Nejmenší z kníračů je silný, podsaditý pes kvadratické stavby těla. Od větších kníračů, středního a velkého, se odlišuje pouze vzrůstem, nejeví žádné známky miniaturizace (kulovitá hlava, krátký čenich, vystouplé oči atd.).
Zatímco většinu plemen s více velikostními rázy FCI uznává jako jedno plemeno (např. pudl, jezevčík, německý špic), knírači jsou rozděleni na 3 samostatná plemena, každý velikostní ráz má vlastní standard.
Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molossoidní plemena a švýcarští salašničtí psi,
Sekce 1 - Pinčové a knírači, číslo standardu: 183
Malý knírač vznikl koncem 19. století v německém Frankfurtu nad Mohanem, cíleným křížením středního knírače (nejpůvodnější velikostní ráz) s trpasličími pinči. Ustálení značně různorodých typů srsti, fyzické konstituce a především povahy malých hrubosrstých pinčů tak, aby byl výsledek exteriérem i vlohami téměř dokonalou zmenšeninou středního knírače, stálo mnoho šlechtitelského úsilí.
Blízce příbuzní pinčové hráli významnou roli při vzniku všech kníračů, ostatně starší název knírače zní „stájový pinč“ a odkazuje tak na jeho původní zaměstnání - chránit před krysami hospodářské budovy a obytná stavení. Malý knírač byl až do roku 1917 známý pod názvem „drsnosrstý trpasličí pinč“ a jeho chov byl doménou několika nadšenců. Vzestupu popularity a rozšíření do celého světa se malý knírač dočkal až po druhé světové válce.
Oproti teriérům, které svým zjevem připomíná, je o něco klidnější a také tvárnější. Na svou velikost je ostrý hlídač, k cizím lidem se chová rezervovaně a nějakou dobu trvá, než si ho získáte.
K dětem bývá kamarádský, rád si s nimi hraje, ale je důležité, aby respektovaly jeho osobní prostor a nechaly ho také odpočívat. Malý knírač má silný lovecký pud zejména vůči drobným živočichům. Rád hrabe, což může představovat problém pro majitele pečlivě udržovaného trávníku.
Malý knírač je bystrý a učenlivý, potřebuje však pevné vedení a od útlého věku jasně určené hranice a své místo v hierarchii „smečky“. Pro naprosté začátečníky ho nelze doporučit, hodí se aspoň základní zkušenost s výchovou psa.
Pohybově je velmi nadaný, silný a obratný. Uplatnění nachází jak ve sportovní kynologii, tak i v oboru pachových prací, jako je vyhledávání drog či výbušnin. Jeho drobná postava je pro tuto práci výhodná například při čichání v odbavovacích halách na letišti.
Většina majitelů malých plemen dává přednost suchým krmivům, plus tu a tam pro zpestření podává nějakou tu kapsičku nebo konzervu. Pokud zvolíte kvalitní krmivo, je to nejjednodušší a pro laika také nejjistější způsob, jak svému psovi zajistit vyváženou a hodnotnou stravu.
Na trhu jsou dokonce produktové řady určené speciálně pro malé knírače, vždy je ale třeba zohlednit celkový stav zvířete (sklon k obezitě, potravinové alergie atd.) a podle toho vybrat.
Domácí příprava jídla je samozřejmě také možná, klade však vyšší nároky na čas i znalosti o výživě.
Pro knírače je typická drátovitá, tvrdá srst s hustou podsadou. Zvlnění je nežádoucí. Důležitými znaky plemene jsou vous a huňaté obočí, které stíní oči, nemělo by však bránit psovi v plnohodnotném vidění.
Vedle zbarvení „pepř a sůl“ a čistě černého, jaké povoluje standard u jeho větších příbuzných, může být malý knírač navíc čistě bílý a FCI uznává i jednu jeho dvoubarevnou variantu, černo-stříbrnou (černý základ a bílé odznaky na hlavě, hrdle, hrudi, končetinách a v podocasní krajině).
Existují ještě další barevné varianty, které FCI neuznává, mají plemenné knihy zastřešené jinými kluby. Jedná se například o zbarvení čokoládové, játrové, stříbrné, dále různé barvy s pálením nebo v kombinaci s bílou (tzv. parti-colored), vyskytují se dokonce i merle.
Srst knírače se upravuje trimováním, pouze partie s delší srstí (vous, končetiny) se tvarují nůžkami. Ostříhání strojkem ničí typickou strukturu srsti a nelze ho proto doporučit ani pro rodinné psy, kteří nechodí na výstavy.
Malý knírač má obvykle pevné zdraví až do vysokého věku. V lehce zvýšené míře se u nich vyskytují oční onemocnění (katarakta, PRA, poruchy růstu řas a tvaru víček) a stomatologické potíže.
Z ostatních onemocnění mají v chovu význam zejména von Willebrandova nemoc (hemofilii podobné onemocnění krve) a choroby ledvin (tvorba kamenů a následné koliky).