Československý vlčák

Vlku velmi podobný pes na vysokých nohách, obdélníkového tělesného rámce a pevného konstitučního typu. Jeho pohyb v sobě nezapře příbuznost s vlky, obvykle používá typický prostorný klus, při kterém jen velmi málo zvedá tlapy nad povrch. Když přece jen kráčí, pak se pohybuje tzv. mimochodem, tedy vpřed jde vždy přední a zadní noha na stejné straně.

Zařazení FCI: Skupina 1 - ovčáci a honáčtí psi, Sekce 1 - ovčáci, číslo standardu: 332

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov československých vlčáků Klub chovatelů československého vlčáka ČR. 

Přednosti a nevýhody

Československý vlčák má díky svému původu značná povahová specifika a majitel, který si jich není vědom, bude trpce rozčarován. Co funguje u ostatních psů, u „čévéčka“ selhává a naopak. Vlčák doslova srší energií, je vytrvalý a neúnavný, ideální parťák na dlouhé výlety, nebo sporty typu canicross či bikejöring.

K neznámým lidem je nedůvěřivý až ostražitý, svou rodinu vnímá spíš jako smečku a při nezvládnuté výchově může mít snahu zaujímat dominantní postavení. 

Kříženci psa a vlka se tu a tam vyskytovali po staletí, zpravidla šlo však o důsledek nezáměrného krytí, nebo ojedinělý pokus bez jasného cíle a návaznosti. 

Na vzniku československého vlčáka má zásadní podíl Ing. Karel Hartl, kynolog, který se na žádost pohraniční stráže ČSSR pokusil vyšlechtit efektivnější služební plemeno pro účely obrany státní hranice, než byli němečtí ovčáci. Hlavními požadavky byl lepší zdravotní stav a vyšší odolnost, dále vytrvalost a rychlost při přesunech na velké vzdálenosti a rychlá regenerace po výkonu. 

Již několik let předtím, než započal s cíleným šlechtěním nového plemene, se Ing. Hartl zabýval výzkumem křížení psů s vlky (od roku 1955). Proto ho napadlo, že by přilití vlčí krve mohlo pomoci naplnit požadavky armády. Křížil se karpatský vlk a služební němečtí ovčáci z pohraniční stráže. První kříženci vlčice a ovčáka přišli na svět na jaře 1958 v Libějovicích. Vzniklá štěňata, tzv. F1 generace, se exteriérem i povahovými rysy podobala vlku. Jejich výcvik byl proto velice obtížný a upotřebitelnost pro služební účely nulová. Tito kříženci byli připouštěni k dalším německým ovčákům a ve čtvrté takto vzniklé generaci, s podílem vlčí krve naředěným na 6,25% , již chovatelé získali jedince schopné absolvovat běžný služební výcvik a uplatnit se ve výkonu služby. 

Na základě dobrých výsledků tohoto chovatelského experimentu byl Ing. Hartlem sestaven návrh standardu československého vlčáka, který byl roku 1982 uznán jako národní plemeno ČSSR, o sedm let později bylo plemeno dočasně uznáno FCI, definitivně pak v roce 1999. 

Ze standardu:

Celkový vzhled
Pes pevného konstitučního typu, více než středně velký, obdélníkového rámce. Stavbou těla, pohybem, osrstěním, barvou srsti a maskou připomíná vlka.

Důležité proporce
Délka těla : Výška v kohoutku = 10 : 9
Délka čenichové partie : Délka mozkové oblasti = 1 : 1,5

Povaha a charakter
Temperamentní, velmi aktivní, vytrvalý, učenlivý, rychle reagující. Neohrožený a odvážný. Nedůvěřivý. Svému pánovi projevuje neobyčejnou věrnost. Odolný vůči povětrnostním vlivům. Všestranně upotřebitelný.
Hlava
Souměrná, dobře osvalená, při pohledu ze strany i shora tvoří tupý klín. Výraz musí vyjadřovat pohlaví.

Mozkovna:
Při pohledu ze strany i zepředu je čelo mírně klenuté. Čelní brázda není výrazná. Týlní hrbolek je dobře patrný.
Stop: Mírný.

Obličejová část:
Nos: Oválný, černý. Tlama: Suchá, ne široká, rovný hřbet nosu.
Pysky: Pevně přiléhající, koutky uzavřené. Okraje pysků jsou černé.
Čelisti/Zuby: Čelisti silné a souměrné. Zuby dobře vyvinuté, zvláště špičáky. Nůžkový nebo klešťový skus se 42 zuby podle obvyklého zubního vzorce. Pravidelná linie skusu.
Líce: Suché, dostatečně osvalené, výrazně nevystupují.
Oči: Úzké, šikmo uložené, jantarově zbarvené. Dobře přiléhající víčka.
Uši: Vztyčené, tenké, trojúhelníkového tvaru, krátké (tzn. ne delší než 1/6 výšky v kohoutku). Zevní bod kořene ucha a vnější koutek oka jsou v přímé linii. Svislice spuštěná z vrcholu ucha prochází těsně podél hlavy.

Krk
Suchý, dobře osvalený, v klidu svírá s horizontální rovinou úhel do 40 stupňů. Délka krku musí psovi umožnit bez námahy dosáhnout čenichem na zem.

Trup
Horní linie: Plynulý přechod od krku k trupu, mírně skloněná.
Kohoutek: Dobře osvalený, zřetelný, nesmí však narušovat plynulost horní linie.
Hřbet: Pevný, rovný.
Bedra: Krátká, dobře osvalená, ne široká, mírně klesající.
Záď: Krátká, dobře osvalená, ne široká, mírně klesající.
Hrudník: Souměrný, dobře osvalený, prostorný, hruškovitého tvaru zužující se směrem k hrudní kosti. Hloubka hrudníku nedosahuje k loktům. Rukojeť kosti hrudní nepřečnívá přes kloub ramenní.
Spodní linie a břicho: Břicho pevné a vtažené. Slabiny lehce vpadlé.

Ocas
Vysoko nasazený, spuštěný přímo dolů. Při vzrušení pes zpravidla nese ocas srpovitě vzhůru.

Končetiny
Hrudní končetiny:
Hrudní končetiny jsou rovné, pevné, suché, úzce postavené s mírně ven vybočenými tlapami.
Rameno: Lopatka je uložená více v přední části trupu, dobře osvalená. S horizontální rovinou svírá úhel asi 65 stupňů.
Paže: Silně osvalené, s lopatkou svírá úhel 120 až 130 stupňů.
Lokty: Těsně přiléhající k hrudníku, nevybočují z linie nohy. Výrazné, dobře pohyblivé. Kost pažní a předloktí svírají úhel přibližně 150 stupňů.

Předloktí: Dlouhé, suché a rovné. Délka předloktí s nadprstím tvoří 55% výšky psa v kohoutku.
Kloub zápěstní: Pevný, dobře pohyblivý.
Nadprstí: Dlouhé, se zemí svírá úhel nejméně 75 stupňů. Při pohybu lehce péruje.
Tlapy hrudních končetin: Velké; mírně ven vybočené, delší klenuté prsty a silné tmavé drápy. Výrazné, pružné, tmavé polštářky.

Pánevní končetiny:
Silné. Rovnoběžně postavené. Svislice spuštěná od sedacích hrbolů prochází středem hlezenního kloubu. Paspárky jsou nežádoucí a musí se odstranit.
Stehno: Dlouhé, dobře osvalené. Stehenní kost s pánví svírá úhel asi 80 stupňů. Kyčelní kloub je pevný a dobře pohyblivý.
Koleno: Silné, dobře pohyblivé.
Bérec: Dlouhý, suchý, dobře osvalený. S nártem svírá úhel asi 130 stupňů.
Hlezenní kloub: Suchý, pevný, dobře pohyblivý.
Nárt: Dlouhý, suchý, směřuje téměř kolmo k zemi.
Tlapy pánevních končetin: Delší klenuté prsty se silnými tmavými drápy. Výrazné polštářky.

Pohyb
Harmonický, lehký, prostorný klus, při němž se končetiny pohybují co nejníže nad zemí. Hlava a krk se schylují do vodorovné polohy. V kroku mimochod.

Kůže
Elastická, pevná, bez vrásek. Nepigmentovaná.

Osrstění
Vlastnosti srsti: Rovná, uzavřená. Zimní a letní srst je značně rozdílná. V zimě převládá mohutná podsada, která s vrchní krycí srstí vytváří husté osrstění celého těla. Je nutné, aby srst pokrývala břicho, vnitřní část stehen, šourek, vnitřní část ucha a meziprstí. Krk je dobře osrstěný.
Barva srsti: Žlutošedá až stříbrošedá s charakteristickou světlou maskou. Světlá srst je rovněž na spodní části krku a přední hrudi. Přípustné je tmavošedé zbarvení se světlou maskou.

Výška a hmotnost
Kohoutková výška:
Psi nejméně 65 cm
Feny nejméně 60 cm
Hmotnost:
Psi nejméně 26 kg
Feny nejméně 20 kg

Vady
Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů má být považována za vadu. Závažnost, s jakou je na vadu pohlíženo, má být úměrné jejímu stupni.
- Těžká nebo lehká hlava.
- Ploché čelo.
- Chybějící dva PM1 (třenové zuby 1) nebo oba M3 (stoličky 3) nejsou penalizovány. Naproti tomu chybějící jeden M3 a dva PM1 nebo chybějící jeden PM1 o oba M3 jsou považovány za vadu.
- Tmavě hnědé, černé nebo nestejné zbarvení očí.
- Hrubé, vysoko nebo nízko nasazené uši.
- Vysoko nesený krk v klidu, nízko nesený krk v postoji.
- Nevýrazný kohoutek.
- Netypická horní linie.
- Dlouhá záď.
- Dlouhý, nízko nasazený a nesprávně nesený ocas.
- Nedostatečné nebo přílišné zaúhlení hrudních končetin.
- Měkké nadprstí.
- Nedostatečné nebo přílišné zaúhlení pánevních končetin. Nedostatečné osvalení.
- Nevýrazná maska.
- Krátký krok, vlnitý pohyb.

Vylučující vady

- Agresivita nebo přílišná bázlivost.

- Nesouhlas v proporcích.

- Vady chování a povahy.

- Netypická hlava.

- Chybějící zuby (kromě 2 PM1 a M3 – viz. odstavec Vady), nepravidelný skus 

- Netypický tvar a uložení oka

- Netypické postavení ucha a netypický tvar ucha.

- Lalok.

- Velký sklon zádě.

- Netypický hrudník.

- Netypické nasazení a nesení ocasu.

- Chybný postoj a netypické hrudní končetiny.

- Otevřená srst a netypická srst.

- Jiné než standardní zbarvení.

- Uvolněné vazy.

- Netypický pohyb.

Vyloučeni mají být všichni jedinci, vykazující fyzické abnormality nebo abnormality v chování.

Československého vlčáka většina lidí buď miluje, nebo naopak nechápe, co na nich někdo vidí. Mají specifickou povahu, která nemusí vyhovovat každému. Většinou jsou nedůvěřiví k cizím, ale bezdůvodně nenapadají. Je spokojený, může-li uplatnit svojí vytrvalost, tedy rád běhá, také tahá sáně a vozíky a v neposlední řadě je výborným partnerem v saňovém sportu, tzv. v pulce. Mají vynikající orientační schopnosti a perfektně vyvinuty všechny smysly, kterých umí dobře využít. Dokáže být i nadmíru tvrdohlavý, také náladový, proto výkonnost bývá při bližším pozorování různá. Nevyhledává souboje s ostatními psy. Může mít sklon k pronásledování divoké (i domácí) zvěře. Pokud není dobře seznámen, nebo není ve styku s domácími zvířaty, i s tímto mohou nastat velké a nepříjemné problémy. Velmi špatně se to odnaučuje, proto je lepší tomuto alespoň z části předcházet a s domácími zvířaty ho intenzivně a na vodítku seznamovat od nejútlejšího věku.

Jsou poměrně hlasití, ale štěkají minimálně. Oproti jiným plemenům častěji vyjí, zejména žijí-li ve smečce nebo sousedí-li se psy sdílejícími jejich vyprávění. Jeho velkou zálibou, či spíš zlozvykem, je „myškování“, rytí čumákem v hlíně a lovení hrabošů. Avšak nechceme-li mít celou zahradu zničenou a „přerytou“, je lepší tuto činnost od nejútlejšího věku štěněti zakazovat. Už i proto, že tento zvyk by mohl silně narušovat výcvik.

Inteligence a cvičitelnost

Vlčák sice na celé rodině svým způsobem lpí, ale vybírá si pouze jednoho uznávaného pána a „vůdce smečky“. Právě tento jeho povahový rys spolu s tzv. účelovým chováním (nerad dělá cvik pro cvik samotný) způsobil, že se nestal výkonným služebním psem, jak bylo zamýšleno při jeho vzniku. 

Výchova československého vlčáka patří do rukou zkušeného kynologa, který je dopředu obeznámen s povahovými rysy plemene. Základem je pečlivá socializace a od začátku pevné ukotvení psího místa v hierarchii rodiny. 

U československého vlčáka je extrémně důležitá včasná socializace a vytvoření vazby na člověka. Přidáte-li zvládnutí kontaktu s ostatními zvířaty (včetně psů) a návyk na běžné věci jako cestování autem, MHD, pohyb v různém prostředí atd., lze bez větších ústupků z československého vlčáka udělat velmi milého společníka a při troše štěstí i dobrého sportovního psa. 

Vlčák potřebuje důsledné, přitom však přátelské a do určité míry tolerující vedení (protimluv je to pouze zdánlivě). Jeho výchova není v žádném případě lehká a není to plemeno vhodné pro nezkušeného chovatele. 

Měl by žít v těsné blízkosti s rodinou, jen tak bude šťastný a bude vytvořen ten správný vztah. Velmi vhodné je, má-li majitel psa možnost ubytování štěněte alespoň do 4 měsíců věku v bytě, mezi ostatními členy rodiny. Neměl by však zůstávat delší dobu doma sám.

Štěňata a mladí psi by ideálně měli mít alespoň jednoho podobně starého vrstevníka, se kterým budou skotačit a množství dobře vychovaných a normálně se chovajících dospělých psů na seznámení. Podotýkám „normálních“, protože je poměrně hodně dospělých psů, kteří nevědí a neumějí se k jiným psům (včetně štěňat) chovat vlídně (často vinou majitelů) a špatné zážitky si štěně pamatuje. 

Tvrdé a rychlé metody výcviku jsou vyloučeny! Nehodí se pro nervózní nebo netrpělivé povahy. Vzhledem k velké pozornosti, jaká se během bonitace věnuje testování povahových vlastností se tato stránka vlčáků za poslední dvě desetiletí dost stabilizovala. Jedinci bázliví, zákeřní, agresivní nebo naopak s příliš flegmatickou povahou se proto vyskytují již poměrně vzácně.

Poměrně hodně jedinců má složenou alespoň jednu všestrannou zkoušku. Je i několik ČSV se složenými zkouškami třetího stupně. Co je vlčákovi zcela cizí je přílišné opakování stejného cviku a v podstatě jakákoliv monotónní činnost. V kombinaci s dlouhým dospíváním tohoto plemene je pak jasné, že výcvik československého vlčáka vyžaduje trpělivost. 

Vysoce ceněné jsou čichové schopnosti vlčáků. Výcvik k jejich využití je však nutné pojmout trochu kreativně, jinak narazíte na nechuť psa vypracovávat jednoduché, nezajímavé a pořád stejné stopy. Proto je zapotřebí poměrně brzy přejít na stopy tvarem i stářím těžší i za předpokladu, že jednoduché rovné stopy nebude vypracovávat přesně ani s chutí. Důležitým aspektem je střídání struktury půdy a místa stopování. Je-li to jen trochu možné, u ČSV se velmi dobře uplatní každodenní stopování na misku s celodenní dávkou krmení. Tedy krmení pouze na konci stopy. Pes tak má obrovskou motivaci a uplatní se zde jeho přírodní přirozené chování. Poslušnost musí být krátká, rychlá = dynamická, ale ne zbrklá, plánovaná a pestrá. Tedy opět je vyloučená jednotvárnost. Jak jinak než na voňavé pamlsky a veselou formou. Psa výcvik musí bavit, proto je na místě hra a spousta odměny. Poměrně kritickými cviky jsou aport, ulehnutí na povel, přivolání a asi největším kamenem úrazu je štěkání na povel. Oni ČSV vůbec málo štěkají, natož plynule, výrazně a ještě na povel. Proto tento cvik je vhodné učit na pamlsek již dvouměsíční štěně a být u toho velmi, velmi veselí. Opravdu je to lze naučit - s notnou dávkou trpělivosti. Jak vidno, poslušnost není žádný med. Ale stojí to zato.

Revíry na makety jsou pro ČSV nezajímavé a těžko se pes motivuje. Nejlépe tedy na pamlsky v misce za každou plentou a po příchodu od plenty opět pamlsek. Pes by měl po vyštěkání figuranta vždy dostat odměnu buď formou zákusu (je-li jich pes již schopen), nebo formou většího množství pamlsků od figuranta. ČSV se za maketu musí těšit!

Obranu je vhodné učit s využitím loveckých instinktů. Tedy nejdříve na „utíkající“ hadr na provázku a v kruhu, mezi ostatními psy. Až když dobře kouše na hadr, poté na kůži, přejdeme na kvalitního peška atd. Jedná se tedy o stejný postup jako u většiny jiných plemen. Celá obrana se musí učit formou hry. Takovou obranu je možné učit ČSV poměrně brzy, tedy po výměně zubů. Začne-li se obranou v úplné dospělosti československého vlčáka, může výcvik trvat poměrně déle a kvalita zákusů i provedení nemusí být tak dobrá.

Přesná metodika na výcvik československého vlčáka však neexistuje. Každý ČSV je individualita. Ale obecně lze říci, že většina se hodí především pro všestranný výcvik nebo výcvik zaměřený na pachové práce. Poměrně dobrých výsledků je schopný dosáhnout i v agility a v nejrůznějších vytrvalostních soutěžích. Někteří jedinci byli úspěšně cvičení i na záchranářské práce, ve kterých uplatnili svůj vynikající čich i vytrvalost. 

Ve vztahu k dětem je dobře socializovaný vlčák poměrně spolehlivý, i když názory na jeho vztah k nim se různí. Někteří chovatelé vyzdvihují jeho kladný vztah k dětem a vysokou míru tolerance i k neohrabaným batolatům, jiní zase nabádají k opatrnosti. Pravdou je, že hůře socializovaní jedinci nebo starší zvířata (se zhoršeným zrakem či sluchem) mohou někdy reagovat ostřeji na nečekaný podnět nebo prudký pohyb ve své blízkosti. Už jen vzhledem k velikosti plemene je vždy na místě určitá opatrnost a především dozor dospělé osoby. 

Na svou velikost jsou vlčáci zdravým plemenem, někteří se dožívají i velmi vysokého věku, jaký je obvyklý spíše u malých plemen. Feny československých vlčáků bývají dobré matky a nebývá problém se zabřeznutím, porodem, ani s odchovem štěňat. Podobně jako feny ze skupiny tzv. primitivních plemen, také vlčandy obvykle hárají pouze jedenkrát ročně. 

V chovu se sledují dysplazie (chybné utváření) kyčelních a loketních kloubů, dále také probíhají testy chovných jedinců s cílem minimalizovat výskyt dědičných onemocnění - degenerativní myelopatie a dwarfismu (více o těchto nemocech píšeme níže). 

Jinak nemá československý vlčák žádné zvláštní predispozice k chorobám. Stejně jako u všech jiných větších plemen, také u něj je vhodné myslet na prevenci torze žaludku - akutní břišní příhody vyžadující rychlý operační zákrok. Základní opatření obnáší rozdělení krmení do více denních dávek a především dodržování dvouhodinového klidového režimu po jídle. Riziko dále klesá při podávání namočených granulí (bobtnají již v misce a ne až v žaludku), vhodné může být i umístění misek do zvýšené pozice. Některé zdroje uvádějí nižší výskyt torzí u psů krmených BARFem (ovšem správně prováděným). 

Povinná vyšetření

Klub chovatelů československého vlčáka ČR požaduje k uchovnění vyšetření na DKK (dysplazie kyčelního kloubu) a DLK (dysplazie loketního kloubu). Vyšetření se provádí zhotovením a zhodnocením RTG snímků a pro účely uchovnění ho musí provést akreditovaný posuzovatel - veterinář, a to nejdříve v 15 měsících věku zvířete. Ke zvážení může být časné vyšetření kyčelních kloubů (tj. u zvířete v růstu), které v případě zjištěné vady markantně rozšiřuje možnosti její léčby a zvyšuje tak šance na plnohodnotný život. Pes po některém z chirurgických zákroků řešících dysplazii kyčelních kloubů však nadále není vhodný do chovu.

Dále jsou povinné genetické testy na degenerativní myelopatii (DM) a dwarfismus (DW). Degenerativní myelopatie je neurodegenerativní onemocnění, projevující se postupným slábnutím nejprve zadních končetin, ataxií, poruchami koordinace pohybů a sérií dalších neurologických příznaků. Onemocnění je progresivní a zpravidla vede do dvou let od prvních příznaků k euthanasii, aby se zabránilo zbytečnému utrpení zvířete. Německé ovčáky, saarloosovy vlčáky a československé vlčáky je vhodné testovat také na hypofyzární dwarfismus. Jde o metabolickou poruchu, spočívající ve snížené hladiny růstového hormonu, tyreotropinu, prolaktinu a gonadotropinů. Ve věku několika měsíců začne být patrný pomalejší růst, postižené zvíře nikdy nedoroste do běžné velikosti. Dalšími příznaky jsou přetrvávání štěněcí srsti a alopecie (lysá místa), hyperpigmentace pokožky a celkově snížená imunita. Vyskytnout se mohou i další interní onemocnění, bývá zkrácená délka života.

Myelopatie i dwarfismus jsou choroby zákeřné v tom, že se dědí autosomálně recesivně, tedy existují klinicky naprosto zdraví přenašeči. Nemocné bývá pouze zvíře, které zdědí vlohy pro DM/dwarfismus od obou svých rodičů. Klub požaduje také zhotovení a uložení profilu DNA daného zvířete. Pro provedení genetických testů není stanoven věkový limit, stav se v průběhu života nemění. 

Doporučená vyšetření

Pro československé vlčáky (i jiná plemena) může být přínosné také vyšetření na maligní hypertermii. Jde o dědičnou farmakogenetickou chorobu kosterního svalstva, která se projevuje závažnou celkovou reakcí po podání narkózy (typicky při operačním zákroku nebo jiném výkonu v celkové anestezii). Jedním z příznaků i život ohrožujícího stavu je právě prudký vzestup tělesné teploty, odtud název, který lze volně přeložit jako „zhoubné přehřátí“. Testování pomůže předcházet přenosu nemoci do další generace. Ačkoliv se nemoc dědí dominantně (neexistují zdraví přenašeči), dokud se pes nesetká se spouštěčem (tj. nejde pod narkózu), nemoc se nijak neprojevuje a pes tak může poruchu předat svým potomkům. Laboratorní test však má význam i u jedinců, kteří nejsou určeni k chovu. Pokud je předem známo, že pes trpí tímto onemocněním a je nutný výkon v celkové anestezii, je možné minimalizovat rizika použitím speciálních anestetik a dalších opatření. 

Péče o zevnějšek československého vlčáka není nijak obtížná ani pracná. Vedle vyčesávání srsti je vhodná občasná kontrola délky drápů, případně jejich zkrácení. Přerůstat může zejména pátý dráp na předních nohou, který se neobrušuje chůzí. V případě zvláště tuhých mrazů je dobré ošetřit tlapky balzámem, zejména u psů bydlících trvale venku. 

Srst vlčáků je hustá, s dobře vyvinutou podsadou. Má dobrou samočistící schopnost, koupel potřebuje pouze minimálně. Psi žijící trvale venku si často vystačí i s přirozenou očistou během plavání v přírodě, rodinní kamarádi bývají přece jen tu a tam koupáni. Mytí šamponem by však nemělo být příliš časté, určitá vrstva kožního mazu prospívá stavu srsti i kůže.

Pozornost také věnujte vyčesávání. Zejména v období línání (sezónní výměny srsti) je nutné důkladně vykartáčovat odumřelou srst. Zanedbané vyčesávání se projevuje v lepším případě nevzhlednými chomáčky staré srsti, které si pes vydrbává nebo otírá o plot či stromy. V horším případě může dojít k zapaření a podráždění kůže.

Vlčák je velmi vytrvalý chodec (vlastně spíš klusák). Ačkoliv se dokáže poněkud přizpůsobit klidnějšímu životnímu tempu, potřebuje dostatek pohybu v přírodě, ideálně dlouhé procházky.
Má-li vhodné vedení, může vlčák slavit úspěchy při všestranném výcviku nebo pachových pracích. Poměrně dobrých výsledků je schopný dosáhnout i v agility a nejrůznějších vytrvalostních soutěžích. Od osmdesátých let existují přímo pro ČSV vytrvalostní soutěže na 100 km, které založil F. Rosík. V devadesátých letech se vítězný čas pohyboval kolem šesti hodin. Stokilometrovou vzdálenost běhají ČSV průměrnou rychlostí 11-13 km/hod. Někteří jedinci byli úspěšně cvičení i na  záchranářské práce. 

Československý vlčák je na svou velikost poměrně skromný strávník, přesto i pro něj platí, že kvalitní výživa je klíčová pro správný růst štěněte a její význam neklesá ani v dospělosti. Zejména u psů ve vysoké fyzické zátěži může být vhodné i nasazení chondroprotektiv – výživových doplňků podporujících kloubní chrupavku. Všeho moc ale škodí, s doplňky stravy proto šetříme. 

Československý vlčák si svou vlčí krví a naturelem přímo „říká“ o krmení BARFem, proti čemuž nelze z principu nic namítat, ovšem je třeba mít na paměti, že domácí příprava krmné dávky, ať syrového BARFu, či vařené „klasiky“, vyžaduje mnohem více práce i znalostí. Sestavení jídelníčku je proto vhodné konzultovat se zkušeným chovatelem. Pokud tedy nemáte čas či chuť zabývat se podrobněji výživovými hodnotami jednotlivých složek potravy a její každodenní pečlivou přípravou, zůstává standardem kvalitní suché krmivo – granule, výrobcem určené pro velká plemena odpovídajícího věku, případně pro psy v zátěži.

Chov československého vlčáka patří ke středně finančně náročným. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace. 

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také při držení více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechny psy, bez ohledu na plemeno a velikost. 

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. Jak bylo zmíněno výše, vlčák je velké plemeno, jeho adekvátní výživa proto něco stojí. 15 kg pytel slušných granulí (nikoliv těch nejlepších) začíná na 850 Kč. Toto množství vydrží dospělému psovi ve střední zátěži zhruba na 6-7 týdnů. K dostání jsou samozřejmě i levnější granule, jejich složení však nelze označit za dlouhodobě vyhovující. Na druhé straně, vyšší cena neznamená automaticky kvalitu, proto věnujte výběru granulí pozornost, prostudujte složení nebo si nechte poradit od zkušeného chovatele nebo u dobrého veterináře. Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality.

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 200 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku. 

Než se rozhodnete právě pro toto plemeno, je nutné znát několik velmi důležitých informací o jeho chování a povaze, které z něj dělají jedinečného a zajímavého psa. Avšak nutně potřebuje jiný přístup než ostatní plemena, především, chcete-li se věnovat výcviku. Každopádně je vhodné neuspěchat výběr štěněte a dobře zvážit, od kterého chovatele štěně koupit. Špatných chovatelů československého vlčáka je naštěstí velmi málo, avšak ne každý věnuje socializaci a předvýchově štěňat dostatečnou péči. 

Dále je velmi důležité požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Rodokmen není jen vstupenka na výstavu či do některých sportovních a pracovních odvětví (jsou zkoušky či soutěže, které lze absolvovat pouze se psem s průkazem původu). 

Zájmem chovatelů i nových majitelů štěňat by mělo být především zdravé štěně, které svou povahou i exteriérem odpovídá standardu plemene. Chovní jedinci procházejí důkladným posouzením exteriéru i povahy a také zdravotními testy. 

Knihy o plemenu

Stěžejní knihou o plemeni stále zůstává dílo samotného otce vlčáků, Ing. Karla Hartla - Československý vlčák. 

Časté dotazy

Co vás zajímá o československém vlčákovi?

Kolik stojí štěně československého vlčáka? 

Štěně s průkazem původu obvykle pořídíte za cenu kolem 18-20 000 Kč. Cena se odvíjí například od výstavních či sportovních předpokladů. Vyšší částku také zaplatíte za fenku, zejména má-li předpoklady být v budoucnu žádanou chovnou fenou.
Rozumně se dá ušetřit například pořízením štěněte s drobnou exteriérovou vadou (třeba nestandardní zbarvení), pokud ovšem nemáte chovatelské a výstavní ambice. I takovéto štěně ale vždy dostává průkaz původu, pouze by vám ho nikdy neuchovnili. Tedy pes či fena PP má, ale už nemůže mít potomky s PP, proto rozhodně není „štěně s PP“ totéž co „štěně po rodičích s PP“. 

Pro koho se vlčák hodí?

Pokud pošilháváte po vlčákovi především proto, že vás láká jeho vlčí exteriér, bude pro vás rozhodně lepší volbou vlkošedě zbarvený německý ovčák, který se rychle učí a především nevyžaduje specifický přístup při výchově a výcviku.  
Československý vlčák se hodí pro aktivního jednotlivce či rodinu, kterým bude vyhovovat jeho povaha a ocení jeho výjimečnost. Vzhledem ke značně individuálním schopnostem jednotlivých vlčáků, co do pracovní a sportovní kynologie, nemusí být plemeno vhodnou volbou pro člověka, pro kterého jsou tyto aktivity zásadní podmínkou spokojeného soužití se psem. 

Kde bude spokojený?

Ideálním prostředím pro vlčáka je dům se zahradou, bude však spokojený i v městském bytě, pokud mu majitel poskytne každý den dostatek pohybu a zaměstnání. 
Je to odolné plemeno, které může být celoročně umístěné venku, samozřejmě s dobrým zázemím (zateplená bouda,  dostatek stínu a závětří). I venkovní pes ale potřebuje dostatek kontaktu s lidmi, jinak strádá či se může stát nervózním nebo agresivním. Zvláště pokud plánujete ubytovat psa venku, bývá vhodné pořídit mu psího kamaráda - nejlépe také vlčáka opačného pohlaví. Pozor však na nechtěné nakrytí, nemáte-li aspoň jedno ze zvířat kastrované. 

Jak se snáší s ostatními zvířaty?

Československý vlčák má poměrně rozvinutý lovecký pud (více než ovčácká plemena), tolerance vůči jiným druhům zvířat proto vyžaduje, aby na ně byl postupně zvykán od co možná nejútlejšího věku. Nejsnáze se naučí snášet větší zvířata (ovce, kozy, koně), naopak nejvíce práce dá naučit ho toleranci k drobným šelmám (kočky, fretky) nebo hlodavcům a králíkům. 

Vlčák a ostatní psi

Vlčák není velký rváč, přesto se především mladí samci mohou tu a tam dostávat do konfliktů s jinými psy, kvůli své snaze o dominantní postavení. Do značné míry pomáhá pečlivá socializace - od útlého mládí by se měl pes seznamovat s jedinci svého druhu, jak je popsáno v odstavci o výchově. 
Chováte-li více psů v jedné domácnosti, vlčák se po krátkém období ujasňování pozic začlení do smečky. 

Jaké aktivity se hodí pro vlčáka?

Pod zkušeným vedením může vlčák slavit úspěchy při všestranném výcviku nebo pachových pracech. Poměrně dobrých výsledků je schopný dosáhnout i v agility a nejrůznějších vytrvalostních soutěžích. Od osmdesátých let existují přímo pro ČSV vytrvalostní soutěže na 100 km, které založil F. Rosík. V devadesátých letech se vítězný čas pohyboval kolem šesti hodin. Stokilometrovou vzdálenost běhají ČSV průměrnou rychlostí 11-13 km/hod. Někteří jedinci byli úspěšně cvičení i na  záchranářské práce. 

Má vlčák pracovní využití?

Vlčák není typickým pracovním plemenem. Tu a tam ho však můžeme spatřit jako záchranáře (zejména při vyhledávání osob), případně jako pomocníka při ostraze objektů. 

Jak sehnat štěně?

Nemáte-li předem vyhlédnutou či od někoho doporučenou konkrétní chovatelskou stanici, můžete se podívat na stránky příslušného chovatelského klubu, případně projít sociální sítě, konkrétně skupiny zaměřené na československé vlčáky. 
Hodit se vám může i náš seznam chovatelských stanic a samozřejmě inzerce.  

Proč chtít psa  s PP?

- Máte maximální jistotu, že váš vlčák  bude mít exteriér i povahové rysy typické pro příslušníky tohoto plemene. I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ štěně, riziko je neporovnatelně menší než při pořízení psa bez dokladů o původu.
- Chovatel čistokrevných psů musí být registrován chovatelským klubem, jsou dohledatelné jeho předchozí odchovy, případně zkušenosti majitelů štěňat z jeho chovu.  Chovní jedinci navíc musejí být tzv. uchovněni, tedy projít posouzením exteriéru, zdravotními testy i zkouškou povahy. Pouze potomek uchovněných rodičů získává průkaz původu. Dostává ho vždy, i kdyby byl sebevíc „nepovedený“. Tato štěňata s exteriérovou vadou, avšak stále s PP,  lze koupit za nižší cenu a mohou být výbornými společníky či sportovci.  K výběru vhodných jedinců do chovu slouží právě proces uchovnění, tedy štěně s PP a štěně po rodičích s PP není totéž! To že oba rodiče mají PP ještě neznamená, že jsou zdravými typickými představiteli plemene. 

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Už když pročítáte inzerci štěňat, lze si všimnout několika varovných signálů, že s chovem nemusí být všechno zcela v pořádku. Například:
 - inzerát uvádí "s PP", ale nejmenuje chovatelskou stanici (PP tak může být od nějakého více či méně pofidérního klubu a jde v podstatě jen o cár papíru).
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho nestandardním exteriérem. Každé štěně po uchovněných rodičích dostává PP,  i kdyby jich bylo ve vrhu dvacet a bylo jakkoliv nestandardní.
- Většina chovatelů uvítá, když se za fenou se štěňaty přijedete předem nezávazně podívat a podá vám veškeré informace. Také nemá problém představit vám své psy či nechat vás nahlédnout do průkazu původu a dalších dokumentů.
Chovatel, který neumožní návštěvu feny a štěňat a neukáže vám, kde zvířata žila má patrně co skrývat. 
- Máte-li jakékoliv pochybnosti, obracejte se na příslušný chovatelský klub.

Vhodné jméno pro vlčáka?

Psí jméno by nemělo být příliš dlouhé, maximálně 3 slabiky.  Ideální jméno je také zvučné a jasné, nemělo by také připomínat některý z povelů (Sedni x Sendy). 
Pes s průkazem původu přichází k novému majiteli již s oficiálním jménem zapsaným v průkazu původu. Samozřejmě na něj nemusíte tímto jménem volat, můžete používat jakékoliv jméno, které se vám líbí.  Někteří chovatelé navíc při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém. Musí být ale dodrženo počáteční písmeno dle pořadí vrhu (vrh A, vrh B atd.). 

Potřeby pro vlčáka

Vlčák nepotřebuje žádné speciální doplňky a vychytávky. Pokud se psem jezdíte autem, myslete na jeho i vaši bezpečnost. Optimální je umístění psa v kufru auta, nejlépe odděleného od prostoru pro lidskou posádku pevnou mříží. V kufru může být pes volně nebo v přepravní schránce. Kufr auta i případný přepravní box musí být dostatečně prostorný a dostatečně větraný. 
Pokud chcete vozit psa v kabině auta, nezapomeňte na vhodný postroj. U takto velkého plemene opravdu dbejte, aby měl patřičný atest (tj. aby psa v případě nárazu skutečně udržel). Speciální postroj do auta se připevňuje buď přímo do klipsu pro bezpečnostní pás, nebo s pomocí bezpečnostního pásu. 
Na některých veřejných místech se neobejdete bez náhubku. Ten by měl být dostatečně prostorný, aby v něm pes mohl zívat, dýchat s otevřenou tlamou a olizovat si pysky. Ideálním materiálem je pevný plast, špatné nejsou ani tradiční kovové košíky. Lehké kožené nebo nylonové náhubky se hodí, používáte-li košík pouze výjimečně nebo ho potřebujete složit do kapsy. Stále však musí jít o náhubek typu košík, tedy platí výše uvedené (musí umožňovat otevření tlamy). 
Pozor, tzv. fixační náhubky, založené na sevření tlamy psa a znemožnění jejího otevření, se absolutně nehodí pro využití místo košíku,  jejich smyslem není nahradit klasický náhubek, ačkoliv je někteří lidé takto používají. Byly vytvořeny pro opravdu krátkodobou fixaci zvířete, typicky při veterinárním ošetření či odchytu. Jejich použití v letních měsících může psa ohrozit na životě. Pes se nepotí, jeho jedinou šancí na ochlazení tak zůstává funění s vyplazeným jazykem. Pokud mu tuto možnost seberete, může se velmi rychle přehřát, což může skončit i kolapsem. Jistě, deset minut v tramvaji nejspíš přežije, ale dobře se cítit rozhodně nebude. 

Zajímavosti 

Po rozpadu Československa převzala nad československým vlčákem patronát Slovenská republika. 

Vlčák není ovčák

Československý vlčák si je velmi podobný s méně známým saarloosovým vlčákem. Rozdíl je v utváření hlavy, nasazení a velikosti uší, nasazení a délce ocasu, a hlavně v povaze a chování. Saarlosův vlčák může navíc mít světle hnědou či nazrzlou barvu srsti a játrově zbarvenou nosní houbu.
Méně zkušený pejskař si vlčáka může splést s vlkošedě zbarveným německým ovčákem, kterému se ostatně lidově říká také „vlčák“, což je pro mnoho lidí stále matoucí.