Jezevčík je asi nejznámější z nízkonohých plemen psů vůbec. Ačkoliv na to na první pohled nevypadá, patří k vytrvalým, rychlým a silným loveckým psům. Krátké, pevné nohy nesou dobře osvalené pružné tělo s hlubokým hrudníkem, štíhlá hlava rámovaná hedvábnýma ušima dotváří dojem veselého rošťáka.
Jezevčík se vyskytuje ve třech velikostních rázech a ve třech variantách srsti. Rozlišení velikosti se neřídí kohoutkovou výškou, ale obvodem hrudníku ve věku minimálně 15 měsíců:
standardní – nad 35 cm
trpasličí – 30-35 cm
králičí – do 30 cm
Kresby nízkonohých psů se nám dochovaly již z dob starého Egypta, sošky podobných zvířat byly nalezeny také v Číně, Latinské Americe a v Řecku.
Toto rozšíření nízkonohých psů na většině světadílů je tím zajímavější, že podle současně dostupných informací, může za krátké nožky jedna jediná změna v genetické informaci. Délku končetin zkracuje předčasné zkostnatění chrupavčité části dlouhých kostí, které „zařídilo“ pomnožení genu pro růstový faktor – FGF4.
K této odlišnosti došlo během evoluce unikátní shodou náhod, je tedy téměř vyloučeno, že by vznikla stejná změna DNA ve více vývojových liniích nezávisle na sobě. Z toho vyplývá, že daleko v minulosti mají nízkonozí psi nejspíš jediného společného předka.
S rozvojem lovu ve vrcholném středověku si lidé uvědomili, že silní psi na nízkých nohách dokáží pronásledovat zvěř i do podzemních nor a začali s jejich systematickým chovem. Na Britských ostrovech se zrodili nízkonozí teriéři, Němci zase dali světu jezevčíky.
Již roku 1879 vznikl první plemenný standard, první chovatelský klub byl založen o devět let později v Německu, následovaly další v Rakousko-Uhersku a v USA.
Jezevčík je silná osobnost, bývá přiměřeně temperamentní a poněkud paličatý.
I když jeho inteligence by umožňovala snadnou cvičitelnost, značně nezávislá a samostatná povaha dělá z jeho výchovy trochu tvrdší oříšek, hodí se tedy spíše pro zkušenější chovatele.
Jezevčík je dobrým hlídačem, své rodině je oddaný, což mu ale nebrání v roztomile přidrzlých kouscích. Se staršími dětmi si rád hraje, při kontaktu s těmi menšími je na místě určitá obezřetnost.
Jezevčík potřebuje od útlého věku pevné vedení a jasně určené hranice. Navzdory své malé velikosti dokáže špatně vychovaný jezevčík terorizovat celou rodinu. Klíčem k úspěchu však není přehnaná tvrdost, ale důslednost a trpělivost.
Důležitá je také přiměřená pohybová aktivita a kontakt s majitelem. Zejména bydlí-li v bytě, může se o samotě snadno nudit a hledat si zábavu, jakou by majitel jen těžko schválil. Pokud ho musíte nechat doma samotného, připravte mu dostatek hraček, případně hlavolamy typu hersenwerk.
Díky velkému počtu chovaných jezevčíků nabízí mnoho výrobců krmiv granule či konzervy přímo pro toto plemeno. Kvalitní suchá krmiva jsou zlatým standardem, kterým nic nezkazíte, ne vždy ale platí, že dražší =kvalitnější. Proto čtěte složení a výživové hodnoty, případně se poraďte s veterinářem nebo zkušeným chovatelem.
Jezevčíci snadno tloustnou, což představuje vážné zdravotní riziko již při mírné nadváze, protože každé deko tuku navíc zbytečně zatěžuje už tak zvýšeně namáhanou páteř. Hlídejte tedy kondici vašeho psa, nejlépe pravidelným vážením.
Z hlediska zbarvení lze jezevčíky rozdělit na jednobarevné (červené, červenožluté, žluté), dvoubarevné (sytě černé nebo hnědé, s rezavým nebo žlutým pálením) a skvrnité. U skvrnitých (také žíhaných či tygrovaných) psů tvoří základ sytá černá, červená nebo šedá, doplněná šedými a béžovými skvrnami. Žíhaní jedinci jsou červení či žlutí s tmavším žíháním.
Dlouhosrstý jezevčík má srst středně dlouhé délky, dobře přiléhající, rovnou a lesklou. Na spodní části těla, na končetinách a ocase tvoří výrazné praporce zvláště dlouhých chlupů.
Jak název napovídá, drsnosrstého jezevčíka pokrývá hustá, drátovitá krycí srst s kratší podsadou, vous, obočí a uši jsou bez podsady.
Typickou barvou drsnosrstých jezevčíků je zbarvení světlého až tmavého divočáka, případně barva suchého listí. Ostatní barevné varianty jsou výrazně vzácnější, nicméně standardem povolené.
Srst hladkosrstého jezevčíka má být hustá a lesklá, hladce přiléhající a rovnoměrně pokrývat celé tělo. Na omak jsou chlupy pevné a tvrdé, nesmí působit hedvábným ani slabým dojmem.
Péče o zevnějšek jezevčíka nebývá náročná. Nejméně práce vám dá hladkosrstý jezevčík, u dlouhosrstého jezevčíka je zapotřebí častější vyčesávání, drsnosrstého jezevčíka je zapotřebí pravidelně trimovat.
Důležitá je péče o uši, které mohou mít sklon k zánětům a je tedy třeba dbát na jejich čistotu. Vhodné je rovněž zastřihnutí srsti okolo tlapek a pravidelná kontrola délky drápů.
Jezevčíci jsou smutně proslulí častými případy onemocnění páteře (výhřezu meziobratlové ploténky), které může skončit až ochrnutím. Vyhřeznutá ploténka utlačuje míchu, což vede k poruchám chůze a někdy až k úplnému ochrnutí, obvykle na zadní část těla. Při včasné operaci se funkce a citlivost postižených oblastí často podaří obnovit, někdy však ani rychlý zákrok nezabrání trvalému postižení. Vyvarujte se proto pohybu po kluzkých površích, nevhodná je také chůze ze schodů.
Z dalších onemocnění se u jezevčíků častěji objevuje epilepsie a Cushingův syndrom (endokrinologické onemocnění), obecně ale platí za poměrně zdravé a dlouhověké plemeno.