Samojed působí sympaticky na první pohled, jeho tvar a posazení očí spolu s lehce pozvednutými koutky tlamy totiž vytváří dojem šibalského úsměvu.
Rozesmátý výraz mu však nijak neubírá na elegantním zevnějšku, který zároveň prozrazuje i velkou sílu a vytrvalost tohoto arktického špice. Velikosti je střední až velké, tělesný rámec má téměř kvadratický, délka těla je jen o 5% větší, než výška v kohoutku.
Zařazení FCI: Skupina 5 - špicové a tzv. primitivní plemena, Sekce 1 - severští saňoví psi, číslo standardu: 212
Název plemene poukazuje na samojedské neboli samodijské národy, které obývají Sibiř a další oblasti severní Asie. Statní a houževnatí psi provázeli tyto lidi po staletí, jde tedy o velmi staré plemeno.
Původní samojedi se vyskytovali i v barevných variantách, čistě bílí psi byli doménou těch nejsevernějších oblastí Ruska a Sibiře. Samojedi žili v těsném sepětí se svými majiteli, spali v jejich příbytcích a provázeli je na každém kroku. Vedle užití v tahu se uplatňovali také jako lovečtí psi a ochránci sobích stád.
V průběhu 80. a 90. let 19. století přivezl do Anglie několik psů zoolog Ernest Kilburn Scott. Díky jeho výpravám na Západní Ural a Sibiř se do Evropy dostala krémově zbarvená fena jménem Whitey Pečora, hnědý pes Sabarka a nakonec ještě zářivě bílý pes Musti.
Skutečnou chovatelskou legendou je pes Antaric Buck, z chovu Nora Carstena Borchgrevinka, který přibyl do Anglie roku 1908, rok před sepsáním prvního oficiálního plemenného standardu. Jeho potomci žijí dodnes a objevují se mezi šampiony mezinárodních výstav.
Těsné soužití s lidmi spoluvytvářelo samojedovu klidnou, vyrovnanou a přátelskou povahu. Samojed je velmi trpělivý, společenský a nemá sklony k agresivnímu chování. Hodí se tedy jak pro začínající chovatele, tak i do rodin s malými dětmi. Není vhodný pro hlídání nebo obrany, jeho povaha je pro tyto účely až příliš přátelská, rovněž lovecký pud má velmi mírný.
Jeho slabou stránkou je až přílišná činorodost. Pokud se nudí a/nebo je ponechán delší dobu o samotě, baví se žvýkáním a okusováním předmětů, případně hrabáním. Prevencí tohoto nežádoucího chování je dostatek pohybu a činností, ať už obyčejných výletů, procházek a běhání, nebo přímo sportů, jako je canicross, bikejöring, nebo agility.
Vzhledem k jeho husté a hřejivé srsti ale pozor na přehřátí, v horkých dnech raději fyzickou zátěž omezte.
Díky vysoké inteligenci a zároveň úzké vazbě na člověka se samojed celkem dobře cvičí, má však také rozvinuté samostatné uvažování - zatímco německý ovčák na povel „zůstaň“ strne v ukázkovém sedu a nehne se z místa, samojed klidně popojde pár kroků do stínu, kde se pohodlně natáhne. Na soutěžích v poslušnosti by metál asi nedostal, za to však povel chápe do hloubky, tedy ví „o co jde“.
Samojed může dobře prospívat jak na granulích (alespoň u štěňat se vyplatí investovat do superprémiových), tak i na BARFu či vařené stravě. Vzhledem k tomu, že jde o původní plemeno, ne příliš pozměněné moderními šlechtitelskými zásahy, lze pro jeho výživu BARF vysloveně doporučit. Samozřejmě za předpokladu, že si majitel nastuduje dostatek informací a má přístup ke kvalitním surovinám a prostory na jejich uchovávání.
Hlavním úkolem srsti samojedů je ochrana před mrazem a větrem. Mají krátkou, jemnou a hustou podsadu a delší, hrubší krycí srst. Delší chlupy vytvářejí límec kolem krku a ramen, zejména u samců má být velmi bohatý. Krátká srst je na hlavě a přední straně končetin, naopak na zadní straně stehen tvoří delší chlupy tzv. kalhoty.
Typickou barvou samojedů je sněhově bílá, případně krémová nebo bílá se světle hnědou - základní barva je bílá s několika světle hnědými znaky. Hnědá srst po celém těle je nepřípustná.
Vedle pravidelného kartáčování samojed nevyžaduje zvláštní péči o svůj zevnějšek.
Samojedi jsou odolní psi s pevným zdravím. Dysplazie kyčlí se v chovu sleduje, nevyskytuje se ale tak často, jako u jiných větších plemen. Dále se u chovných jedinců vyšetřuje geneticky podmíněná progresivní retinální atrofie sítnice (PRA) a další oční onemocnění, zejména zákaly.