Drobný psík typu španěl, něžného vzhledu a inteligentního výrazu, dobře vyvážené menší postavy.
Laik ho může snadno zaměnit s příbuzným plemenem téměř shodného názvu, King Charles španělem. King Charles je však menší, s kulatější hlavou a kratší čenichovou partií.
Španělé se jako lovečtí psi chovali v Anglii již ve středověku. Počátkem 17. století vrcholila móda malých „toy“ španělů, kteří dělali společnost lidem z vyšších kruhů. Král Karel II. Stuart si prý malé psíky oblíbil do té míry, že jim udělil mnohá privilegia, včetně povolení vstupu do budovy parlamentu.
Právě po Karlu II. a jeho otci Karlu I. nese své jméno, stejně jako jeho příbuzný King Charles španěl. V té době se ale ještě tato plemena navzájem nerozlišovala. Koncem 18. století přišla móda kratších čenichů, kulatých hlav a miniaturizace společenských psíků a malí španělé se začali křížit pravděpodobně s mopsy a snad i s pekingskými palácovými psíky. Výsledkem byla podoba dnešních King Charles španělů, menších psíků s kulatou hlavou a zkrácenou čenichovou partií.
V 19. století a počátkem století 20. ovládla část chovu snaha o obnovení původního vzhledu „španěla krále Karla“, čímž došlo k rozdělení na dnešní King Charles španěly a Kavalír King Charles španěly. Takto rozdělená plemena anglický Kennel Club oficiálně uznal roku 1945. V současné době existují nezávisle vedle sebe, chov Kavalírů je ale výrazně početnější.
Kavalír dělá čest svému jménu, je to pravý britský gentleman – klidný a rozvážný, přátelský bez dotěrnosti nebo vlezlosti. Jeho téměř jedinou slabostí je, že rád žvýká a cupuje. Pokud nemá k dispozici vhodné hračky nebo trpí nedostatkem pohybu, může se v bytě projevit poněkud destruktivně.
K dětem je trpělivý a tolerantní, rád si s nimi hraje, při hře je něžný a opatrný. Na pohyb není přehnaně náročný, lze ho tedy doporučit i vitálnějším seniorům, u kterých uvítá, že již nedocházejí denně do zaměstnání. Kavalír nemá rád déletrvající samotu, potřebuje mít svou rodinu co nejvíce na blízku.
Díky učenlivé a vlídné povaze je Kavalír vhodným plemenem pro začínající chovatele nebo větší děti. Velké úspěchy jsou s metodou shaping (tvarování, z anglického shape=tvar), která je založena na odměnách za žádoucí chování, kdy pes ve spolupráci se psovodem postupně utváří nový trik nebo povel.
Při klasické výchově se osvědčuje klidný a laskavý přístup, pozitivní motivace. Pozor na příliš zvýšený hlas nebo fyzické tresty, Kavalír je velmi citlivý a mohl by k majiteli ztratit důvěru.
Většina chovatelů Kavalírů vsází na kvalitní granule či masové kapsičky pro malá plemena, některé značky nabízejí i produktové řady určené přímo pro toto plemeno.
Pokud se přidržíte renomovaných značek, je to nejjednodušší způsob krmení, při kterém máte jistotu, že pes dostává veškeré potřebné živiny v přiměřeném množství.
Kavalíra zdobí dlouhá, hedvábná srst, rovná nebo mírně zvlněná. Musí být bohatá a na rozdíl od jiných španělů se u kavalírů nepovoluje úprava trimováním.
Z barevných variant standard uznává : Black and tan (černá se zářivými tříslovými znaky), Ruby (jednobarevná sytá červená), Blenheim (kaštanové znaky na perlově bílém podkladu) a Trikolor (Černá a bílá s tříslovými znaky). Varianty Black and tan a Ruby nepřipouštějí příměs bílé barvy.
Péče o srst kavalíra patří mezi středně náročné, základem je pravidelné vyčesávání a úprava nůžkami, zejména je třeba vystříhávat meziprstí tlapek a vnitřek ušního boltce. Uši si vůbec zaslouží zvýšenou péči, jako všichni psi s převislým a těžkým uchem, i kavalíři mají sklony k ušním zánětům a pravidelné čištění a ochrana před zapařením jsou základní prevencí.
Pravděpodobně díky neuvážené příbuzenské plemenitbě v počátcích moderního chovu se u Kavalírů nápadně často vyskytují srdeční vady, které zkracují život tohoto jinak vitálního a odolného psa. V současné době se jejich výskyt v chovu sleduje a do chovu se zařazují pouze klinicky zdraví jedinci, stále se ale kardiologické obtíže nepodařilo dostat zcela pod kontrolu.
Vedle onemocnění srdce se u Kavalírů setkáváme s epilepsií, potravinovými alergiemi nebo s luxací pately.