Jeden z nejstarších kontinentálních ohařů je elegantní pes střední velikosti, poměrně statné tělesné stavby.
Některými rysy připomíná dlouhosrsté ohaře Británie a Irska - setry. Hlava má širší mozkovnu, dlouhý hřbet nosu a dobře vyvinuté pysky. Uši jsou zavěšené lehce nad linií očí a zdobí je dlouhá, hedvábná srst.
Jeho blízkým příbuzným je modrý pikardský ohař, jde však o dvě odlišná plemena s vlastními standardy, nikoliv o pouhý barevný ráz.
Nejstarší historii mají oba pikardští ohaři společnou. První zmínky o kontinentálních ohařích s dlouhou srstí najdeme již ve slavné Le Livre de la Chasse (Knize o lovu), sepsané ve druhé polovině 14. století Gastonem Pohoebem, hrabětem z Foix.
Základy čistokrevného chovu pikardských ohařů byly položeny již před Velkou Francouzskou revolucí (18. století), skutečný rozmach plemene však nastal až v polovině 19. století, kdy se politická situace ve Francii poněkud stabilizovala.
Tehdy také francouzští chovatelé přistoupili k přikřížení skotských gordonsetrů, údajně kvůli zjemnění nosu a zvýšení hbitosti. Právě od nich získal pikardský ohař pálené znaky, díky kterým je mezi kontinentálními ohaři v podstatě nezaměnitelný.
V zemi původu byl plemenný standard uznán roku 1907, po dvou světových válkách však populace pikardských ohařů povážlivě poklesla. Plemeno se nicméně podařilo uchránit před zánikem a tak bylo roku 1954 uznáno FCI (ve stejném roce, jako jeho modrý příbuzný).
Ve Francii je pikard poměrně oblíbené lovecké plemeno, avšak v ostatních zemích se s ním setkáme spíše vzácně. Přesto i v ČR má své chovatele a příznivce.
Pikardský ohař má jemnou povahu, která vyžaduje klidné a laskavé zacházení, aby se citlivé štěně rozvinulo ve vyrovnaného psa.
Vůči lidem se chová přátelsky, a to i k těm, které nezná. Obvykle mu nedělá problém spolupracovat s více psovody, nikoliv pouze s majitelem.
Je tedy jasné, že to není pes vhodný k hlídání či dokonce ostraze, za to je výborným společníkem vhodným i do rodin s dětmi. Je však zapotřebí pamatovat na jeho velkou potřebu pohybu a zaměstnání.
S ostatními psy většinou vychází bez konfliktů, pouze při kontaktu se zvířaty jiného druhu je na místě opatrnost, ostatně jako u všech loveckých psů.
Dokáže-li mu zajistit dostatek pohybu, může si pikarda pořídit i začínající kynolog. Tento ohař nemá sklony k agresivitě, rychle chápe a většinou i dobře spolupracuje.
Při procházkách v lese pozor na útěk za zvěří, nemáte-li zcela jisté přivolání, raději ho jistěte stopovačkou.
Výcvik musí být klidný a co možná pozitivně vedený - na nepřiměřené tresty či křik reaguje citlivě - může k vám ztratit důvěru nebo se stát bázlivým.
Vedle loveckého využití se hodí i pro celou řadu sportů, např. k agility, canicrossu nebo bikejöringu. I když nepatří mezi úplné sprintery, může dosahovat jistých úspěchů i v coursingu.
Ve své domovině se často využívá k lovu na vodní ptactvo, je tedy dobrý plavec a vyhovují mu také vodní sporty.
V zásadě jde o odolné a houževnaté plemeno bez výrazných sklonů k dědičným onemocněním.
Jako u všech větších plemen, také u pikarda se může vyskytnout dysplazie kyčelního kloubu. Vzhledem k multifaktoriálním příčinám a k polygenní dědičnosti (za stav kloubu „může“ více genů) dokáže vyšetřování chovných jedinců tuto chorobu eliminovat pouze částečně.
Vedle pohodlného a jednoduchého krmení granulemi dává stále více chovatelů přednost domácí stravě. Oblíbený je především BARF - syrová strava.
Sestavení jídelníčku z čerstvých surovin však klade vyšší nároky na váš čas i znalosti o výživě. U granulí je zase třeba věnovat pozornost složení, protože jednotlivé produkty se svou kvalitou zásadně liší.
Jste-li začátečník či nechcete věnovat výběru krmení mnoho času, poraďte se se zkušeným chovatelem, případně u důvěryhodného veterináře. Může vám buď doporučit dobré granule nebo pomoci sestavit vyvážený domácí jídelníček.