Anatolský pastevecký pes

Z dnešního Turecka pochází více horských molossů, nesoucích místní názvy jako kangal, akbaš či karabaš. Od června roku 2018 FCI tato plemena sloučila pod jeden standard a namísto vžitého „anatolský pastevecký pes“ začala používat „kangalský pastevecký pes“. 
Toto rozhodnutí mnozí chovatelé kritizují, protože standard odpovídá psu typu kangal, je však závazný i pro odlišné druhy tureckých horských psů. Mimo Evropu se nadále můžeme setkat se starším dělením a pojmenováním těchto příbuzných plemen. 

Psi podobní dnešním kangalským pasteveckým psům obývali turecké vnitrozemí již dávno před naším letopočtem. A právě jedna z oblastí centrálního Turecka, Anatolie, jim dala jejich do nedávna platný název. 
Základní úlohou těchto mohutných psů byla ochrana stád dobytka a jejich pastýřů před šelmami, kterými se tato oblast jen hemžila. Vedle šakalů a medvědů představovali v některých krajích nebezpečí také lvi. Z tohoto důvodu byl po generace kladen zvláštní důraz na sílu, odolnost a odvahu, zatímco exteriér nehrál ve výběru chovných psů roli. 
Vývoj těchto tureckých horských psů tedy probíhal velmi přirozeně, v geograficky oddělených oblastech pak docházelo ke vzniku různých typů, v závislosti na lokálních podmínkách a potřebách tamních pastevců. 
První psi těchto plemen, ceněných jako „turecký poklad“  se dostali na západ až ve 20. století, a to do Spojených států, kam byli přivezeni jako diplomatický dar. 

Historii a rozdělení tureckých pasteveckých psů se ve svém textu věnovala naše autorkaTereza Vojtová:

V odkazech v literatuře se píše: "V horách Malé Asie, ve středním Kavkazu žijí psi silní a těžcí, s hustou srstí, pasteveckého typu. Kurdové upřednostňují bílé jako hlídače a ochránce stád a používali je také při lovu medvědů a divokých prasat. Někteří tito psi jsou velcí jako malý osel a stejně tak silní. Jejich masivní hlavy s tmavýma očima jim dodávají majestátního, královského vzhledu. Jejich pohled je téměř lidský, srší inteligencí, v tom předčí každé známé zvíře. Jejich chování je šlechtické a důstojné. Počet psů u stád se řídí vždy podle jejich velikosti, pohybuje se od 2 do 6 psů, ti mohou pracovat i zcela samostatně".
Původ plemene
"Ostří psi, kteří hlídali stáda, štěkali divoce za námi, to je vlastně nejnepříjemnější při cestování kurdskou krajinou. Psi, kteří zuřivě vyběhnou za každým cizincem a nedají se zahnat ani házením kamenů a ranami bičem, skáčou po nohách nebo jdou po hrdle. A přitom se nesmějí střílet, neboť majitelé těchto divokých zvířat, která si počínají jako vlci, nerozumí v této souvislosti žádné legraci".
"Tato zvířata, která sama dorážejí na jezdce, sotva kdy ustoupí vlkům, a když je jimi člověk netušeně přepaden, pak je, když už ne zcela rozsápán, tak jistě jejich mohutným chrupem tak zřízen, že může být zmrzačen nebo dokonce přijít o život".
"Mohutní, divocí psi, kteří byli průvodci ovčích a kozích stád, kteří útočili na náš vůz jako vlci, když jsme se k nim přiblížili".
Můžeme se domnívat, že tito psi vznikli ve střední Asii a přišli do Malé Asie s Nomády. Turecko je velká země, její jádro tvoří náhorní plošina Anatolie. Vládne zde vysloveně kontinentální klima s horkými, suchými léty a extrémně studenými zimami. Ve východoanatolské vysočině je hustota obyvatel většinou pod 10 obyvatel na km2. Pěstování pšenice, kdysi silně podporované, zde zaniklo částečně kvůli silné erozi půdy způsobené větrem a vodou. Země se vrátila do své původní podoby tj. travnatá step, tyto travnaté stepi jsou využívány především ovčími a kozími stády. Stáda jsou ochraňována odedávna velkými psy. Existují různé regionální typy, kontrolovaný čistokrevný chov je zde pouze výjimkou.
Chov a standard
A jak plní své povinnosti turečtí pastevečtí psi dnes? "Při jízdách z Ankary k ruským hranicím nás překvapili psi, kteří se nikdy neukazovali kolem stád ovcí ve dne. Většinou byli uvázáni ve vesnicích. Teprve v temnotě nastupovali do akce vyzbrojeni ostnatými obojky proti prokousnutí hrdla. Uprostřed noci jsme náhle uslyšeli výt vlky. Postrašené ovce a jehňata bečely jako pomatené a náhle zazněl divoký štěkot asi tří psů. Po čtvrt hodině bylo vše pryč", tak se bez povelu svých pánů starají pastevečtí psi o svůj revír.
V Turecku neexistuje žádný kynologický spolek a v důsledku toho chybí také národní plemenná kniha. Neexistuje žádný klub, který by se zabýval domácími plemeny psů a prosazoval je. Čistokrevný chov v současné době zajišťují především americký, anglický a německý klub, které vytvořily standardy a chovají psy s rodokmeny.
FCI uvedla v platnost standard pod označením anatolský (později kangalský, pozn. red.) pastevecký pes, tím byli akbash, karabash a kangal zahrnuti jako varianty stejného plemene, které mohou být navzájem kříženy, což je chybné. Žádného zodpovědného chovatele nenapadne křížit bílého dlouhosrstého akbashe se žlutým krátkosrstým kangalem a o jejich potomcích tvrdit, že by měli být čistokrevnými psy.
Lze tedy předpokládat, že všechna tři plemena jsou variantou velkého pasteveckého psa z Orientu, ale nelze přehlížet, že bílý akbash může být chován jako zcela samostatné plemeno, protože bílá se oproti šedožluté kangala chová recesivně tzn. při vzájemném křížení bílých psů jsou potomci pouze bílí. Křížení akbashe s krátkosrstým šedožlutým kangalem nemůže mít pro toto ani pro jiné plemeno nějakou výhodou. Je třeba snažit se o čistokrevný chov obou plemen.
Standard FCI obsahuje ještě nedostatky:
1. Nejsou to psi v žádném případě neagresivní, naopak, agresivita byla tureckými pastýři právě vyžadována a je i dnes znakem plemene, s čímž je nutno počítat.
2. Nebylo nic řečeno o tom, že existují minimálně dvě zřetelně se od sebe lišící plemena, totiž bílý, většinou dlouhosrstý akbash a žlutohnědý kangal s černým zbarvením na hlavě a uších. Dlouhosrstost je považována ve standardu za chybu!
Správné by bylo spíše označení "turečtí pastevečtí psi". Zda mohou být chováni kangalové a karabashi jako samostatná plemena navždy je nejisté. Nemělo by smysl chovat stejné plemeno pod dvěma různými názvy, to by vedlo jen k nežádoucímu omezení bez toho ještě značně malé chovatelské základny.
Akbash
Pochází ze západní části Anatolie. Jeho jméno znamená "bílá hlava". Je to velký pastevecký pes s dlouhýma nohama s výškou 81 až 86cm u psů a 71 až 81 u fen. Patří do skupiny velkých bílých pasteveckých psů, které můžeme najít v různých zemí. Úzké příbuzenství s maďarským kavaszem, slovenským čuvačem a polským podhalaňským pasteveckým psem je pravděpodobné. Teorie o tom, že pyrenejský horský pes stejně jako italský maremmanský pastevecký pes a jako všichni velcí bílí pastevečtí psi v Evropě jsou potomky akbashe, který měl být zase přivezen do Anatolie asijskými kmeny, má slabé základy. Jsou to spekulace, které nelze dokázat. Od všech zde jmenovaných pasteveckých psů se akbash liší především tím, že má lehčí stavbu těla a je vysoký. Při výšce okolo 86cm se pohybuje jeho tělesná hmotnost od 42 do 55kg, ve srovnání se svatobernardským psem nebo pyrenejským horským psem je to relativně málo a podmiňuje to spíše lehkého než kompaktně stavěného psa. Akbash je dnes chován v krátkosrsté a dlouhosrsté variantě. Dlouhá srst je buď lehce zvlněná nebo hladká. Přední končetiny a ocas jsou u dlouhosrstého akbashe bohatě osrstěny. Krátkosrstý akbash má tvrdou srst a pod ní hustou podsadu a i u něho je zadní strana předních končetin více nebo méně osrstěna.
V USA již existuje "Akbash Dog Association International", která vede vlastní plemennou knihu, do které je doposud zaznamenáno okolo 300 akbashů. A.D.A. vypracovala standard plemene, který publikovala.
V Německu existuje unie milovníků a chovatelů tureckých pasteveckých plemen psů, jejímž cílem je čistokrevný chov a rozšíření akbashů.
Jejich hlídací a ochranný instinkt je silně rozvinut, mají odpovídající přirozenou agresivitu, která by se neměla podporovat. Do dnešní doby není akbash uznán FCI.
Karabash
Název karabash znamená "černá hlava". Standard vypracovaný anglickým "Karabash Dog clubem" (zal. 1965) ho popisuje jako vysokonohého, silně stavěného psa se širokou lebkou s těžkou hlavou a s krátkou a hustou srstí, je vždy jednobarevný, hnědý v různých odstínech, mezi jinými ale také žíhaný. Charakteristická je černá maska, která mu dala jméno. Mění se od úplně černé hlavy až k černému čenichu a černým uším. Přednost mají psi se zcela černou hlavou. Výška se pohybuje mezi 73,6 až 81cm u psů a 71 až 78,8cm u fen. Má převislé uši, které se mu dodnes v Turecku kupírují, často zcela krátce, na ochranu proti vlkům. Jeho úlohou byla odedávna (a v jeho vlasti ještě dnes je) ochrana stád ovcí a koz proti vlkům, které předčí rychlostí a silou. Využíval se také jako pes válečný. Karabash je mimořádně robustní plemeno, je skromný a že se tito psi dožívají věku až 20 let, hraničí již skoro se zázrakem.
Ve 20. století zanikly čistokrevné chovy pasteveckých psů s výjimkou kangalů, o kterých budeme hovořit dále. Rozlišení karabashů a kangalů je mimořádně nejasné. Standard vypracovaný "Karabash Dog clubem" (Anglie) a "Kangal Club of America" (Amerika) publikovaný standard kangala jsou prakticky identické.
Je proto oprávněná otázka, zda se vůbec vyplatí zavedení dvou různých označení pro zřejmě stejné plemeno.
Kangal
Své jméno získal od aristokratické rodiny Kangalů anatolské provincie Sivas v Anti-Tauru. Rodina Kangalů, nyní vlastníků velkých statků v Sivě, odvozuje svůj původ od turkmenských bejů. Dnes jsou šlechtické tituly v Turecku zrušeny, ale Kangalové si udrželi svůj význam, patří jako dříve k horním společenským vrstvám. Zasedají v tureckém parlamentu, jsou lékaři a jsou ještě stále majiteli velkých statků v kangalském distriktu v Sivě. Jsou známí jako vyhlášení chovatelé koní a ovcí. Tito majitelé velkých statků sehráli pro po nich pojmenované psy důležitou úlohu. Kangalové sice žádnou vlastní plemennou knihu nevedli, ale neponechávali chov náhodě, nýbrž připouštěli určité psy k feně podle výběru, a to se dělo po staletí. Tak vznikl v Sivě zcela určitý typ pasteveckého psa, který je v Turecku považován za "národního psa". I Turek, který se obzvláště nezajímá o psy, slyšel už pravděpodobně něco o kangalech, zejména když je toto plemeno zobrazeno dokonce na tureckých poštovních známkách.
Kangal se liší, jak již bylo řečeno od karabashe jen málo. Jeho předností je pouze to, že pochází z chovu Kangalů, tedy že je považován za více nebo méně čistokrevného.
Nejlepší a nejčistokrevnější kangalové pocházejí dnes stále z provincie Siva a jen takoví psi jsou zapisováni do plemenné knihy "Kangal Club of America". Jako u karabashů tak i u kangalů se jedná o velkého psa s převážně šedohnědou barvou, často bílou skvrnou na hrudi nebo bílými tlapkami. Charakteristická je černá maska nebo celá černá hlava. Velikost odpovídá mírám udaným u karabashe, pes o výšce 80cm váží 60kg a více, jsou to tedy skutečně masivní psi. Strakatí psi nebyli u kangalů nikdy použiti pro chov.
Chovatelé kangalů v Sivě jsou přesvědčeni o tom, že se u jejich psů jedná o čistokrevné plemeno, které se liší od všech ostatních tureckých psů a které zůstalo nezměněno po staletí. Uznávají také standard vypracovaný "Kangal Club of America", a protože nemají vlastní klub, vedou chov podle tohoto standardu. Turecké znění, podepsané Kangaly v Sivě a notářsky ověřené, je uloženo v aktech amerického klubu.

Ze standardu: 

CELKOVÝ DOJEM: Velký, vzpřímený, mohutně stavěný ochránce stád s černou maskou. Neagresivní, ale dobrý hlídač. Schopný velké rychlosti. Kangal je pes molossoidního typu robustní konstituce. Kompaktní tělo je kryté hustou a středně dlouhou srstí. Obdélníkového rámce.

DŮLEŽITÉ PROPORCE: Horní linie tlamy a lebky jsou rozbíhavé. Délka těla je o 10-12% větší než výška v kohoutku. Hloubka hrudníku je přibližně 50% kohoutkové výšky.

POVAHA/TEMPERAMENT: Vyrovnaná a odvážná, bez agresivity, přirozeně nezávislá, velmi inteligentní a učenlivá. Hrdá a důvěřivá. Ke svému majiteli je pes příchylný a věrný, ale jakmile pracuje, je nedůvěřivý k cizím osobám.

HLAVA:

MOZKOVNA: Velká, ale proporční k tělu.
Lebka: Široká mezi ušima, mírně se zužující ke stopu. Lehce klenutá. Délka lebky je větší než její šířka.
Stop: Mírný.

OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nosní houba: Černá.
Tlama: Kratší než lebka. Délka tlamy je asi 40-44% délky celé hlavy. Z profilu tupá, mírně se zužuje ke konci. Hřbet nosu je od stopu k nosní houbě mírně skloněný.
Pysky: Jen mírně visící, černě lemované. Dolní okraj horního pysku nepřesahuje pod dolní profil spodní čelisti. Koutky tlamy těsné.
Čelisti/Zuby: Zuby silné, nůžkový skus je preferován, klešťový skus a těsný předkus („obrácený nůžkový skus“) je přípustný. Chybění P1 a M3 není penalizováno.
Líce: Velmi svalnaté, lícní kosti patrné, ale ne vystupující.
Oči: Mandlového tvaru, střední až velké, velikostí odpovídající velikosti lebky, dále od sebe uložené, bez viditelných třetích víček. Tmavohnědé až světle hnědé; čím tmavší, tím lepší. Okraje očních víček černé.
Uši: Středně velké, trojúhelníkové, na konci zaoblené, svěšené s předním okrajem přiloženým k lícím. Při vzrušení výše nesené. Kupírované uši (pokud je povoleno) jsou posuzované stejně jako nekupírované.

KRK: Mírně klenutý, silný, svalnatý, délka se téměř rovná délce hlavy, poměrně masivní. Menší lalok je přípustný. Krk není nesen vztyčený.

TRUP: Silný, svalnatý, nikdy ne ze stran plochý.
Horní linie: Mírně klenutá v bedrech. Záď mírně výše než kohoutek.
Kohoutek: Pevný, mírně vystupující.
Hřbet: Střední délky, silný, dobře osvalený.
Bedra: Mírně klenutá.
Záď: Střední délky. Svalnatá, dobře navazující na bedra. Skloněná téměř v úhlu 30°.
Hrudník: Hluboký, dosahující k loktům, žebra dobře klenutá, hrudní koš dostatečně dlouhý.
Spodní linie a břicho: Břicho mírně vtažené.

OCAS: Dlouhý, dosahující mírně pod hlezna. Horní linie ocasu plynule pokračuje v linii zádi. V klidu dolů nesený s uzavřeným kroužkem na konci; při vzrušení především u psů nesený vysoko a stočený přes hřbet.

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY:
Celkový dojem: Široce postavené, dobré délky, rovné, se silnými kostmi.
Lopatky: Dobře osvalené, šikmé.
Nadloktí: Musí být svalnatá a silná. Přiložená k trupu.
Lokty: Přiléhají k tělu, ale umožňují volný pohyb.
Předloktí: Délka přiměřená k tělu, silné kosti, rovná.
Zápěstí: Silná.
Nadprstí: Silná, při pohledu zboku mírně šikmá.
Přední tlapky: Silné s pevnými polštářky a dobře klenutými prsty. Drápy krátké a přednostně černé.

PÁNEVNÍ KONČETINY:
Celkový dojem: Silné, ne přehnaně osvalené. Při pohledu zezadu kolmé.
Stehna: Dlouhá.
Kolena: Dobře zaúhlená.
Bérce: Svalnaté, silné.
Hlezna: Pevná, objemná, středně zaúhlená.
Nárty: Dobře vyvinuté, středně dlouhé, kolmo postavené. Rovnoběžné.
Zadní tlapky: Silné s pevnými polštářky a dobře klenutými prsty. Drápy krátké a přednostně černé. Paspárky jsou přípustné.

CHODY/POHYB: Velmi charakteristický – v pohybu hlava, krk a horní linie hřbetu v jedné úrovni. Pohyb plynulý, pružný, dlouhý, plíživý, dynamický. Při pomalém pohybu je přípustný mimochod.

Kůže: Středně silná, na hlavě i těle dobře přiléhající. Mírný lalok je přípustný. Zbarvení odpovídá barvě srsti, ale kůže musí být pigmentovaná.

OSRSTĚNÍ:

Srst: Délka 3- 7 cm , pesíky pevné a hrubé, hustá podsada. Podle různých klimatických podmínek jsou možné rozdíly v délce srsti. Na krku, plecích a stehnech je srst delší a hustší.

Barva: Celé tělo má mít jednu barvu od plavé do šedoplavé. Bílá nebo světlá skvrna na prsou není považovaná za vadu, pokud není širší než 10 cm. Bílá barva na hrdle není žádoucí. Bílá srst na tlapkách a bílá špička ocasu je přípustná. Čím méně je bílé srsti, tím lépe. Na hlavě musí být černá maska, na tlamě tmavá, na lebce světlejší. Uši jsou tmavé. Je povolena tmavá linka na 1/3 až 1 ocasu (měřeno od špičky směrem ke kořeni).

VÝŠKA / HMOTNOST:

Výška v kohoutku:  
psi 72 - 78 cm, tolerance +/- 2 cm
feny 65 - 73 cm, tolerance +/- 2 cm

Hmotnost:
psi 48 - 60 kg
feny 40 - 50 kg

VADY:

Jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků by měla být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, by měla být v přímém poměru k jejímu stupni a jejímu vlivu na zdraví a pohodu psa.

VÁŽNÉ VADY:

Šířka lebky větší než její délka od týlního hrbolu ke stopu.
Výška v zádi nižší než výška v kohoutku.
Příliš lehká nebo příliš těžká tělesná stavba pro pracovní využití.
Netypický tvar ocasu.
Bílá skvrna na šíji.
Bílá lysina na tlamě a masce.
VYLUČUJÍCÍ VADY:

Agresivita nebo přehnaná bázlivost.
Každý jedinec jasně vykazující fyzické nebo psychické abnormality musí být diskvalifikován.
Netypičnost.
Podkus.
Volnější předkus.
Příliš krátká tlama (třetina celkové délky hlavy).
Srst příliš krátká a hladká, chybějící podsada.
Chybějící maska.
Hnědá nosní houba a pigmentace.
Oči rozdílně zbarvené.
Pozn.:

Psi (samci) musejí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata plně sestouplá v šourku.
Pouze funkčně a klinicky zdraví jedinci se znaky typickými pro plemeno mohou být použiti k chovu.

Kangalský pastevecký pes je perfektním hlídačem a strážcem. Vůči členům své rodiny se chová přátelsky, k cizím lidem přistupuje rezervovaně a s nedůvěrou, přičemž za cizí pokládá i rodinné přátele a známé, které pravidelně vídá. 
Jako většina asijských pasteveckých plemen je velice samostatný a nezávislý, jeho přirozeností je činit vlastní rozhodnutí a nečekat na pokyn svého pána. Ostatně jako „pána“ kangal vnímá pouze jednoho člena rodiny a pouze za předpokladu, že se mu dostalo od útlého věku té správné výchovy. 
Děti svého majitele obvykle toleruje a zahrnuje pod svou ochranu, nelze mu však zcela důvěřovat a na místě je značná obezřetnost. 
Vůči ostatním psům se chová dominantně, velmi vhodná je pečlivá socializace již od štěněcího věku. 

Anatol/Kangal patří výlučně do rukou velmi pokročilého chovatele, který již má zkušenosti s podobným typem plemene. 
Základem je důkladná socializace a především utvoření vazby na členy rodiny. Ani od nejlépe vychovaného kangala neočekávejte perfektní poslušnost a spolupráci, s jakou pracují evropští ovčáci. Kangal mívá svůj názor a neváhá ho prosazovat, proto s nácvikem základní poslušnosti začněte co nejdříve. Během dospívání se tito psi učí poměrně rychle a naučené si dlouho pamatují, avšak v pozdějším věku jejich ochota k výcviku znatelně klesá.

Anatolský ovčák je známý svou mírnou povahou, když je v blízkosti dětí, avšak jejich velikost samotná může být trochu problémem. Je třeba dbát obezřetnosti, když jsou v blízkosti velmi malých dětí a batolat, protože by je mohli nechtěně převrátit, což by mohlo vést k vyděšení nebo dokonce zranění dítěte. Stručně řečeno, nejsou nejlepší volbou pro lidi s velmi mladými rodinami, i když by Anatolský ovčák nikdy nechtěl úmyslně ublížit malému dítěti.

Mohou být agresivní vůči jiným psům, což platí zejména u samců, i když byli od mládí dobře socializováni. Jakýkoliv kontakt s dalšími malými zvířaty a domácími mazlíčky, včetně koček, by měl být vyhnán, protože instinkt Anatolského ovčáka by mohl převážit s katastrofálními výsledky.

Toto málo šlechtěné, odolné plemeno si obvykle udrží vitalitu až do pokročilého věku. Vyskytnout se může dysplazie kyčelního kloubu, abnormality očních víček (zejména entropium) a poruchy štítné žlázy.
Důležitý je klidový režim 2 hodiny po jídle, jako prevence torze žaludku. 

Na péči je kangalský pastevecký pes velmi nenáročný, nepotřebuje žádnou specifickou péči. 

Před rozmary počasí je kangalský pes chráněn 3-7cm dlouhou srstí s hustou podsadou. Delší srst můžeme najít na krku, hrudi a zadní straně stehen. 
Barva je jednotně plavá až šedoplavá, povolená je malá světlejší až bílá skvrna na prsou, dále bílá srst na tlapách a špičce ocasu. Na hrdle jsou bílé znaky nežádoucí. Povinná je tmavá maska, černá v oblasti tlamy, směrem k mozkovně světlejší.
Co se týká péče, stačí občasné vykartáčování, drápy si takto těžký pes obvykle dostatečně obrušuje chůzí.

Anatolský pastevecký pes je vynikajícím hlídacím psem jak k rodinnému domu, tak i k větším objektům. Díky rozmanitým klimatickým podmínkám Turecka je dobře odolný nejen vůči extrémní zimě, ale také vůči vysokým teplotám. Nepotřebuje boudu, dokonce jen málokterý jedinec boudu používá, i když ji má. „Zatím každý pes, kterého známe, vydržel žít v bytě maximálně do 6 měsíců věku. Pak chce ven a tam tráví veškerý čas, zpátky do bytu už ho nedostanete“, potvrzuje paní Mostýnová. „Anatolec má hustou srst s podsadou a ta ho chrání v chladu i horku.“ Díky své tělesné stavbě není pro něho problém uhlídat i větší uzemí a velmi rychle v případě potřeby zasáhnout. 

Kangalský pastevecký pes je poměrně nenáročný strávník, ve své domovině musel přežívat na velmi skromné dietě. 
Dobře přijímá jak granule, tak i doma připravovanou stravu včetně stále oblíbenějšího BARFu (syrového masa s přílohou). 
Rozhodnete-li se pro krmení granulemi, pečlivě zvolte produkt s vhodným složením odpovídající kvality. Pokud bude pes prospívat, značku a typ zbytečně neměňte. V případě doma připravované stravy dbejte na kvalitní a čerstvé suroviny, staré jídlo ani odpad z vaření nepatří do psí misky. 

V České republice není mnoho těchto psů chováno, což znamená, že mohou být extrémně obtížné najít. S tím řečeno byste museli zaplatit od 1000 Kč do více než 2500 Kč za dobře odchované štěně s rodokmenem.

"Při návštěvě a koupi jakéhokoli štěněte nebo psa je mnoho důležitých věcí k zvážení a otázek, které je třeba položit chovateli/prodejci.

Anatólský ovčák začíná získávat větší základnu fanoušků v Česku, což znamená, že zdravá, dobře chovaná štěňata často mohou vyžadovat nemalé peníze. Proto je u Anatólů třeba dodržovat specifické rady, otázky a postupy při koupi štěněte, a to následovně:

• Varujte před online podvody a jak se jim vyhnout. Můžete narazit na online a další inzeráty od podvodníků, kteří ukazují obrázky krásných štěňat Anatólského ovčáka na prodej za velmi nízké ceny. Avšak prodávající žádají kupující o peníze předem před souhlasem s dodáním štěněte do nového domova. Potenciální kupující by nikdy neměli kupovat štěně neviděné a nikdy by neměli platit zálohu nebo jakékoliv jiné peníze online prodávajícímu. Vždy byste měli navštívit zvíře v domově prodávajícího, abyste potvrdili, že jsou skuteční, a zaznamenat si jejich adresu.
• Jak bylo zmíněno dříve, i když jsou Anatólští ovčáci v Česku poměrně vzácní, začínají získávat velký počet fanoušků. S tím souvisí mnoho amatérských chovatelů/lidí, kteří chovají od matky příliš často, aby mohli rychle vydělat peníze, aniž by se starali o pohodu štěňat, matky nebo rasy obecně. Podle pravidel Kennel Clubu může matka mít pouze 4 vrhy a musí být v určitém věku. Každý, kdo si přeje koupit štěně Anatólského ovčáka, by si měl velmi pečlivě rozmyslet, od koho štěně kupuje, a vždy by měl požádat o zobrazení příslušných dokladů týkajících se rodokmenu štěněte, jeho očkování a mikročipování.

Archivní text o plemeni: 
Svým vzhledem budí na první pohled respekt a bezpochyby právem. Velký, pevný, velmi dobře osvalený pes, avšak spíše lehčí, štíhlý, s mohutnou hlavou. Vyznačuje se svou nedůvěřivostí, schopností samostatného rozhodování, silným vrozeným smyslem pro hlídání svěřeného. Dokáže vyvinout neskutečnou rychlost. Původně pastevecký pes, vynikající ochránce stád i obydlí, ale také pes válečný. V Turecku, zemi původu, mu říkají Coban Kopegi, což v překladu znamená „pes pastevce“. Tak to je Anatolský pastevecký pes, pro mnohé lidi známý také jako Akbash, Karabash či Kangal.
Původ a historie plemene
Název „Anatolský pastevecký pes“ byl plemeni přidělen organizací FCI podle oblasti Anatolie, která zabírá velkou část dnešního Turecka. Turecko bylo vždy velmi drsnou zemí a to nejen vzhledem ke klimatu (v létě až 50 °C a v zimě až -30 °C), četným pohořím, ale také z hlediska životních podmínek. Mnozí obyvatelé Turecka byli v dávných dobách odkázáni pouze na chov ovcí či koz. Zdejší neúrodná kamenitá půda, nedostatek vláhy i vegetace je nutili k neustálému kočování za obživou pro stáda. Tyto kočovníky doprovázeli a chránili velcí psi „Coban Kopegi“. Psi žili neustále se stádem, v létě, v zimě, ve dne, v noci. Žádná bouda a jídlo, většinou jen to, co si sami našli. Díky své rychlosti a síle dokázali obstát proti libovolnému útočníkovi. Odjakživa se však odlišovala u těchto psů schopnost chránit stádo od bezdůvodné agresivity. Agresivní jedinci byli nemilosrdně zabíjeni. Stáda doprovázeli převážně psi, zatímco feny zůstávaly v osadách. Mnozí pastýři kupírovali svým psům uši úplně nakrátko. Důvodem bylo zabránění nežádoucím zraněním při bojích s vetřelci.
V Turecku není pes, díky zdejšímu náboženství, považován za čistokrevné zvíře. Není zde dodnes zavedená žádná evidence anatolských psů, to znamená, že nemají průkazy původu. Existuje zde pouze tzv. státní chov, ten však nedovoluje tyto psy vyvážet mimo území dnešního Turecka. Anatolský pastevecký pes zde žije v podstatě ještě stále stejným způsobem, jako před několika staletími, společně se svým stádem. „Pokud jedete autem a přiblížíte se ke stádu či území, které stráží anatolci, nemusí to být pro vás zrovna nejlepší zážitek. V momentě, kdy auto zastaví, psi na něj začnou dorážet a z jejich výrazu je zřejmé, že skutečně nemáte vystupovat z auta, ale raději okamžitě opustit jejich teritorium. V takových případech vás totiž považují za vetřelce a dokáží velmi razantně zasáhnout. To, že jsou opravdu nekompromisní, dokazuje mimo jiné fakt, že v Turecku, při psích zápasech platí: kdo zabije soupeře do pěti minut, je šampion“, popisuje své zkušenosti z Turecka paní Mostýnová, chovatelka anatolských pasteveckých psů.
„První informace o tomto plemeni jsem získal někdy v roce 1988. Začátkem devadesátých let jsme se pokoušeli různými cestami tyto psy získat“, sděluje své zážitky pan Froněk, chovatel plemen vhodných pro ostrahu. „Tehdy ještě neexistoval žádný standard anatolského psa, byli to prostě jen turečtí psi, kangal, karabash a akbash. Zjistili jsme, že nejvíce je v zemi původu ceněný kangal, který získal své jméno po rodinném klanu Kangalů, žijících v provincii Siva, vyhlášených chovatelů koní a ovcí. My jsme se snažili kangala importovat do ČR přes naše známé. Příprava trvala velmi dlouho, a i když bylo vše domluveno, nakonec se to nepovedlo. V Turecku totiž koupíte snadno cokoliv, včetně kangala, ale bohužel vám ho nedovolí vyvézt přes hranice. A tak i přátelé, kteří koupeného psa vezli, byli na hranicích zastaveni, zbiti a štěně tam museli nechat. Tito psi jsou pro znamenají tradici, jakési osobní bohatství. Od dalších importů jsme raději, kvůli zdraví našich přátel, upustili.“
V Evropě je od roku 1989 uznáno plemeno FCI pod názvem Anatolský pastevecký pes. Americký AKC rozlišuje dva standardy, a to pro plemeno Anatolský pastevecký pes a pro plemeno Akbash. V USA jsou v některých klubech kromě Anatolského pasteveckého psa navíc samostatně uznána plemena Kangal a Akbash. V České republice existuje dosud jedna chovatelská stanice, ve které se již podařilo odchovat několik výstavně úspěšných jedinců. Jejich zastoupení na výstavách je však velmi malé. Svůj podíl na tom nese zajisté, mimo jiné, skutečnost, že anatolský pastevecký pes nepatří mezi ty, kdo se rádi předvádí. Sama paní Mostýnová potvrdila, že když vyjeli se svými psy na výstavu, nebyl to zážitek, ale spíše utrpení. Na psech bylo vidět, že je to nebaví, a pak už dokonce odmítali ukazovat zuby. Ne, že by to neměli naučené, ale spíše jako formu odporu proti těmto aktivitám. „Anatolský pastevecký pes si je dobře vědom, kam patří a výstaviště pro něj není přirozené teritorium. Tento hrdý, impozantní a velmi inteligentní pes se jen tak nenechá přetvářet člověkem tzv. „k obrazu svému“, a proto skutečného anatola poznáte, pokud navštívíte prostředí, ve kterém vyrůstá se svou rodinnou smečkou, a ne na výstavě“, dodává chovatelka.
Výcvik a povaha
Anatolský pastevecký pes nepotřebuje žádný výcvik, dokonce se ani nedoporučuje. Je ho však potřeba socializovat a vychovávat od štěněcího věku. Pokud s ním budete, minimálně první rok, trávit dostatek času, mluvit s ním, zakazovat mu věci, které nechcete, aby dělal, chválit ho za to, co udělá dobře a budete mít dostatek trpělivosti a důslednosti, získáte za čas oddaného přítele, který vás bude milovat a položí za vás život, když to bude nutné. V opačném případě, nesprávně vedený pes bude v budoucnu jen přítěží a může způsobit mnoho problémů. Stručně řečeno, anatolec je pes pro lidi, kteří jej respektují jako rovnocenného partnera a uvědomují si, že komunikace je velmi důležitá. „Nemusí mít ani nějaké zkušenosti s výchovou psa, právě paradoxně lidé, kteří si jej pořizují jako svého prvního velkého psa na hlídání domu a rodiny, lidé, kteří nemají tendenci se k němu chovat jako ke klasickým služebním plemenům, kteří jej necvičí, ti nemají s anatolem žádné problémy“, dodává paní Mostýnová. Správně vedený anatolský pastevecký pes sice hlídá své teritorium, je nedůvěřivý k cizím, ale také je velmi vyrovnaný, miluje svou rodinu, děti a to nejen děti své rodiny. „Když dáme některého z našich psů na vodítko, chodí s naší dvouletou dcerou jako beránci všude, kam je vede. Když nemají obojky, ví, že nesmí ven za bránu. Když jim je nasadíme, je jim jasné, že jdou na procházku. Ve chvíli kdy vyjdeme na ulici mimo náš pozemek, stávají se z nich úplně jiní psi. Nevšímají si ostatních psů ani lidí, nevyvolávají konflikty, jsou absolutně bezproblémoví.“
Anatolský pastevecký pes vyniká neskutečnou odvahou, velkou ostražitostí, vysokým sebevědomím, ale především nekonečnou oddaností svému pánovi a rodině. Je zapotřebí také zmínit opravdu velkou nedůvěřivost. „Jednou jsme na zahradě s přáteli grilovali a psi nás sledovali z povzdálí. Jeden z hostů se zeptal, jestli může dát kus masa jedné z našich fen. Když jsem mu říkala, že si to od něho nevezme, tak mi nechtěl věřit. Skutečně si maso nevzala. Zkoušeli jsme to i s uzeným kolenem, a to je přece skutečná bašta, a ani jeden z našich psů si nevzal,“ vypráví paní Mostýnová z chovatelské stanice Browny San–Mar. „Musím podotknout, že tito psi nemají žádný speciální výcvik.“
Využití plemene
Současné využití anatolců se odvíjí od toho původního. Způsob, jakým střeží své teritorium, ho činí jedinečným: „anatolský pastevecký pes má vytyčené kromě svého vnitřního území ještě vnější teritorium. Pokud se blíží neznámý vetřelec k vnějšímu teritoriu, pes jen informačně zaštěká. Když narušitel vstoupí do vnitřního teritoria, pes se velmi hlasitě rozštěká. Tento hlasitý štěkot většinou vetřelce odradí a není nutný další zásah. V opačném případě koná anatolec podle vlastního uvážení. Pokud se jedná o člověka, tak ho nekousne, pouze povalí na zem“, popisuje způsob hlídání paní Mostýnová. „V Jižní Africe se účastní anatolští pastevečtí psi vládního programu ochrany gepardů. V oblastech, kde jsou gepardi chránění, jsou anatolští pastevečtí psi využíváni k ochraně stád právě pro tuto vlastnost. Gepardi reagují na hlasitý varovný štěkot při narušení vnějšího teritoria anatolců a odchází. Díky tomu nedochází ke krvavým střetům a zbytečnému úmrtí chráněných gepardů. Zkoušeli jsme nabídnout naše štěňata také majitelům stád ovcí do Beskyd, kde se vyskytl podobný problém s vlky, ale prozatím nebyl žádný zájem.“
Dokáže hlídat bez psovoda a sám se rozhodnout, kdy je třeba reagovat a kdy nikoli. Jeho schopnost vyhodnotit potencionální nebezpečí lze dokreslit příhodou, kterou nám vyprávěl pan Froněk. Do objektu, který hlídal anatolec vběhl zajíc pronásledovaný chrty. Zajíce nechal přes pozemek proběhnout, jeho pronásledovatele však ne. V zajíci nespatřoval nebezpečí „pro stádo“, jak mu velí stoletý instinkt, kterým se řídí toto plemeno. „A takto posuzuje pes i nebezpečí při ochraně území svého pána, pokud se vám, třeba i omylem, dostanou do zahrady děti, anatolský pastevecký pes jim nikdy neublíží, hůře by ale dopadl někdo, kdo vás jde navštívit se zlým úmyslem“, dodává pan Mostýn. Každopádně je to pes pro důsledné a svědomité lidi, kteří si uvědomují sílu těchto psů. Život s anatolcem je partnerství, vztah s ním je založen na vzájemné důvěře, drilem s ním nehnete, ba naopak. Říká se, že kde se anatolskému pasteveckému psovi nelíbí, tam prostě nebude. V praxi to znamená asi tolik, že nepomůžou vysoké ploty, uzavřené kotce, ani jiné barikády. Když s vámi nebude mít dobrý vztah, bude vám utíkat a věřte tomu, že vždycky vymyslí způsob, jak toho dosáhnout.
Autor textu: Eva Němcová, Evžen Němec