Český fousek je hrubosrstý, středně velký ohař ušlechtilého vzhledu, téměř kvadratického tělesného rámce. Hlava je suchá, poměrně dlouhá a úzká, vysoko nasazená. Tlamu a spodní část lící zdobí delší srst s jemnější strukturou, která tvoří typický vous, po kterém plemeno dostalo svůj název.
Fousek je odolný a silný pes s všestranným loveckým využitím. Dokáže pracovat v poli, v lese i ve vodě, proto má mezi myslivci mnoho příznivců a chovatelů.
Českomoravská kynologická jednota - Klub chovatelů českých fousků vydala roku 1995 publikaci s názvem „Historický kalendář plemene českého fouska a spolkové činnosti“. Dle této knížky se předkové fousků objevují již hluboko ve středověku a jsou tak nejstarším evropským hrubosrstým ohařem.
První známá písemná zmínka pochází z roku 1348, a týká se rovnou těch nejvyšších aristokratických kruhů - podle dochované listiny tři tyto „psy honné, Canis bohemicus zvané“ daroval mladý král Karel IV. braniborskému markraběti Ludvíkovi.
Objevují se námitky, že šlechtění ohařů v dnešním slova smyslu je spojeno až s rozvojem ručních palných zbraní a takto starý původ plemene je proto poněkud nadsazený. Exteriérem téměř dokonalého českého fouska však nalezneme již na vyobrazení z roku 1520. Zda jde o nahodilou podobu, či takto skutečně vypadali „Canis bohemicus“ lze pouze hádat.
Tak či tak byl „český pes“ stabilní součástí evropských loveckých smeček po dlouhá staletí, až roku 1882 došlo ke změně jeho názvu na „český ohař“ a k prvním pokusům o sestavení plemenného standardu. Dnešní pojmenování dostal fousek o čtyři roky později, základ současného standardu byl položen roku 1931.
Fousek má oddanou a tvárnou povahu. I když mu nechybí sebevědomí, snadno se cvičí a výborně spolupracuje s člověkem.
Má velmi dobrý nos a přirozený talent pro vystavování, díky jeho odolné tělesné konstituci mu nedělá problém práce v náročném terénu a nepříjemných povětrnostních podmínkách.
Při dodržení základních pravidel je spolehlivým kamarádem pro děti, dobře se snáší také s ostatními psy. Potíž může být se soužitím s ostatními zvířaty, protože má velmi silný lovecký pud.
I když je český fousek učenlivý a přátelský pes, nedoporučuje se naprostým začátečníkům, kteří mohou mít problém se zvládnutím jeho temperamentu a loveckého pudu. Zvláště problematický může být jeho sklon ke štvaní pohybující se kořisti. Ačkoliv není agresivní, při nezvládnutém výcviku se může bavit pronásledováním běžců a cyklistů.
Jako rodinného psa ho nevídáme příliš často, nicméně jeho vlohy se dají využít třeba pro canicross či bikejöring.
Aktivní pracovní pes potřebuje hodnotnou stravu přiměřeně bohatou na živiny i energii. Většina chovatelů vsází na kvalitní suché krmivo, podávané nejlépe ve dvou denních dávkách.
Krmení BARFem (syrovou stravou) je možné, někteří myslivci však po něm zpozorovali zvýšenou tendenci k načínání ulovené zvěře.
Také u fouska je zapotřebí myslet na riziko torze žaludku, proto podáváme krmení tak, aby bylo možné dodržet klidový režim dvě hodiny po jídle.
Kožich fouska tvoří tři druhy srsti - jemná a hustá podsada, hrubé, přiléhající pesíky a až 7cm dlouhé, velmi tvrdé a rovné vlníky. Hlavu zdobí typický vous a „obočí“, jinak je celá včetně uší kryta krátkou srstí.
Standard uznává dvě základní zbarvení - tmavý bělouš (s plotnami i bez nich) a hnědák. Hnědák může být beze znaků, nebo mít bíle prokvetlá místa na hrudi a nohou.
Péče o fouska nepředstavuje velkou zátěž, mimo období línání postačí jednou až dvakrát týdně vykartáčovat. Srst se podle potřeby upravuje trimováním, dále jsou vhodné pravidelné kontroly čistoty uší a délky drápů.
Fousek nepatří mezi stonavá plemena, i když ani jemu se zcela nevyhýbá dysplazie kyčelních a loketních kloubů nebo dědičné choroby očí.
Mírně zvýšené je také riziko ušních zánětů, zejména po zapaření zvukovodu. Nepříjemným onemocněním postihujícím české fousky je dědičná kožní lysivost. V posledních letech se tento dermatologický problém dostal do popředí zájmu a Klub chovatelů českého fouska spolupracuje na jeho výzkumu i se zahraničními odborníky.