Hladkosrstý foxteriér má suchou, dobře osvalenou postavu kvadratického či téměř kvadratického tělesného rámce. Jeho typickým znakem je poměrně dlouhá hlava s pouze jemně naznačeným stopem. Uši jsou malé, tvaru písmene V, vysoko nasazené a překlopené dopředu.
Existuje i hrubosrstý (drsnosrstý) foxteriér, jedná se však o samostatné plemeno s vlastním standardem a příbuznou, nikoliv totožnou historií i vlastnostmi.
Zařazení FCI: Skupina 3 - Teriéři, Sekce 1 - Velcí a střední teriéři, číslo standardu: 12
Foxteriéři nejspíše vycházejí z podobných typů psů, ze kterých byl vyšlechtěn bulteriér a především manchester teriér. Mezi jeho předky se řadí staroanglický black and tan teriér, bígl a původní buldok.
Foxteriéři jako ustálené plemeno se začali formovat ve druhé polovině 19. století, za přispění známého kynologa a chovatele teriérů, reverenda Johna Russela, jehož jméno nesou dvě podobná plemena teriérů - Jack Russel a Parson Russel.
Název plemene je odvozen z výrazu pro lišku - „fox“ a z latinského slova „terra“, „země“. Foxteriéři při lovu spolupracovali s většími foxhoundy, na rozdíl od nich však byli schopni lišku pronásledovat i pod zem. Jejich primárním úkolem bylo vyhnat zvíře z nory, avšak mohlo dojít také k podzemnímu boji, ve kterém musel foxteriér obstát. Aby si psi zachovali dostatek sil a energie, bývali někdy také převáženi na koních ve speciálních sedlových brašnách.
První standard plemene byl vytvořen roku 1876, ale již roku 1863 byli na výstavě v Birminghamu předvedeni tři teriéři, považovaní za zakladatele moderních foxteriérů. Šlo o samce jménem Tartar, Old Trap a Old Jock.
Veselá a milá povaha foxteriérovi brzy našla cestu i do společenských salonů a rodinných domků. Jeho lovecký pud však zůstává aktivní a plemeno je dosud možné využívat i k lovu.
Hladkosrstý foxteriér má typickou teriéří povahu - na jedné straně je velmi bystrý a učenlivý, rychle chápe a má dobrou paměť, na straně druhé projevuje sklon k paličatosti a je-li něčím zaujat, nemusí majitele poslechnout.
Výborně se hodí zejména ke starším dětem, pro které je vynikajícím partnerem pro hry a běhání venku. Vztahy s ostatními psy nebývají špatné, zejména u samců se však může objevit problém s nadměrnou dominancí.
Foxteriér potřebuje od začátku pevné a důsledné vedení s jasně vymezenými hranicemi. Výcvik je však ideální vést spíše pomocí pozitivní motivace a hravou formou.
Aktivní a činorodý foxteriér naléhavě potřebuje dostatek činnosti a zaměstnání. Je-li ponechán sám sobě, najde si vlastní zábavu, které se nejspíš nebude jeho majitelům zamlouvat.
Vedle loveckého využití se foxteriér hodí pro širokou škálu kynologických sportů - agility, flyball, frisbee či dogdancing, nepohrdne ani dlouhými procházkami a během v přírodě.
Vhodné krmení pro foxteriéra mohou představovat jak kvalitní granule, tak i pečlivě připravená domácí strava.
Zatímco u granulí končí starosti u výběru vhodné značky a produktu, v případě domácího vaření či barfování (podávání masa a přílohy bez tepelné úpravy) počítejte s vyššími nároky na čas, skladovací prostory i na vaše znalosti o výživových potřebách psa a nutričních hodnotách dostupných surovin.
Jednou zvolené metody krmení se pokud možno držte, časté změny jídelníčku nedělají dobře zažívání, totéž platí i o příliš velkých odchylkách ve složení doma připravovaného jídla. Nevhodná je i kombinace suchého krmiva a domácí stravy, té je lépe se vyvarovat.
Jak napovídá název, srst tohoto foxteriéra musí být rovná, hladká a dobře přiléhající. Na omak tvrdá, hustá a bohatá, holé břicho či vnitřní strany stehen jsou chybou.
Základní barvou foxteriérů je bílá, což v minulosti pomáhalo lovcům i na dálku bezpečně odlišit psa od lovené zvěře. Foxteriéři mohou být i čistě bílí, obvyklejší je ale přítomnost tříslových a/nebo černých znaků. Žíhání nebo znaky v odstínech červené a játrově hnědé se netolerují.
Hladkosrstý foxteriér nepotřebuje mnoho péče, vedle občasného vykartáčování je vhodná pouze pravidelná kontrola uší, zubů a drápů.
Foxteriér nebývá nadměrně nemocný a obecně ho lze označit za plemeno s dobrým zdravím. Přesto i u něj se některé nemoci vyskytují relativně častěji, zejména onemocnění očí PRA (progresivní retinální atrofie) a PLL (primární luxace čočky).