Plavé hovawarty mnoho laiků zaměňuje s populárními zlatými retrívry, avšak při bližším pohledu jsou dobře patrné rozdíly v exteriéru - hovawart je vyšší a méně podsaditý, má užší hlavu s delší obličejovou partií a protáhlejšími ušními boltci.
Celočerného hovawarta lze zase zaměnit s flat coated retrívrem, který má i podobnou stavbu těla, avšak výše zmíněné rozdíly v utváření hlavy jsou stále patrné. Čistě černí hovawarti jsou také poměrně vzácní, proto k této záměně nedochází tak často, jako u plavých hovawartů a zlatých retrívrů. Rovněž povaha, vlohy a tím i celkový výraz hovawarta se od retrívrů dosti liší.
Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi, Sekce 2.2 - Molossové horského typu, číslo standardu: 190
Název „hovawart“ má svůj původ ve staroněmecké podobě dnešních německých slov Hof (dvůr) a warten (hlídat). První zmínky o „hlídačích dvorů“ se dochovaly již ze 13. století, nicméně dnešní plemeno je výsledkem šlechtitelské práce kynologů z počátku 20. století.
Tehdy hovawarta zmínil zakladatel chovu německých ovčáků, rytmistr Max von Stephanitz, ve své knize „Der deutsche Schäferhund in Wort und Bild“ (Německý ovčák ve slovech a obrazech) a roku 1908 započal další známý kynolog, Bertram König, šlechtitelské práce s cílem znovuvytvořit staré „dvorní hlídače“ v co možná původní podobě.
V další práci pak pokračoval Bertramův syn Kurt, který po první světové válce vytvořil první ustálený typ hovawarta, zatím pouze v černé barvě s plavými znaky.
První chovatelský klub hovawartů byl založen roku 1922, o patnáct let později bylo plemeno uznáno FCI.
Jakožto pracovní plemeno, které bylo šlechtěné především na zdraví a výkon, je hovawart velmi inteligentní a učenlivý, vyrovnaný a všestranně upotřebitelný.
Velmi dobře hlídá a v případě potřeby i dosti ostře brání, avšak svou podstatou je to pes spíše přátelský a společenský.
Většina hovawartů se dobře hodí i k dětem, pouze je třeba dohlédnout, aby měl pes možnost se vzdálit, bylo-li by dětské pozornosti na jeho vkus už příliš.
Vůči ostatním psům se nestaví přímo konfliktně, avšak zejména samci mohou někdy projevovat nadměrnou dominanci.
Navzdory vyrovnané povaze a inteligenci není hovawart plemenem pro začátečníky. Vedle dosti dlouhého období dospívání má i další povahová specifika, která je třeba znát a respektovat - Již od útlého věku je nutné budovat si s mladým psem přátelský vztah založený na důvěře a laskavé důslednosti. Tvrdé výcvikové metody, s jakými se lze dosud setkat zejména ve starší generaci „svazarmovských“ výcvikářů jsou u hovawartů vysloveně škodlivé.
Díky výbornému čichu se hovawarti často uplatňují jako psi záchranářů či při vyhledávání narkotik a výbušnin. Hodí se i ke služebnímu výcviku, ovšem zejména při obranách potřebují jiné vedení, než němečtí a belgičtí ovčáci.
Obvyklým zdrojem živin jsou granule pro velké psy (alespoň v období růstu se vyplatí investovat do superprémiové řady), nicméně lze podávat i domácí stravu, která je ovšem náročnější na práci i znalosti, aby pes skutečně dostával tolik vitaminů, minerálů a ostatních živin, kolik je zapotřebí.
Jakožto velké plemeno je hovawart náchylnější k torzi žaludku - akutní břišní příhodě vyžadující bezodkladnou operaci. Částečnou prevencí je rozdělení krmení do dvou denních dávek, podávání namočených granulí, vyvýšené misky a především dodržení klidového režimu zhruba 2 hodiny po jídle.
Ozdobou hovawarta je bohatá dlouhá srst, pouze mírně zvlněná, dobře přiléhající a se slabší podsadou. Delší chlupy najdeme na hrudníku, břiše, zadní části nohou a na ocase. Naopak v obličejové části hlavy je srst krátká.
Hovawart se vyskytuje ve třech barvách - jednobarevné černé nebo plavé a nebo černé s plavými znaky. Přípustné jsou drobné stopy bílé na hrudi, prstech a konci ocasu.
Vedle pravidelného kartáčování je vhodná kontrola čistoty ušních zvukovodů a stavu drápů, zejména dráp na horním, pátém prstu na předních nohách může přerůstat, protože se neobrousí chůzí.
Hovawart se obvykle těšívá dobrému zdraví do vysokého věku. Relativně vzácná je u něj i všudypřítomná dysplazie kyčelních či loketních kloubů, přesto se v chovu tyto ortopedické odchylky nadále sledují a psi se špatným stavem kloubů se dále nemnoží.