Appenzellský salašnický pes

Druhý nejmenší ze čtyř švýcarských salašnických plemen se od svého menšího „bratrance“, entlebušského salašnického psa, na první pohled odlišuje téměř kvadratickou stavbou těla (entlebuch je naopak výrazně obdélníkový) a ocasem, který v pohybu nosívá stočený nad záď.  Zatímco u entlebušského psa je možná vrozená pahýlovitost ocasu, appenzellský salašnický pes má ocas vždy plné délky.

Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi, Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi, číslo standardu: 46

Historie

Během invaze antického Říma do západní Evropy přišel do švýcarských hor také společný předek všech čtyř současných švýcarských salašnických plemen. Díky neprostupnému terénu byly jednotlivé části horských oblastí od sebe po staletí téměř odříznuty, což mělo za následek oddělený vývoj jednotlivých ras.

Poprvé byl appenzell popsán roku 1853 v díle „Tierleben der Alpenwelt“ (Život zvířat ve světě Alp). Zmiňuje se zde jeho ostrý štěkot, větší střední velikost a strakaté zbarvení, z pracovního využití publikace jmenuje hlídání obydlí a pastevecké práce.  

Roku 1898 bylo předvedeno osm appenzellských salašnických psů na mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru a zásluhou významného švýcarského kynologa, profesora Alberta Heima, byl již o osm let později založen Klub appenzellského salašnického psa (Appenzeller Sennenhunde Club).  

Od tohoto data také počítáme čistokrevný chov plemene v moderním slova smyslu, tedy především se systematickým zápisem štěňat do plemenné knihy, ačkoliv první standard appenzella byl prof. Heimem zpracován až těsně před vypuknutím první světové války.

Povaha

Ze všech švýcarských salašnických psů je appenzell nejostřejším hlídačem. K cizím lidem přistupuje s nedůvěrou a dlouho mu trvá, než si k novému člověku vybuduje vztah. Jakmile se ale tak stane, je velmi oddaným společníkem a těžko snáší delší odloučení od své rodiny.  

Má ohnivý temperament a učenlivou povahu. Je také dosti hravý a akční, což ocení zejména rodiny s odrostlejšími dětmi, pro které je výborným společníkem. Malých dětí si spíše nevšímá, lze ho však označit za poměrně spolehlivého a tolerantního.  

Také s ostatními psy se snáší zpravidla bez konfliktů, ačkoliv nepatří k těm, kteří by si nechali líbit příliš nadřazené chování jiného psa. Soužití s dalšími domácími zvířaty je možné, pokud je na ně od mládí zvykán.

Výcvik

Appenzell není příliš vhodný pro úplného začátečníka, který může mít problém zvládnout jeho temperament a hlídací instinkt.  

Vedle pečlivé socializace je nezbytná důsledná, klidná a spravedlivá výchova s jasně nastaveným řádem a pravidly.

Při vhodném vedení je appenzell nejen příjemným společníkem, ale i vhodným plemenem pro policejní a záchranářské složky. Časté je jeho využití horskou službou při vyhledávání zraněných či osob zasypaných lavinou. 

Krmení

Appenzell může dobře prospívat jak na granulích, tak i na doma připravované stravě, ať už vařené „klasice“, nebo BARFu.  

V případě zájmu o domácí přípravu krmení je důležité sebekriticky zvážit, zda oplýváte dostatečnými znalostmi o výživě psa a hodnotách jednotlivých surovin. K úvaze je také o něco vyšší náročnost na čas a skladovací prostory.

Kvalitní granule zůstávají nadále zlatým standardem, ovšem výběr vhodného produktu nemusí být snadný. Vedle vyváženého složení dbejte také na správné určení výrobku - krmit dospělého psa granulemi pro štěňata, protože „mu víc chutnají“ je krajně nevhodné, organismus štěněte v růstu má zcela jiné nároky, než dospělého či dokonce postaršího psa.

Srst a péče

Před nepřízní počasí je appenzellský salašnický pes dobře chráněn patrovou srstí. Měla by být krátká, hustá a rovná, lehké zvlnění se toleruje pouze na hřbetě a kohoutku, avšak není žádoucí. 

Vedle trikolorního zbarvení s černým základem, jaké je typické pro všechny švýcarské salašnické psy, se apenzellský salašnický pes vyskytuje i v hnědé barvě. Jak černý, tak i havanově hnědý základ je doplněn co možná symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky,  přičemž hnědočervená je vždy mezi černou (havanově hnědou) a bílou.
Rozložení bílých znaků standard uvádí takto:

• Dobře viditelná bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.

• Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
• Bílá na všech čtyřech tlapách.
• Bílá na špičce ocasu.
• Bílá skvrna na šíji nebo polovina límce se tolerují.
• Průběžný tenký bílý límec se sice toleruje, ale není žádoucí.

Hladká a krátká srst není příliš náročná na péči, pouze v období línání počítejte se zvýšenou potřebou kartáčování.

Někteří appenzellové mohou být nositeli recesivního genu pro dlouhou srst (FGF5). Jelikož je dlouhá srst u tohoto plemene nežádoucí, v chovu by měl být vždy aspoň jeden z rodičů testován na "dlouhosrstý gen" s negativním výsledkem, aby se zajistilo, že žádné ze štěňat nebude dlouhosrsté. 

Zdraví / nemoci

Toto odolné a houževnaté plemeno se může pyšnit velmi dobrým zdravotním stavem. Téměř nelze najít chorobu, ke které by měl appenzell významné dědičné dispozice. 

Chovní jedinci se povinně vyšetřují na dysplazii kyčelních a loketních kloubů a na luxaci patel. Vhodné je také vyšetření ramenních kloubů a páteře.