Švýcarský honič

Plemeno švýcarský honič zahrnuje čtyři variety. Ačkoliv sdílejí stejný standard i číslo FCI, v zásadě fungují jako samostatná plemena. 

Hlavním rozlišovacím znakem jednotlivých variant švýcarských honičů je zbarvení, existují však i další odlišnosti, především ve stavbě těla a v povaze. FCI povoluje výjimečné křížení jednotlivých švýcarských honičů, kvůli snížení příbuzenské plemenitby a udržení zdraví, standardně ale chovatelé dávají přednost krytí v rámci jedné variety. 

Vedle bernského honiče (bílý s černými plotnami či sedlem a s tříslovým pálením) existuje ještě luzernský (modrý základ, tj. směs srsti černé a bílé, velmi silně skvrnitý, jinak podobného zbarvení jako bernský), jurský (plavý základ s černým pláštěm nebo černý základ s pálením) a švycký (bílý základ s plavě oranžovými plotnami nebo sedlem).

Pravděpodobně můžeme do této rodiny zařadit i švýcarského nízkonohého honiče, který však má vlastní standard a číslo FCI. 

Zařazení FCI: Skupina 6 - honiči a barváři, Sekce 1.2 - střední honiči, číslo standardu: 59

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov švýcarských honičů Klub chovatelů švýcarských honičů.

Přednosti a nevýhody

Švýcarští honiči mají příjemnou a přátelskou povahu, silně lnou ke své rodině a vcelku dobře si rozumí i s dětmi. Vedle loveckého využití mají talent pro celou řadu sportů. Velmi rádi běhají a jsou velice vytrvalí. 

Díky tvárné povaze zvládne jejich základní výcvik i začínající chovatel, je tu však jedna problematická oblast. Jakožto lovecké plemeno mají silně rozvinutou tendenci stopovat a pronásledovat zvěř. Naučit a zafixovat spolehlivé přivolání, i když na procházce přírodou chytne stopu nebo spatří zvěř, vyžaduje určitou zkušenost nebo pomoc pokročilého kynologa.

Při práci na stopě je ceněn znělý a daleko se nesoucí štěkot, na druhé straně někdy mohou být jeho zvukové projevy obtěžující. Při správné výchově a především dostatku pohybu, práce i společnosti však nebývá nijak nadměrně hlučný. 

Historie

Původ

Předchůdci dnešních švýcarských honičů obývali území dnešního Švýcarska již v hluboké minulosti. Vyvinuli se patrně z loveckých psů používaných keltskými kmeny. Nejstarší dochovaná vyobrazení datují počátky jejich chovu do období zlatého věku antického Říma. Velmi ceněným historickým kouskem byla například mozaika nalezená v Avenches (město v kantonu Vaud, ve frankofonní části Švýcarska), zobrazující loveckou smečku. Bohužel se nám do dnešních dnů originál nedochoval, mozaika nalezená roku 1735 byla zničena francouzským vojskem během válečného konfliktu v roce 1798. Naštěstí byla ještě předtím, v 90. letech 18. století, pořízena kopie mozaiky a její podrobné náčrtky, takže její podoba zůstala zachována. Můžeme se tak i dnes přesvědčit, že nápadnou podobu těchto psů s dnešními švýcarskými honiči není možné přehlédnout.

Ostatně už v dávném starověku lidé začali rozlišovat psy podle jejich využití na lovecké, ovčácké a pastevecké a na ostré hlídače. V rámci loveckých psů se ještě odlišovali psi do rovinatých stepních oblastí, kteří se orientovali více zrakem a pracovali s vysokým nosem a psi do zalesněné zvlněné až horské krajiny, kteří sledovali stopu s nosem nízko u země. Do této skupiny spadali právě předchůdci honičů. Loveckých psů si vysoce cenili i Germáni - za krádež či usmrcení loveckého psa mnohdy padaly i hrdelní tresty. 

Ve středověku byli švýcarští honiči nedílnou součástí loveckých smeček mnoha šlechtických i panovnických dvorů, lovu se často věnovali i církevní hodnostáři. U švýcarských honičů si majitelé zvláště cenili jejich vynikající čich a vytrvalost, s jakou dokázali jít po stopě. Tou dobou se také začaly rozlišovat jednotlivé typy. Nejstarší záznam hovoří o švyckém honiči (název dostal podle kantonu Schwyz), který je pravděpodobně nejstarším typem. Je vypodobněn v katedrále v Curychu, na malbě datované na přelom 11 a 12. století. Od té doby také nejspíš docházelo k jejich křížení s francouzskými honiči. Vzájemná podobnost je ostatně patrná dodnes, švýcarští honiči dokonce sehráli klíčovou roli v záchraně plemene porcelain. 

Moderní historie

Na výstavě v pevnosti v Aarburgu bylo roku 1882 představeno pět typů švýcarských honičů - švycký honič (pod názvem švýcarský) a luzernský honič již tehdy vypadali velmi podobně jako dnes. Bernští honiči byli nejen trikolorní, ale i v barvě bílé, černé či jelení. Jurský honič v dnešní podobě ještě chyběl, naopak zde byli zastoupeni dnes již neexistující varianty - nízký aargauský honič (hnědočervený s černým sedlem a bílými znaky) a hrubosrstý thurgauský honič (červenožlutý nebo hnědožlutý, s bílými znaky).

Přesto však chov švýcarských honičů stagnoval a plemeni hrozil úpadek a vyhynutí. Rok po aarburgské výstavě se chovatelé sdružení v nově vzniklé Švýcarské kynologické společnosti začali intenzivně věnovat záchraně a rozvoji švýcarských honičů. Rozhodli se zredukovat velké množství lokálních typů (například i výše zmíněné honiče z Thurgau nebo Aargou), takže do dvacátého století vstoupily již čtyři typy švýcarských honičů, jaké známe dnes., i když jejich standard se stále ještě vyvíjel. Ještě v 90. letech 19. století však byly početní stavy švýcarských honičů velmi nízké, takže bylo obtížné stavět chov na zcela čistokrevných jedincích.

Zásluhou nadšeného kynologa W. Bonstettena byl roku 1903 založen chovatelský klub švýcarských honičů. Sám Bonstetten, coby aktivní myslivec, vypracoval zkušební řád a díky jeho práci se začalo blýskat na lepší časy. Pro jeho práci však bylo těžkou ranou nařízení na ochranu zvěře z roku 1906, které zakazovalo lov s vysokonohými honiči. Důvodem nařízení mělo být zmenšování honebních revírů. Do menších honiteb se lépe hodili honiči nízkonozí. Navzdory Bonstettenově plamenné kritice začalo cílené křížení původních švýcarských honičů s nízkonohými plemeny, což postupně vedlo k vytvoření švýcarských nízkonohých honičů. Roku 1905 byl založen Švýcarský klub pro malé honiče (SNLC), tehdy nazývaný Švýcarský klub jezevčíkovitých brak. Dnes se jmenuje Švýcarský klub nízkonohých honičů a jezevčíkovitých brak.

Teprve mezi světovými válkami se začal chov tradičních vysokých honičů vzpamatovávat. Roku 1933 spatřil světlo světa první jednotný standard, zahrnující čtyři vysokonohé varianty. V 80. letech 20. století povolila FCI křížení jednotlivých typů vysokonohých švýcarských honičů, aby zvýšila genetickou variabilitu a umožnila zachování všech čtyř barevných rázů v co nejlepším zdraví. Ze standardu vysokonohých švýcarských honičů postupně vymizely hrubosrsté varianty, u jejich nízkonohých protějšků je však hrubá srst rovnocennou variantou.

Chov v České republice

Nejstarší zmínka o švýcarských (resp. bernských) honičích na našem území pochází z roku 1896, kdy byla jejich práce pochvalně popsána v časopise Zentralblatt. Jednalo se o dva psy patřící severočeským císařským lesníkům. Není však známo, zda po sobě tito honiči u nás zanechali potomstvo.

Bernští honiči byli také prvním typem švýcarských honičů, kteří k nám byli dovezeni po ustálení plemene. První import se uskutečnil roku 1992, o rok později se podařil první odchov štěňat. Bernský honič zůstává nejpočetnějším ze švýcarských honičů, následován švyckým honičem (u nás od roku 2005). Naopak nejméně je (nejen) u nás zastoupen honič luzernský. 

Vzhled

O příbuznosti dnešních kontinentálních honičů svědčí i jejich podobná tělesná stavba - úzká a poměrně dlouhá hlava s nízko nasazenými ušními boltci, vyvážené proporce těla a dobře osvalené končetiny. Samozřejmě, existují odlišnosti co do jemnosti nebo naopak podsaditosti, základní rysy ale zůstávají. 

Švýcarský honič je středně velký pes s dosti širokým velikostním rozpětím. U psů standard uvádí kohoutkovou výšku 49-59 cm, u fen o 2 cm méně. Celkový dojem musí být elegantní, harmonický a atletický. 

Důležité proporce dle standardu FCI:

• délka těla : kohoutková výška zhruba 1,15 : 1

• kohoutková výška : hloubka hrudníku zhruba 2 : 1

• délka čenichové partie : délka mozkovny zhruba 1 : 1

Mozkovna má být dlouhá, úzká, suchá a ušlechtilá, lebka okrouhle klenutá, se zřetelným týlním hrbolem. Stop nesmí být přehnaně vyjádřený. Hřbet nosu je rovný či mírně klenutý, nosní houba je u všech typů švýcarských honičů černě pigmentovaná, s širokými nozdrami. 

Čelisti jsou silné, s mohutným, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, kdy kolmo v čelisti postavené horní řezáky těsně bez mezer překrývají kolmo postavené řezáky dolní čelisti. Klešťový skus je přípustný. Chybění jednoho nebo dvou premolárů (P1 nebo P 2) je přípustné. M 3 nejsou brány v potaz.

Oči jsou středně velké, lehce oválně, s dobře pigmentovanými a přiléhajícími víčky. Mohou být tmavé nebo světle hnědé, odstín musí harmonovat se zbarvením srsti.

Uši jsou zavěšeny pod linií očí a v zadní části mozkovny, ne však v její nejširší části. Délkou musí dosahovat alespoň ke špičce nosu. Mají být úzké, spuštěné v záhybech a stočené. Konec boltce je zaoblený, celé uši kryje velmi jemná srst. 

Horní linie od krku až po ocas musí být ušlechtilá a harmonická, kohoutek nesmí být příliš výrazný, hřbet je pevný a rovný, bedra svalnatá a pružná. Záď se požaduje dlouhá, lehce klesající. 

Hrudník je celkově hlubší, ne příliš široký, dobře klenutý a dosahuje nejméně ke špičce loketního kloubu. Hrudní koš je podlouhlý a žebra jsou mírně klenutá.

Břicho je mírně vtažené; slabiny jsou vyplněné.

Ocas: je nasazen v prodloužené linii zádi, je středně dlouhý, směrem ke špičce se zužuje a na konci se mírně stáčí vzhůru. V klidu nebo v mírném kroku je nesen spuštěný, bez výrazného zatočení, při vzrušení je nesen nad linií hřbetu, ale nikdy se nepřevrací až na hřbet nebo není stočený.

Hrudní i pánevní končetiny jsou silně osvalené, vzájemně ve vyváženém poměru. Pohyb je plynulý a pravidelný, harmonický a prostorný. Ze zadních nohou vychází správný odraz. Pohyb končetin je rovnoběžný a přímý. Kohoutek se pohybuje mírně a pravidelně nahoru a dolů, hřbetní linie zůstává při pohybu rovná a hlava a krk se vykyvují jenom málo. 

Kůže je jemná, pružná, dobře přiléhající k tělu, barevně odlišná u čtyř různých variet:

• bernský honič: černá pod černou srstí, pod bílou srstí je bílá lehce mramorovaná;

• jurský honič: černá pod černou srstí, pod červenou srstí je světlejší;

• luzernský honič: černá pod černou srstí, pod modře stříkanou srstí je světlejší;

• švycký honič: tmavě šedá pod oranžovou srstí, pod bílou srstí je bílo-černě mramorovaná;

Srst je krátká, hladká, přiléhavá, velmi jemná na hlavě a uších. Jednotlivé typy švýcarských honičů charakterizuje zbarvení:

• Bernský honič: bílý s černými plotnami nebo celým černým sedlem, se světlým až intenzivně tříslovým pálením nad očima, na lících, na vnitřní straně uší, a okolo konečníku; někdy lehce stříkaný (černě).

• Jurský honič: plavý s černým pláštěm, někdy s uhlováním (černá srst v plavé), nebo černý se znaky pálení nad očima, na lících, okolo konečníku a na nohou. Někdy se vyskytuje bílá skvrna na hrudi. Tato skvrna může být lehce stříkaná (černě nebo šedě).

• Luzernský honič: „modrý“, tj. směs srsti černé a bílé, velmi silně skvrnitý, s černými plotnami nebo s černým sedlem; světlé až intenzivně tříslové pálením nad očima, na lících, na hrudi, okolo konečníku a na nohou. Celý černý plášť je přípustný.

• Švycký honič: bílý s plavě oranžovými plotnami nebo sedlem; někdy s jednotně oranžovým stříkáním; celý oranžový plášť je přípustný.

Povaha

Povaha švýcarských honičů je velmi přátelská, otevřená a jemná, což z nich dělá i výborné společníky a rodinné psy. Důležitou podmínkou spokojeného soužití však je dostatek pohybu a dalších aktivit. Jsou to inteligentní psi, kteří potřebují nejen vyběhat, ale i zaměstnat hlavu. 

Tito honiči si tvoří velmi silnou vazbu na svého majitele. Ačkoliv milují celou rodinu a ani k cizím lidem nebývají nepřátelští, zpravidla mají jednoho svého oblíbence, primárního „páníčka“. Jejich výrazným povahovým rysem je absolutní oddanost a přizpůsobivost pánovi. V dospělém věku proto těžce proto snáší změnu majitele. 

Ačkoliv dobře pracuje i samostatně, jeho doménou je práce ve dvojici nebo smečce. Je velmi společenský a nechce být příliš sám. Za svou smečku považuje i lidskou rodinu, se kterou vyhledává kontakt a chce být součástí dění. Velmi pravděpodobně vás tak bude následovat po domě či bytě při vašich každodenních činnostech. Zakotvíte-li třeba v křesle, lehne si poblíž a nejspokojenější bude, umožníte-li mu položit si hlavu tak, aby se vás dotýkal. Rozhodně to tedy není pes do kotce. V našich podmínkách ostatně ani jeho krátká srst nepřeje celoročnímu umístění venku. 

Vůči lidem a ostatním psům nebývá agresivní, trpělivost a vlídnost projevuje i při kontaktu s dětmi. Zajímavostí je, že se objevují drobné povahové odchylky vázané na typ honiče. Bernský honič je nejzdrženlivější ve vztahu k cizím lidem, luzernskému honiči se zase přisuzuje nejcitlivější a nejvíce empatická povaha.

Inteligence a cvičitelnost

Všichni švýcarští honiči jsou nadprůměrně inteligentní a vnímaví. Mají tvárnou povahu a obvykle ochotně spolupracují s člověkem. Je to pes, který svému pánovi rád vyhoví a i slovní pochvala je pro něj silnou motivací. Náročnější může být nácvik přivolání, respektive jeho upevnění tak, abyste vašeho honiče dokázali odvolat i ze stopy nebo vyběhne-li před ním ze křoví srna. Nejste-li si jistí, raději psa na rizikových místech (les, pěšiny podél křovin atd.) nechávejte na stopovačce. 

Vztah k dětem

Trpělivá a vlídná povaha dělají ze švýcarských honičů výborné rodinné psy, kteří nepředstavují pro dítě zvýšené riziko. Jejich vztah k dětem z rodiny bývá velmi úzký a srdečný, často se sami pasují do role chůviček a na nejmladší členy rodiny bedlivě dohlížejí. Se staršími dětmi si rádi hrají, pro obě strany je to vítaná příležitost k vybití energie. I v zápalu hry zůstávají jemní a opatrní, pouze velmi mladí psi jsou někdy trochu neohrabaní. 

Ačkoliv jsou trpěliví a vyrovnaní, vždy je třeba mít na paměti, že žádný pes není zcela svatý a především nemá povinnost nechat si líbit úplně cokoliv. Dbejte proto, aby dítě psa svou pozorností neobtěžovalo - je nutné, aby pes měl možnost se vzdálit, odejít na pelíšek atd., má-li potřebu chvíle klidu. Úměrně věku dítě učíme zásady chování ke psům. Děti musí vždy korigovat dohlížející dospělý, dokud nejsou dostatečně vyspělé. Švýcarské honiče mohou děti samostatně venčit zhruba od 12-13 let věku, v závislosti na výchově psa a vyzrálosti dítěte. 

Výchova

Švýcarští honiči mají vnímavou, mírnou a citlivou povahu, navíc se snadno motivují ke spolupráci. Velmi rychle chápou a jednou naučené si dlouho pamatují. Pokud někdy přece jen zkoušejí hranice - zejména mladí psi v pubertě - vystačíte si s rázným „Ne!“ případně „Fuj!“. Fyzické tresty nebývají zapotřebí, zejména jejich použití ve vzteku pak může napáchat mnohem více škody než užitku. 

Výchova musí být založena na klidné důslednosti a pozitivní motivaci. Výchovu švýcarského honiče zvládne i začínající chovatel, je-li ochoten na sobě pracovat a učit se spolu se psem. Měl by také mít dostatek času a chuti věnovat se psovi a nabídnout mu dostatek aktivit a vhodných podnětů.

Výcvik

Základní poslušnost se švýcarský honič naučí bez problémů, jak bylo již zmíněno, je třeba věnovat zvýšenou pozornost spolehlivému přivolání. Velmi dobře fungují pozitivní výcvikové metody, krásně se s nimi pracuje třeba metodou shapingu. Shaping je stále oblíbenější výcvikovou metodou. Do češtiny lze tento anglický výraz přeložit jako „tvarování“, což poměrně přesně vystihuje jeho podstatu. 

Na začátku si uděláme představu, co chceme psa naučit na trik nebo povel (například postavit se na balanční plochu). Psovi pak ukážeme směr, jakým by se jeho snažení mělo ubírat a odměníme žádoucí chování (dotyk tlapkou na balanční plochu). Postupně zvyšujeme nároky a odměňujeme, až když pes cvik rozvine žádoucím směrem (položí na balanční plochu obě přední nohy, přenese na ni váhu, přidá i zadní nohy atd.). Tato metoda je však vhodná pouze pro inteligentní a kreativní plemena, která mají snahu spolupracovat a učení je baví. Přesně takoví jsou švýcarští honiči.

Co se týká loveckého výcviku, silnou stránkou švýcarských honičů je vynikající čich a vytrvalost. Jejich doménou je lov na zajíce, lze s nimi ale chodit i na černou zvěř (divoká prasata) nebo třeba na lišku. Švýcarští honiči patří mezi tzv. vlohové psy, kterým jsou vrozené základní lovecké principy. Již malé štěně má v sobě zakódováno, jak se má při lovu chovat. Švýcarští honiči mohou absolvovat nejen zkoušky určené honičům, tedy barvářské zkoušky honičů (BZH) a honičské zkoušky, ale též zkoušky vloh, lesní nebo barvářské zkoušky, přičemž jsou posuzováni podle zkušebních řádů pro jezevčíky a teriéry.

Krmení

Vhodná strava tvoří základ pevného zdraví a správného vývoje, proto se nevyplatí na krmení šetřit. I když na krmení nemá švýcarský honič žádné specifické požadavky, Je třeba dodržovat zákonitosti správné výživy. Při dobře vyváženém krmení bude dobře prospívat jak na domácí stravě (vařené i syrové - BARFu), tak na granulích. 

Zvolíte-li kvalitní produkt, představují granule jednoduchý a spolehlivý způsob, jak zvířeti denně podávat vyváženou krmnou dávku, avšak nekvalitní krmení může napáchat velké škody na zdraví, výkonu i exteriéru. Domácí strava zase klade vyšší nároky na vaše znalosti o výživě i na kapacitu vašeho mrazáku. 

Péče

Běžná péče o zevnějšek švýcarských není nijak náročná ani vám nezabere mnoho času. Zvýšenou péči potřebují pouze převislé a poměrně těžké ušní boltce. Pravidelně kontrolujte zvukovod a vyskytne-li se hnědočervený sekret, zarudnutí nebo zápach, navštivte veterináře. Zkušenější majitelé pak mohou sami aplikovat čistící ušní roztok, který může mírnější potíže vyřešit i v domácím prostředí.

Dále je důležité udržovat krátkou délku drápů, ne vždy se dostatečně obrušují pohybem a pak je třeba je mechanicky krátit. Zejména psi pohybující se převážně v přírodě, tedy na měkkém podloží, mohou potřebovat zastřihnout drápy i každý měsíc. Tento úkon vyžaduje speciální kleště a jistou zkušenost a zručnost. Nejste-li si jistí, raději se vždy zastavte u veterináře. 

Péče o srst

Hladká srst švýcarských honičů není náročná na péči. Kartáčování je však důležité. Nejen, že pomáhá odstranit odumřelé chlupy, ale také stimuluje a masíruje kůži. Srst je pak hladká, lesklá a působí zdravě. 

Pravidelně kartáčovaný pes také zanechává méně chlupů na nábytku i oblečení, zvláště citelný rozdíl je vidět v období línání. Koupat můžete dle potřeby, neměli byste to ale přehánět, aby kůže neztrácela svou ochrannou mazovou bariéru. Optimální je zhruba 3-5x do roka. 

Zdraví / nemoci

Po zdravotní stránce jsou švýcarští honiči téměř bezproblémové plemeno. Díky jejich střední velikosti a dobrému osvalení je jen zřídkakdy trápí vyšší stupeň dysplazie kyčelních či loketních kloubů, nebo jiné ortopedické onemocnění. 

U psů s velkým podílem bílé barvy se může vyskytnout vyšší náchylnost na podráždění kůže nebo sklon k alergiím. Vzhledem k dlouhým, zavěšeným uším bývá častější zánětlivé onemocnění zvukovodu. Prevencí je vhodná hygiena uší a co možná bránit zapaření zvukovodu, například po plavání. 

Ačkoliv nejde o příliš velké plemeno, vzhledem k jejich hlubokému hrudníku a živému temperamentu je dobré myslet na prevenci torze žaludku. Rozvoji této akutní břišní příhody nejlépe zabráníte klidovým režimem po dobu dvou hodin po jídle, podáváním namočených granulí, rozdělením krmení do 2-3 denních dávek a umístěním misek do zvýšené pozice. Jelikož jde o život ohrožující stav vyžadující rychlou operaci, neváhejte s návštěvou veterináře, pokud pozorujete zvětšení v břišní krajině, zvýšené slinění, neúspěšné pokusy o zvracení, zástavu odchodu plynů, bolestivost či apatii. 

Povinná vyšetření

Klub chovatelů švýcarských honičů nepožaduje k uchovnění žádná zdravotní vyšetření. Stav chrupu se řeší v rámci standardu - skus nůžkový či klešťový, chybění jednoho nebo dvou premolárů je možné. M3 nejsou brány v potaz. Uchovnění je možné se zkouškou z výkonu (BZH - barvářské zkoušky honičů) i bez ní (nutný vyšší počet výstav s výborným hodnocením). 

Doporučená vyšetření

Specializovaná laboratoř Genomia doporučuje pro švýcarské honiče vyšetření na maligní hypertermii. Jde o farmakogenetickou chorobu kosterního svalstva, která se manifestuje během celkové anestezie. Nesetká-li se se spouštěčem (v tomto případě s anestezií), jeví se postižený jedinec zcela normálně a funguje jako zdravý pes. Je-li však uveden do narkózy (úraz, kastrace, stomatologický zákrok atd.), nastoupí hyperkapnie (vzestup koncentrace oxidu uhličitého v krvi), tachykardie (zrychlení srdeční frekvence nad fyziologické hodnoty) a hypertermie (nefyziologické zvýšení tělesné teploty). Pokud není anestezie včas přerušena a zahájena léčba, příznaky se rozvijí v srdeční arytmii, poškození svalových buněk (rabdomyolýzu) a mohou skončit i selháním ledvin a úhynem. Je-li anestezie nutná (např. život zachraňující operace), je ji u psů s MH možné vést s využitím alternativních anestetik, speciální premedikace a dalších léků. 

Ačkoliv je dědičnost MH autozomálně dominantní, tedy již jedna kopie mutovaného genu vyvolá onemocnění a neexistují tak bezpříznakoví přenašeči, bývá často poddiagnostikována. Dokud se pes nesetká s anestezií, choroba se totiž nijak neprojevuje a nemůže tak být bez cíleného genetického testu odhalena. Mnoho psů nejde pod anestezii ani jednou za celý život, případně jí absolvuje až ve vyšším věku, kdy už může mít za sebou několik krytí a řádku potomstva. Riziko přenosu postižení na potomka je přitom od 50% nahoru, v závislosti na tom, zda je postižený jeden nebo oba rodiče a zda je nemoc způsobena jednou nebo oběma mutovanými alelami (kopiemi) genu. 

Průměrné náklady na chov

Chov švýcarského honiče patří k méně finančně náročným. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace, psi žijící ve smečce nebo v častém kontaktu s větším kolektivem psů zase budou profitovat z rozšířené ochrany proti původcům psincového kašle.

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. 15 kg pytel slušných granulí (nikoliv těch nejlepších) začíná na 850 Kč a dospělému švýcarskému honiči ve střední zátěži vystačí přibližně na 10 týdnů. K dostání jsou samozřejmě i levnější granule, jejich složení však nelze označit za dlouhodobě vyhovující. Na druhé straně, vyšší cena neznamená automaticky kvalitu, proto věnujte výběru granulí pozornost, prostudujte složení nebo si nechte poradit od zkušeného chovatele nebo u dobrého veterináře. 

Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality. Do psí misky v žádném případě nepatří zbytky od lidského stolu nebo zasmrádlé či jinak podezřelé maso. 

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 150 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku

Rady pro pořízení

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Zájmem chovatelů i nových majitelů štěňat by mělo být především zdravé štěně, které svou povahou i exteriérem odpovídá standardu plemene. Bez průkazu původu navíc narazíte i na řadu omezení, pokud budete chtít se psem absolvovat některé kynologické soutěže nebo se věnovat výkonu myslivosti. Kupříkladu zkoušek lovecké upotřebitelnosti se vždy může zúčastnit jen pes s průkazem původu plemene uznaným FCI.

Samozřejmě, že absolutní jistotu odpovídající povahy i exteriéru nebudete mít nikdy, při pořízení psa s průkazem původu je riziko nestandardního či nemocného zvířete mnohem menší. Součástí koupě zvířete s PP také bývá podrobná kupní smlouva, stanovující případné kompenzace za skryté vrozené vady atd., jako kupující jste tedy více chráněn. 

Plánujete-li psa jako rodinného kamaráda či na sport, lze ušetřit peníze například pořízením zvířete s PP, avšak s drobnou vadou exteriéru, jako je třeba nestandardní zbarvení (čokoládový bernský honič, švycký honič s pálením, viz níže - zajímavosti o plemeni).

Časté dotazy

Na co se ptají zájemci o švýcarského honiče?

Jaká je průměrná cena? 

Štěně s průkazem původu obvykle pořídíte  v rozmezí 15-30 tisíc korun. Cena se odvíjí od konkrétního typu švýcarského honiče, a především od kvalit jeho rodičů (výstavní šampioni, vynikající pracovní psi atd.).
Vedle potomků výstavních či pracovních šampionů bývají dražší štěňata pocházející ze zahraničních spojení a s velkým chovatelským potenciálem. Většinou také sáhnete hlouběji do peněženky při koupi fenky, ušetřit naopak můžete pořízením štěněte s drobnou vadou exteriéru. 
Chcete-li psa na sport nebo jako rodinného kamaráda, může být vhodným řešením i odběr mladého psa vyřazeného z mysliveckého výcviku kvůli reakci na střelbu či jiné, pro vás akceptovatelné, povahové vadě. 

Pro koho se hodí?

Jakožto aktivní plemeno s vysokou potřebou pohybu se hodí pouze pro sportovně založeného majitele, který mu dokáže nabídnout dostatek vyběhání a zaměstnání. 
Jelikož mu nesvědčí delší samota, není vhodnou volbou ani pro příliš zaneprázdněné lidi - osm hodin sám v bytě se bude trápit. Vhodným prostředím je buď domácnost o více členech, kteří se doma částečně vystřídají (tj. pes je sám jen krátce) nebo soužití s majitelem, který má možnost práce z domu či naopak může brát psa s sebou do zaměstnání. 

Kde bude spokojený?

Ideální prostředí pro švýcarského honiče představuje dům se zahradou, spokojený však bude i v bytě, pokud bude mít dostatek procházek a výletů do přírody. Ostatně aspoň jedna dlouhá procházka denně je nutná i pro psa s přístupem na zahradu, honiči jsou velmi aktivní a pobyt pouze na pozemku není nic pro ně. 
Vzhledem ke své společenské povaze a hladkému osrstění se nehodí k celoročnímu ubytování venku. 

Jak  se snáší s ostatními zvířaty?

Jakkoliv bývají švýcarští honiči nekonfliktní a bezproblémoví ve vztahu k lidem, dětem i ostatním psům, soužití s jinými zvířaty bývá komplikované. Hodně záleží, v jakém prostředí vyrůstají a jak pečlivá byla v tomto ohledu socializace. Při vhodné výchově dokáží tolerovat většinu domácích zvířat, cizí a volně žijící zvířata budou mít tendenci lovit.
Honiči mohou mít sklony k toulání, zvláště narazí-li na stopu nebo pokud se dlouhodobě nudí. Projevit se může také tendence k pronásledování rychle se pohybující „kořisti“, ať už jde o cyklisty, zajíce nebo třeba jezdce na koni. I v tomto případě je klíčem k úspěchu spolehlivé přivolání a včasné vydání povelu. Je vždy snazší psa přivolat, spatříte-li lákavý objekt (třeba blížícího se běžce) dříve než on. 

Jak se snáší s jinými psy?

Švýcarští honiči byli po staletí chováni jako smečkoví psi a také dodnes mnohdy pracují ve dvojicích či skupinách. S ostatními psy proto většinou vycházejí dobře. Konflikty nevyhledávají, ale také si nenechají nic líbit. Pokud si na ně druhý pes příliš dovoluje, neváhají se ohradit. 
Dochází-li přece jen k ujasňování dominantního postavení, většinou při tom nadělají víc hluku než skutečné škody. Opět díky zvykům ze smečky se neperou tvrdě, ale spíše se přetlačují, snaží se jeden druhého povalit a chňapou spíše symbolicky. Razantní a devastující kousnutí nebývá časté. 

Jaké jsou vhodné aktivity pro švýcarského honiče?

Švýcarští honiči byli po generace šlechtěni pro lov, konkrétně k vyhledání zvěře a jejímu hlasitému pronásledování. Výborně se hodí k lovu zajíců, srnčí, černé zvěře a lišek. Mají výborný čich a v terénu se dobře orientují, bez obtíží tak zastanou i práci barváře. 
Díky větší velikosti a dlouhým nohám jsou rychlí a hbití, proto se dobře hodí pro větší revíry. V příliš zarostlém nebo jinak neprostupném terénu zase mohou být ve výhodě malí honiči, kteří se snáze proplétají hustým křovím.

Příjemná povaha a atraktivní vzhled vedli k rozvoji chovu i mimo komunitu aktivních myslivců. Kromě loveckého využití jsou švýcarští honiči výborní sportovní psi, především pro disciplíny založené na běhu a obratnosti - agility, na canicross, coursing a další.  Jsou-li k tomu od mládí vedení, mohou provázet i jezdce na koni. Je však nutné, aby byli na tato velká zvířata dobře přivyklí a dokázali se vedle koně chovat. 

Má švýcarský honič pracovní využití?

 Pracovní využití švýcarských honičů je pevně spojeno s myslivostí. Zastanou práci honiče i barváře, mají jemný nos a spolehlivě sledují stopu i na velké vzdálenosti. 
V České republice švýcarští honiči úspěšně skládají nejen barvářské zkoušky honičů (BZH), ale i další - BZ, ZH a LZ.

Jak sehnat štěně?

Základem je správný výběr chovatelské stanice, odkud si člověk chce pořídit štěně.  Zaměření jednotlivých chovatelských stanic je různé, vedle pracovních linií se můžeme setkat i s liniemi zaměřenými na zájmový chov (typicky po rodičích bez pracovní zkoušky). 
Využít můžete náš seznam chovatelských stanic, případně navštivte stránky chovatelského klubu, kde mají přehled o plánovaných i uskutečněných krytích a podají vám veškeré další potřebné informace. 

Proč chtít švýcarského honiče s PP?

- Máte maximální jistotu, že váš pes bude mít exteriér i povahové rysy jako typický představitel plemene.  I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ štěně, riziko je neporovnatelně menší než při pořízení psa bez dokladů o původu.
- Chovatel musí být registrován chovatelským klubem a jeho zvířata musí mít průkaz původu. Chovní jedinci navíc musejí být tzv. uchovněni, tedy projít posouzením exteriéru, případně i pracovní zkouškou.
- Bez průkazu původu je omezená účast na některých zkouškách, soutěžích či při výkonu myslivosti. 

Druhy švýcarských honičů

Jednotlivé typy švýcarských honičů charakterizuje především zbarvení: 
    • Bernský honič:bílý s černými plotnami nebo celým černým sedlem a s tříslovým pálením. 
    • Jurský honič: plavý s černým pláštěm, někdy s uhlováním (černá srst v plavé), nebo černý se znaky pálení.
    • Lucernský honič: „modrý“, tj. směs srsti černé a bílé, velmi silně skvrnitý, s černými plotnami nebo s černým sedlem a s tříslovým pálením. Celý černý plášť je přípustný.
    • Švycký honič: bílý s plavě oranžovými plotnami nebo sedlem; někdy s jednotně oranžovým stříkáním; celý oranžový plášť je přípustný.

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Švýcarští honiči nepatří mezi plemena často zneužívaná množiteli, i tak se ale vyplatí, dokážete-li rozpoznat signály, že daná nabídka štěňat nemusí být seriózní:
 - není uveden název chovatelské stanice (ideálně i odkaz na web)
 - cena štěněte je podezřele nízká, bez uvedení rozumného důvodu
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od feny štěně mladší 50 dnů je dokonce nezákonné!)
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho nestandardním exteriérem. Chyba v exteriéru je důvodem k nižší ceně štěněte, ale ne k absenci průkazu původu! Také početnost vrhu nemá vliv na PP, průkaz dostávají všechna štěňata ze spojení uchovněných jedinců. 
- Většina chovatelů uvítá, když se za fenou se štěňaty přijedete předem nezávazně podívat a podá vám veškeré informace. Také nemá problém představit vám své psy či nechat vás nahlédnout do průkazu původu a dalších dokumentů.
Chovatel, který neumožní návštěvu feny a štěňat a neukáže vám, kde zvířata žila má patrně co skrývat. V žádném případě nekývněte na „já vám pejska přivezu“.
- Máte-li jakékoliv pochybnosti, obracejte se na příslušný chovatelský klub.

Vhodné jméno pro švýcarského honiče?

Jménem zapsaným v průkazu původu samozřejmě nemusíte na psa volat. Někteří chovatelé navíc při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém. Musí být ale dodrženo počáteční písmeno dle pořadí vrhu (vrh A, vrh B atd.). 
Psí jméno by nemělo být příliš dlouhé, ideální jsou 2-3 slabiky. Oblíbená jsou třeba jména po literárních a filmových postavách (Athos, Hektor, Ambra), z pohádek (Perdita, Falco). Někdy vznikne z ušlechtilého jména z rodokmenu zajímavá přezdívka nebo je štěně překřtěno na základě nějaké své vlastnosti. Záleží na vkusu každého chovatele i na jeho smyslu pro humor. 

Jaké jsou vhodné doplňky pro švýcarského honiče?

Je-li velmi tuhá zima, neostýchejte se pořídit svému honiči vhodný psí oblek. Zejména starší zvířata mohou být náchylnější k prochladnutí a kombinace vlhka, zimy a ostrého větru může snadno vést ke zdravotním potížím. 
Mnoho majitelů sportujících psů svá zvířata obléká například po tréninku či po závodu. Základní prevencí před prochladnutím však zůstává zkrácení pobytu venku a naopak zvýšení četnosti vycházek. Velmi nevhodné je delší postávání či dokonce sezení/ležení venku, za chladného a vlhkého počasí. Bez pohybu pes prochladne mnohem rychleji.
Pokud se psem jezdíte autem, myslete na jeho i vaši bezpečnost. Optimální je umístění psa v kufru auta, nejlépe odděleného od prostoru pro lidskou posádku pevnou mříží. V kufru může být pes volně nebo v přepravní schránce. Kufr auta i případný přepravní box musí být dostatečně prostorný a dostatečně větraný. 
Pokud chcete vozit psa v kabině auta, nezapomeňte na vhodný postroj. Ujistěte se, že používáte autopostroj s patřičným atestem (tj. aby psa v případě nárazu skutečně udržel). Speciální postroj do auta se připevňuje buď přímo do klipsu pro bezpečnostní pás, nebo s pomocí bezpečnostního pásu. 

Zajímavosti o švýcarských honičích? 

U bernských honičů se ve vrhu tu a tam vyskytne čokoládově zbarvené štěně - místo černé je tmavě hnědá barva, nos také není černý ale hnědý. Je to způsobeno výskytem recesivní alely označované b. Každá kopie genu (alela) se u daného jedince vyskytuje dvakrát. Pes nesoucí kopie BB nebo Bb bude běžného zbarvení (černá s bílou a pálenými znaky), pokud se ale spáří dva jedinci s variantou Bb (tzv. heterozygoté), ve vrhu získáme v průměru ¼ čokoládových štěňat.
K dispozici jsou genetické testy na určení přesného genotypu chovných psů, vzhledem k málopočetnosti plemene však není možné jejich využití k vyřazení jedinců nesoucích alelu b z chovu, vedlo by to ke zvýšení příbuzenské plemenitby a ve výsledku by to plemeno více poškodilo. Umožňuje to však lepší plánování krytí. Je-li aspoň jeden z rodičů BB (dominantní homozygot), budou všechna štěňata černě pigmentovaná. 
Hnědý pigment sice neodpovídá standardu, avšak jinak nemá žádný negativní vliv na zdraví či povahu jedince. Nestandardně zbarvená štěňata se proto obvykle bez problémů prodají k pracovnímu či sportovnímu využití. Ve výjimečných případech může chovatelský klub povolit krytí hnědým psem či fenou, jde-li jinak o vynikajícího a geneticky cenného jedince. Druhým do páru však musí být pes BB, abychom získali standardní černá štěňata. 
Obdobná situace jako u bernských je i u švyckých honičů - Standardní bílé zbarvení s oranžovými skvrnami či oranžovým sedlem je kódováno alelou ay, nacházející se na lokusu A. Tato alela je dominantní, proto existují i standardně zbarvení psi, kteří však ve svém genotypu budou nést i alelu at. Pokud se nakryjí dva takoví jedinci, zhruba ¼ potomků bude ozdobena nestandardním pálením. 
Alela at  („t“ z anglického výrazu tan - pálení) je zodpovědná za trikolórní zbarvení například u bernských honičů. Do genotypu honičů švyckých se patrně dostala křížením, kdy a jak přesně se tak stalo však dnes již nikdo nezjistí. 
Jedná se o čistě exteriérovou záležitost, chovatelsky se řeší obdobně jako čokoládové zbarvení u bernských honičů, včetně možnosti genetických testů chovných jedinců. 

Odlišnosti od podobných plemen

Švýcarští honiči se podobají dalším vysokonohým kontinentálním honičům, především francouzským - porcelaine, francouzský honič a mnoho dalších. 
Rozlišovacími znaky je velikost, tvar a délka ušních boltců nebo typické zbarvení.