Tibetská doga

O plemenu

Označení „doga“ se do názvu plemene dostalo díky zvukové podobnosti s jeho pojmenováním v domovském Tibetu. Tito mohutní a teritoriální hlídači obydlí a stád se zde nazývali Do–Khyi, neboli „přivázaný pes“, protože většinu života často trávili na řetězu.

Tibetská doga tedy není skutečnou dogou, mnohem přesnější pojmenování by bylo „tibetský pastevecký“ nebo „tibetský horský“ pes. 

Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi,  Sekce 2.2 -  Molossové horského typu, číslo standardu: 230

Historie

Domovem těchto velkých a houževnatých psů jsou tibetské náhorní plošiny, jejich výskyt dokládají kresby a reliéfy staré až 4000 let. První písemné zmínky o „tibeťanech“ pocházejí z doby přibližně 1000 let před naším letopočtem, podobné psy popisují také antičtí autoři Aristoteles a Megastheus.

Podrobný záznam o psech střežících tibetské kláštery nám zanechal cestovatel Marco Polo, který ve 13. století podnikl na svou dobu ojedinělou výpravu do Asie.  Chválí nejen jejich vzhled, ale i věrnost a odvahu tohoto „obrovského, vynikajícího psa velikostí podobného oslu“.  

Roku 1847 dostala anglická královna Viktorie, milovnice psů, tibetskou dogu darem od vikomta Henryho Hardinga, generálního guvernéra Indie. Mladý pes byl jedním z prvních „tibeťanů“ dovezených do Evropy.

První, z moderního pohledu čistokrevný a registrovaný vrh tibetských dog přišel na svět na sklonku 19. století v zoologické zahradě v Berlíně. 

Povaha

Do-Khyi má vyvinutý hlídací instinkt a je velmi teritoriální. Je to samostatně uvažující, sebevědomý pes, který má svou hlavu a i když svou rodinu miluje a respektuje, cítí se být jejím právoplatným členem a obvykle neposlouchá slepě na slovo.

Svým lidem je velmi oddaný a potřebuje žít v jejich blízkosti, izolace v kotci podporuje agresivní chování a nevypočitatelnost. Venku, mimo své teritorium, se k cizím lidem chová nevšímavě, rezervovaně a netouží po jejich pozornosti. S ostatními zvířaty se snáší, ale musí si na ně nejlépe odmalička zvyknout a nesmějí ho obtěžovat. 

Výcvik

Socializace hned od nejútlejšího věku je alfou a omegou úspěšné výchovy tibetské dogy. V žádném případě si proto nepořizujte štěně z velkochovu (třeba i ověnčeného cenami z výstav), kde chovatelé nemají čas ani prostor na začlenění štěňat do lidské smečky a jejich seznámení s různými situacemi a podněty.  

Tibetské dogy mentálně dospívají až okolo třetího roku života, jejich výchova musí být trpělivá, bez snahy o dril, který je v jejich případě vysloveně kontraproduktivní. Je to hrdý pes, se kterým se vyplatí jednat (téměř) jako rovný s rovným, milovníci plemene rádi používají rčení „je to přítel, ne sluha“.

Vzhledem ke komplikované a specifické povaze je to plemeno vhodné pouze pro zkušené kynology. 

Krmení

Hlavní složku potravy tibetských dog v jejich domovině tvořil kukuřičný chleba a mléko. Proto jsou dodnes nenáročnými strávníky, i když podobně svérázný způsob výživy nelze doporučit. Kvalitní granule nebo  vhodně vyvážená kombinace masa a přílohy jim samozřejmě svědčí víc, než chudé zbytky z lidského stolu.

Důležitá je rozumná výživa v období růstu, štěněti nesmí chybět živiny a energie, ale ani by nemělo být překrmováno. O vhodném množství a složení potravy se můžete poradit s chovatelem nebo znalcem plemene. 

Srst a péče

Srst musí poskytovat dobrou ochranu před nepříjemným počasím, měla by být rovná a odstávající, střední délky. Hustota podsady se mění podle ročního období, psi mají bohatší srst než feny a výraznější hřívu pokrývající krk a plece.  Ocas je nápadně huňatý, s výraznými třásněmi.  

Barva může být  černá či modrá, obě s tříslovými odznaky nebo bez nich, dále různé odstíny zlaté, přípustné jsou drobné bílé znaky.  

Péče o tibetskou dogu je nenáročná, postačí vykartáčování jednou týdně, pouze v období línání častěji, aby se odstranila veškerá odumřelá srst. 

Zdraví / nemoci

Do-Khyi je houževnaté a zdravé plemeno,  přesto se může vyskytnout dysplazie kyčelních či loketních kloubů, vzácněji pak nádory a záněty kostí.  

Dále se u nich objevuje autoimunitní onemocnění štítné žlázy (hypotyreóza), hrozbu představuje také torze žaludku. Prevencí této akutní břišní příhody je především dodržování klidového režimu dvě hodiny po jídle.