedbání mohou vést k poranění nebo k deformaci nášlapu.

Akita líná dvakrát ročně. V době línání se chuchvalce chlupů najdou snad všude, proto je zapotřebí pravidelné vyčesávání uvolněné srsti. Nejvýrazněji však pouští chlupy při prvním línání, kdy se vyměňuje štěněcí srst za dospěláckou. O to více pak línají jedinci dlouhosrstí. Dlouhá srst není povolená u žádné z akit, ale do určité míry je v chovu akceptována, neboť je takových jedinců poměrně mnoho. Akitám s dlouhou srstí se říká „kurafuto“. Někteří chovatelé si pohrávají s myšlenkou, že by časem mohlo vzniknout nové plemeno – akita dlouhosrstá.

Akita je skvělý kamarád na dlouhé procházky. Rád se projde a rád se pohybuje na čerstvém vzduchu. Přestože nepotřebuje každodenní dlouhé procházky, měl by si akitu pořídit sportovnější typ člověka, kterému pohyb není cizí, a také ten, kdo má na psa dostatek času a nemá problém ho s sebou vzít na výlety. Akita má velmi ráda procházky v přírodě, ráda doprovodí svého pána kamkoli. Miluje volný pohyb, umí si ho užívat plnými doušky, ale její majitel by si měl dobře uvědomit, v jakém prostředí je možné akitu pustit z vodítka na volno. Přece jen má výrazný lovecký pud a nepatří mezi dobře ovladatelná plemena, rozhodně ne za každé situace. Může se tak snadno ztratit nebo může přijít o život při autonehodě.

Je to houževnatý a při dobrém tréninku vytrvalý pes a rád bude doprovázet svého pána i na kratších cyklovýletech nebo při náročnějších horských túrách. Sportování s akitou by však mělo začít až v její úplné dospělosti, kdy je dokončen výboj kloubů a šlach. To je nejdříve ve dvou letech. Akita vydrží velmi mnoho a není z těch, kteří by dávali najevo, že jsou unaveni. Proto na to musí dohlédnout člověk.

Chodit ve vodě či v dešti, žádný problém, ale plavat, to není nic pro akitu. I když umí plavat, snad žádná akita nemá ráda vodu. Ani koupání, ani plavání. Brouzdat se u břehu nebo v potoce je pro ni zábavné, ale namočit si celé tělo je jí nepříjemné.

Akity chtějí být v blízkosti svého člověka, ale nechtějí stále dělat vše, co mu na očích vidí. Sice jsou ochotné udělat svému člověku radost, ale ne vždy a ne za každou cenu. Nehrnou se do poslouchání a je zcela běžné, že neposlechnou na první ani na druhý povel. Je potřeba si přiznat, že se jedná o velmi samostatné plemeno, poněkud tvrdohlavé, které se dá vychovat, ale ne vycvičit. Jsou to povahové rysy, které nejdou změnit, ale správně zvolenou výchovou je možné z takového psa udělat velmi příjemného a oddaného společníka.

Akita je překvapivě nenáročný strávník, oproti jiným psům podobné velikosti jí stačí menší množství potravy, obvykle se také nepřejídá. Potřebuje ale potravu bohatou na živiny, kvalitní a vyváženou – jako ostatně každý pes. Nezáleží pak příliš na tom, zda jde o superprémiové granule, domácí vařenou stravu, nebo BARF. Vedle optimální hmotnosti je také výborným ukazatelem výživového stavu psa stav srsti. Kvalitní krmivo představuje základní pilíř zdravého vývoje i celého života. Zejména v období růstu může špatná strava napáchat nevratné škody. Nebezpečí nekvalitní a málo výživné potravy je nasnadě, avšak neméně špatný vliv může mít přílišné množství živin či jejich nevhodný poměr.

Náročnější způsob výživy představuje doma připravované krmení, zejména stále častější barfování (krmení syrovou stravou, blízkou potravě divokých psovitých šelem). Sestavení vyváženého jídelníčku a jeho každodenní příprava však klade vyšší nároky na znalosti i čas majitele a nelze ji doporučovat méně zkušeným chovatelům.

Důležitou součástí krmení jsou preventivní opatření proti torzi žaludku - rozdělení krmení do dvou až tří denních dávek, dodržení dvouhodinového klidového režimu po jídle, podávání navlhčených granulí a misky umístěné do zvýšené pozice.

Chov akity je finančně trochu náročnější. Základní výdaje jsou u všech plemen prakticky stejné. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace.

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů.

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. Akita je velké plemeno a i když je vcelku nenáročný strávník co do množství potravy, na kvalitě krmení se rozhodně nevyplatí šetřit. Její výživa proto představuje jistou zátěž rodinného rozpočtu. Spotřeba krmení se může lišit v závislosti na pohlaví, věku a míře fyzické aktivity, nicméně pro hrubou orientaci - 15 kg pytel granulí (slušná, ale nikoliv top kvalita) začíná na 1000 Kč, s čímž dospělá akita ve střední zátěži vystačí přibližně 6-8 týdnů.

Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality.

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 200 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku.

Při výběru štěněte akity z vrhu by člověk měl vybírat i dle doporučení chovatele. Ten nejlépe zná všechna svá štěňata. Každé je jiná osobnost, má jinou míru dominance, má různý temperament a míru vstřícnosti. Tak jak člověk dlouho vybírá k sobě vhodné plemeno, měl by k sobě vybírat i konkrétního vhodného jedince. Ne každé štěně se hodí ke každému člověku, do každé rodiny, stejně jako se každý člověk nehodí pro každé štěně. A chovateli záleží i na blahu jím odchovaných štěňat.

Texty: Eva Nohelová, Šárka Štíchová

Časté dotazy

Na co se lidé nejčastěji ptají, když zvažují pořízení štěněte akity? 

Jaká je průměrná cena akity? 

Štěně s průkazem původu obvykle pořídíte okolo 25 tisíc korun. Cena se odvíjí například od výstavních předpokladů, případně podle pohlaví a zbarvení štěněte. 
Dražší bývají potomci výstavně úspěšných psů nebo ze zahraničních spojení, připlatíte si také za vzácnější zbarvení. 
Většinou také sáhnete hlouběji do peněženky při koupi fenky, zvláště má-li chovatelský potenciál. 

Pro koho se akita hodí?

Akita se hodí spíše do klidnějšího prostředí a především k lidem, kterým bude vyhovovat její samostatnost a nezávislost. Hledáte-li k sobě primárně přítele a doprovodného psa a nemáte výcvikové či sportovní ambice, mohli byste si s akitou rozumět. 
Vzhledem ke své specifické povaze a zároveň značné fyzické síle to rozhodně není plemeno vhodné pro nezkušeného chovatele! Snazší pořízení je s americkou akitou, ani to však není pes pro naprostého začátečníka. 

Kde bude spokojená?

Akita chce být v blízkosti své rodiny a chce s ní trávit čas, třeba i jen pasivně. Není vtíravá, líbí se jí ležet poblíž a být součástí rodinného děje. Protože má hustou srst, není jí dobře ve velmi teplém bytě. To je pak těžké vybrat, kde je ideální akitu ubytovat. S ohledem na teplo a zimu je akitě rozhodně lépe venku na zahradě, ale protože má ráda svou rodinu, velmi vítá, pokud denně s ní tráví hodně času, i kdyby třeba jen měla ležet a pozorovat, co kdo dělá. Je otužilá, houževnatá a velmi nenáročná. Hodí se i do horských oblastí. Je ráda venku, na čerstvém vzduchu, v otevřeném prostoru a s teplotou raději zimní.
Je-li často sama, bez lidského kontaktu a slova, je jí smutno a strádá. Ideálním řešením tak zůstává zvolit možnou kombinaci, kdy může být střídavě doma a venku, podle toho, kde se rodina zrovna nachází. Samozřejmě nejsou-li teplotní rozdíly příliš velké. Mnohé domy mají některé místnosti chladnější, a tak se mohou zdát být dobrou volbou pro akitu. Avšak pokud tam bude opět sama, zavřená, to už pro ni je lepší celoroční volné běhání po zahradě.

Jak se akity snáší s ostatními zvířaty?

S domácími zvířaty, na které je akita zvyklá od mládí, je schopná se sžít, kamarádit s nimi, nebo je dokonce chránit. Ale zvířata, která nezná, může mít snahu si podmanit, nebo je dokonce ulovit. 

Jak se akity snáší s jinými psy?

Třebaže pro akitu nejsou příliš vhodné cvičáky psů (školy výcviku), kontakt s jinými psy v mládí nutně potřebuje. Na toto jsou ideální tzv. školky pro štěňata, kde s jinými psy přijde do styku, může si s nimi hrát, zaběhá si a naučí se, jak se k nim chovat. Akity totiž poměrně běžně mívají problémy s jinými psy, především samci mezi sebou. Pokud se v mládí naučí určité toleranci a ovladatelnosti mezi jinými psy, budou problémy menší. Malých psů si většinou nevšímá, ale ve velkých vidí konkurenci. Ráda se pak ukazuje a porovnává se. Ve společné domácnosti, pokud spolu psi vyrůstají, nemívají velké problémy, ale obecně nejsou k akitám doporučována velká plemena, která jsou známá svou dominancí v dospělosti.

Jaké jsou vhodné aktivity pro akitu?

Akita je ideálním společníkem na dlouhé výlety, bez problémů zvládne i náročnější turistické trasy a klidně se vyspí i pod širákem. Co se týká běhání, ať už u kola nebo třeba vedle běžce, akita ho uvítá spíše občas pro zpestření, jinak je to pro ni příliš monotónní a nezáživná aktivita. 

Má akita pracovní využití?

Akity jsou velmi samostané a mají krásnou, ale specifickou povahu. Až na výjimky se proto neuplatňují jako pracovní ani sportovní psi. 

Jak sehnat štěně akity?

Nemáte-li tip  na konkrétní chovatelskou stanici, například od známých, můžete se podívat na stránky jednoho z klubů, případně kontaktovat přímo poradce chovu. Hledání nabídky štěňat na inzertních portálech je také možné, je však třeba být opravdu opatrný a inzerát si důkladně prověřit - aby šlo opravdu o štěňata s průkazem původu (viz dále) nebo abyste nenaletěli podvodníkům, kteří žádné psy na prodej ani nemají. Novinkou posledních let jsou sociální sítě. Příznivci jednotlivých plemen zde často zakládají skupiny a stránky, které jsou opravdovou studnicí informací a kontaktů. I zde se však vyplatí případnou nabídku štěňat důkladně ověřit. 

Proč chtít akitu s PP?

- Máte maximální jistotu, že vaše akita bude vypadat opravdu jako akita a bude mít i povahové rysy typické pro příslušníky tohoto plemene. I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ štěně, riziko je neporovnatelně menší než při pořízení psa bez dokladů o původu.
- Nepodporujete množitele, jejichž hlavním cílem je zisk. Chovají proto větší množství zvířat bez ohledu na jejich čistokrevnost, zdraví a celkové kvality, navíc velmi často v nevyhovujících podmínkách.
Naštěstí akity nepatří mezi plemena často zneužívaná množiteli a ani štěňata bez PP se moc často nenabízejí. Přesto je obezřetnost při výběru čtyřnohého kamaráda na místě. 

Jaké jsou druhy akit a jejich varianty? 

Dnes již existují dvě akity - (japonská) akita-inu, většinou pokládána za bližší původní podobě plemene, a americká akita. Nicméně mezinárodní rozdělení a uznání dvou různých akit proběhlo poměrně nedávno a dlouhé roky bylo dění kolem akit velmi bouřlivé. 

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Vedle neseriozních chovatelů a množitelů zvířat bez průkazu původu se můžete setkat také s podvodníky, kteří žádná štěňata ve skutečnosti vůbec nemají. 
Vystupují obvykle jako zahraniční chovatelé, často uvádí i nějakou dojemnou historku, proč je štěně k dispozici levně nebo proč je třeba najít mu rychle nový domov. Často je varovným ukazatelem špatná čeština a příliš vyumělkované fotky, obvykle stažené z internetu. 
Pokud už na podvodný inzerát odpovíte, obvykle následuje výzva k platbě větší nebo menší částky na účet (obvykle zahraniční). Požadavek je obvykle zdůvodněn buď veterinárními náklady nebo třeba cenou dopravy zvířete ze zahraničí. Po zaplacení částky se pak „prodejce“ odmlčí...

Vhodné jméno pro akitu?

Jménem zapsaným v průkazu původu samozřejmě nemusíte na psa volat. Někteří chovatelé navíc při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém. Musí být ale dodrženo počáteční písmeno dle pořadí vrhu (vrh A, vrh B atd.). 
Psí jméno by nemělo být příliš dlouhé, ideální jsou 2-3 slabiky. Hodně chovatelů akit dává svým psům japonská jména. Pokud se příliš nevyznáte v japonském jazyce a používaných jménech, přidržte se raději dobře známých slov a jmen, například Hačiko, Šogun, Gejša nebo Maiko.

Jaké jsou vhodné doplňky pro akity?

Pokud se psem jezdíte autem, myslete na jeho i vaši bezpečnost. U takto velkého psa je optimální jeho umístění v kufru auta, nejlépe odděleného od prostoru pro lidskou posádku pevnou mříží. V kufru může být pes volně nebo v přepravním boxu. Kufr auta i případný box musí být dostatečně prostorný a dostatečně větraný. 
Pokud přece jen chcete vozit psa v kabině auta, nezapomeňte na vhodný postroj. U takto velkého plemene opravdu dbejte, aby měl patřičný atest (tj. aby psa v případě nárazu skutečně udržel). Speciální postroj do auta se připevňuje buď přímo do klipsu pro bezpečnostní pás, nebo s pomocí bezpečnostního pásu. 

Zajímavosti o akitách:

Kolem akit existuje bezpočet pověstí a legend. Mnohé z nich vypráví o nadpřirozené moci psa mluvit lidskou řečí, o nadpřirozených schopnostech a také schopnostech vidět duchy mrtvých. Jedna legenda praví, že císař Jurijaku žijící v 5. století chtěl dát spálit jeden krásný velký dům, který až příliš připomínal jeho palác. Majitel domu však císaři věnoval krásnou bílou akitu, což ho obměkčilo, a císař rozkaz zrušil.
Zřejmě nejslavnější akitou všech dob byl Hačiko (Hatchi, Hači-Ko, Hači). Jeho příběh byl i zfilmován a toto plemeno se tak mohlo dostat do povědomí široké veřejnosti na celém světě. Hačiko byl hlavním hrdinou příběhu o věrnosti, který se stal na začátku 20. století. Příběh vypráví o psovi, akitě, který den co den vyprovázel svého pána do práce i z práce. Profesora Eizabura Uena tak všichni mohli vidět na vlakovém nádraží ve společnosti jeho psa, když přicházel k vlaku, a pak Hačiko každý večer čekal na nádraží na profesorův návrat z práce, aby ho zase doprovodil domů. Jenže jeden květnový den roku 1925 profesor v práci zemřel na infarkt a již se domů nevrátil. Přesto Hačiko chodil každý večer na nádraží a stále znovu a znovu vyhlížel svého pána, každičký den svého života. Tato nezdolná věrnost mu vydržela celých následujících 9 let, dokud stářím na nádraží sám nezemřel. Hačika a jeho příběh znali všichni nejen z městečka Šibuja, kde se vše odehrálo, ale příběh neobyčejného psa se roznesl široko daleko. Stal se japonským symbolem věrnosti. Před nádražím v Šibuji byla Hačikovi postavena socha s názvem „Čuken Hači-ko“ – „Věrný Hačiko“. Po 2. světové válce měla být socha z důvodu přestavby nádraží odstraněna. To však vyvolalo velké protesty lidí, a proto byla pouze o pár metrů posunuta. A tak tato socha může i dnes připomínat psí věrnost a oddanost člověku. O řadu let později, přesněji v roce 1983, si studenti z univerzity v Tokiu, kde působil profesor Ueno, uvědomili, že Hačiko u nádraží stále čeká na svého pána. Proto zorganizovali přestěhování busty profesora z univerzity poblíž sochy Hačika. A tak se konečně ti dva spolu mohli opět setkat.
Druhá nejznámější legenda ukazující na věrnost a houževnatost akit pochází z roku 1957. V tom roce byla japonskými dobrodruhy uspořádána expedice na jižní pól, přičemž saně táhlo 20 psů plemene akita inu. Cestovatelé jižního pólu však nedosáhli, protože je zastihla příliš silná bouře. Byli nuceni svou cestu ukončit a vrátit se domů. Evakuovali se vrtulníky a z tak trochu nepochopitelných důvodů všechny psy zanechali na sněžné planině přírodě napospas. Když se to později lidé dozvěděli, chování cestovatelů odsoudili a hlasitě veřejně protestovali. Nakonec byla po třech letech vyslána k jižnímu pólu nová japonská expedice a vrtulníky cestovatele vysadily přesně na místě, kde byly původně zanechány akity. Jaké bylo pro všechny přítomné překvapení, když je přiběhlo uvítat na dvanáct zdravých akit v plné síle. Po celou dobu se živily lovem a nejsilnější z jedinců přežili i tak dlouhou dobu. Akity dovezly zpět do Japonska, a když se o jejich houževnatosti dozvěděl císař Hirohito, dal v zahradě Tokijského paláce vystavět dvanáct bronzových soch, na památku jejich hrdinství.

Jak se akita liší od podobných plemen?

Vedle amerických akit se akitám-inu podobají především další japonská plemena. Z těch rozšířenějších je to především šiba-inu, který vypadá jako zmenšenina akity. Vzhledem k tomu, že šiba vážívá okolo 10 kg si však tato plemena určitě nespletete. Obě dvě zmíněná plemena jsou, kromě jiných odlišností, zřetelně menší. Velikostně blíž je akitám hokkaido-ken, který má však odlišné tělesné proporce i zbarvení.