Australský silky teriér

Australský silky teriér, někdy také označovaný pouze jako silky teriér, bývá často zaměňován s mnohem známějším jorkširským teriérem. Je nejmladším ze tří malých blue and tan (modrých či břidlicových s pálením) teriérů a vznikl pravděpodobně křížením těchto dvou starších plemen - drobného společenského jorkšíra s hedvábnou srstí a hrubosrstého a statného pracovního australského teriéra.

Zařazení FCI: Skupina 3 - Teriéři,  Sekce 4 - Společenští teriéři, číslo standardu: 236

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov australského silky teriéra Klub chovatelů teriérů.

Přednosti a nevýhody

Silnou stránkou silky teriérů je inteligence, bystrost a učenlivost. Také mívají pevné zdraví a do vysokého věku si uchovávají temperament a vitalitu.

K jejich slabinám patří nadměrný štěkot a paličatost, která je vlastní většině teriérů. Majitele pečlivě udržované zahrady může rozladit, že silky teriéři často a rádi hrabou - loví myšky.

Od poloviny 19. století docházelo k velkému rozmachu příjezdu přistěhovalců na australský kontinent. To bylo období zlaté horečky a navíc, nekonečné pláně nabízely nepříliš těžký chov ovcí. S novými a novými přistěhovalci zejména z Velké Británie nepřijížděla jen stáda ovcí. Majitelé velkých stád s sebou vozili i své ovčácké psy. Ovšem s lodní dopravou se na nejmenší kontinent dostali také lodní krysy a další podobní škůdci. Na ty ovčácká plemena nestačila. Proto přišla na řadu teriérská plemena, která se hubení škodících hlodavců velmi ráda ujala. Teriéry v typu jorkšírského teriéra, ovšem podstatně větší velikosti, od 18. století vlastnili zejména skotští a následně britští tkalci. I ti především v 19. století připlouvali do Austrálie za prací.

Z Tasmánie, Austrálie do Anglie a zpět

Jak je z názvu patrné, původ silkyho je potřeba hledat v Austrálii. Jenže ono to není až tak jednoznačné. Za pramáti všech silky teriérů je považována hrubosrstá fena s ocelově modrou srstí a původem z Austrálie. Dostala se však v roce 1820 do Anglie, kde byla zkřížena zřejmě s dandie dinmont teriérem. Potomci tohoto spojení se za pomoci chovatele McArthura Littlea dostali zpět do Austrálie. Zde je chovatelé dále křížili s místními australskými a jorkšírskými teriéry. Little se zaměřil na ocelově modrou srst a společenskou povahu. Ovšem existuje i trochu jiný názor. Liší se především v tom, že tvrdí, že modro–tříslová fenka McArthura Littlea pocházela z Tasmánie. Tasmánie je velký ostrov jižně od Austrálie a dnes je osídlena jen samými přistěhovalci. V Tasmánii byli všichni domorodí Tasmánci ještě v 19. století vybiti, neboť se mělo za to, že Tasmánie je „peklem na zemi“, kde se nedá žít bok po boku s domorodci.

Dnes se většina chovatelů přiklání k tomu, že místo vzniku silky teriéra je stejně jako u australského teriéra v Tasmánii, přesněji ve městě Ross. Údajně existuje zpráva z roku 1820, která popisuje existenci modro–tříslových teriérů o hmotnosti 3,2–4,5 kg na místech kolem města Ross a Campbelltownu. Zpočátku byli tito psi používáni zejména k hubení krys a menších hadů. Brzy však přijali funkci ryze společenského psa, který na své původní poslání nicméně dodnes nezapomněl. Stále je schopen kdykoliv využít své smysly k lovu drobných hlodavců.

Nejznámějšími chovateli silky teriérů byli manželé Scottovi z města Ross, původem zřejmě ze Skotska. Poprvé byl silky vystavován p. Joshuou, a to již v roce 1880. Za jednoho z nejúspěšnějších chovatelů na začátku 20. století je považován Tom Nerves.

Když se lidé neumí domluvit

Od poloviny 19. století bychom teoreticky mohli mluvit o cíleném chovu. Tento cílený chov však měl spoustu rozporů. První zajímavostí je, že v Austrálii byli jorkšírský teriér, australský teriér a australský silky teriér po dlouhou dobu vzájemně kříženi. Následně se čekalo téměř do dospělosti odchovů a teprve tehdy byli podle typu roztříděni k jednotlivým zmiňovaným plemenům. Tato tři plemena se tak dlouho velmi ovlivňovala. Zákaz vzájemného křížení byl vydán až v roce 1932.

První australský klub pro drsnosrsté teriéry, který byl založen v roce 1899, si do své kompetence vzal i vývoj chovu australského teriéra a australského silky teriéra. Jenže brzy nato, v roce 1908, vznikly skoro současně dva australské kluby zaměřující se na chov silky teriéra. A to byl druhý velký problém. Přestože silky teriér byl v tu dobu znám již několik desetiletí, chovatelé se dlouho nemohli dohodnout, jak by měl vypadat ideální představitel plemene. Pro australského silky teriéra tak existovaly dva různé standardy, které se nejvíce lišily v požadované velikosti a nesení uší. Jeden klub, který vznikl ve státě Victoria, byl registrován pod názvem „Victoria silky a Jorkšír klub“ a „svého“ silkyho pojmenoval „Victoria silky teriér“. Ovšem téměř paralelně vznikl druhý klub v Novém Jižním Walesu, který „svému“ silkymu říkal „Sydney silky teriér“. Klub ve státě Victoria propagoval psy většího typu, ale měl i druhou váhovou kategorii, která povolovala velmi malé jedince – do 6 liber (necelé 3 kg). Benevolentnost Victoria klubu byla také v nesení uší, neboť povoloval jak vztyčené, tak svěšené ušní boltce.

Kluby se nemohly domluvit tak dlouho, až je v uznání a ujednocení plemene téměř předběhly Spojené státy americké. Když se totiž američtí vojáci vraceli domů ze 2. světové války, dovezli si z Austrálie i mnoho malých psů s dlouhou ocelově modrou srstí. Ti se v nové zemi rychle stali oblíbenými a jejich chov se v Americe začal rozšiřovat. Našel se tam dostatek nadšených chovatelů, a došlo tedy i na touhu uznat silkyho za právoplatné plemeno. Ovšem protože se australští chovatelé nebyli schopni dohodnout a ujednotit toto plemeno, rozhodli se Američané vytvořit vlastní standard a plemeno chtěli sami dovést k uznání. Toho se australští chovatelé obou doposud znepřátelených klubů zalekli a velmi rychle přispěchali s návrhem na vzájemný kompromis. Našli kompromis jak ve znění standardu, tak v názvu plemene. Namísto „Victoria silky teriér“ nebo „Sydney silky teriér“ přijali neutrální název „australský silky teriér“. A tak se australský silky teriér konečně v roce 1959 dočkal mezinárodního uznání.

Silky teriér a další plemena

Třebaže si chovatelé ještě nedávno dávali za cíl nepodobat se žádnému plemeni, tím méně plemenům, která se podílela na jeho dnešní podobě, cíl rozhodně nebyl splněn. Zpočátku se velmi podobal australskému teriérovi, dnes je jeho vzhled velmi blízko k jinému plemeni. Zejména pro kynologické laiky je silky teriér snadno zaměnitelný s jorkšírským teriérem. Vždyť i srst, která by neměla být delší než 15 cm, dosahuje u mnohých dnešních jedinců délky až na zem. Rozpoznat silkyho na první pohled je pak pro mnohé lidi stejně těžké, jako je od sebe rozeznat v momentě, že jsou ostříháni nakrátko „domácím střihem“.

Kolují názory, že na jeho vzniku se podílelo mnohem více plemen, než je výše uvedeno. Jedním z nich jsou teriéři ze Skotska (nikoliv skotští teriéři), není vyloučena ani vzdálená příbuznost s kernteriérem, skajteriérem, případně s norvičským teriérem. Úvahy o možném zapůsobení krátkosrstého black and tan teriéra, Maltézského psíka nebo Irského teriéra jsou však pravděpodobně scestné.

Říká se mu také hedvábný teriér, což je doslovný překlad slova silk. Až do roku 1959 se o tomto plemeni v publikacích psalo především jako o Sydney silky teriérovi. Protože existuje i australský teriér, klade se velký důraz na to, aby se v názvu vždy objevilo slovo silky.

Silky teriér v Evropě

Nezvykle dlouho trvalo, než se jeho chov rozšířil do Evropy. V Anglii byl první chovatelský klub založen až v roce 1979. Přesto, nebo možná právě proto, rozmach chovu silky teriéra v Evropě nikdy nepotkal. Hojně rozšířen tak doposud zůstal pouze v Austrálii a v Americe.

Chov v České republice

U nás měl zejména na přelomu 20. a 21. století chov australského silky teriéra velký předpoklad se rozšířit. Jako první byla do české plemenné knihy zapsána rakouská Berguna blue Angel of Valkabout. Když se australský silky teriér poprvé objevil na mezinárodní výstavě na našem území, snad všichni přítomní se domnívali, že se jedná o nestandardního jorkšírského teriéra. A také své rozhořčení uměli při závěrečných soutěžích dát zřetelně najevo. O existenci silkyho tehdy věděl málokdo. První vrh se u nás narodil v roce 1993. Brzy nato bylo dovezeno několik dalších jedinců a počet aktivních chovatelských stanic odchovávající silky teriéry se přehoupl přes číslo 10. Dnes se chovu silky teriérů opět moc českých chovatelů nevěnuje, přestože by o ně zájem zřejmě byl. Australský silky se v Evropě rozhodně řadí mezi málopočetná plemena.

Australský silky teriér je bezesporu nejpodobnější jorkšírskému teriérovi. Je jen větší a mohutnější a v dospělosti má světlejší modrostříbrné zbarvení. Jorkšírský teriér má vážit do 3,1 kg, u silky teriéra se váhové rozmezí pohybuje u fen asi od 4 do 4,5 kg a u psů je to asi  5 až 5,5 kg.

Jedná se o psa kompaktního, jehož hlava je poněkud kratší, silná a musí vyjadřovat povahu teriéra. Na hlavě má jemnou hedvábnou chocholkou, která nespadá přes oči. Dlouhá spadající srst na tlamě nebo lících se při hodnocení postihuje. Nosní houba je vždy černá a skus nůžkový. Oči by měly být malé, oválné, nikdy ne kulaté ani vystupující a musí být co nejtmavší barvy. Uši by měly být malé, ve tvaru písmene V, nasazené vysoko na lebce. Jsou neseny vztyčené.

Krk je středně dlouhý, linie hřbetu je vždy rovná. Pronesená nebo vyklenutá horní linie je vážná vada. Hrudní a pánevní končetiny jsou rovné, bez známek slabosti v zápěstí. Tlapky jsou malé, s dobře vyvinutými polštářky, kočičí, s těsně uzavřenými prsty. Drápy musí být černé nebo velmi tmavé. Ocas nesmí být kupírován. Na základě Evropské dohody o ochraně zvířat v zájmovém chovu se ve většině zemí Evropy ocasy nekupírují. U nás byla povolena výjimka, ale vzhledem k tomu, že takovýto pes by nebyl připuštěn na většinu výstav v Evropě, čeští chovatelé od kupírování také upustili. Co se týče Ameriky, tam se ocasy kupírují dál (mají vlastní standard). Je vysoko nasazený, nesen je vztyčený, ale ne přehnaně, tzv. vesele. Délka musí harmonicky ladit se zbytkem těla.

Srst musí být hladce přiléhající a jemná, rovná, její textura je hedvábná. Délka srsti nesmí být taková, aby omezovala pohyb psa, a nesmí také zcela zakrývat pohled pod psem. Přijatelné jsou všechny odstíny modré a tříslové. Čím sytější a bohatší tyto barvy jsou a čím jasněji jsou definované, tím lépe. Stříbrná a bílá jsou nepřijatelné. Modrá na ocasu musí být velmi tmavá. Stříbřitě modrá chocholka nebo chocholka v jelení barvě je žádoucí. Rozložení modré a tříslové je následující: tříslová kolem základny uší, tlamy a po stranách lící. Modrá od základny mozkovny až po špičku ocasu, stéká dolů po hrudních končetinách téměř až k zápěstí a dolů po stehnech a lýtkách až k hleznům. Tříslová probíhá v linii dolů přes kolena a od zápěstí a hlezen k prstům a kolem konečníku. Modrá barva trupu nesmí mít odstíny ani nádech tříslové a ani bronzové. Tříslové znaky musí být čisté, nesmí mít uhlové odstíny. Černá barva je povolena u štěňat, ale musí být přebarvena na modrou barvu do věku 18 měsíců. Výška psů se pohybuje mezi 23 až 26 cm. Feny mohou být trochu menší.

Silky teriér je plný zdravé energie. Je veselý, milý, zároveň láskyplný a laskavý. Zpravidla je ho všude plno a potřebuje dostatek pozornosti. Hýří činorodostí. Má velice rád procházky a temperamentnější jedinci potřebují k vybití přebytečné energie ještě nějakou doplňkovou činnost, třeba v podobě sportu nebo pokročilejšího výcviku.

Temperamentem je toto plemeno vcelku proměnlivé, ale v dospělosti je silky schopen přizpůsobit se rodině, ve které žije. Tím je vhodný jak do sportovní rodiny, do rodiny s odrostlejšími dětmi, tak pro seniory. Rozhodné uvažování a jistá bojovnost typická pro teriéry v něm zůstaly, třebaže se přes 100 let chová téměř výhradně jako pes společenský. Někteří jedinci umí být tvrdohlaví se snahou se prosadit, ale rozhodně to není nic, co by se nedalo zvládnout. Při správné výchově má silky příjemnou a bezproblémovou povahu po celý svůj život. Přesto je v něm ukryt čertík, který dokáže provést i nějakou tu lumpárnu. Jeho majitel tak musí mít smysl pro humor a ustát s nadhledem i občasnou adrenalinovou akci způsobenou jeho psem.

Je ostražitým, nebojácným a někdy tak trošku až zbytečně uštěkaným hlídačem. Má chuť vše ohlásit, ale dá se usměrnit a vychovat dle představ a potřeby svého pána. Zřejmě nikdy nebude vyloženě tichým a zakřiknutým psem, ale rozhodně nemusí svým hlasem kdekoho obtěžovat.

Někteří jedinci jsou k cizím lidem odměření, opatrní, třeba s až nepřiměřenou obrannou reakcí v momentě možného vynuceného kontaktu. Jiní jsou od přírody kamarádští a vítací, třebaže předtím všechny ohlásí svým štěkotem. I když je mnoho ovlivněno genetickým základem, je možné „štěkací“ vlastnost psa, stejně jako jeho kladnou či zápornou náklonnost k cizím lidem částečně ovlivnit pečlivou socializací a výchovou.

Inteligence a cvičitelnost

Silky teriér je nadprůměrně bystrý, inteligentní a díky přirozené hravosti a zvídavosti se snadno učí nové věci. 

Výcvik může trochu komplikovat příslovečná teriéří paličatost a někdy až příliš velká samostatnost a kreativita. Když se mu nechce, nebo ho cvik nudí, mívá tendence zařídit se po svém. Potřebuje klidný a důsledný přístup - pak se s ním můžete pustit i do vyššího výcviku či nejrůznějších sportovních disciplín.

Výchova silky teriéra je poměrně snadná. Stává se tak vhodným psem i pro začátečníky. Zpravidla je poslušný, se snahou učit se novým věcem, je-li správně motivován. Zejména zábava je pro něj hnacím motorem ke spolupráci a ochotě. Je nekomplikovaný a sportovat či hrát si s člověkem ho baví. I přes jeho malý vzhled a příjemnou povahu je socializace a výchova důležitou součástí jeho života.

Rychle se učí, ale ani u tohoto plemene se člověk bez důslednosti nikam nedostane. Způsob a dílčí cíl výchovy či výcviku musí být pro psa srozumitelné, ale drobných prohřešků z neznalosti hned nezneužívá. Je výborným, spolehlivým kamarádem, členem rodiny.

Výcvik

Vždy je připraven k jakékoliv akci. Není líný ani neupřednostňuje pohodlí. Existuje však problém způsobený především nevědomostí a přílišnými, často zbytečnými obavami člověka. Tomuto problému se říká „syndrom malých plemen“. Nepřipusťte, aby se silky vyvíjel nesprávným směrem. Jeho teriérská povaha jej předurčuje k dostatečnému sebevědomí a rozhodně není potřeba ho v tom ještě podporovat. Ani doma, ani ve společnosti jiných psů či lidí. Benevolentnost člověka k nevhodnému chování psa může psa přivést k nevrlému, příliš nezávislému, dominantnímu a vznětlivému chování. Takový pes je problémem jak ve společnosti jiných psů, tak ve společnosti dětí, ale někdy i dospělých. Opravdu zbytečné rozmazlování a omlouvání nevhodného chování rozhodně není namístě.

Většina silky teriérů má ráda aportování a s tenisovým míčkem jsou kamarádi. Rádi si hrají, a pokud člověka baví cvičení a spolupráce se psem, mohou splnit i nějaké základní zkoušky z ovladatelnosti. To je předurčuje i k dogdancingu a třeba také k obedienci (druh výcviku poslušnosti). Můžou provozovat i agility, neboť jsou velice hbití, mrštní, rychlí a nadšení do jakéhokoliv pohybu.

S dětmi je silky teriér velký kamarád a je ochotný je i poslouchat. Avšak děti musí vědět, jak se ke psu chovat, co je dovoleno a co zakázáno. Musí mít úctu k živé bytosti a nesmí ho považovat za chlupatou hračku. Proto se příliš nedoporučuje k velmi malým dětem, které tyto požadavky s ohledem na svůj věk nejsou schopny splnit. Na druhou stranu je potřeba vychovávat správně i psa, aby věděl, kde v rodině je jeho místo a že ho mají všichni rádi. K rodinným příslušníkům je přítulný a přizpůsobivý.

Obecně je silky teriér poměrně zdravé plemeno. Ovšem stejně jako u všech plemen, i u tohoto se objevují některá onemocnění genetického založení. Většina je dána i velikostí plemene. Trpí např. na luxaci čéšky, což je prakticky běžné onemocnění snad u všech malých plemen.

Dále jsou u silkyho známy problémy se zubním kamenem, tedy i s dásněmi. Zaznamenat můžeme tracheální kolaps, epilepsii, onemocnění meziobratlové ploténky (degenerace chrupavky), cukrovku a spíše sporadicky dysplazii loketního kloubu. Australský silky teriér se běžně dožívá 12–15 let života.

Povinná a doporučená vyšetření

K uchovnění australského silky teriéra nejsou stanovena žádná povinná zdravotní vyšetření.

Doporučená vyšetření můžeme rozdělit na klinická a laboratorní. Z klinických vyšetření je určitě vhodná kontrola kolenních kloubů se zaměřením na luxaci pately (částečné nebo úplně vykloubení čéšky). Vyplatí se i u nechovných jedinců, protože včasná léčba stavu dokáže předejít komplikacím v podobě přetržení kolenních vazů či rozvoje artrózy.

Především pro chovné jedince  doporučuje laboratoř Genomia testy na dvě geneticky vázaná onemocnění: 

- Onemocnění sítnice oka (PRA-prcd). První projevy se objevují zpravidla již v mládí, stav se zhoršuje a většinou vede ke ztrátě zraku. Dědičnost je autosomálně recesivní, choroba tedy postihuje obě pohlaví ve stejné míře a v populaci se vyskytují zdraví přenašeči. Nemocný jedinec tak vznikne ze spojení dvou zdravých přenašečů, podíl nemocných štěňat v takovém vrhu je okolo 25%.

- Maligní hypertermie. Maligní hypertermie je farmakogenetická choroba kosterního svalstva, při které dochází k vzestupu koncentrace oxidu uhličitého v krvi, k poruchám srdečního rytmu a k prudkému vzestupu tělesné teploty. Spouštěčem bývají anestetika, typicky při operačním zákroku. Může ohrozit na životě. Ačkoliv se dědí dominantně (neexistují zdraví přenašeči), její zákeřnost je ve specifickém spouštěči (anestezii). Dokud se pes nesetká se spouštěčem, nebývá choroba diagnostikována a zvíře ji tak může předávat do dalších generací.

Vedle péče o srst, o které si podrobněji povíme níže, je důležité  pravidelné zastřihování drápků, vhodná je i kontrola uší. Zvukovod má být čistý, bez zápachu či výraznější sekrece. Bez doporučení veterinárního lékaře však není vhodné preventivní užívání čistících kapek a sprejů.

Zvýšenou pozornost si zaslouží také zuby. Jakožto malé plemeno má silky teriér sklony k tvorbě zubního kamene a následně k zánětům dásní až parodontóze. Vhodné je proto čištění zubů (na tuto proceduru psa zvykáme od štěněte), aspoň 2x týdně. Samozřejmostí by měly být každoroční stomatologické kontroly u veterináře.

Přestože srst štěněte australského silky teriéra ještě péči prakticky nevyžaduje, již v tomto věku je potřeba mladého psa zvykat na manipulaci s ním a na česání. U této procedury bude pes trávit celoživotně více času, ale ne tolik kolik by se na první pohled laikovi zdálo. Naopak. Srst silky teriéra je tak hedvábná, že každodenní česání nebo kartáčování je téměř vyloučené (pokud nemá z krásné dlouhé srsti zůstat několik ulámaných chlupů). Kromě drobných nehod se zacuchaným bodláčím nebo při přípravě na výstavu se silky teriér nečeše ani nekartáčuje. Srst se češe pouze na mokro, tedy po koupání., u aktivního pejska, který se pohybuje venku bez omezení je ideální doba jednou za 14 dní. Aby se srst necuchala mezi koupáním, používají se speciální oleje, kterými se při koupání srst napustí. Nejen, že takto ošetřovaná srst je vyživována, ale i chráněna před zacucháváním. Vše je samozřejmě podmíněno použitím té nejkvalitnější kosmetiky a postupy, se kterými vám odpovědný chovatel vždy poradí.

Jeho srst je bez podsady a uvolněná srst se udržuje v okolní srsti. Proto téměř vůbec nelíná. Srst silkyho není tak dlouhá ani hustá jako u jorkšírského teriéra, proto také není tak náročná na údržbu. Nebalíčkuje se, nežehlí ani netočí na natáčky. U výstavních jedinců, stejně jako u ostatních dlouhosrstých plemen, se na srst používá nejrůznější kvalitní kosmetika, aby jejich srst co nejvíce vynikla. V případě, že člověk péči o srst podcení, dočká se zacuchané, slepené srsti, která rozhodně není na ozdobu. Pak je lepší zvolit nějaký krátký střih a psíka si nechávat upravovat v psím střihačském salonu. Ovšem s nakrátko ostříhanou srstí se nebude moci účastnit výstav a nebude ani jako silky vypadat.

Správná úprava silky teriéra nespočívá jen v rozčesávání srsti. Srst potřebuje i určitou drobnou úpravu střihem. Uši se ostříhají nakrátko (nejlépe strojkem) zvenku i zevnitř, a to až téměř k místu nasazení uší. Srst má být krátká také na mordě. Tady se vystříhá proti srsti, přesněji na nose, mezi místem, kde jsou špičáky, až ke kořeni nosu. Pro mnohé je také možná překvapivé, že se stříhá i srst na končetinách, respektive na všech tlapkách, a to až po první kloub končetin. Ocas se také stříhá nakrátko. Přirozeně dlouhý ocas se také upravuje nakrátko (jak uvádí standard), třebaže někteří chovatelé doporučují střih do „vlajky“. Z důvodu hygieny se částečně stříhá také srst kolem pohlavního ústrojí a konečníku.

Srst by neměla být delší než 15 cm, i srst, která má na končetinách tendence dosahovat až k zemi, se sestřihne. Je velká škoda, že je trend přibližovat se délkou srsti jorkšírským teriérům. Silky však v žádném případě nesmí srst táhnout po zemi za sebou. Na hřbetě se hedvábná srst silkyho rozděluje rovnou pěšinkou rovnoměrně na obě strany a líbivě splývá rovně dolů.

K úpravě se používají především tzv. sponové nůžky, kdo má možnost, tak i střihací strojek. Dále se používají standardní nůžky k zastřižení chlupů do rovna, např. kolem krajů uší, nebo srovnání délky srsti. Hřebeny a kartáče jsou samozřejmostí ve více typech.

Většina silky teriérů má ráda aportování a s tenisovým míčkem jsou také kamarádi. Rádi si hrají, a pokud člověka baví cvičení a spolupráce se psem, mohou splnit i nějaké základní zkoušky z ovladatelnosti. To je předurčuje i k dogdancingu a třeba také k obedienci (druh výcviku poslušnosti). Můžou provozovat i agility, neboť jsou velice hbití, mrštní, rychlí a nadšení do jakéhokoliv pohybu.

Výživa obecně bývá velmi diskutovaným tématem mezi chovateli napříč všemi rasami. Standardním základem výživy malých plemen bývá především kvalitní suché krmivo - granule, obsahující všechny potřebné živiny ve správném poměru. V žádném případě na krmení nešetřete, i když vysoká cena není zárukou kvality, nápadně levné granule obsahovat kvalitní suroviny zkrátka nemohou, takový výrobce by obratem zkrachoval.

Nejste-li si jisti volbou konkrétního produktu, konzultujte krmení se zkušeným chovatelem nebo u spolehlivého veterináře. Aspoň zpočátku je také vhodné pokračovat se stravou, jakou mělo štěně zavedeno u chovatele, nezapomeňte se proto patřičně informovat.

Alternativou u malých a spíše společensky vedených plemen ne často využívanou, je i krmení tzv. BARFem - tedy podávání tepelně nezpracovaného jídla (maso, zelenina, některé rostliny a ovoce, kosti). Tento způsob výživy však klade vyšší nároky na váš čas a především na znalosti o výživě psů. Sestavit každodenní vyváženou krmnou dávku není úplně jednoduché.

Chov silkyho nebývá příliš finančně náročný. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena.

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 100 - 350 Kč, podle zvoleného přípravku.

Jakožto malé plemeno nemá silky příliš velkou spotřebu krmiva. Díky tomu jsou pro většinu chovatelů dobře finančně dostupné i superprémiové granule. Ryze orientační náklady na krmení se pohybují v rozmezí 250-550 Kč měsíčně, podle zvoleného produktu.

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Rodokmen není jen vstupenka na výstavu - poskytuje mnohem větší záruky co do exteriéru, zdraví i povahy zvířete. I když i v čistokrevném chovu se občas vyskytne černá ovce, riziko pořízení zanedbaného či nemocného štěněte je nesrovnatelně menší.

Dle FCI je za čistokrevného považován jen takový pes, který má doložené 4 generace předků stejného plemene.

Máte také jistotu, že oba rodiče mají nejen průkaz původu, ale především byli uznáni jako chovní jedinci. Znamená to, že odpovídají svým exteriérem i povahou standardu plemene, navíc z jejich bonitačních záznamů můžete vyčíst jejich silné i slabé stránky a odhadnout tak pravděpodobné vlastnosti jejich potomků.

V případě nejasností nebo dotazů se také můžete obrátit na zastřešující chovatelský klub.

Výhodou pramenící z jeho málopočetnosti je, že silky se u nás prakticky nechová bez průkazu původu. Proto je-li inzerováno bez průkazu původu, je velmi pravděpodobné, že se bude jednat jen o přerostlé jorkšírské teriéry.

Texty: Eva Nohelová, Šárka Štíchová

Časté dotazy

Co lidé nejčastěji hledají, když zvažují pořízení silky teriéra?

Jaká je průměrná cena silky teriéra? 

Pořizovací cena silkyho je poměrně vysoká, nejsou  výjimkou štěňata v ceně přes 30 000 korun. Hlouběji do peněženky sáhnete při pořízení potomků vyhlášených výstavních šampionů nebo štěňat ze zahraničních spojení. Větší sumu také obvykle zaplatíte za fenku než za psa, hodně se ale odvíjí od konkrétního chovatele. 

Pro koho se silky teriér hodí?

Silky teriér je velmi přizpůsobivý, hodí se jak pro mladou rodinu, tak i pro aktivní seniory. Potřebuje však, aby na něj měl jeho majitel dostatek času, nebude tedy spokojený v domácnosti pracovně velmi vytížených lidí, kde bude většinu dne sám doma. 
Své rodině je zcela oddán a nebývají s ním problémy. Rád se mazlí a spí na klíně nebo namáčknutý na svého majitele. Je velmi závislý na člověku a všude chce chodit s ním. Je na něj neskutečně navázaný a vždy ví, kdo je jeho pán, třebaže jsou mnozí jedinci kamarádští a vřele naklonění i k jiným lidem.
Nemá rád odloučení a rozhodně by neměl být dlouhé hodiny ponechán doma o samotě. Je to skvělý doprovodný pes, který se svým pánem rád půjde kamkoliv, ať už autem na služební cestu, do restaurace, nebo do přírody na celodenní výlet. Je skladný, ovladatelný, poslušný, nedělá ostudu a není zbytečně rád středem pozornosti. Rád se vtěsná kamkoliv, jen aby mohl dělat svému pánovi doprovod.

Kde bude silky teriér spokojený?

Může žít v jakkoliv velkém bytě či domě. Může být jak ve městě, tak na vesnici. Hlavně že je se svou rodinu a s tou bude spokojený. Jediným  nevhodným místem pro silkyho je venkovní kotec či bouda, vzhledem k typu a velikosti plemene však není pravděpodobné, že by pro něj někdo podobné ubytování zamýšlel. 

Jak se silky teriér snáší s ostatními zvířaty?

Pořád je nutné mít na mysli, že se jedná o teriéra, který byl kdysi dávno vynikajícím lovcem hlodavců. Jeho lovecké vlastnosti jsou v něm ukryty dodnes, a pokud na ně jejich majitel zapomene nebo je podcení, můžou nastat nemilé problémy. Pokud má žít ve společné domácnosti s malými domácími mazlíčky, jakými jsou např. křečci, morčata, zakrslí králíci anebo také kočky, musí si na ně zvykat od štěněcího věku a jeho výchova musí být zaměřena na vhodné chování k nim. Ani sebemenší náznak „lovu“ nesmí být trpěn.
Dodnes jsou výbornými a ochotnými lovci myší a zejména v momentě lovu se v nich probudí neuvěřitelná bojovnost, při níž nevnímají okolí. Rádi hrabou a myškují. U některých jedinců může být lovecký pud natolik výrazný, že může nastat problém s ovladatelností v přírodě.

Jak se snáší s jinými psy?

Ke psům je silky teriér zpravidla kamarádský a často je vyzývá ke hře a rošťárnám. Pokud ale nějaký pes chce provokovat a vyvolat rvačku, klidně se přidá. Nenechá si nic líbit. Někteří jedinci můžou mít tendence s oblibou provokovat především větší psy a všem okolo dávat najevo, že mají navrch. Rozhodně není vhodné takové chování přehlížet, naopak, hned při prvních náznacích, třeba i ve velmi mladém věku psa, je nutné striktně dát psovi na srozuměnou, že se mu takové chování nebude trpět.

Jaké jsou vhodné aktivity pro silkyho?

Většina silky teriérů má ráda aportování a s tenisovým míčkem jsou kamarádi. Rádi si hrají, a pokud člověka baví cvičení a spolupráce se psem, mohou splnit i nějaké základní zkoušky z ovladatelnosti. To je předurčuje i k dogdancingu a třeba také k obedienci (druh výcviku poslušnosti). Můžou provozovat i agility, neboť jsou velice hbití, mrštní, rychlí a nadšení do jakéhokoliv pohybu.

Jak sehnat štěně silky teriéra?

Ujasněte si, co přesně od psa očekáváte - chcete čistě rodinného kamaráda nebo máte výstavní a chovatelské ambice? Podle toho také vybírejte chovatelskou stanici a konkrétní štěně. 
Využít můžete také seznam chovatelských stanic na našem webu. 

Proč si pořídit psa s PP?

- Zmenšíte riziko, že koupíte nemocného jedince.
- Máte vysokou pravděpodobnost, váš silky bude povahou i exteriérem typickým představitelem plemene. I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ štěně, riziko je neporovnatelně menší než při pořízení psa bez dokladů o původu.
- Nepodporujete množitele, jejichž hlavním cílem je zisk. Chovají proto větší množství zvířat bez ohledu na jejich čistokrevnost, zdraví a celkové kvality, navíc velmi často v nevyhovujících podmínkách.

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

- Při čtení inzerátu nabízejícího štěňata zbystřete pokud: 
 - není uveden název chovatelské stanice (ideálně i odkaz na web)
 - cena štěněte je podezřele nízká
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od feny štěně mladší 50 dnů je dokonce nezákonné!)
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho nestandardním  exteriérem. Každé štěně po uchovněných rodičích dostává PP, i kdyby jich bylo ve vrhu dvacet a bylo jakkoliv nestandardní.
- Chovatel, který neumožní návštěvu feny a štěňat a neukáže vám, kde zvířata žila má patrně co skrývat. V žádném případě nepřistupujte na „já vám pejska přivezu“ nebo „předáme si ho na půl cesty u benzinky“.
Silky teriéři se u nás prakticky nechovají bez průkazu původu. Proto je-li nabízeno štěně bez průkazu původu, je velmi pravděpodobné, že se bude jednat jen o přerostlého jorkšírského teriéra.

Jaké jméno se hodí pro silkyho?

Štěně s průkazem původu přichází z chovné stanice již s přiděleným jménem, pod kterým je registrované. To však samozřejmě nemusíte používat a můžete si vybrat jiné, podle svého vkusu. K roztomilému malému teriérovi se dobře hodí třeba: Casper, Pupík, Čertík, Rocky, Kulička, Bessie, Libby či Dorinka. 
Někteří chovatelé umožňují nadcházejícím majitelům i volbu oficiálního jména. Je však nutná brzká závazná rezervace štěněte a bývá dané počáteční písmeno (vrh A, vrh F atd.). 

Jaké jsou vhodné doplňky pro silky teriéra?

Vzhledem k drobnější tělesné konstituci je vhodné aspoň u štěňat vyměnit obojek za hrudní postroj. Na rozdíl od obojku nezatěžuje krční páteř a snižuje tak riziko jejího onemocnění či zranění. Postroj by měl v prvé řadě dobře sedět, především pak nesmí omezovat ramenní klouby v pohybu.
Na náročnou turistiku nebo pro staršího psa pak oceníte i tašku či přepravku určenou k nošení na zádech nebo přes rameno. 
Velmi vhodná je i řádně zajištěná přepravka do auta případně speciální postroj, který se připíná k bezpečnostnímu pásu. Přepravování psa volně na sedadle či dokonce na klíně spolujezdce může být nebezpečné pro zvíře i posádku vozidla. 

Potřebuje silky teriér obleček?

Jakožto malé plemeno, navíc se srstí bez podsady, je silky poměrně náchylný na prochladnutí. V zimě proto oceníte vhodný obleček. Ten by měl v prvé řadě chránit před větrem a vodou, roztomilé pletené svetříky proto nejsou vhodné. Nemůžete-li jim odolat, volte aspoň ty s tkanou podšívkou a používejte je pouze, je-li venku sucho.
Obleček musí psovi dobře sedět, krýt hrudní koš, většinu břicha a sahat až přes kořen ocasu. Zároveň nesmí omezovat v pohybu a samozřejmě musí umožňovat komfortní a hygienické vyprazdňování. 
Je-li chladno, nikdy, ani v sebelepším oblečku, psa nenechávejte venku příliš dlouho a zvláště ne jen tak postávat. 
Základním opatřením vždy zůstávají častější krátké procházky ve svižném tempu, stará nebo nemocná zvířata klidně venčíme pouze na nezbytné vyprázdnění. 

Zajímavosti o silky teriérech

V Evropě se australští silky teriéři s úspěchem nejčastěji chovají ve Francii, Anglii a Finsku. Mnohem početnější jsou však v USA a v Kanadě. Vždy se rodí černí s nenápadnými tříslovými znaky, štěňata mají dlouhou dobu uši svěšené – překlopené dopředu. Ocas se odpradávna kupíroval, ale v dnešní době se od toho celosvětově upouští. V některých zemích je dokonce jakákoliv kupírace, tedy i kupírování ocasů, přísně zakázána. Nejčastější problémy v exteriéru jsou se správným postojem hrudních končetin a také s ideálním zbarvením.

Jaký je rozdíl mezi silky a jorkšírským teriérem?

Zatímco australský teriér se od jorků i silky teriérů na první pohled liší zemitějším zevnějškem (poměrně velký, statný, s hrubou srstí s podsadou), odlišit jorka a silkyho může být obtížnější. Přidržíme-li se jedinců se standardními plemennými znaky, pak lze za spolehlivé vodítko označit zejména obdélníkový tělesný formát silkyho oproti kvadratické stavbě jorkšíra.
Silky teriér je také o něco blíže pracovním teriérům - oproti jorkovi je znatelně mohutnější a má ostřejší povahu.