Australský honácký pes

O plemenu

Toto pracovní plemeno s krví polodivokých dingů má kompaktní stavbu těla s mohutným osvalením, zachovává si však i rychlost a hbitost.  

Široká hlava klínovitého tvaru má silné čelisti, postavené uši jí dodávají ostražitý a pozorný výraz.  

Ocas je středně dlouhý, nesený směrem dolů. Existuje ještě jedno příbuzné plemeno, lišící se vytáhlejším tělem a především právě ocasem, který nepřesahuje 10cm délky - australský honácký pes s krátkým ocasem. Toto plemeno se však mimo Austrálii téměř nechová.

Historie

Angličané, kteří v 18. a 19. století kolonizovali Austrálii si s sebou přivezli své ovčácké psy, kteří se však záhy ukázali jako nevhodní pro australské podmínky. Byli výborní do britských dešťů, chladu a větru, ale vysoké teploty australské krajiny snášeli špatně, navíc byli zvyklí na krotký evropský skot. Stáda australského ne zcela ochočeného dobytka často nedokázali bezpečně ovládat a docházelo k častým zraněním.

Začaly tedy pokusy o vyšlechtění psa, který by se hodil pro odlišné klima i divočejší skot. Základem bylo využití dingů, kteří jsou tiší, ostražití a ke „kořisti“ přistupují instinktivně zezadu. 

První úspěch měl až  polovině 19. století Thomas  Hall, který dinga spojil s merlovanými koliemi a položil tak základ plemene nazývaného „heelers“ - v překladu „pataři“, podle charakteristického stylu práce, kdy pes usměrňuje dobytek tak, že předními zuby štípe do jeho zadních nohou. K heelerům byl později přikřížen ještě dalmatin, pro lepší spolupráci s jezdci (dalmatin má ke koním i k lidem výborný vztah), k upevnění žádoucích pracovních vlastností byla využita také australská kelpie.

Roku 1902 vytvořil Robert Kaleski první plemenný standard, ale plemeno zůstávalo dlouhou dobu ryze australskou specialitou. Například k nám do České republiky byl první australský honácký pes dovezen až roku 1997.

Povaha

Australský honácký pes vyniká samostatností, odvahou a činorodostí. Je to pracovní plemeno každým coulem, má velké nároky na pohyb a zaměstnání, jinak se mohou objevit problémy v chování, jako nezvladatelnost či předrážděnost.  

I když pracuje samostatně, svému majiteli je oddaný, všude ho následuje a také výborně  a obětavě hlídá. K cizím lidem je nedůvěřivý a rezervovaný, ne však agresivní. K malým dětem se příliš nehodí, s těmi většími si může rozumět, pokud je na ně od mládí zvykán a celkově prošel dobrou socializací. Děti však musí být poučeny, jak se ke psu správně chovat a respektovat jeho potřeby.

Výcvik

Australský honácký pes se chodí pro zkušeného chovatele, který má pro něho dostatek práce, adekvátní prostor a poskytne mu důslednou výchovu.  

Honák je inteligentní a učenlivý, vedle práce s dobytkem se zejména v USA používá také pro pachové práce, především policií a armádou (vyhledávání drog, výbušnin). Může se uplatnit také v agility a jiných sportech, oblíbený je také pro westernové soutěže a představení.

Krmení

Odolný honák nepotřebuje nijak specifickou výživu, pouze je na místě sledovat, zda má přiměřenou kondici a nenechat ho tloustnout, zejména v zimním období, kdy často nemá tolik práce a fyzické aktivity.  

Je vcelku lhostejné, zda krmíte granulemi, či domácí stravou, pokud je množství a složení potravy odpovídající věku, zdravotnímu stavu a intenzitě zátěže.

Srst a péče

Celé tělo kryje  přibližně 3cm dlouhá hladká patrová srst s hustou podsadou, na spodní části těla bývá o něco delší, na hlavě, uších a tlapkách naopak zcela krátká.  

Honák se vyskytuje ve dvou základních barvách - modré a červené.  

Modrá barva je čistě modrá, modře skvrnitá či modře kropenatá, mohou být přítomny černé, modré či pálené znaky.

Červená znamená červené tečkování, se skvrnami nebo beze skvrn.  

Zajímavostí je, že štěňata honáků se rodí téměř bílá a k vybarvení dochází až ve věku několika týdnů, jako je tomu u dalmatinů.

Péče o toto odolné plemeno je nenáročná, srst stačí jednou až dvakrát týdně vykartáčovat, pouze v období línání kartáčujeme denně.

Zdraví / nemoci

Australský honácký pes nepatří ke zvýšeně nemocným plemenům, i když ve vyšším věku stoupá výskyt nádorových onemocnění, které mohou až za třetinu všech úhynů.  

Chovatelé sledují také výskyt dysplazie kyčelních a loketních kloubů, vyšetřuje se také sluch a oční pozadí.