Dalmatin

Jemný, aristokraticky vyhlížející pes je nezaměnitelný díky svému charakteristickému tečkování na hladké, lesklé srsti. Štíhlé tělo s dobře patrnými, ale ne příliš nápadnými svaly musí být harmonické, ladné v pohybu. Tělesný rámec je mírně obdélníkový, poměr kohoutkové výšky ku délce těla je cca. 9:10. Žádoucí je dobře patrný rozdíl ve vzhledu psa a feny (pohlavní výraz). Srst dalmatina je dokonale hladká, krátká a hustá. Základní barva je výhradně čistě bílá, na ní jsou černé či hnědé tečky, podle barevné varianty. Černé jsou běžnější. Tečky mají být přibližně stejné velikosti (2-3cm), na periferních částech těla přiměřeně menší, jasně ohraničené, neměly by se slívat a tvořit větší znaky a skvrny.

Plemeno je nenáročné na péči, ale krátká srst neposkytuje dostatečnou izolaci před chladem, proto není vhodné pro umístění venku.

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov dalmatinů Dalmatin klub ČR z. s.

Přednosti a nevýhody

Povaha dalmatinů z nich dělá důstojné společníky a průvodce. Bývají přátelští, ale ne vlezlí. K cizím lidem zpravidla nedůvěřiví, lhostejní, bez agresivity nebo strachu. Mají rozvinutý lovecký pud, proto je zapotřebí mít se na pozoru při vycházkách do přírody. Dalmatin potřebuje dostatek pohybu, hodí se pro všechny disciplíny sportovní kynologie, včetně vodních sportů. Většina dalmatinů plave ochotně a dobře.

První popis jak černě, tak hnědě tečkovaného psa pochází z roku 1374. Zda se však jedná opravdu o deskripci plemene dalmatin, těžko říci, ale každopádně je to popis velmi výstižný. Spatřit dalmatina dnešní podoby můžete na obrazech již z 16.století, zejména v provedení italských malířů.

Jedná se bezpochyby o jedno z nejstarších plemen psů, avšak o to hůře se hledají kořeny jeho vzniku. Všeobecně je za místo jeho zrodu považována slunná Dalmácie na pobřeží Jadranu. Ale proč zrovna Dalmácie se stala tou vyvolenou? Vysvětlení se nabízí hned dvojí - pro nalezený, velmi starý antický reliéf zobrazující dalmatina právě v této oblasti, nebo také pro přesvědčení mnohých slavných kynologů i z 19. či 18. století, že právě v Dalmácii započal cílený - organizovaný chov dalmatinů. Přesto se posledních několik desítek let většina kynologů přiklání k názoru, že původ dalmatina je třeba hledat v Itálii. Vzhledem k tomu, že velká část území Dalmácie (dnes součást Chorvatska) byla v minulosti pod správou Benátské republiky, je docela dobře možné, že pravdu mohou mít svým způsobem obě verze. 

Snad ještě více zahalený do tajemství je samotný název „dalmatin“. Jak vznikl a kdy? Nám Čechům je asi nejbližší historka, kterou ve svém díle o vzniku názvu popisují E. a A. Treenovi, kdy srbský básník Jurij Dalmatin dostal v roce 1573 od české vévodkyně A. Meziříčské z Lomnice několik psů a později ji napsal děkovný dopis, ve kterém vyzdvihuje originálnost psů, kterými jí byl obdarován, a kteří vzbuzují v celém Srbsku obdiv. Zdůrazňuje, že stále více lidí tyto psy nazývá jeho jménem. Tedy „Dalmatin“. Nabízí se však i vysvětlení, že dalmatin dostal název po zemi, odkud údajně pochází, tedy z Dalmácie. Právě v písemném dokumentu „Historie čtyřnožců“ z roku 1791, T. Bewick popisuje nápadně tečkované psy z Dalmácie a dává jim název „Dalmácký pes“ - tedy „dalmatin“. Jen pro zajímavost -poměrně nedávno byl dalmatin u nás znám i pod pojmem „dalmatinec“.

Patří mezi honiče a do 18.století byl držen ve velkých smíšených loveckých smečkách, kde docházelo mezi různými plemeny k občasnému nakrytí. Tím se vzájemně všechna plemena honičů ovlivňovala, včetně předávání vlohy pro tečkování. Tehdy bylo samozřejmostí kupírování uší všem loveckým psům, dalmatina nevyjímaje. Byl znám také pod názvem „bengálský honič“, ale v jinou dobu také „ragusanský honič“, či „turecký pes“.

V 18.století v něm šlechta začala spatřovat originální doplněk při cestách kočárem, neboť jeho vzhled upoutával pozornost a bezproblémovostí, obratností, vytrvalostí a nadšením pro provázení spřežení koní byl jako stvořený stát se „průvodcem kočárů“. Od těch dob, jako jediné plemeno, byl držen zejména k těmto účelům. Od noblesních panských kočárů je jen kousek k nablýskaným hasičským stříkačkám tažených koňmi. Než tyto hasičské vozy se spřežením vystřídaly hasičské automobily, byl dalmatin uznávaným „členem hasičského sboru“. Tuto práci bral velmi vážně. Po celou cestu k zásahu běžel před spřežením a „vyklízel“ svým štěkotem cestu. Takto zaměstnávaného dalmatina by jste mohli vídávat zejména v Severní Americe. I když i po výměně stříkačky tažené koňským spřežením za hasičské automobily zůstal dalmatin u hasičského sboru jako puntíkovaný maskot, jeho popularita značně klesla. Asi nejméně dalmatinů bylo zaznamenáno na konci 19. a přelomu 20. století, přesto paradoxně právě v tomto období, přesněji řečeno v roce 1882 byl V. Shawem vytvořen první standard dalmatina a v roce 1890 vznikl první Klub dalmatinů. Po několika málo letech však obliba dalmatinů opět začala stoupat a patří k velmi rozšířeným plemenům i dnes, kdy je oficiálně FCI uznáno přes 400 plemen a žebříček módnosti jednotlivých plemen se neustále mění.

Chov dalmatinů v České republice

U nás bylo k vidění několik málo jedinců již za první světové války. Bohužel se nikdy nezúčastnili žádné výstavy a tedy o chovu nemůže být ani řeč. V šedesátých létech si Ing. Jan Findejs začal pohrávat s myšlenkou, založit kvalitní chov dalmatinů také v naši zemi. Spojil se s několika dalšími nadšenci a 26.4.1969 byla dovezena první fena dalmatina za účelem založení chovu dalmatinů u nás. Jednalo se o Azru od Jadrana, jejíž majitelem byl MUDr. M. Synek. Během prvního roku následoval dovoz několika desítek (!) jedinců, mezi nimi i vynikajícího anglického psa Duxfordhama My Magician paní A. Šatrové.

1.4.1970 byl u nás založen Dalmatin klub a 14.1.1971 v chovatelské stanici ing. J. Findejse „ze Včelí zahrady“ se narodil první vrh dalmatinů v bývalé ČSSR a takřka bezprostředně na to - 26.1.1971 vrh druhý, v chovatelské stanici MUDr. M. Synka.

S platností od 1.7.1994 (schváleno 30.10.1993) byl dalmatin ze skupiny společenských psů opět přeřazen do skupiny 6. skupiny FCI, mezi plemena lovecká - honiče a barváře. Ač je právoplatným členem této skupiny, pro udělení titulu Interchampion nepotřebuje skládat zkoušky z lovecké upotřebitelnosti.

Konstatování, že se dalmatin za posledních 100 let takřka nezměnil, jistě není troufalé. Výška psa je 56-51 cm, feny 54 až 59 cm, přičemž za ideální je považován střed uvedených výšek. Váha se pohybuje okolo 25 - 30 kg. Hlava má mít zřetelný stop, mezi ušima je plochá a poměrně široká, vrásky na čele jsou velmi nežádoucí. Barva nosní houby stejně jako oční víčka je „přizpůsobena barvě teček“, tedy je-li tečkování černé, nosní houba a okraje víček jsou černě pigmentované, je-li hnědé, je zbarvení víček a čenichu taktéž hnědé. Pysky těsně přiléhají a skus je pravidelně nůžkový. Oči jsou mírně od sebe posazené, spíše kulaté, intenzita hnědého zbarvení je závislá na zbarvení srsti. Uši jsou vysoko, ale daleko od sebe nasazené, svěšené, střední velikosti, se zakulacenou špičkou. 

Hrudník dalmatina je hluboký a prostorný, hřbet rovný a silný. Hrudní končetiny musí být zcela rovné a občas se objevující uvolněné či vybočené lokty jsou chybou. Pánevní končetiny jsou jen lehce zaúhlené. Tlapy kulaté, dobře uzavřené, drápy mohou být zbarveny jak bíle tak černě (u hnědého tečkování hnědé). Ocas je nesen lehce vzhůru, ve tvaru šavle, od kořenu ke špičce se pozvolna zužuje a přítomnost tečkování je žádoucí. Kůže je po celém těle napnutá a lalok na krku nepřichází v úvahu. Srst má krátkou, hladkou, tvrdou a pokud možno lesklou. Objevuje se tu a tam i dlouhosrstá forma, ta je však vzácná a navíc nestandardní. Základní barva je vždy bílá, tečky mohou být sytě černé, nebo játrově hnědé. Hnědou barvu skvrn v srsti způsobila mutace. Skvrny mají být do velikosti „desetníku až pětikoruny“. Skvrny by neměly být slité, pokud možno stejnoměrně rozložené, i když nezřídka je více teček na uších. Citronové či bronzové tečkování, stejně tak trojbarevnost, jsou důvodem vyřazení z chovu. Tečky na hlavě, končetinách a ocase bývají obvykle menší, než na ostatních partiích těla. Slitá barva okolo oka, tzv.“monokl“, nebo plotna kdekoliv na těle, jsou vadami vyřazujícími z chovu.

I když se štěňata rodí celobílá, pozorný chovatel si může u jednotlivých právě narozených štěňat všimnout rozložení a velikosti prosvítajících budoucích teček. Tento jev však zmizí, jakmile narozená štěňata oschnou. Někdy se narodí štěňata s celými černými ušními boltci. Přesto právě takto zbarvené ušní boltce se zpravidla vybarví do skvrn. Narodí-li se štěně již se skvrnou (mimo černých uší), je více než pravděpodobné, že z tohoto znaku vznikne plotna. Tečky se v srsti dalmatina objeví až kolem 12-14 dne jejich života. Zbarvení se dokresluje až do stáří jednoho a půl roku.

K lidem je kamarádský a poměrně důvěřivý, výjimečněji je rezervovanější či nevšímavý. Přesto zůstává vždy dobrým hlídačem, bez známek útočnosti a agresivity. Štěká spíše méně než více, obvykle pouze tehdy, chce-li upozornit na něco podezřelého. Dalmatini jsou známí nejen pro své tečky, ale také specifickým smíchem - „zubí se“, což u jiného plemene nezahlédnete.

Inteligence a cvičitelnost

Dalmatin patří mezi plemena středně náročná na výchovu. S pomocí odborníka nebo zkušeného chovatele ho může úspěšně cvičit i začátečník, konzultace nebo návštěvy cvičáku jsou ale více než vhodné. Tento pes rychle a snadno chápe, bývá však paličatý a zejména během dospívání rád zkouší, zda by náhodou nemohl v rodině zaujmout vedoucí postavení. Potřebuje důslednou a pevnou výchovu, s citlivým, ale nekompromisním přístupem.

Výchova dalmatina

U dalmatina je zapotřebí vydatné socializace, jinak se stává plachým a špatně se přizpůsobujícím. Velmi důležité je i jasné nastavení pravidel a hranic a především jejich důsledné dodržování. Ostatně důslednost je klíčem k úspěchu ve výchově a výcviku snad všech plemen psů. U dalmatina to platí dvojnásob - rád totiž zkouší, kde je hranice tolerance a trpělivosti jeho pána, a co všechno nemusí dělat „ihned“. Přesto se učí poměrně rychle a rád. Plně dostačující je správná intonace hlasu, či vhodně zvolená motivace. Jeho poměrně velká samostatnost výcvik ztěžuje.

Výcvik dalmatina

I když dalmatin není tak učenlivý, jako třeba ovčácká plemena, rozhodně není hloupý. Oproti ovčákům má svébytnější povahu a není to takový pracant. Zatímco spousta ovčáckých plemen si o zaměstnání doslova říká (některé border kolie nebo malinoisové tuto potřebu dovedli až k obsesi), motivovat dalmatina ke spolupráci bývá obtížnější. Rozhodně to však zkoušejte výhradně po dobrém a psa neznuďte příliš častým opakováním stejného cviku nebo nadměrně dlouhým tréninkem. Dalmatinovi více vyhovuje kratší a intenzivní práce, co ho naopak naprosto ubíjí je monotónnost. 

V rukou zkušeného psovoda může dalmatin zvládnout i vyšší zkoušky poslušnosti, s úspěchem se může věnovat i celé řadě sportů (agility, obedience, mushingové disciplíny...)

Většina dalmatinů s dětmi vychází bez problémů, důležitou roli však hraje správná socializace a také zkušenosti. Silně negativní zážitky spojené s dětmi mohou vést k opatrnému až nepřátelskému postoji vůči těmto „malým lidem“. Nikdo proto nedopusťte, aby dítě psa příliš obtěžovalo, nebo mu dokonce ubližovalo. 

Dalmatini jsou poměrně dlouhověké plemeno, přesto ani jim se nevyhýbají některá onemocnění. Dalmatini jsou jediné plemeno, u kterého byl pozorován syndrom akutní dechové tísně (ARDS), který postihuje psy ve věku do jednoho roku a bývá obvykle fatální. Také mají také citlivé močové cesty se sklonem k tvorbě kamenů a zánětům močového měchýře.

Častým problémem je také hluchota, často postihující pouze jedno ucho a tedy za běžných podmínek nezjistitelná. K odhalení hluchoty jsou proto používány elektrodiagnostické testy sluchu. Hluchota je dědičná a pouze neustálou selekcí zdravých jedinců se procento postižených jedinců pomalu snižuje. V některých případech je také možné u dalmatina pozorovat svědivou vyrážku, způsobenou přílišným množstvím bílkovin, se kterým se jeho organismus nedokáže vypořádat. Většinou ji předchází hnědavé skvrny v srsti. 

Povinná vyšetření dalmatina

Dalmatin klub ČR požaduje k uchovnění audiometrické vyšetření sluchu (BAER test) s výsledkem „oboustranně plně slyšící“. Pro jedince narozené od 1.1.2013 zároveň platí i povinnost provést RTG vyšetření kyčelních a loketních kloubů ke zhodnocení případné dysplazie. Nebyl však stanoven pevný limit, jaký stav kloubů je pro chov ještě akceptovatelný. 

Doporučená vyšetření

Vhodné je testování chovných psů na neurodegenerativní onemocnění - degenerativní myelopatii (DM). Jde o progradující onemocnění objevující se obvykle ve středním věku zvířete. Příznaky zahrnují zhoršující se slabost končetin, poruchy pohybové koordinace a celkovou svalovou ochablost postihující i svaly ovlivňující vylučování, polykání a dýchání. Prognóza je nepříznivá, zvířata obvykle uhynou či jsou utracena řádově během měsíců od diagnózy.

Testovat lze i na syndrom akutní respirační tísně u dalmatinů - ARDS. Toto onemocnění postihuje ze všech plemen psů pouze dalmatiny. Jeho podstatou je porucha vývoje plic, projevující se již u několikaměsíčních štěňat závažnými dýchacími problémy a souvisejícími příznaky (promodrání sliznic, zánět plic). Také toto onemocnění je neléčitelné a vede k brzkému úhynu (resp. eutanazii) zvířete. 

Obě výše popsané choroby (DM i ARDS) se dědí autosomálně recesivně, to znamená, že v populaci se vyskytují zcela zdraví přenašeči. Pes či fena, nesoucí pouze jednu mutovanou („nemocnou“) kopii genu, se těší dobrému zdraví a nijak se neliší od zcela zdravých jedinců. Problém nastává až při krytí dvou přenašečů. Z tohoto spojení se totiž narodí zhruba ¼ štěňat, která bude mít tu smůlu, že získá „nemocný“ gen od obou svých rodičů. Teprve u těchto zvířat se onemocnění rozvine. Testování chovných psů tak dokáže zabránit přenosu těchto nemocí do dalších generací. Není přitom nutné přenašeče striktně vyřazovat z chovu - v mnoha případech je takovéto zúžení chovatelské základny v celkovém kontextu nevhodné. Pro zdravý vrh zcela postačí, bude-li přenašeč nebo nevyšetřený jedinec kryt psem či fenou, kteří mají genetický test v výsledkem „clear“, tedy „čistý“ - nenesou ani jednu mutovanou kopii genu. Z tohoto spojení se narodí všechna štěňata zdravá, pouze některá mohou být opět přenašeči. 

Další dědičnou chorobou typickou pro dalmatiny je hyperurikosurie. Jde o metabolické onemocnění projevující se nadměrným vylučováním kyseliny močové do moči, nemocná zvířata často trpí močovými kameny a souvisejícími obtížemi. I když byla nemoc popsána i u dalších plemen (anglický buldok, černý ruský teriér, velký münsterlandský ohař), u dalmatinů je její výskyt téměř plemenným znakem. Naštěstí ne všichni jedinci nesoucí vlohy pro hyperurikosurii potížemi s močovým ústrojím skutečně trpí, příznaky lze navíc vcelku úspěšně potlačovat. Aby minimalizovali výskyt tohoto onemocnění v chovu, naplánovali američtí chovatelé v 80.letech minulého století ozdravný projekt, založený na přilití zdravé krve jiných plemen, nejčastěji pointrů. Výsledkem byli tzv. LUA (low uric acid) dalmatini, kteří se skutečně těšili zdravému močovému traktu, ovšem někteří chovatelé jim vyčítali atypický exteriér a celkově rozmělněné plemenné znaky.  

U psů všech plemen lze zvážit i testování na maligní hypertermii - prudkou reakci na běžná anestetika, projevující se obvykle při uspání zvířete (operační zákrok, vyšetření v narkóze). 

Běžná péče o zevnějšek dalmatina není nijak náročná ani vám nezabere mnoho času. Především je nutné udržovat krátkou délku drápů, protože se ne vždy dostatečně obrousí pohybem. Zastřihnutí drápů vyžaduje speciální kleště a jistou zkušenost a zručnost. Nejste-li si jistí, že to zvládnete, raději se vždy zastavte u veterináře. 

Dále je zapotřebí kontrolovat čistotu ušních zvukovodů a předcházet tak možným zánětům. Velmi vhodné je psa na tyto úkony zvykat již od štěněcího věku. Budou pak pro něj rutinní záležitostí, což vám ušetří mnoho času i nervů. Zvládat byste měli také otevření tlamy ke kontrole zubů či podání léku. 

Na jednu stranu je velkou předností jeho krátká srst, která domů nenanosí špínu, ale zároveň je nevýhodou, neboť v době línání je velmi těžké „dostat ty bílé jehličky“ pryč z koberce. Proti nekonečnému úklidu pomůže pouze pravidelné kartáčování kartáčem s krátkými štětinami či gumovou rukavicí 2x týdně, v době línání častěji.

Dalmatin je hravý a veselý, a to až do vysokého stáří. Většinou dobře a rád plave, běhá vedle koně či kola, „hraje míčové hry“, případně i tahá lehké náklady (např. sáně). Rád sportuje a je šťastný v pohybu. Dalmatin je sportovně založený pes, a proto by si jej neměla pořizovat rodina, která pouze ráda odpočívá a lenoší. Přesto je dalmatin přizpůsobivý a i nárazové větší zaměstnání a sportování příjme vždy s nadšením. Většina jedinců ráda cestuje a to jakýmkoliv dopravním prostředkem.

Díky své popularitě si dalmatini vysloužili dokonce vlastní řadu krmiv hned od několika značek. Vedle výživové hodnoty optimalizované pro velká a aktivní plemena obsahují tyto granule také látky podporující správné zabarvení, zvyšující ochranu pokožky a chránící močové cesty. Někdy může být potřeba zvolit přímo veterinární dietu, zaměřenou třeba na prevenci močových kamenů nebo proti alergiím. Tento druh výživy však nikdy psovi neordinujte sami, bez porady s veterinárním lékařem. 

Stále oblíbenější BARF je možné podávat, ovšem je důležité si rozmyslet, zda naše znalosti výživových potřeb psa jsou dostatečné k tomu, abychom mu namíchali ten správný koktejl živin. Dalmatin má velký apetit. Je to pes, který sní vše (není vybíravý), a to v neomezeném množství. Právě jeho nenasytnost často zapříčiňuje obezitu, které je nutné předcházet, neboť s sebou nese mnoho zdravotních komplikací.

Chov dalmatina patří k finančně trochu náročnějším. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace. Psi navštěvující často výstavy a jiné hromadné akce zase mohou mít prospěch z doplňkového očkování proti širšímu spektru původců tzv. psincového kašle.

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. Dalmatin je velké plemeno, které má navíc zvýšené nároky na kvalitu krmiva a často může potřebovat speciální dietu (při alergii, proti močovým kamenům atd.). Za stravu pro dospělého dalmatina tak můžete lehce utratit více než 1000 Kč měsíčně. 

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 200 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku. 

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Rodokmen není jen vstupenka na výstavu či do některých sportovních a pracovních odvětví (jsou zkoušky či soutěže, které lze absolvovat pouze se psem s průkazem původu). 

Zájmem chovatelů i nových majitelů štěňat by mělo být především zdravé štěně, které svou povahou i exteriérem odpovídá standardu plemene. Absolutní jistotu odpovídající povahy i exteriéru vám samozřejmě nikdo nezaručí, nicméně u psů s průkazem původu je riziko nestandardního či nemocného zvířete mnohem menší. Každé plemeno má některá zdravotní vyšetření chovných jedinců povinná, mnoho chovatelů provádí navíc i vyšetření doporučená. 

Knihy o plemenu

Knih zabývajících se dalmatiny je na trhu opravdu hodně, od naučných a odborných až po beletrii. Dalmatina také zmiňuje každá encyklopedie psů či atlas plemen. 

Časté dotazy

Jaké otázky si nejčastěji kladou lidé, kteří zvažují pořízení dalmatina?

Jaká je průměrná cena štěněte dalmatina?

Štěně s průkazem původu obvykle pořídíte  v rozmezí 15-25 tisíc korun. Cena se odvíjí například od výstavních předpokladů, případně podle pohlaví a zbarvení štěněte. Hlouběji do peněženky sáhnete při koupi fenky,  zvláště má-li slibný potenciál do chovu. 
Chcete-li naopak ušetřit a nemáte výstavní a chovatelské ambice, poptejte se po štěněti s nestandardním zbarvením  či jinou drobnou exteriérovou vadou, která však nemá vliv na povahu a zdraví zvířete. Štěňata nevhodná na chov a výstavy, avšak s řádným průkazem původu se prodávají i za poloviční cenu. 

Pro koho se dalmatin  hodí?

Rozumět si bude s aktivním člověkem či rodinou, kteří mu poskytnou dostatek pohybu. I když dalmatin nepatří mezi vyslovené „závisláčky“, nevyhovuje mu příliš vytížený majitel, který tráví mnoho času mimo domov (pokud psa ovšem nebere s sebou). 
Lépe si sedne se zkušenějším chovatelem, začátečník ho zvládne pouze za podmínky, že se bude jeho výchově a výcviku opravdu věnovat, nejlépe pod odborným vedením zkušeného kynologa. 

Kde bude spokojený?

Ideální ubytování pro dalmatina je v domě s volným přístupem do zahrady. Spokojený však bude i v bytě, bude-li dostatečně venčen a brán na výlety. V žádném případě to není plemeno vhodné k celoročnímu umístění venku. Na to není dalmatin stavěný ani fyzicky, ani psychicky. 

Dalmatin a ostatní zvířata

S domácími zvířaty vychází velmi dobře, a i když jde o plemeno v jádru lovecké, nemívá větší problémy ani s pronásledováním divoké zvěře. Přesto je zapotřebí na využívání dalmatina v minulosti myslet, tuto skutečnost nepodceňovat a na pachy lesa a vhodné chování v něm, štěně od počátku zvykat.

Jak se snáší s jinými psy?

Socializaci a výchovu je potřeba také zaměřit na správné chování k jiným psům. Ne že by s nimi míval dalmatin větší problémy než kterýkoliv jiné lovecké či společenské plemeno, ale přeci jen někteří jedinci, především psi-samci, vykazují k cizím psům značnou dominanci.

Jaké jsou vhodné aktivity pro dalmatina?

Ač je dnes držen převážně jako pes rodinný, chcete-li společenský, při dobré motivaci rád příjme  výcvik, sport i práci. Proto je možné spatřit dalmatina jako psa záchranářského, běhajícího agility nebo i dalmatina s úspěšně složenými zkouškami (sportovní kynologie). 

Má pracovní využití?

Většina dalmatinů dnes plní roli společenských, případně sportovních psů. Možné je jejich využití jako záchranářských psů (vodní záchrana, vyhledávání osob). Využití dalmatina k výkonu myslivosti je teoreticky stále možné, avšak v praxi dávají myslivci přednost jiným plemenům.

Jak sehnat štěně dalmatina?

Základem je správný výběr chovatelské stanice, odkud si člověk chce pořídit štěně. 
Nemáte-li předem vyhlédnutou či od někoho doporučenou konkrétní chovatelskou stanici, můžete se podívat na stránky chovatelského klubu, cenným zdrojem informací, rad a tipů na štěňata k odběru mohou být také chovatelské skupiny na sociálních sítích. Vždy je ale dobré si nabídku ověřit, v ideálním případě i dohledat recenze na dotyčnou chovatelskou stanici. Hodit se vám může i náš seznam chovatelských stanic. 

Proč koupit raději štěně s PP?

Konkrétní plemeno si vybíráme proto, že se nám líbí jeho vzhled, povaha a vyhovují nám jeho očekávané vlohy.  A právě "papíry" nám dávají maximální pravděpodobnost, že z roztomilého štěněte vyroste typický představitel plemene, který splní naše očekávání. Nestandardní štěně se sice může objevit i v té nejlepší chovatelské stanici, toto riziko je ale nesrovnatelně menší, než v případě "plemene" bez PP. 

Ještě zásadnější než exteriér a vlohy štěněte, je jeho zdraví, a to jak v okamžiku převzetí (dobrá výživa, ošetření proti parazitům, žádné infekční onemocnění), tak i dlouhodobé - chovní jedinci procházejí nejen posouzení povahy a exteriéru, ale především zdravotním vyšetřením a genetickými testy.

Posledním rovina otázky "proč psa s PP" je etická - nepodporujete množitele, jejichž hlavním cílem je zisk. Chovají proto větší množství zvířat bez ohledu na jejich čistokrevnost, zdraví a celkové kvality, navíc velmi často v nevyhovujících podmínkách. I mezi chovateli se občas najde 

Dlouhosrstý dalmatin a jiné varianty

Dalmatin je standardně hladkosrstý, občas se může vyštěpit dlouhosrstý jedinec. Tento typ srsti je však nestandardní a takoví psi nesmějí do chovu. Zbarvení je povoleno ve dvou variantách - černé (častější) nebo hnědé (vzácnější) tečkování na bílém podkladu. Opět se mohou objevit i jiné barvy teček, nejsou však v souladu se standardem plemene. 

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Při čtení inzerátu nabízejícího štěňata zbystřete pokud: 
 - není uveden název chovatelské stanice (ideálně i odkaz na web)
 - cena za štěně je nápadně nízká
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od feny štěně mladší 50 dnů je navíc nezákonné).
 - absenci PP chovatel zdůvodňuje výmluvami jako "má špatný skus", "narodilo se moc štěňat". Toto není pravda - průkaz původu dostává každé štěně po řádně uchovněných rodičích, i kdyby bylo jakkoliv nestandardní. Další výmluvy množitelů popisujeme zde. 

Zamyslete se také, pokud vám chovatel neumožní návštěvu feny a štěňat a neukáže vám, kde vrh vyrůstá. V žádném případě nekývněte na „já vám pejska  přivezu“ nebo „předáme si ho na půl cesty na parkovišti". Prodej psů na veřejném prostranství je dokonce také nezákonný. 
Máte-li jakékoliv pochybnosti, obracejte se na příslušný chovatelský klub.

Vhodné jméno pro dalmatina?

Pes s průkazem původu dostává své oficiální jméno již v chovatelské stanici. První písmeno mají všechna současně narozená štěňata stejná a odvíjí se od pořadí vrhu v dané chovatelské stanici. „Příjmení“ pak tvoří název chovatelské stanice. Někteří chovatelé umožňují, aby si nastávající majitel zvolil jméno podle svého. Stále však musí být dodrženo první počáteční písmeno. 
Jméno od chovatele pro vás není nijak závazné a samozřejmě můžete psovi říkat, jak uznáte za vhodné. Oficiální jméno používáte jen pro přihlášky na výstavy, zkoušky nebo třeba k bonitaci. 
Mnoho majitelů dalmatinů se při hledání jména inspiruje populárními filmy a seriály, ve kterých dalmatini hráli hlavní role - Perdita, Pongo, Lucky, Marshall, Merlin nebo Artuš. 

Doplňky a vybavení pro dalmatiny?

V zásadě dalmatin nepotřebuje žádné speciální doplňky a vychytávky. Pokud se psem jezdíte autem, myslete na jeho i vaši bezpečnost. Pes umístěný volně v kabině představuje riziko pro sebe i lidskou posádku vozu! Optimální je umístění psa v kufru auta, nejlépe odděleného od prostoru pro lidskou posádku pevnou mříží. V kufru může být pes volně nebo v přepravním boxu.  Kufr auta i případný přepravní box musí být dostatečně prostorný a s přístupem čerstvého vzduchu. 
Pokud chcete, navzdory jeho velikosti, vozit dalmatina v kabině auta, nezapomeňte na vhodný postroj. U takto velkého plemene opravdu dbejte, aby měl patřičný atest (tj. aby psa v případě nárazu skutečně udržel). Speciální postroj do auta se připevňuje buď přímo do klipsu pro bezpečnostní pás, nebo s pomocí bezpečnostního pásu. 
V některých situacích se neobejdete bez náhubku. Potřebovat ho budete ve všech prostředcích hromadné dopravy, případně může být vyžadován pořadateli různých akcí či lokálním nařízením.  I když budete náhubek používat výjimečně, stejně je důležité dodržovat určitá pravidla. Především by měl být dostatečně prostorný, aby v něm pes mohl zívat, dýchat s otevřenou tlamou a olizovat si pysky. Ideálním materiálem je pevný plast, špatné nejsou ani tradiční kovové košíky. Lehké kožené nebo nylonové náhubky se hodí, používáte-li košík pouze výjimečně nebo ho potřebujete složit do kapsy. Stále však musí jít o náhubek typu košík, tedy platí výše uvedené (musí umožňovat otevření tlamy). 
Pozor, tzv. fixační náhubky, založené na sevření tlamy psa a znemožnění jejího otevření, se absolutně nehodí pro využití místo košíku, jejich smyslem není nahradit klasický náhubek, ačkoliv je někteří lidé takto používají. Jejich použití v letních měsících může psa ohrozit na životě. Pes se nepotí, jeho jedinou šancí na ochlazení tak zůstává funění s vyplazeným jazykem. Jestliže tuto možnost nemá, protože zkrátka neotevře tlamu, může se velmi rychle přehřát, zkolabovat a v krajním případě i uhynout. 

Oblečky pro dalmatina

Je-li velmi tuhá zima, není žádná ostuda, když i velkému plemeni dopřejete vhodný kabátek či oblek. Zejména kombinace vlhka, zimy a ostrého větru může snadno vést k prochladnutí a následným zdravotním potížím. Zvláště opatrní musíte být na malá štěňata a na psí seniory, případně na nemocná zvířata. Také mnoho majitelů sportovních psů svá zvířata obléká například po tréninku či po závodu.

Dalmatin ve filmu

Kdo by neznal populární „Disneyovku“ 101 dalmatinů. Příběh Ponga a Perdity se dočkal hned několika filmových zpracování, knižních vydání i pokračování. Velký úspěch filmu u nás v 90. letech 20. století odstartoval boom dalmatinů, kterého se bohužel chytili i množitelé. Najednou se tak vyrojilo množství psů bez PP, kteří sice byli tečkovaní, ale jinak měli s dalmatiny společného pramálo. 
Vedle 101 dalmatinů si tečkovaní sympaťáci zahráli hlavní roli také v českém rodinném filmu Artuš, Merlin a Prchlíci, jednou z hlavních postav dětského seriálu Tlapková patrola je také dalmatin Marshall.

Dalmatin a podobná plemena

Standardní dalmatin je v podstatě nezaměnitelný. Nestandardní dlouhosrstou formu si lze splést s anglickým setrem, který má podobnou postavu i zbarvení.