Belgický ovčák Laekenois

Nejméně rozšířená varianta belgického ovčáka je typická hrubou srstí rozježeného vzhledu. Jediné povolené zbarvení je co možná jednotně žluté s mírným uhlováním, tmavším ocasem a s tmavší maskou.

FCI zařazení: Skupina 1 - Plemena ovčácká, pastevecká a honácká, sekce 1 - Ovčácká a pastevecká plemena, číslo standardu FCI: 15

 Přednosti a nevýhody

Je to všestranný pracovní pes, inteligentní a učenlivý. Jeho výchova však není zcela jednoduchá a nelze ho doporučit začínajícímu chovateli. Vzhledem k vzácnosti plemene jsou také štěňata hůře dostupná, běžná je čekací doba i několika měsíců.

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov belgických ovčáků laekenoisů Klub chovatelů belgických ovčáků. 

Historie

Předně je nutné zmínit, že plemeno belgický ovčák obsahuje čtyři varianty. Dvě dlouhosrsté – tervuerena a groenendaela – krátkosrstou a zároveň nejznámější malinoise, a naopak nejméně známou a hrubosrstou laekenoise. Každopádně všichni belgičtí ovčáci mají společný základ. Označení tohoto plemene se správně vyslovuje lak-in-wah (lækinwa:).

Jak to všechno začalo

Než začala existovat ovčácká plemena, která pomáhala zejména s prací u stáda, u stád ovcí byly k vidění pastevečtí psi. Ti hlídali ovce i pastevce před medvědy, vlky, ale také zloději. S úbytkem velkých predátorů, ale i zlodějů a také s „objevením“ ovčáckých plemen se u stád ovcí začala přibližně od 17. století objevovat po celé Evropě ovčácká plemena nejrůznějších velikostí, barev a typů srsti. Ovčácká plemena se na území Belgie nacházela minimálně od středověku. Dělala práci, jaká kde byla zrovna potřeba. Nejčastěji pracovala se stádem dobytka, převážně ovcí, hlídala stavení nebo cokoli, co bylo potřeba hlídat. 

Byla známá svou učenlivostí, skromností, všestranností, ale nikdo neměl potřebu je rozdělit do různých plemen či variant a cíleně je chovat. Buď se pro danou práci hodila a člověk jejich schopností využil, nebo nehodila – a pak je koupili a dál prodali obchodníci nebo je čekal ještě horší osud. Až druhá polovina 19. století byla nakloněna rozdělení psů na jednotlivá plemena a jejich cílenému čistokrevnému chovu. V tu dobu bylo v Belgii velké množství ovčáckých psů, kteří byli používání u stád dobytka a zároveň hlídali majetek. Existovali v nejrůznějších velikostech, zbarveních, typech i délce srsti. 

Hlavní organizátor moderního (registrovaného) chovu a zakladatel jednotlivých plemen v Belgii, profesor Adolphe Reul (1846–1907) z Veterinární školy v Cureghemu, téměř celý svůj život věnoval psům, belgickým ovčákům obzvlášť. Laekenois dostal název po zámku Chateau de Laeken, kterou často navštěvovala královna Henrietta a kde tito psi pracovali se stádem ovcí a hlídali prádlo na loukách. Zpočátku však byli známí pod označením „Chiens de Brie“ nebo „Vieux Berjoz“.

Začátky řízeného chovu

Začátky byly pro plemeno těžké, protože o belgické ovčáky byl velký zájem a existovalo mnoho jedinců. Tudíž i majitelů a chovatelů. A z toho vyplývá, že shodnout se na rozvíjení a cíli chovu bylo značně těžké. Návrhy standardu přicházely a byly odsouhlaseny podle toho, který chovatel byl významnější, uznávanější a jaké typy psů a v jakém zbarvení choval. Jednou nebyli uznávaní tervuereni, jindy laekenoisové v jiné barvě než šedé nebo vévodili černě zbarvení malinoisové. Laekenois každopádně nikdy ve standardu nechyběl. 

Počátky chovu jsou datovány do období 1891–1897. Dne 29. září 1891 vznikl v Bruselu „Club du Chien de Berger Belge“ a ve stejném roce (15. listopadu) profesor A. Reul zorganizoval v Cureghemu setkání belgických ovčáků a navrhl takové barevné rozdělení, jaké známe dnes. Přesto on sám nejvíce preferoval černě zbarvené jedince, neboť černou barvu uznával jako „geneticky nejčistější“.

Toto setkání bylo jakousi přehlídkou psů, kteří by mohli být zakladateli plemene. Zúčastnilo se 117 jedinců nejrůznějších typů. Byl proveden výběr těch nejlepších, podle nichž byl sestaven standard. Dne 3. dubna 1892 byl uveřejněn první standard a opravdový chov belgického ovčáka mohl začít. Všichni se mohli navzájem spolu křížit, bez ohledu na příbuznost i barvu, podstatný byly pouze druh a délka srsti. 

Pes Vos Laeken

Historie laekenoise začíná u zřejmě společného prapředka všech čtyř variant belgického ovčáka – nejvíce ovlivnil malinoise a laekenoise. Jednalo se o psa známého pod označením Vos Laeken, který se narodil v roce 1885 a byl plavé barvy. Pes Vos byl zakoupen od obchodníka s dobytkem v oblasti Boom. Předtím patřil pastýři Janu Baptistovi Jansenovi, který žil ve městě Laeken v Belgii. Hlavní prací Vose bylo hlídání prádla na lukách, kde se sušilo. Byl znám jako „kousavý pes“. To však nemusí znamenat, že byl agresivní, ale že byl spolehlivým hlídačem.

Vos byl připuštěn s krátkosrstou žíhanou fenou jménem Lieske (později Liske Laeken). Z této kombinace se mimo další narodili Diane a Mouche, krátkosrstí psi, kteří sehráli důležitou roli v chovu malinoisů. Dále Tom de Vilvorde, pes s šedou a tvrdou srstí, a také fena Spits, která byla na hraně krátké a hrubé srsti. Spits byla opět připuštěna s Vosem. Z tohoto spojení byla nejvýznamnější fenou černě zbarvená Moor, která sehrála významnou roli u černě zbarvených belgických ovčáků groenendaelů. Moor a Vos dali několik pro další chov důležitých potomků, kteří po krytí s Tomem de Vilvorde přivedli do chovu Vos II. (syté mahagonové barvy) a Belle de Saint-Nicolas. Tito byli zdrojem mnoha malinoisů, laekenoisů, ale kupodivu také holandských ovčáků a bouvierů.

Těžké začátky

Pod vedením prof. Reula jsou v roce 1896 vybráni psi chovatele Jansena, potomci po VOS I., jako typičtí zástupci plemene laekenois. Ti byli přijati do plemenné knihy a začíná se psát podložená historie chovu laekenoisů. První výstava, kde se již oficiálně představili laekenoisové, pořádaná Berger Belge Clubem, se konala v zahradách Maison Rouge v Laekenu. Dva roky nato byli standardem přijati pouze šedě zbarvení laekenoisové a vznikaly velké spory o vhodném zbarvení této varianty. 

Chovatel a pastýř Jansen byl považován za nejvýraznějšího chovatele varianty laekenois na konci 19. století a přelomu 20. století. Věnoval se chovu pouze laekenoisů. Za jeho nejvýznamnější feny jsou považovány plavě zbarvené, typově si velmi podobné feny Poets, Moor a Lieske. I přesto, jak významným chovatelem byl, jak vyrovnané jedince předváděl, přičemž zpravidla byli v barvě plavé, zveřejněný standard od „Club du chien de berger belge“ v roce 1898 popisoval laekenoise jako výhradně tmavě šedého (popelavé barvy). Proč tomu tak bylo, není nikomu doposud jasné. Spekuluje se, že z důvodů tlaků některých chovatelů, například Omera Reumona, kteří měli psy především tmavě šedé barvy srsti. Existuje však zápis významného posuzovatele tohoto plemene A. Peffera, který upozornil, že při opakovaných návštěvách chovatele Omera Reumona, jenž se specializoval především na šedé zbarvení laekenoisů, šedě zbarvení laekenoisové rozhodně v ničem nevynikali. Navíc jejich reprodukce byla velmi problematická a slabá.

Naštěstí i po uveřejnění standardu povolujícího pouze šedě zbarvené laekenoise dál několik významných chovatelů odchovávalo jedince plavé barvy a bojovalo za jeho uznání.

Až do nástupu výstav psů na počátku 20. století byly tyto čtyři odrůdy volně smíchány. Proto ve velmi výjimečných případech laekenois občas porodí krátkosrsté štěně, které zpravidla, v závislosti na čistokrevném registru, bývá registrováno jako malinois.

Teprve v roce 1901 byli zaregistrováni první belgičtí ovčáci do plemenné knihy belgického kynologického svazu Société Royale Saint-Hubert (LOSH). O to více se chovatelé snažili držet pravidel, ale tím častěji docházelo ke sporům. Až v roce 1908 byl poprvé do plemenné knihy LOSH zapsán plavě zbarvený laekenois. V tu dobu se vyskytovali šedě, tmavě šedě, plavě, mahagonově i černě zbarvení laekenoisové. 

V roce 1905 bylo na výstavě Société Royale Saint – Hubert předvedeno 73 belgických ovčáků. Z toho šest šedých jedinců s hrubou srstí (laekenoisů). Tehdy posuzoval V. Fally, který konstatoval, že pouze dva jedinci v šedé barvě byli ve správném typu, a to Mira (fena) a Bazoef (pes). Dále dal impulz pro opětovné projednání otázky, které zbarvení hrubosrstého typu je správné, neboť on sám pochyboval, že tmavě šedé zbarvení je u tohoto typu původní. Jaké velké spory byly mezi jednotlivými chovateli a rozhodčími, dokazuje např. kárné řízení s V. Fally kvůli nekorektnímu posuzování na výstavě. Ke změně, opět nešťastné, došlo, když byl standard následně upraven a povoloval naopak jen plavé zbarvení. I sebelepší jedinci, ovšem v barvě srsti šedé, byli na výstavách nekompromisně vylučováni. 

Dvě světové války

Od roku 1908 začalo docházet k častým importům i mimo Evropu, např. do USA, Argentiny či Ruska. Důvodem nebyl ani tak vzhled psů, jako spíše jejich povaha vhodná pro vojenské, policejní a záchranářské účely.

Laekenois však díru do světa neudělal. Zřejmě pro časté spory o jeho zbarvení a nepochybně i pro velmi malou chovatelskou základnu od počátku 1. světové války. Například ve Francii se začal chovat až v roce 1967, ve Velké Británii roku 1977. 

Konečně v roce 1913 byly standardem přijaty všechny barvy srsti jako přípustné. Bylo odsouhlaseno, že část uvádějící, že tmavě šedá barva reprezentující odrůdu hrubé srsti je jediná správná, bude nahrazena přijetím všech barev tohoto typu srsti. Už to vypadalo pro plemeno velmi slibně, když vtom propukla 1. světová válka. Pro povahu belgického ovčáka (všech variant) to znamenalo, že většina z nich byla nasazena do války, přičemž mnozí z nich tento masakr nepřežili. 

Jen co skončila 1. světová válka, chovatelé se pustili do chovu, i když možnosti byly vcelku omezené. Načas se dokázali domluvit, neboť všem šlo o záchranu plemene. Chovatelé se hodně zaměřovali na pracovní schopnosti svých psů. Dne 8. 3. 1920 opět standard zakázal ostatní zbarvení laekenoise, připouštěl pouze šedé.

Vtom přichází 2. světová válka a opět beznaděj chovatelů. To, na čem tak pracovali a o co bojovali, se zase ztratí, protože dobří pracovní psi jsou žádaní. Ovšem 2. světová válka má velmi silný bojový arzenál, a tak většina psů se z války již nevrátila. Po válce statistiky o počtu laekenoisů mlčí. Je jich tak málo, že zřejmě nikdo nedoufal, že se hrubosrstého belgického ovčáka podaří zachránit. 

Od počátku byl laekenois nadšenec do práce a rychlý žák. I proto byl v 1. a 2. světové válce používán jako kurýr. V této době se jeho počet výrazně snížil. Mnozí chovatelé vynaložili mnoho sil, aby laekenoise udrželi v existenci s jeho typickými povahovými a exteriérovými vlastnostmi. Dnes je laekenois vzácný i ve své domovské zemi.

Časté spory

V 50. letech 20. století se hovoří se o počtu 9. I když bylo povoleno mezivariantní křížení, spojení hrubosrstého jedince s krátkosrstým nebo dlouhosrstým jen výjimečně dalo hrubosrstý odchov v potřebné kvalitě srsti. Celkově reprodukce laekenoisů byla velmi těžká, feny často nezabřezávaly a počet štěňat byl poměrně malý. K 1. 1. 1974 bylo odsouhlaseno většinou organizací, že všechny varianty budou posuzovány na výstavách zvlášť. 

Ačkoli belgičtí ovčáci přijeli do Spojených států hned na začátku 20. století, laekenois mezi ně nepatřil. Do této země se dostal poprvé až ve druhé polovině 20. století. AKC poprvé uznala belgického laekenoise v roce 2011. Každopádně laekenois je nejvzácnější ze čtyř belgických ovčáků, s nejnižšími čísly po celém světě.

Chov v České republice

První laekenois k nám byl dovezen až roku 1992 z Belgie. Šlo o fenu Qualite v.Kriekebos manželů Miklasových. Navzdory svým výstavním úspěchům však nezanechala potomky, takže první úspěšně odchovaný vrh na našem území byl až v létě 1994. Šlo o potomky dánského páru laekenoisů, z chovné stanice Kudrnáč, majitelky Ivany Matouškové. Laekenois je u nás velmi vzácný, počty aktivních chovatelských stanic se pohybují v řádu jednotek. 

Povaha

Laekenois je výborný hlídač, který právě i kvůli svému vzhledu snadno přesvědčí nezvaného hosta, že přes plot se neleze a že není psem, který by se nechal uchlácholit sladkými slůvky. Hlídání majetku a své rodiny je pro něj jedním z hlavních poslání. Dokáže být až ostrý, pokud nestačí varovné štěkání. Je samostatný a sebevědomý, poměrně temperamentní i v teplém počasí, a proto jeho intenzita hlídání nikdy nekolísá. 

V žádném případě se však nehodí k hlídání autoservisů, továren či jiných objektů, kde se střídají lidé na směně a kde je jeho hlavní poslání jen hlídání, aniž by si s ním někdo hrál a zaměstnával ho různou hrou. Obvykle nemá potřebu se kamarádit s cizími lidmi a drží si od nich zdravý odstup. V běžném životě má klidné vystupování s napohled odvážnou a sebevědomou povahou. Jeho smělý charakter bez známek strachu či agresivity nezřídka překvapí.

Inteligence a cvičitelnost

Má výbornou schopnost přizpůsobovat se novým situacím. Je rychlý a mrštný, ale ne tak jako ostatní tři varianty belgického ovčáka. Přesto je ho možné spatřit na dráze agility nebo při dogdancingu, protože rád spolupracuje, rád se učí a je velmi chápavý. Většina jedinců si nadšeně bude hrát s míčkem, který je pak výbornou motivací k cvičení.

Vztah k dětem

Děti respektuje, zpravidla jim je dobrým kamarádem, ale ne jejich hračkou. Není nadšený z některých dětských her a nemá rád popichování. Když s nimi vyrůstá, bere je jako součást rodiny, kterou je potřeba respektovat a chránit. Rozhodně to není pes, který by měl být „kupován dětem“. Na komunikaci a soužití psa a dětí vždy musí dohlížet dospělý rozumný člověk. Jen tak se pes bude cítit ve společnosti dětí dobře a děti pochopí, jaké má pes potřeby.

Výchova

Jedním z nejdůležitějších období je jeho štěněcí a mladý věk, kdy je bezpodmínečně nutná všestranná socializace. Laekenois se rozhodně neobejde nejen bez řádné výchovy, ale také potřebuje zažít co nejvíce situací, vidět co nejvíce věcí a míst a slyšet nepřeberné množství zvuků. Socializace by se měla zaměřit zejména na kontakt a pozitivní zážitky s lidmi každého věku, s nejrůznějšími zvířaty a speciálně také na kontakt se psy. Proto jsou pro toto plemeno velmi vhodné psí školky, kde je široký prostor pro socializaci tohoto zaměření.

U laekenoise je opravdu důležitá dobrá socializace, aby se z něj nestal plachý, nepředvídatelný nebo přecitlivělý pes. Už i proto je zapotřebí brát štěně od svědomitého chovatele. Laekenois potřebuje snadno čitelného člověka, tedy vyrovnaného, ideálně zkušeného kynologa, který dovede psa dobře vychovat a také zaměstnat, s ohledem na jeho schopnosti a přednosti. Rozhodně nesnese drsné či nevyrovnané chování svého člověka. Pod takovým vlivem se snadno zkazí, a to často doživotně. Potřebuje majitele se sebevědomou, přirozenou autoritou, který umí správně stanovit a důsledně dodržovat pravidla. 

Protože většina jedinců je dominantnější povahy, může mu činit problém kontakt s cizími psy. Někteří jedinci mohou mít vrozený výraznější lovecký pud, proto je zapotřebí v jeho mladém věku podchytit a správně nasměrovat snahu pronásledovat utíkající zvěř. Nezvládnutý lovecký pud, kdy pes přestane vnímat člověka a upřednostní své záliby, se velmi špatně odnaučuje a je psovi nebezpečný. 

Výcvik

Je značně všestranným plemenem, které může dělat téměř cokoli, co jeho člověka napadne. Je sice pravdou, že v žádném sportu příliš nevyniká nad ostatními plemeny, ale jeho všestrannost je příjemná pro všechny, kteří nejsou závodní typ, kariérista či netouží, aby je bylo všude dobře vidět. Má rád dlouhé procházky, výlety a sporty, u kterých se hýbe a je na volno. Zpravidla se drží v blízkosti svého člověka, nemá tendence se příliš vzdalovat. Působí neunavitelně. Často poklusává v kruzích nebo obíhá svého pána. Přivolání nepatří ke cvikům, které by dělaly laekenoisovi problém se naučit. Je velmi vitální a vždy připravený k akci.

Uvítá nejrůznější hry, triky či kousky, které zaměstnají jeho hlavu. Rád využije i čichu, takže typy „her na schovávanou“ považuje za zábavné. Zaměstnat jeho psychiku je mnohem důležitější, i když složitější než fyzické cvičení. Potřebují výcvik a pozornost ze strany člověka. Mají to tak rádi a očekávají to. Nemají rádi nudu a nechtějí se celé dny povalovat na zahradě nebo v bytě. Pokud se nudí a je jim věnováno příliš málo pozornosti, mohou mít tendence k destruktivnímu chování, útěkům nebo se mohou stát hůře ovladatelnými. Výchova a výcvik musí být spravedlivé, trpělivé a důsledné.

Krmení

Vhodná strava tvoří základ pevného zdraví a správného vývoje, proto se nevyplatí na krmení šetřit. 

Mezi chovateli velkých psů se těší stále větší oblibě krmení BARFem (syrovou stravou), proti čemuž nelze nic namítat, pokud si majitel dokáže nastudovat potřebné informace, aby psovi zajistil správný poměr všech živin. 

Pokud jste založeni spíše tradičně, standardem zůstává kvalitní suché krmivo pro velká plemena nebo pro psy v zátěži. 

Zdraví / nemoci

Asi nejčastějším problémem v oblasti zdraví jsou u laekenoise kožní problémy, zejména alergie. V některých případech jsou kožní problémy způsobené nedostatečnou péčí o srst. Dále se u laekenoise může vyskytovat progresivní retinální atrofie očí, katarakta, dysplazie kyčlí a dysplazie loktů, jaterní problémy, citlivost na anestezii, rakovina, problémy se štítnou žlázou a v neposlední řadě také epilepsie. Laekenois s epilepsií nebo progresivní retinální atrofií je však oproti ostatním typům belgického ovčáka velmi vzácný. U plemene byl také pozorován karcinom žaludku. 

Povinná vyšetření

Klub chovatelů belgických ovčáků požaduje pro uchovnění všech variant belgických ovčáků:

- Vyhodnocené RTG vyšetření na dysplasii kyčelních kloubů (DKK) s výsledkem do 2/2 (HD C) včetně. V případě vyhodnocení RTG DKK u organizace OFA se připouští maximální výsledek OFA Fair. 

- RTG vyšetření na dysplasii loketních kloubů (DLK) s výsledkem do 2/2. 

Rentgen je možné provést od 12 měsíců věku (pro účely uchovnění). 

Doporučená vyšetření

Klub dále doporučuje ještě ortopedické a RTG vyšetření zaměřené na spondylózu páteře (degenerace meziobratlových plotének a tvorba výrůstků a na páteři) a na osteochondrózu (onemocnění chrupavky, nejčastěji postihující klouby ramen).

Laboratoř Genomia pro plemeno dále doporučuje genetické testy na tyto poruchy a onemocnění: 

- Sklon k agresivnímu chování

Idiopatická agresivita, tedy agrese z neznámých příčin, se nejvíce objevuje u varianty malinois. Projevuje se záchvaty, jejichž spouštěč zůstává zpravidla neodhalen. Typická je náhlá změna chování, která nemá přirozené vysvětlení a zcela odporuje běžným projevům jedince. Pes mívá nepřítomný výraz a nereaguje ani na dobře zafixované povely či jiné podněty.

Záchvaty agrese jsou spojeny s neurotransmiterem dopaminem. Bylo objeveno několik genotypů, které jsou spojené s nepředvídatelnou agresí. Nejčastěji je zkratovité agresivní jednání spjato s genotypem A22/A22. U jedinců, kteří nesou alespoň jednu alelu A22 (heterozygoté) je výskyt záchvatů možný, patrně v závislosti na dalších faktorech. 

- Kardiomyopatie s juvenilní mortalitou u belgických ovčáků (CJM)

Onemocnění srdce vedoucí k úhynu štěňat do dvou měsíců stáří. Štěně může uhynout při/krátce po narození, nebo se několik týdnů vyvíjet zdánlivě normálně. Příznaky bývají poměrně nespecifické - zvracení, poruchy rovnováhy a koordinace, dýchací potíže. Bezprostřední příčinou úhynu je srdeční selhání. 

Zodpovědná genetická mutace je děděna autozomálně recesivním způsobem, existují tedy zdraví přenašeči - nositelé jedné zdravé a jedné mutované kopie daného genu. Pokud se spojí dva přenašeči, bude ve vrhu přibližně ¼ postižených štěňat. Genetické testy chovných jedinců umožňují sestavení chovných párů tak, aby k narození nemocných mláďat vůbec nedošlo. Přenašeč nemusí být z chovu striktně vyřazen, vzhledem k nízké početnosti plemene by to ani nebylo vhodné. Pokud se však kryje přenašeč se zcela zdravým (tzv. clear) jedincem, narodí se všechna štěňata zdravá, pouze přibližně ½ z nich bude také zdravým přenašečem mutace. 

- Spongiózní cerebelární degenerace s cerebelární ataxií u belgických ovčáků (SDCA1 a SDCA2)

Neurodegenerativní onemocnění projevující se zvláštní, rozkročenou chůzí, poruchou koordinace pohybů a stability, křečemi. Příznaky se objevují během prvních dvou měsíců života a vzhledem k progresi onemocnění se štěňata zpravidla utrácejí. Rozlišují se dvě příčinné mutace, obě se dědí autozomálně recesivně, v dědičnosti choroby tedy platí stejné zákonitosti jako u výše popsané dědičné kardiomyopatie. 

- Posledním doporučovaným testem je vyšetření na maligní hypertermii. Tato farmakogenetická choroba kosterního svalstva však není vázána na konkrétní plemeno. Projevuje se přecitlivělou reakcí na běžná celková anestetika. Typicky dojde krátce po uvedení do narkózy k prudkému zvýšení tělesné teploty a sérii dalších příznaků, které mohou psa i ohrozit na životě. Dokud pes nemusí podstoupit celkovou anestezii (obvykle kvůli operačnímu zákroku), nemoc se nijak neprojevuje. 

Vzhled

Hlava je vysoko nesená, dlouhá, ale ne přehnaně, suchá a s rovnoběžnými liniemi. Mozkovna a tlama jsou téměř stejné délky. Přesto tlama může být mírně delší než lebka. Čelo je spíše zploštělé než zakulacené a při pohledu z profilu je mozkovna rovnoběžná s pomyslnou linií prodlužující hřbet nosu. Týlní hrbol je méně vyvinutý, nadočnicové a jařmové oblouky nevyčnívají. Stop je mírný. Čenich je černě zbarvený, tlama se směrem k čenichu postupně zužuje, tvoří prodloužený klín, přičemž hřbet nosu rovný. Koutky tlamy jsou stažené dozadu, pysky jsou tenké, dobře přiléhající a silně pigmentované. Připouští se nůžkový skus, ale i klešťový, kterému dávají přednost pastevci ovcí a dobytka. Kompletní chrup odpovídající zubnímu vzorci; chybějící 2×PM1 se tolerují a na M3 se nebere zřetel. 

Oči jsou střední velikosti, nevyčnívají ani nejsou zapadlé. Jsou mírně mandlovitého tvaru, šikmé, preferuje se tmavé zbarvení duhovky. Okraje víček jsou černé. Uši jsou menší, vysoko nasazené, jednoznačně trojúhelníkového tvaru. Ušní boltec je u nasazení dobře zakulacený. Konec ucha je do špičky, boltec je tuhý a neohebný. Při pozornosti psa jsou uši vzpřímené. Krk je dobře nasazený, mírně prodloužený, spíše vzpřímený, rozšiřující se směrem k ramenům a bez laloku. Trup je silný, ale ne těžkopádný. Délka od vrcholu ramene až k vrcholu sedací kosti přibližně odpovídá kohoutkové výšce. Horní linie hřbetu a beder je rovná, kohoutek zdůrazněný, hřbet pevný, krátký a svalnatý. Záď je velmi lehce skloněná. Hrudník není příliš široký, ale je hluboký. Ocas je silný u kořene, střední délky, dosahuje nejméně ke hleznu, ale spíše ho lehce přesahuje. V klidu je nesen svisle, špička ocasu lehce zakřivena nahoru na úrovni hlezna. V akci je ocas zvednutý, avšak nepřesahuje horní linii psa. Křivka ocasu je směrem ke špičce více zvýrazněna, ale pouze tak, aby v žádném místě nevytvářela háček ani jiný záhyb. Přední končetiny jsou kolmé při pohledu ze všech stran a perfektně rovnoběžné jsou při pohledu zepředu. Tlapky jsou kulaté, prsty klenuté a sevřené, drápy tmavé a silné. Pánevní končetiny jsou postaveny svisle a při pohledu zezadu jsou dokonale rovnoběžné. Tlapky na pánevních končetinách mohou být lehce oválné. 

Srst a její délka, směr růstu, vzhled a barva belgického ovčáka – to jsou kritéria přijatá k rozlišení čtyř variet plemene, tj. groenendaela, tervuerena, malinoise a laekenoise. Srst musí být hustá, uzavřená, dobré struktury a spolu s podsadou tvoří vynikající ochranu. Hrubá srst laekenoise je charakteristická především svou tvrdostí a suchými chlupy, které se mimoto jeví jako zježené a rozcuchané. Srst je přibližně 6 cm dlouhá po celém těle. Kratší je na hřbetě nosu, na čele a na končetinách. Ani srst kolem očí, ani srst na tlamě není dost vyvinutá na to, aby zakrývala tvar hlavy. Osrstění čenichu je nicméně povinné. Ocas nemusí tvořit praporec. U variety Laekenois se uhlování (charbonáž) projevuje mírněji než u varianty tervueren a malinois. Uhlování (charbonáž) jsou černé konečky chlupů, čímž vzniká dojem černého „poprašku“ na základní barvě. Tato černá je vždy jemně rozptýlena a nesmí tvořit ani velké skvrny, ani pruhy. Pro laekenoise je typické jednotné žluté zbarvení se stopami uhlování a tmavé barvy na hlavě, čenichu a ocasu. Trocha bílé barvy na hrudi a na prstech se toleruje. Ideální kohoutková výška je 62 cm u psů a 58 cm u fen. Tolerované meze: o 2 cm méně a o 4 cm více.

Péče

Péče o zevnějšek laekenoise je vcelku nenáročná, postačí občasná kontrola délky drápů, případně jejich zkrácení. U některých jedinců může být zapotřebí zvýšená péče o hygienu uší. 

Péče o srst
Laekenois nelíná celoročně. Většinu srsti ztrácí 2× ročně. V tuto dobu je doporučováno trimování, avšak někteří chovatelé je nepovažují za nutnost. Přesto je na výstavu jistá úprava srsti „do úhlednosti“ zapotřebí. Péče o srst tohoto plemene je malá. Postačí dle potřeby anebo jednou za týden či 14 dní pročesat nejlépe plastovým hřebenem s nepříliš hustými zuby, aby se neporušila struktura srsti. Koupat srst za pomoci šamponu se doporučuje co nejméně. Při častém koupání se ztrácí její kvalita, přirozená schopnost izolace i do určité míry nepromokavost. 

Průměrné náklady na chov

Chov belgického ovčáka patří ke středně finančně náročným. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace. 

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. Belgický ovčák je poměrně velké plemeno, jeho výživa tak představuje ne zcela zanedbatelný náklad. Pro hrubou orientaci - 15 kg pytel slušných granulí (nikoliv těch nejlepších či zcela ideálních) začíná na 850 Kč a dospělému belgičanovi vystačí přibližně na osm týdnů. Na trhu jsou i ještě levnější granule, jejich složení je však žalostné a do psí misky nepatří. Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality.

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 200 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku.

Rady pro pořízení

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Rodokmen není jen vstupenka na výstavu či do některých sportovních a pracovních odvětví (jsou zkoušky či soutěže, které lze absolvovat pouze se psem s průkazem původu). 

Zájmem chovatelů i nových majitelů štěňat by mělo být především zdravé štěně, které svou povahou i exteriérem odpovídá standardu plemene. Absolutní jistotu odpovídající povahy i exteriéru vám samozřejmě nikdo nezaručí, nicméně u psů s průkazem původu je riziko nestandardního či nemocného zvířete mnohem menší. 

Knihy o plemenu

Belgickým ovčákům je věnována starší, ale obsáhlá publikace - Belgičtí ovčáci. 

Časté dotazy

Jaké otázky byste si měli položit, než si pořídíte laekenoise? 

Kolik stojí štěně laekenoise? 

Vzhledem k málopočetnosti plemene je pořizovací cena laekenoise poměrně vysoká, běžně kolem 40 000 Kč. Cena bývá vyšší u výstavně či pracovně zvláště nadějných zvířat nebo u zahraničních importů. Zpravidla je také dražší fenka (s potenciálem do chovu) než pes. 

Pro koho se belgický ovčák hodí?

Laekenois potřebuje být součástí rodinného dění. Má těsné pouto jen s jednou osobou, výjimečněji se dvěma. Svému člověku je stínem a má tendence ho stále pozorovat. Ne každý laekenois je typickým rodinným psem, ale o to více je vhodný pro osamělé lidi nebo páry. Svou povahou rozhodně není psem pro každého, ale kdo pochopí jeho potřeby a uvažování, bude nadšen. Svému člověku je velmi věrný a nepotřebuje k životu nikoho jiného. 

Kde bude laekenois spokojený?

Může být celoročně ubytován venku. Zima ani sychravé počasí mu nevadí. Přesto nejspokojenější bude v kombinaci žití venku i v domě. Má rád lidskou společnost a je rád uprostřed domácího děje, i když z našeho pohledu se nám to může zdát nudné. Dobře se přizpůsobí jak městskému, tak venkovskému prostředí. Avšak trpí, tráví-li většinu dne v kotci. 

Jak se snáší s ostatními zvířaty?

Při dobře zvládnuté socializaci je možné klidné soužití s většinou domácích zvířat. Obecně jsou nejlépe tolerováni kopytníci (ovce, kozy, krávy a koně), naopak nejvíce jejich lovecký pud pokoušejí kočky, případně hlodavci. Vždy je vhodnější, přijde-li štěně do rodiny, kde již jsou jiná zvířata, než když se pořizuje další zvíře ke staršímu psovi. 

Jak si laekenois rozumí s ostatními psy?

Laekenois je sebevědomý pes, který se někdy může stavět dominantně, zejména k jedincům stejného pohlaví. Hodně zmůže precizní socializace i dobře zvládnutá poslušnost. Zda si s druhým psem porozumí závisí také na individuálních sympatiích. 

Jaké jsou vhodné aktivity pro belgického ovčáka?

Nejčastěji je chován jako aktivní společník a kamarád, ale je možné se s ním potkat u bezpečnostních složek nebo při různých hromadných kynologických aktivitách. Má vlohy pro celou řadu kynologických sportů (agility, flybal, obedience), většinou však nedosahuje vrcholových výkonů. 
Laekenois potřebuje zaměstnávat a komunikovat. Zároveň potřebuje snadno čitelnou výchovu a pravidla. Někteří jedinci mohou mít dominantnější chování, které se může projevit i v rodině, je-li s ním nevhodně zacházeno. 

Má nějaké pracovní využití?

Laekenois je stále schopen pracovat se stádem a samozřejmě ho i hlídat. I když patřil na přelomu 19. a 20. století k nejpopulárnějším ovčáckým psům, dnes už ho u stáda téměř nezahlédneme. Přesto má stále vrozenou schopnost hlídat a obíhat stádo. 
Dobře zastane práci u ozbrojených složek. Používá se na vyhledávání drog či výbušnin, zároveň může být dobrým záchranářským psem v sutinách i na horách. Pro výborný čich patří k dobrým stopařským plemenům. Bohužel je málo jedinců tohoto plemene, tudíž ho není při práci často vidět. Také ne každý majitel vede svého psa pracovně, proto je laekenois znám především jako výborný společník.     

Jak sehnat štěně?

Nejspolehlivější cestou je kontaktovat příslušný chovatelský klub, případně přímo konkrétní stanici. Pomoci vám může tento seznam. Počítejte s tím, že laekenois je z belgických ovčáků nejvzácnější a chová ho jen hrstka nadšenců. Na štěně tedy budete pravděpodobně delší dobu čekat. 

Výhody psa s průkazem původu

- Pokud toužíte po psovi určitého zevnějšku a povahy, je to právě průkaz původu, který vám zajistí, že z vašeho štěněte s velkou pravděpodobností vyroste jedinec, který bude vypadat tak, jak očekáváte a bude vykazovat i povahové rysy, které jsou pro plemeno typické. Nestandardní štěně se sice může objevit i v registrovaném čistokrevném chovu, toto riziko je ale nesrovnatelně menší, než v případě "plemene" bez PP. 
- Rodiče štěněte s průkazem původu museli splňovat určité podmínky, aby byli schváleni do chovu. Proces tzv. uchovnění zahrnuje posouzení exteriéru (zpravidla jednu nebo více vyšších výstav s výsledkem minimálně "velmi dobrý"), dále i zhodnocení povahy (vylučující vadou je například bázlivost či bezdůvodná agresivita). Belgičtí ovčáci, stejně jako další pracovní či lovecká plemena, procházejí také zkouškou z výkonu.
- Důležité jsou i zdravotní testy a vyšetření, které jsme si popsali výše, v odstavci "Zdraví". Jedinci se špatnými výsledky rentgenů kyčlí a loktů, případně s jiným zjištěným zdravotním problémem, nejsou do chovu připuštěni, štěňata s PP proto pocházejí pouze od rodičů těšících se dobrém zdravotním stavu. 

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

- Při čtení inzerátu nabízejícího štěňata zbystřete pokud: 
 - není uveden název chovatelské stanice (ideálně i odkaz na web)
 - cena štěněte je podezřele nízká
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od     feny štěně mladší 50 dnů je dokonce nezákonné!)
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho      nestandardním exteriérem. Každé štěně po uchovněných rodičích dostává PP,  i kdyby jich bylo ve vrhu dvacet a bylo jakkoliv nestandardní.
- Většina chovatelů uvítá, když se za fenou se štěňaty přijedete předem nezávazně podívat a podá vám veškeré informace. Také nemá problém představit vám své psy či nechat vás nahlédnout do průkazu původu a dalších dokumentů.
Od chovatele, který vás nepozve domů, neukáže vám fenu se štěňaty a zdráhá se odpovídat na vaše dotazy, štěně raději nekupujte. 
- Máte-li jakékoliv pochybnosti, obracejte se na příslušný chovatelský klub.

Jak pojmenovat laekenoise?

Štěně dostává své jméno ještě u chovatele. Štěňata z jednoho vrhu mívají jméno na stejné počáteční písmeno, podle pořadí vrhu v chovatelské stanici (od jednoho plemene). Všichni sourozenci se tak  jmenují  třeba od A nebo od D. Má-li chovatelská stanice dlouhou tradici, dostane se i k náročnějším písmenům, jako je Q nebo X. Zápisní řád však umožňuje méně obvyklá počáteční písmena vynechat, je tedy na chovateli, jestli vymyslí třeba deset jmen na „X“, nebo toto písmeno vynechá.
Tímto oficiálním jménem zapsaným v průkazu původu samozřejmě nemusíte na psa volat. Někteří chovatelé navíc při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém. Musí být ale dodrženo počáteční písmeno dle pořadí vrhu.
Psí jméno by nemělo být příliš dlouhé, ideální jsou 2-3 slabiky. Z tradičních jmen se těší oblibě Rex, Rita, Asta nebo Argo. Stoupá i obliba pojmenování podle postav ze starověké mytologie - Hektor, Penelopa nebo Zeus.

Jaké jsou vhodné doplňky pro belgické ovčáky?

Na sportovních akcích nebo výstavách oceníte prostornou přepravku, tzv. kennelku. Pes v ní může bezpečně odpočívat před závodem či předvedením. Časté je také její využití při přepravě v zavazadlovém prostoru auta. 
Vozíte-li raději psa v kabině auta, určitě oceníte ochranný potah na sedačky a především certifikovaný bezpečnostní pás pro psy. Na trhu je široká nabídka psích autopásů, bohužel jejich kvalita je někdy nedostačující. Hledejte proto takové, které mají speciální atest a tedy prošly crash testy. 
Na některých veřejných místech (např. v hromadné dopravě) může být povinné nasazení náhubku. Ten by měl být dostatečně prostorný, aby v něm pes mohl zívat, dýchat s otevřenou tlamou a olizovat si pysky. Ideálním materiálem je pevný plast, špatné nejsou ani tradiční kovové košíky. Lehké kožené nebo nylonové náhubky se hodí, používáte-li košík pouze výjimečně nebo ho potřebujete složit do kapsy. Stále však musí jít o náhubek typu košíku, tedy platí výše uvedené (musí umožňovat otevření tlamy).

Zajímavosti o plemeni

Dodnes nemají některé stěžejní kluby stejný názor na chov, vzhled, křížení mezi variantami/plemeny, rozdělení… V některých mezinárodních a jiných velkých asociacích se belgičtí ovčáci chovají jako jedno plemeno čtyř variant. V jiných jsou všichni bráni jako samostatná plemena, přičemž pod označením belgický ovčák některé organizace vidí jen groenendaela. Ostatní, jako je malinois, tervueren a laekenois, mají samostatná pojmenování, občas s přídavkem „belgický“. Další tři typy belgických ovčáků byly v Americe v roce 1958 odděleny jako samostatná plemena. V neposlední řadě jsou organizace, které uznávají jako plemeno pouze krátkosrstý typ a dlouhosrsté typy, ale neuznávají laekenoise. 
Nejčastější spory, které se táhnou po celou existenci všech belgických ovčáků, jsou „o barvu“ (kromě groenendaela) a o mezivariantní křížení. I proto existovala řada klubů (a to třeba i v jedné zemi) s rozdílnými chovnými podmínkami, názory i postupy. Každý klub vedl svou plemennou knihu.

Odlišnosti od podobných plemen

Ze čtyř variant belgických ovčáků je laekenois jediný hrubosrstý, jeho záměna je tak téměř vyloučena. Lze si ho splést ještě s hrubosrstým holandským ovčákem, jinak bývá laekenois zaměňován spíše za křížence, než za nějaké jiné plemeno.