Bígl

O plemenu

Bígl je nejstarším a nejmenším z anglických honičů. Robustní, ale nikoliv hřmotný, malý pes s hlubokým až melancholickým pohledem výrazných, tmavých očí. Lovec tělem i duší, tradičně pracuje ve smečce, je specialistou především na lov drobných zvířat.

Bígl sleduje stopu soustředěně a neúnavně, svůj zápal projevuje typickým zvučným štěkotem, romanticky založenými chovateli nazývaný také „bíglův zpěv“. V České republice ho ale častěji potkáme jako oblíbeného rodinného psa.

Historie

Bígl je obecně považován za nejstarší plemeno honičů, nelze to však nijak s jistotou dokázat, neboť psi se nedělili na plemena, ale podle způsobu využívání. Rychlí psi v typu honiče s poměrně dlouhýma svěšenýma ušima se používali na lov králíků již několik staletí před naším letopočtem. K nim patřili i předchůdci dnešních bíglů. Zmiňoval se o nich řecký historik Xenofon. Pohyb těchto psů zaznamenal na jihu Evropy. Římané si však své psi nenechávali jen sami pro sebe a cestovali s nimi i na značné vzdálenosti. Tím se tento typ psů rozšířil do mnoha míst světa a v Anglii mohl dát základ celé skupině anglických barvářů, mezi které řadíme i bígla.

Byl to Bígl, nebo nebyl?

Další verzí o dávné historii bígla je, že jeho původ začíná ve Skandinávii, odkud byl Normany v 1.–2. století přemístěn na britské ostrovy, kde se postupně vytvořilo několik různých plemen, mezi nimiž byl i bígl.

Která z hypotéz má blíže k pravdě, o tom si musí momentálně každý rozhodnout sám, neboť neexistují žádné tak staré a jednoznačné písemné důkazy o existenci a vývoji přímo se týkající bíglů. Situaci totiž komplikuje fakt, že za bígla byl označován každý malý lovecký pes řadící se k honičům. Obdobné slovo ke slovu „beagle“ bychom našli ve staroangličtině, starofrancouzštině i keltštině. Pokaždé znázorňuje slovo „malý“. Takové označení se vyskytovalo v písemnostech již od 3. století našeho letopočtu, častěji pak od 15. století. Za první obsáhlejší písemnou zmínku o bíglech je považován část textu v anglickém spisu Squire of Low Degree z roku 1475. Slovo beagle najdeme i v Shakespearových textech.

Za prapředka bígla je některými historiky považován southernhound a talbot, oba z Francie. Ale daleko známější a zřejmě i výraznější prapředek bígla je harrier. Jedná se o plemeno bíglovi velmi podobné, využitím, velikostí i zbarvením. Prakticky se jedná o zmenšeninu Foxhounda. Velké lovecké smečky honičů často obsahovaly všechna jmenovaná plemena anebo alespoň harriery a foxhoundy, již se mohli i vzájemně křížit.

Členění těchto loveckých psů na jednotlivá plemena do 19. století bylo poměrně složité, a proto vyznat se v jejich historii, když je od sebe nejde prakticky jednoznačně oddělovat, je nadlidský výkon. Vždyť se občas setkáme s názorem, že harrier je kříženec bíglů a francouzských barvářů, či dokonce opět přímo foxhoundů nebo že bígl je přímým potomkem harrierů a dalších staroanglických honičů. V 18. století se někteří autoři zmiňovali o „křížencích“ bíglů a foxhoundů. Velmi těžko se pak určuje, které plemeno je vyobrazeno na daném díle, a plemenná příslušnost se určuje jen podle odhadované velikosti. Je pak běžné, že ke stejnému psu se hlásí více plemen.

Bíglové se dělili na severní a jižní, často se jim říkalo severní a jižní honiči. Existovaly i samostatné a rozdílné popisy těchto psů. Severní bíglové byli často hrubosrstí a byli považováni za mnohem odolnější než jižní. Zajímavostí bíglů s drsnou a hrubou srstí je, že se nevylučuje, že v jednu dobu odcházelo ke křížení bíglů s foxteriéry. Při této příležitosti je třeba se zmínit o kerrybíglech. Ti se vyskytovali v jednotné tmavé barvě, byli poměrně velcí a podobali se spíše bladhaundům než bíglům, jaké známe dnes. Přesto k bíglům měli blíž, než by se nám mohlo na první pohled zdát.

Po boku koní a pěších lovců

Po několik staletí byly v Anglii velmi oblíbené hony na koních, ale i bez nich, za doprovodu štěkajících, především tříbarevných psů různých velikostí. Tyto štvanice pořádal a účastnil se jich každý, kdo něco v tu dobu znamenal. Každý zámožný člověk měl svou smečku psů honičů, která byla specifická pro určité panství. Poznali se podle sladěné velikosti nebo zbarvení. Například panovnice Alžběta I., dcera Jindřicha VIII., se proslavila smečkou „Alžbětiných bíglů“, kteří byli tak malí, až trpasličí, že se vešli do brašen na koních, a svou velikostí by se dnes řadili mezi trpasličí plemena. Takové malé „rukavicové bígly“, „kapesní či brašnové bígly“ vlastnilo více panovníků, ale drobnosti bíglů Alžběty I. nikdo nedosáhl. Možná z praktických důvodů ani nechtěli, ale přesto určitý kolorit – nosit bígly namísto honu v koších – to mělo. V Anglii na přelomu 19. a 20. století byla jednou z nejznámějších smeček bíglů a foxhoundů smečka nesoucí označení Belvoir, která díky dědictví existovala několik desetiletí, vlastně skoro staletí.

Bíglové, ale i velcí honiči byli velmi oblíbení po celou dobu parforsních honů. Slovo „parforsní“ je odvozeno z francouzštiny od „par force“, což znamená „lov silou“. Mělo to vystihovat skutečnost, že lovená zvěř byla smečkou psů prakticky uštvána. Velké honiče (především foxhoundy, ale i harriery) používala zpravidla nejvyšší šlechta na lov jelení a černé zvěře. Smečky bíglů (malých honičů) byly ve velké oblibě především u venkovské šlechty. Jejich hony byly provázeny hlasitým libozvučným štěkotem, tím byly charakteristické, a také proto oblíbené. Bíglové se od počátku používali především na lov zajíců a králíků, méně pak lišek.

Štvanice byly velmi oblíbenou společenskou událostí. Staly se tak mezinárodními a nezřídka se při štvanicích setkávali panovníci angličtí s francouzskými, ale i jinými. Tím se i smečky různě krevně promísily, a tudíž dnes zřetelná podobnost určitých plemen je snadno vysvětlitelná. V 18. a ještě v 19. století se jednalo o poměrně velkého nebo spíše středního psa, ale trend směřoval ke snížení kohoutkové výšky, při zachování povahy a temperamentu. V 19. století byl dnešní bígl označován jako „malý zaječí pes“.

I dnes bychom především v Anglii a Irsku našli společnosti, které se věnují parforsním lovům s bígly. Lov zajíců s bígly má svůj specifický název „Beaglings“. Na většině míst vyspělého kynologického světa jsou parforsní hony se psy na živá zvířata dnes již zakázány.

Organizovaný moderní chov

Do Ameriky se první bíglové – malí zaječí psi – dostali v polovině 17. století. Od té doby byli do Ameriky dováženi vcelku pravidelně další a další jedinci, zejména z Velké Británie. I v Americe se vyskytovali v nejrůznějších velikostech a používali se na štvaní různých zvířat. Tlaky na zmenšování velikosti však nebyly, a tak se tam dodnes bíglové chovají ve dvou velikostních rázech. Jedinci do 33 cm a od 33 do 38 cm. Na konci 19. století byly dovezeny do Ameriky i celé velké smečky bíglů, které pak následně nejvíce ovlivnily moderní chov bíglů.

Na výstavě se první bígl představil v roce 1860 v Birminghamu. První registrace bíglů se uskutečnily v roce 1885. V roce 1890 byl založen první Beagle Club ve Velké Británii. Již v prvním roce působnosti klubu byl vydán první poměrně přesný standard a velikost i vzhled bíglů se poměrně brzy začaly ustalovat. Vznikaly další různé kluby, kde se soustřeďovali majitelé a chovatelé bíglů a dalších obdobných plemen. V roce 1888 byl v Americe založen Beagle klub. Mezi světově nejznámější chovatelské stanice jistě patří „Royal Touch“. Asi za nejslavnějšího bígla je považován Champion Ringwood.

Bígl se rychle rozšířil do celého světa. V Austrálii byl běžným loveckým psem při invazi králíků. V první polovině 20. století celosvětově zájem o bígly ustával a i s tímto plemenem dvě světové války pořádně zacloumaly. V roce 1945 byl v plemenné knize Kennel Clubu zaregistrován pouze jediný bígl. Avšak koncem 20. století zájem o bígly začal opět prudce stoupat a i dnes na mnohých místech světa stále patří mezi desítku nejoblíbenějších plemen. Velmi oblíbený je například v USA. Chová se především jako pes společenský, vidět je ho však i v lese po boku lovce.

Povaha

Nestal se ani tak populárním v řadách myslivců jako u široké veřejnosti. Většinou je však pro lovecký pud odsuzován majiteli, kteří chtějí bígla pouze jako psa společenského. Přestože je dnes držen především jako pes společenský, k chovu je zapotřebí složení loveckých zkoušek. Avšak pro jeho velmi vyvinutý lovecký pud není velkým problémem tyto zkoušky udělat.

Pokud se s ním člověk vydá na procházku do lesa, luk a polí, je opravdu namístě celou tuto trasu absolvovat s bíglem na vodítku. Dostane-li se totiž na čerstvou stopu, i u sebelepší poslušnosti s největší pravděpodobností zvítězí lovecký pud a zaslepeně vyrazí po stopě. Bíglové mají vynikající orientační smysl, proto zůstanete-li na stejném místě, po čase se vrátí sám zpět, ale volně pobíhajícího psa po revíru myslivci jistě nadšeně neuvítají. I když se jedná o plemeno lovecké.

Výcvik

I když je možné bígla dobře vycvičit, nemusí být nikdy stoprocentní při přivolávání. A to nejen v přírodě, ale ani v parku při hrách s jinými psy. Ve chvílích hry nemá cenu bígla přivolávat. S největší pravděpodobností nepřijde. Je potřeba počkat, až bude přivolán druhý pes, a pak je teprve na řadě přivolání bíglíka.

Má cit pro to být poslušný jen natolik, abyste se příliš a dlouhodobě nezlobili. I když se umí naučit spoustě cviků a poslušnosti, rád znovu a znovu bude zkoušet, jestli se předtím nedá stihnout ještě něco jiného. Jeho poslušnost neoplývá přesností, přesto úkol splnit dokáže. Aby bylo možné bígla alespoň v některých situacích pouštět z vodítka, je nutné ho vést k poslušnosti hned od štěněčího věku. Dalo by se říci, že poslušnost není zrovna jeho silnou stránkou.

Krmení

Vhodná strava tvoří základ pevného zdraví a správného vývoje, proto se nevyplatí na krmení šetřit. I když na krmení nemá bígl žádné specifické požadavky, Je třeba dodržovat zákonitosti správné výživy. Při dobře vyváženém krmení bude dobře prospívat jak na domácí stravě (vařené i syrové - BARFu), tak na granulích. 

Zvolíte-li kvalitní produkt, představují granule jednoduchý a spolehlivý způsob, jak zvířeti denně podávat vyváženou krmnou dávku, avšak nekvalitní krmení může napáchat velké škody na zdraví, výkonu i exteriéru.

Domácí strava klade vyšší nároky na vaše znalosti o výživě i na kapacitu vašeho mrazáku. Někteří myslivci uvádějí zvýšenou tendenci barfovaných psů k načínání ulovené zvěře. 

Bígl se vyznačuje velkým apetitem a proto je náchylný k nadváze. Zvláště, pokud nemá odpovídající výdej energie. Je tedy potřeba pravidelně kontrolovat jeho kondici, nejlépe vážením, protože při denním kontaktu si plíživých přírůstků nemusíte všimnout.

Nejčastější je zbarvení tříbarevné (černá/modrá, hnědá a bílá), dále badger pied (jezevčí melír), hare pied (zaječí melír), lemon pied (citronový melír). K vidění jsou také  kombinace  dvou barev, vždy je přítomna bílá, doplněná citronovou/červenou/hnědou/černou . Povolena je také čistě bílá. Všechny vícebarevné varianty se mohou vyskytovat jako mottle (s tečkováním). Špička ocasu je vždy bílá.  

Srst je krátká, hustá a dobře izoluje před povětrnostními vlivy.  

Na péči je bígl velmi nenáročný, z kosmetické výbavy si vystačíte s vyčesávací rukavicí a kleštěmi na drápy.

Zdraví / nemoci

Průměrný počet štěňat ve vrhu je 5–6, což je u psa této velikosti vysoké číslo. Bíglové se dožívají 13–15 let a i při své početnosti nemají sáhodlouhý seznam genetických onemocnění. Asi nejčastějším onemocněním jsou různá onemocnění očí. K těm patří zejména zelený zákal a juvenilní katarakta (šedý zákal). Postihuje jedince mladší šesti let, zpravidla se objevuje během raného štěněčího věku do věku 4 měsíců. Bígl patří mezi plemena, která k tomuto onemocnění mají plemennou predispozici. Dalším očním onemocněním může být dysplazie sítnice, což je onemocnění neléčitelné, nebo mohou trpět na onemocnění mízních uzlíčků třetího víčka.

Bíglové mohou mít také problémy se štítnou žlázou (hypotyreóza), s poškozením (výhřezem) meziobratlových plotének, objevuje se u nich epilepsie, nevyhýbají se jim ani kožní alergie a žaludeční a střevní potíže, způsobené často pojídáním všeho, co kde najdou.

Chovatelské kluby

V České republice zastřešují čistokrevný chov bíglů Beagle club ČR.

Přednosti a nevýhody

Jako štěně je velice roztomilý a získá si srdce snad každého. Je dekorativní, atraktivní a ve štěněčím věku je těžké mu na cokoliv říci ne. Většina bíglů má tendence poštěkávat, stěžovat si, výt nebo jinak se hlasově projevovat. Je laskavý, přátelský a stále oplývá dobrou náladou. Je také veselý, rád vymýšlí lumpárny, a tak rozhodně potřebuje majitele se smyslem pro legraci. Vážnost a přílišnou přísnost bígl nenese moc dobře.

Jídlo může být silnou i slabou stránkou jeho povahy. Výborně se cvičí na jídlo, protože bígl má pocit, že je stále hladový. Je nadměrně žravý a pohledem umí loudit. Venku pozře vše, co alespoň trochu voní nebo by snad mohlo být k jídlu. Rozhodně tloustne poměrně snadno.

Bígl je velmi živý a středně temperamentní, kdykoliv připraven jít na dlouhou procházku či se zapojit do nejrůznějších dětských her. Potřebuje zábavu, nicnedělání je mu cizí. Rozhodně se jedná o plemeno, které potřebuje hodně pohybu a pro svou duševní pohodu hodně pozornosti.

Chov v České republice

U nás byl vydán zákaz parforsních honů v druhé polovině 19. století. To znamenalo velký úpadek všech honičů. Poslední parforsní hony pořádal v 70. letech 19. století Egon Thurn–Taxis. Jako první bíglové byli na naše tehdejší území (do Československa) přivezeni dva bíglové v šedesátých létech 20. století. Bohužel ani tento pár, ani pár bíglů následující nebyl uchovněn a chov bíglů na našem území začal až o dvacet let později. V roce 1985 byla z Maďarska importována fena Foltos Bogárfülü, která se společně se dvěma importy z Německa – fenou Oriette von Grünen Meer a bikolorní fenou jménem True Line`s Esteemed Rothbury – stala zakladatelkou českého chovu.

V roce 1990 byl založen Beagle Club ČR. Spolupráce s německými chovateli dala základ velmi kvalitním odchovům za poměrně krátkou dobu. Toto plemeno mělo od počátku štěstí na dobré a zodpovědné chovatele. Doposud nejznámějšími chovatelskými stanicemi bíglů u nás, s ohromnými výsledky, jsou chovatelská stanice Blýskavica a chovatelská stanice Tergy. Obě stály u zrodu chovu bíglů v České republice.

U nás se stal brzy velmi módním a mnohočetným plemenem. Na špičce oblíbenosti se udržel přes 20 let. Přestože se jedná o krásné lovecké plemeno, drtivá většina bíglů nikdy nebyla a není lovecky vedena. Zároveň pro svou nekonfliktní povahu byl ve velkém počtu používán k laboratorním pokusům, proti čemuž vždy bojovali jak ochránci zvířat, tak Beagle Club ČR.

Vzhled

Hlava je střední délky, silná, aniž by byla hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů na hlavě. Stop je zřetelný a půlí délku hlavy mezi týlním hrbolem a špičkou čenichu tak přesně, jak je to jen možné. Týlní hrbol je jen lehce naznačen. Nosní houba je široká, přednostně černá, ale u psů se světlejším zbarvením je přípustná i slabší pigmentace. Tlama není špičatá a pysky jsou přiměřeně převislé. Skus je pravidelný a kompletní, oči tmavě hnědé nebo oříškové, poměrně velké, ne hluboko posazené nebo vystouplé, poměrně daleko od sebe posazené a s milým prosebným výrazem. Uši jsou poměrně dlouhé, na špičkách zaoblené. Natažené dopředu sahají téměř ke konci čenichu. Jsou nízko nasazené, jemné, visící ladně a přiléhající k lícím.

Krk je lehce klenutý, s volnější kůží na hrdle. Horní linie trupu je rovná, hrudník dosahuje až dolů k loktům. Výška k lokti je přibližně polovinou kohoutkové výšky. Břicho není přehnaně vtažené. Ocas je silný, střední délky, vysoko nasazený, nesený vesele, nikoli však stočený nad hřbet ani od kořene nesměřuje kupředu. Dobře osrstěný zejména na spodní straně.

Dlouhý krok je volný, dosahuje rovně daleko dopředu bez nadměrně vysoké akce. Hnací impulz vychází z pánevních končetin. Pohyb pánevních končetin by neměl být úzký. Hrudní končetiny rovné, umístěné správně pod psem, dobré substance, s kulatými kostmi, směrem k tlapám se nezužují. Tlapy jsou dobře uzavřené, prsty klenuté a opatřené silnými polštářky. Srst je krátká, hustá a odolná proti počasí. Může být tříbarevná (černá, hnědá a bílá), modrá, bílá a hnědá, badger pied (jezevčí melír), hare pied (zaječí melír), lemon pied (citronově žlutý melír), citronová a bílá, červená a bílá, hnědá a bílá, černá a bílá, bílá (jednobarevné). S výjimkou bílé (jednobarevné) se všechna výše jmenovaná zbarvení mohou vyskytovat jako mottle (s tečkováním). Žádné jiné zbarvení není přípustné. Špička ocasu má být vždy bílá.

Žádoucí minimální kohoutková výška je 33 cm a maximální 40 cm.

Inteligence a cvičitelnost

Bohužel je nutné stále připomínat, že patří k plemenům hůře ovladatelným, které si rádo občas rozhoduje po svém. Bígl má potřebu uvažovat a vyhodnocovat situace samostatně. Svoji činnost běžně považuje za důležitější než přání od svého pána. Rozdělanou práci chce alespoň dokončit, než uposlechne. Třebaže je svému pánovi plně oddán, síla ovlivňovat svůj život je větší.

Sice chce, aby měl jeho pán radost, ale má-li pocit, že splněním cviku mu dostatečnou radost neudělá, neobtěžuje se. Každopádně má při poslouchání na všechno spoustu času. Najít správnou míru při výchově bígla s tolerancí a důsledností je velmi těžké. Potřebuje laskavého a zároveň pevného (přísného) pána a člověka, kterého jen tak něco nerozhodí. Jako u každého plemene se i u bíglů může najít výjimka nevhodného chování, ale většinou je to z důvodu velkých mezer ve výchově.

Vztah k dětem

Brečící dítě ani přílišný ruch bígla nerozhodí. Je stále nad věcí a zcela vyrovnaný. Pro svou celkovou neagresivitu, toleranci a určitý nadhled je výborným psem k dětem. Rád se nechá mazlit a hladit, ale když je toho moc, může se začít stranit. Další plus je jeho ideální velikost. Není ani velký, ani příliš malý. Respektuje hierarchii v rodině i neomylně ji pozná. Po staletí žil ve smečce, a proto se v ní umí chovat. Může žít v početné smečce i početné rodině. Je dobrosrdečný a neublíží.

Výchova

V chovu převládají vyrovnaní a bezproblémoví jedinci, což o mnoha plemenech říci nelze. Přesto výchova i tohoto roztomilého psíka je nutná a důslednost musí být na prvním místě. Bíglové jsou poměrně učenliví, ale jejich paličatost a silný lovecký pud mnoho majitelů odradí od učení nových cviků. Přesto je možné bígla naučit nejen nejrůznější cviky poslušnosti – odložení, přivolání, aportování, chůzi u nohy bez vodítka, překonávání nejrůznějších překážek (což mimochodem dělají s velkou radostí) – ale při notné dávce trpělivosti a procvičování sledování pachu člověka i stopování. 

Zřejmě nikdo, kdo se rozhodne pro bígla, nepočítá s tím, že by se věnoval vrcholovému sportu jakéhokoliv zaměření. Každopádně dobrá výchova a naučení základních povelů, ke kterým patří především přivolání a chůze na vodítku bez tahání, musí být i u bígla samozřejmostí. Jen tak bude spokojen majitel, pes i široké okolí. Ovšem bíglové s nadšením uvítají i běhání po agility parkúru, flyball či frisbee, ale i jinou zajímavou hru. Určitě zvládnou složit základní zkoušky poslušnosti. Výcvik k dobré ovladatelnosti bígla je však zdlouhavý a celkem časově náročný.

Péče

Běžná péče o bígla není nijak náročná ani vám nezabere mnoho času. Zvýšenou péči potřebují pouze převislé a poměrně těžké ušní boltce. Pravidelně kontrolujte zvukovod a vyskytne-li se hnědočervený sekret, zarudnutí nebo zápach, navštivte veterináře. Zkušenější majitelé pak mohou sami aplikovat čistící ušní roztok, který může mírnější potíže vyřešit i v domácím prostředí.

Dále je důležité udržovat krátkou délku drápů, ne vždy se dostatečně obrušují pohybem a mohou přerůstat. Zejména psi pohybující se převážně v přírodě, tedy na měkkém podloží, mohou potřebovat zastřihnout drápy i každý měsíc. 

Tento úkon vyžaduje speciální kleště a jistou zkušenost a zručnost. Nejste-li si jistí, raději se vždy zastavte u veterináře. 

Péče o srst

Srst je krátká, hladká, nikdy ne jemná a velmi dobře se udržuje. Postačí jednou za čas překartáčovat. Je odolná vůči vodě a její předností také je, že i bez koupání jsou bíglové neustále čistí.

Povinná vyšetření

Beagle club CZ nepožaduje k uchovnění žádná zdravotní vyšetření, některé zdravotní aspekty (například stav chrupu) však řeší už standard plemene.

Uchovnění je možné se zkouškou z výkonu i bez ní. Bez zkoušky z výkonu však mohou být uchovněni pouze výstavně vynikající jedinci. 

Doporučená vyšetření

Specializovaná laboratoř Genomia doporučuje pro bígly celou řadu genetických vyšetření, například na tato onemocnění:

- vyšetření CDPA / CDDY (IVDD), zaměřené na identifikaci predispozic k degeneraci meziobratlových plotének. Tento stav se projevuje bolestivostí, poruchami hybnosti a koordinace. V případě velkého výhřezu ploténky do páteřního kanálu může vést i k trvalému ochrnutí zvířete. Vzhledem ke komplexním (multifaktoriálním) příčinám onemocnění páteře však není možné tato onemocnění z chovu zcela eliminovat. 

- Test na jednu z forem progresivní retinální atrofie -Cord-PRA. Jde o degenerativní onemocnění oční sítnice vyskytující se u lidí i u psů.

- Deficit Faktoru VII (FVII). Tento faktor hraje klíčovou roli v procesu srážení krve. Jeho deficit způsobuje nadměrnou krvácivost, což může vést až k život ohrožujícímu stavu (v případě úrazu či operace). Dědičnost poruchy je autozomálně recesivní, choroba tedy postihuje stejnou měrou psy i feny a, co je zákeřnější, v populaci se vyskytují klinicky zcela zdraví přenašeči. Pokud má pes jednu alelu (formu genu) zdravou (N-negativní) a jednu mutovanou (P-pozitivní)), on sám je sice zcela zdráv, ale v průměru polovina jeho potomků od něj zdědí mutovanou alelu P. Potkají-li se dva zdraví přenašeči (genotyp P/N), nastává problém. Ve vrhu se objeví přibližně ¼ štěňat, která zdědila alelu P od obou rodičů (P/P). U těchto štěňat se onemocnění rozvine.

Nemocný jedinec P/P není vhodný do chovu, znalost jeho diagnózy však může pomoci zabránit nejhorším následkům. Například je-li nezbytně nutná operace, lze se na krvácivý stav připravit a snížit tak riziko závažné komplikace. Přenašeč N/P může být zařazen do chovu, je však nutné krýt ho pouze s tzv. čistým (clear) jedincem N/N. V takovém případě se narodí všechna štěňata klinicky zdravá, pouze přibližně polovina bude také přenašečem mutace.

- Degenerativní myelopatie (DM). Jde o progresivní neurodegenerativní onemocnění, které významně zkracuje život postiženého jedince. Projevuje se souborem postupně se zhoršujících neurologických příznaků - poruchy koordinace, hybnosti a podobně. Stejně jako deficit Faktoru VII, také degenerativní myelopatie se dědí autozomálně recesivně, platí tedy pro ni stejné zákonitosti přenášení do dalších generací. 

Další významné choroby vyskytující se u bíglů a na které jsou dostupné genetické testy jsou třeba Imerslund-Gräsbeck syndrom (IGS) neboli střevní malabsorpce kobalaminu u bíglů, MLS - Musladin-Leuke syndrom, ovlivňující vývoj a strukturu pojivové tkáně. Postihuje kůži, klouby a srdce. Za zmínku stojí také metabolické poruchy - deficit pyruvátkinázy a hypokatalasie.

Úplný seznam prováděných testů naleznete zde. 

Průměrné náklady na chov

Chov bígla patří k méně finančně náročným. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace, psi žijící ve smečce nebo v častém kontaktu s větším kolektivem psů zase budou profitovat z rozšířené ochrany proti původcům psincového kašle.

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. 15 kg pytel slušných granulí (nikoliv těch nejlepších) začíná na 850 Kč a dospělému bíglovi ve střední zátěži vystačí přibližně na 10-12 týdnů. K dostání jsou samozřejmě i levnější granule, jejich složení však nelze označit za dlouhodobě vyhovující. Na druhé straně, vyšší cena neznamená automaticky kvalitu, proto věnujte výběru granulí pozornost, prostudujte složení nebo si nechte poradit od zkušeného chovatele nebo u dobrého veterináře. 

Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality. Do psí misky v žádném případě nepatří zbytky od lidského stolu nebo zasmrádlé či jinak podezřelé maso. 

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 150 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku. 

Rady pro pořízení

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). 

Zájmem chovatelů i nových majitelů štěňat by mělo být především zdravé štěně, které svou povahou i exteriérem odpovídá standardu plemene. Bez průkazu původu navíc narazíte i na řadu omezení, pokud budete chtít se psem absolvovat některé kynologické soutěže nebo se věnovat výkonu myslivosti. Kupříkladu zkoušek lovecké upotřebitelnosti se vždy může zúčastnit jen pes s průkazem původu plemene uznaným FCI.

Samozřejmě, že absolutní jistotu odpovídající povahy i exteriéru nebudete mít nikdy, při pořízení psa s průkazem původu je riziko nestandardního či nemocného zvířete mnohem menší. Součástí koupě zvířete s PP také bývá podrobná kupní smlouva, stanovující případné kompenzace za skryté vrozené vady atd., jako kupující jste tedy více chráněn. 

Plánujete-li psa jako rodinného kamaráda či na sport, lze ušetřit peníze například pořízením zvířete s PP, avšak s drobnou vadou exteriéru (nestandardní zbarvení, zálomek na ocase atd.). 

Knihy o plemenu

O bíglech bylo publikováno i několik monografií. Například Bígl - výběr, chov, výcvik, zábava nebo starší knížka nazvaná prostě Bígl. 

Časté dotazy

Na co se lidé často ptají, než si pořídí bígla? 

Jaká je průměrná cena štěněte bígla? 

Štěně s průkazem původu obvykle pořídíte  v rozmezí 15-30 tisíc korun. Cena se odvíjí od výstavních a/nebo pracovních předpokladů štěněte, jeho pohlaví nebo třeba zbarvení. 
Vedle potomků výstavních či pracovních šampionů bývají dražší štěňata pocházející ze zahraničních spojení a s velkým chovatelským potenciálem. Většinou také sáhnete hlouběji do peněženky při koupi fenky, ušetřit naopak můžete pořízením štěněte s drobnou vadou exteriéru. 
Chcete-li psa na sport nebo jako rodinného kamaráda, může být vhodným řešením i odběr mladého psa vyřazeného z mysliveckého výcviku kvůli reakci na střelbu či jiné, pro vás akceptovatelné, povahové vadě. 

Pro koho se bígl hodí?

Je to pes, který se hodí do mnohých podmínek, a to nejen ubytovacích, ale i co do povahy rodiny či jednotlivce. Je nenáročný na ubytování, ale na kontakt s rodinou náročný je. Chce být se svou rodinu a má ji velmi rád. Rád se nechá hladit i rozmazlovat, rád s vámi bude koukat na televizi, ale bude i dobrým doprovodem při kondičním běhu. Velice rád cestuje a má rád dlouhé procházky a túry po horách.
I když je to plemeno vhodné do bytu, nehodí se pro méně pohyblivé seniory či lidi, kteří nejsou schopni z časových nebo i jiných důvodů věnovat svému psovi několik hodin aktivního pohybu týdně. Naproti tomu bígl patří mezi plemena, která si ráda pohoví na polštáři nebo i v posteli, pokud mu to je dovoleno. Samozřejmě nebude-li tento čas na úkor procházek.
I když je výborným psem do bytu, vhodným téměř do každé rodiny a téměř pro všechny věkové kategorie, musí na něj mít člověk čas. Bígl má tendence být přehnaně smutný, když je doma dlouho sám. Nezřídka pak ze stesku vyje nebo ničí věci. Na to je třeba myslet již u štěněte a cíleně ho zvykat na osamocení. Pokud víte, že pes bude často sám doma ještě před jeho koupí, je lepší si pořízení bígla rozmyslet.

Kde bude bígl spokojený?

Ideální prostředí pro bígla představuje dům se zahradou, spokojený však bude i v bytě, pokud bude mít dostatek procházek a výletů do přírody. Ostatně aspoň jedna dlouhá procházka denně je nutná i pro psa s přístupem na zahradu, honiči jsou velmi aktivní a pobyt pouze na pozemku není nic pro ně. 
Vzhledem ke své společenské povaze a hladkému osrstění se nehodí k celoročnímu ubytování venku. 

Jak se bígl snáší s ostatními zvířaty?

Kvůli svému výraznému loveckému pudu se nehodí do společné domácnosti s hlodavci. Na domácí kočku si zvykne poměrně snadno, ale není rozhodně samozřejmostí, že tu cizí venku nechá na pokoji. Morčata, králíci, činčily a podobná domácí zvířátka však v jeho přítomnosti nemusejí být zrovna v bezpečí.

Jak bígl vychází s jinými psy?

Uvítá i psího kamaráda nebo klidně více psích kamarádů, se kterými se bude dělit o lásku lidí. Je to výrazně smečkový pes a mezi skupinou psů se cítí velmi dobře. Rád si s nimi hraje a běhá. Ke psům ve vlastní smečce, ale i k cizím se chová hezky, neprovokuje ani se nepřidává ke sporům. Zcela respektuje hierarchii psí i rodinné smečky a nemá potřebu se prosazovat a dostat se na vyšší příčku žebříčku. Je to plemeno, které potřebuje mít někoho vedle sebe. Být sám je pro ně naprosto skličující.

Jaké jsou vhodné aktivity pro bígla?

Je výborným loveckým psem stejně jako rodinným. A i když je dnes chován především jako pes společenský, tedy rodinný, nikdy nesmíme zapomenout, že se jedná o plemeno lovecké. A ne ledajaké. Bezesporu je nejpočetnějším plemenem na celém světě z řady honičů a barvářů. Bígl nějakou náplň volného času rozhodně potřebuje. Je skvělé zabavit bígla loveckým výcvikem, třeba i „jen“ umělou stopou, tzn. nechat ho pracovat na vlečce.
Bíglíci mají radost z pohybu, a pokud člověk nechce trhat rekordy, je výborným parťákem při joggingu, jízdě na kolečkových bruslích nebo rádi poběží na kratší vzdálenosti vedle kola. I přes svou velikost jsou velmi vytrvalí. V jednu dobu byli vidět na letištích a hranicích při vyhledávání výbušnin a omamných látek. Jejich čich je výborný.
Je nebojácný, sebevědomý, ostražitý, a třebaže nikdy není agresivní ani za žádných okolností nemá snahu člověka kousnout, oznámí vše, co je podezřelé. Jeho hlas je příjemný a hluboký. Po tmě nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o poměrně malého psa. Nemá sklony k opravdovému hlídání, ale jakoukoliv návštěvu (zvanou i nezvanou) ohlásí štěkotem.

Má bígl pracovní využití?

Patří mezi nejmenší smečkové honiče, ale i přes značný temperament není schopen zajíce chytit. Jeho lovecký pud je však natolik velký, že vytrvale stopu sleduje a neúnavně jde za svým cílem. Pokud je lovecky využíván, lovec si jej jistě nebude moci vynachválit. Má výborný hlasový projev a na stopě zajíce či králíka pracuje opravdu spolehlivě. Není pro něj problém vypracovat několik hodin starou stopu, a to s obrovským nadšením. V lovecké praxi je používán k nahánění a dohledávce. Dobře zastane práci barváře jak na pobarvené, tak na nepobarvené stopě. Občas se využívá i jako výborný pomocník při lovu černé zvěře. Mnozí jedinci jsou velmi všestranní.
Miluje pohyb, a co mnohé možná překvapí, je považován za vcelku pomalého honiče. Snad i proto byl tak oblíbený mezi pěšími lovci, dámami a staršími pány, kteří na koních nevyhledávali rychlé ježdění.

Jak sehnat štěně bígla?

Patřičnou pozornost věnujte výběru chovatelské stanice. Zaměření jednotlivých chovatelských stanic je různé, vedle pracovních linií se můžeme setkat i s liniemi zaměřenými na zájmový chov (typicky po rodičích bez pracovní zkoušky). 
Pokud tápete, neváhejte kontaktovat příslušný chovatelský klub. Poradce chovu bude mít přehled o plánovaných i aktuálních vrzích štěňat i zaměření chovatelských stanic. 

Chcete-li udělat dobrý skutek, je dobrou volbou adopce bíglů, kteří byli v minulosti využívání jako pokusná zvířata. 

Proč koupit psa s PP?

- Máte maximální jistotu, že váš pes bude mít exteriér i povahové rysy jako typický představitel plemene.  I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ či nemocné štěně, riziko je ale neporovnatelně menší, než při pořízení psa bez průkazu původu a tedy po neprověřených rodičích.
- Při pořízení psa s PP uzavíráte kupní smlouvu, která obvykle pamatuje i na případy skrytých onemocnění či jiných vad nebo třeba na případ, že se nebudete moci o psa nadále starat. 
- Chovatel musí být registrován chovatelským klubem a jeho zvířata musí mít průkaz původu. Chovní jedinci navíc musejí být tzv. uchovněni, tedy projít posouzením exteriéru, případně i pracovní zkouškou.
- Bez průkazu původu je omezená nebo dokonce nemožná účast na některých zkouškách, soutěžích či při výkonu myslivosti. 

Existují různé druhy bíglů?

Podle mezinárodní chovatelské organizace FCI, která působí na většině evropského území, se bíglové chovají v jediném velikostním rázu a typu osrstění. Pouze americký standard rozlišuje dvě velikostní varianty bíglů: do 33 cm a od 33 cm do 40 cm.

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Bíglové bohužel patří mezi plemena často zneužívaná množiteli, vyplatí se tedy, když rozpoznáte určité signály, že daná nabídka štěňat nemusí být seriózní:
 - není uveden název chovatelské stanice (ideálně i odkaz na web)
 - cena štěněte je podezřele nízká, bez uvedení rozumného důvodu (na poslední  chvíli zrušená rezervace, vada exteriéru atd.)
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od     feny štěně mladší 50 dnů je dokonce nezákonné!)
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho      nestandardním exteriérem. Chyba v exteriéru je důvodem k nižší ceně štěněte, ale ne k absenci průkazu původu! Také početnost vrhu nemá vliv na PP, průkaz dostávají všechna štěňata ze spojení uchovněných jedinců. 
- Chovatel, který neumožní návštěvu feny a štěňat a neukáže vám, kde zvířata žila má patrně co skrývat. V žádném případě nekývněte na „já vám pejska přivezu“ nebo „předáme si ho na půl cesty u benzinky“.
- Máte-li jakékoliv pochybnosti, obracejte se na příslušný chovatelský klub.

Jaké jméno vybrat pro bígla?

Jménem zapsaným v průkazu původu samozřejmě nemusíte na psa volat. Někteří chovatelé navíc při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém. Musí být ale dodrženo počáteční písmeno dle pořadí vrhu (vrh A, vrh B atd.). 
Psí jméno by nemělo být příliš dlouhé, ideální jsou 2-3 slabiky.  Mělo by být dostatečně znělé a snadno vyslovitelné - Rek, Lucky, Flek, Asta nebo Rita. Nevhodná jsou také jména, která zvukově připomínají například povely (Sindy x sedni). 

Jaké jsou vhodné doplňky pro bígla?

Pokud chcete vozit psa v kabině auta, nezapomeňte na vhodný postroj. Ujistěte se, že používáte autopostroj s patřičným atestem (tj. aby psa v případě nárazu skutečně udržel). Speciální postroj do auta se připevňuje buď přímo do klipsu pro bezpečnostní pás, nebo s pomocí bezpečnostního pásu. 

Zajímavosti o bíglech

Trikolorní psi se rodí na první pohled pouze černí s bílými znaky. Zbarvení vysvětlává do hnědé i několik týdnů. Variabilita tohoto zbarvení je obrovská. Najít totožně zbarvené jedince je velmi těžké, v některých případech až nemožné. Stříkance – rozmazané tečky objevující se v bílých znacích, které mají výrazně pigmentovaní jedinci – se jmenují „mottles“. Věkem se zbarvení srsti mění, vysvětlává a často se černá barva srsti časem změní v hnědou různých odstínů. Způsobuje to jak věk, tak používané krmivo. 
Podstatně méně k vidění je tzv. bikolor neboli dvojbarevné zbarvení. U tohoto zbarvení se často rodí štěňata na první pohled zcela bílá. U bíglů se vyskytuje také melírované zbarvení neboli lemon pied (světlé barvy), zaječí melír se nazývá hare pied a jezevčí zbarvené chlupy badger pied. Prakticky je u bíglů povolené jakékoliv zbarvení (běžné u honičů), jen vždy musí být bílá špička ocasu. Alespoň několik bílých chlupů. Jediné nepovolené zbarvení, které bylo zakázáno z důvodu většího výskytu dědičných onemocnění, je zbarvení játrové neboli liver.

Bígl a podobná plemena

Díky své malé velikosti je bígl v podstatě nezaměnitelný. Malý vzrůst ho spolehlivě odlišuje od švýcarských honičů či foxhoundů, končetiny standardní délky zase vylučují záměnu s basety.