Ovčácký pes větší velikosti nezapře příbuznost se známějším německým ovčákem. V podstatě jde o jeho bílou variantu, proto má téměř totožný exteriér i povahové vlastnosti.
Na rozdíl od německého ovčáka není tak časté jeho využití jako služebního psa u policie a v armádě, zato se s ním častěji můžeme setkat v roli vodícího či asistenčního psa, případně záchranáře.
Bílá barva byla u ovčáckých psů běžná po dlouhá staletí, již ze starého Říma pochází zápis, který doporučuje pastýřům chovat bílé ovčácké psy, protože se tak vyhnou jejich záměně s pytlačícími vlky, což se jinak v noci nebo v šeru stávalo.
Když byl zásluhou rytmistra Maxe von Stephanitz roku 1899 ustanoven první standard německých ovčáků, byla u nich bílá barva srsti jednou z regulérních povolených variant. Ostatně dědečkem Stephanitzova slavného Horanda von Grafrath (prvního německého ovčáka zapsaného do nově založené plemenné knihy) byl bíle zbarvený pes z chovu barona von Knigge, ovčák Greif.
Bíle zbarvení ovčáci si získali oblibu u významných šlechtických rodů, jako byli Habsburkové a Hohenzollerni, mezi jejich chovatele patřili také členové americké průmyslnické rodiny Rockefellerů.
A byli to právě Američtí chovatelé, kdo bílé ovčáky zachránil, když změna standardu z roku 1968 vyloučila bílou barvu z povolených variant zabarvení. Tamní nadšenci přesto pokračovali v chovu a vedli si vlastní plemenné knihy a chovatelské záznamy.
V atlasech plemen psů z 90. let je tak můžeme nalézt ještě jako Americko-kanadské bílé ovčáky s poznámkou, že jde o plemeno neuznané FCI. Postupně se chov bílých jedinců vracel zpět do Evropy a koncem roku 2002 bylo plemeno uznáno FCI pod novým názvem - Bílý švýcarský ovčák.
Bílý ovčák má většinu svých vlastností společnou se svým barevným příbuzným, německým ovčákem. Zpravidla jde o vyrovnaného, nebojácného psa, bez zbytečné agresivity. Patří k inteligentním psům, rád pracuje a dobře se cvičí.
Základním předpokladem úspěšného výcviku i výchovy je dobře provedená socializace. U ovčáka je zapotřebí získat si autoritu, bylo by ale chybou snažit se o respekt pomocí hrubosti nebo nepřiměřených trestů. S využitím pozitivní motivace a klidné důslednosti si tohoto bystrého a učenlivého psa získá průměrně zdatný chovatel, pro úplného začátečníka se ale nehodí.
Vedle pracovního využití je „bělouš“ výborným partnerem i pro náročnou turistiku a celou řadu sportů, od agility přes obedience, mondioring až po canicross či bikejöring.
Bílý ovčák potřebuje kvalitní výživu, zejména v období růstu je proto nezbytná investice do superprémiových krmiv.
Mezi chovateli velkých plemen je populární krmení BARFem (syrovou stravou), proti čemuž nelze mít námitky, pokud majitel disponuje potřebnými znalostmi výživových hodnot jednotlivých složek psí stravy a jejich správného poměru v krmné dávce.
Bílý švýcarský ovčák má mít jasně bílou barvu, nádech do žluta či červena je považován za vadu. Vyskytuje se v dlouhé a polodlouhé variantě, obě mají hustou podsadu a hladkou a tvrdou krycí srst lišící se pouze délkou. Mírné zvlnění je přípustné, pokud je zachována tvrdost srsti.
Na péči jsou nenároční, pouze v období línání počítejte se zvýšenou potřebou vyčesávání, nejlépe kovovým kartáčem.
V průměru se ovčáci dožívají 12–13 let, jako u většiny velkých psů také u nich je patrný zvýšený výskyt dysplazie kyčelních a loketních kloubů.
Vzhledem k jejich odvozenosti od německých ovčáků se u nich také vyskytují kontraktury stehenních svalů a syndrom cauda equina (neurologické onemocnění bederní páteře, v těžkých případech je nutná operace a hrozí ochrnutí).
Navíc, díky celobílému zbarvení, se v chovu vyskytuje také geneticky vázaná hluchota a poruchy sluchu, i když se chovatelé intenzivně snaží o eliminaci těchto vad.