Australská kelpie

O plemenu

Kelpie patří mezi ovčácké psy střední velikosti. Je velice mrštná a aktivní, s atletickou pružnou postavou obdélníkového tělesného rámce. Délka těla od předhrudí po sedací kosti je vůči kohoutkové výšce v poměru 10:9.  

Hlava proporčně ladí s tělem, mezi ušima je poměrně široká a svým tvarem a rysy poněkud připomíná lišku. Celkový dojem zjemňují středně velké oči mandlového tvaru, hnědé barvy (pouze u modrých psů je povoleno světlejší oko).

Historie

V dobách kolonizace Austrálie Brity rapidně stoupl počet ovcí chovaných zejména ve Victorii a Novém Jižním Walesu. Původní techniky jejich pasení a shánění pouze lidskou silou tak přestávaly stačit a vyvstala potřeba používat k této práci vhodné psy.  

Specifické podmínky australského podnebí však nevyhovovaly ovčáckým plemenům z Evropy, kde panovaly zcela odlišné klimatické podmínky i charakter krajiny. Britští ovčáci a především kolie se tak křížili s odolnými místními psy včetně dingů, až se začal formovat rychlý a houževnatý pes střední velikosti, který splňoval veškeré nároky tamních pastevců.  

Název „kelpie“ patrně pochází z roku 1872, kdy tak pojmenoval svou fenku J. D. Gleeson. Inspirací mu byla keltská mytologie, ovšem jak si ovčácká fenka zasloužila pojmenování po ne právě přátelském vodním duchu, se už asi nedozvíme. Nicméně, právě fena Kelpie se stala prvním psem jiné rasy než kolie, který vyhrál slavnou soutěž ovčáckých psů Sheep Dog Trail. Měla mnoho potomků a někteří úspěšní šampioni ji mají v rodokmenu dodnes.  

První regulérní standard kelpií byl sepsán roku 1902 a o rok později byl schválen Kennel Clubem Nového Jižního Walesu.

Povaha

Je třeba mít na paměti, že kelpie je každým coulem pracovní pes. Má velkou potřebu pohybu a zaměstnání, je velmi bystrá, snaživá a těžce snáší delší nucený klid a snadno se začne nudit.  

Vyniká inteligencí a učenlivostí, stejně jako přátelským vztahem k člověku. Díky vyrovnané povaze bez sklonů k agresivitě se dá zvládnout i začínajícím chovatelem, pokud jí dokáže nabídnout dostatek zaměstnání a pohybu.  

Kelpie se dobře hodí i do rodiny s dětmi, soužití s ostatními psy či jinými zvířaty však vyžaduje pečlivou socializaci.

Výcvik

Kelpie potřebuje přátelský a citlivý přístup založený na pozitivní motivaci. Díky přirozené snaživosti dobře pracuje metodou shapingu (z anglického „shape“, tvar), při které se žádoucí chování, trik či povel postupně vytváří ve spolupráci psa a psovoda - pes nabízí činnosti a majitel žádoucí chování odměňuje, obvykle klikrem. Nový povel tak vzniká postupným tvarováním, odtud název metody.  

Vedle pasení má přirozený talent k obedience, mondioringu či agility, některé kelpie absolvují také záchranářský či služební výcvik.

Krmení

Kelpie jsou velmi odolné a nenáročné, přesto i ony potřebují krmení odpovídající kvality. Většina chovatelů dává dosud přednost granulím, nicméně stále narůstá také počet těch, kteří chtějí svému zvířeti podávat potravu podobnou stravě jeho divokých předků - BARF, tedy syrové maso s kostmi a bezobilnou přílohou.  

Správně provedený BARF představuje výbornou alternativu k suchému krmivu, avšak tento způsob krmení vyžaduje pokročilé znalosti o výživě psů.

Srst a péče

Srst kelpie má uzavřené, rovné pesíky krycí srsti. Ta musí být dokonale rovná, tvrdá a ploše přiléhající, aby dobře odolávala vodě a vlhku. Podsada je hustá, krátká a hřejivá.  

Delší srst se nachází na spodní části těla, na stehnech pak tvoří menší praporce a na krku límec. Hustě osrstěný je také ocas, naopak krátká srst je na hlavě včetně uší, na předních nohou a na tlapkách. Průměrná délka srsti se u kelpií pohybuje mezi 2 a 3 cm.  

Z barevných variant je standardem uváděna čistě černá, černá s pálením, červená s pálením, čistě červená, tzv. fawn, čokoládová a kouřově modrá.  

Péče o kelpie je spíše nenáročná, postačí pravidelné vykartáčování odumřelé srsti a kontrola stavu uší a drápů.

Zdraví / nemoci

Ani kelpiím se nevyhýbají všeobecně rozšířená onemocnění jako jsou dysplazie kyčelního kloubu, dysplazie lokte nebo oční vady- progresivní retinální atrofie sítnice (PRA) nebo luxace oční čočky. Přesto je lze označit za plemeno s nízkým rizikem geneticky vázaných chorob a obvykle se těší dobrému zdraví.