Grónský pes

O plemenu

Grónský pes se řadí mezi severské polární špice. Jeho vzhled odpovídá drsným podmínkám a náročnému životu, jaký vedli jeho předchůdci. Je to mohutný, silný pes s mírně obdélníkovým tělesným rámcem (feny bývají delší než psi), širokou hlavou a velmi hustou srstí. Nepostrádá ani typický znak původních špicovitých plemen - na záď stočený, bohatě osrstěný ocas.

Historie

Grónský pes je původní, starobylé plemeno. Jeho nejstarší kořeny sahají patrně do Asie, na východní Sibiř, odkud se však již před mnoha staletími dostal do Grónska. Zde se stal nepostradatelným pomocníkem Inuitů (Eskymáků), nejen při dopravě nákladů, ale také při lovu zvěře.

Drsné podmínky, kdy o přežití člověka často rozhodovaly kvality jeho psa, si vyžádalo velmi tvrdou selekci pracovních psů - agresivní a nezvladatelní psi byli často utráceni. Nelítostné severské klima se zase postaralo o to, že přežili a rozmnožili se pouze ti nejhouževnatější a nejodolnější jedinci. 

Izolovaná ostrovní populace zase vedla k brzkému typovému ustálení a zachování původních vlastností, až do 18. století, kdy Grónskou kolonizovali Dánové. 

Následující 19. století pak bylo zlatým věkem polárních výprav, kdy do severských zemí proudili desítky badatelů a dobrodruhů se svými psy. Různé rasy severských tažných plemen se v té době ještě příliš nerozlišovali, chovatelé se soustředili spíše na fyzickou zdatnost a povahu. 

Moderní čistokrevný chov grónských psů začal až ve století 20., do ČR (resp. ČSSR) se plemeno dostalo až těsně před Sametovou revolucí. 

Povaha

Povaha grónského psa vyplývá z jeho původního určení. Jak již bylo zmíněno v historii, chovatelská selekce proti agresivním či nezvladatelným psům byla u Inuitů velmi tvrdá, proto se grónský pes nehodí k hlídání objektů, ani ke služebnímu výcviku. Vyznačuje se přátelským přístupem ke všem lidem bez rozdílu. 

Protože byl používán i k lovu, může mít tendenci k pronásledování zvěře a není vhodný k soužití se zvířaty jiného druhu. Oproti tomu většinou výborně vychází se psy, nejlépe se cítí v páru či smečce. 

Nevadí mu celoroční ubytování venku za předpokladu, že má dostatečný kontakt s majitelem a především dostatek pohybu a zaměstnání.

Výcvik

Jako většina přírodních plemen, také grónský pes je velmi samostatný, nezávislý a obtížně cvičitelný. Rozhodně se nehodí pro začínající chovatele, který nemá dostatek zkušeností k pochopení jeho povahy. Rozčarováni mohou být i lidé, kteří byli zvyklí třeba na psy ovčáckého typu, kteří jsou učenliví a spolupracující. 

Grónský pes má velké nároky na pohyb a práci, vedle užití v tahu (mushing) se hodí také k bikejöringu či skijöringu, uplatnit se může i v pullingu (tahání břemen, rozhoduje hmotnost přesunutá v časovém limitu o určený úsek). 

Krmení

Na svou velikost je grónský pes vcelku nenáročný strávník, to však neznamená, že je vhodné jeho stravu podceňovat, či na ní nadměrně šetřit. 

Jakožto pracovní pes potřebuje kvalitní stravu, tedy buď kvalitní granule nebo domácí stravu (ideálně BARF). Pozor na překrmování - grónský pes byl po generace zvyklý vyžít z mála, proto při nadbytečném přísunu živin snadno přibývá na váze. 

Osrstění grónského psa působí jako výborný štít proti rozmarům drsného severského podnebí. Husté, rovné pesíky hrubší struktury prorůstají měkkou, velmi bohatou podsadou. Nežádoucí je jakékoliv zvlnění nebo dokonce kadeřavost. 

Na hlavě a nohách je srst poměrně krátká, naopak nejdelší chlupy se nacházejí na spodní straně ocasu a zadní straně stehen. Standard připouští všechny přirozené barvy i jejich kombinace (znaky, sedlo, plášť, žíhání, pálení…), nepřípustné je pouze zbarvení merle a albinismus. 

Je-li srst ponechána bez jakékoliv péče, zbavuje se pes svědivých chomáčků odumřelé srsti drbáním či otíráním o stromy a keře. Toto řešení však nelze považovat za optimální, proto nezapomínejte aspoň jednou týdně psa důkladně vykartáčovat, nejlépe kovovým kartáčem, který dosáhne i do spodních vrstev. 

Zdraví / nemoci

Grónský pes se obvykle těší pevnému zdraví, dokonce i riziko dysplazie kyčelního kloubu je u těchto psů poměrně nízké. Doporučit lze testování na geneticky vázanou chorobu zvanou maligní hypertermie - nebezpečné reakce na podání anestetik, projevující se horečkou, nárůstem koncentrace oxidu uhličitého v krvi a tachykardií až selháním srdce.