Navzdory chrtovitému vzhledu patří podenco mezi tzv. primitivní plemena. Mírně se podobá známějšímu faraonskému psovi - je to poměrně velký pes štíhlé postavy, s hlubokým hrudníkem a dlouhou, jemně modelovanou hlavou se vztyčenýma ušima. Oči jsou malé, jantarově zbarvené a uložené mírně šikmo.
Tělesný rámec je pouze mírně obdélníkový, s dlouhým a pružným hřbetem s dobře naznačeným kohoutkem. Ocas je dlouhý a nízko nasazený, celkový výraz může působit rezervovaně až trochu plaše.
Historie podenců sahá až hluboko do starověku, podobné lovecké psy najdeme na výjevech v palácích a hrobkách staroegyptských vládců a šlechticů. Na Baleáry (tvořené ostrovy Mallorka, Ibiza, Menorka a Formentera) přišli nejspíše s fénickými či římskými obchodníky a kolonizátory a rychle zde zdomácněli.
Exteriérová i povahová podobnost s podencem kanárským, portugalským nebo s faraonským či sicilským chrtem svědčí o jejich společných afrických předcích. Podíváme-li se na mapu, můžeme spatřit poměrně ucelenou oblast okolo severozápadní Afriky.
Původním úkolem ibizského podenca byl lov. Podobně jako chrti, také podenco se při své práci řídí především zrakem, proto se výborně osvědčil v otevřené krajině. Kořist, nejčastěji zajíce nebo jelena, loví obvykle ve smečce - vyhledají, uštvou, obklíčí ba dokonce jí i sami usmrtí, takže lovec podency v podstatě spíše provází a usměrňuje.
Vedle Baleárských ostrovů se podencové vyskytují především v Katalánsku, Roussillonu, Provenci a v okolí Valencie. Jinak jde o vzácné a ne příliš rozšířené plemeno.
Podenco patří mezi inteligentní a bystrá plemena, rád si hraje a do vysokého věku si uchovává energii a radost z pohybu.
Jako většina primitivních plemen, také podenco je velmi nezávislý, rád se samostatně rozhoduje a mívá vlastní (a tvrdou) hlavu. Příliš neštěká, přesto je vynikajícím hlídačem, vědomým si své síly - z výše zmíněných podenců a příbuzných plemen je největší.
Ke své rodině se chová přítulně a věrně lpí na svém člověku, přesto je mu cizí absolutní podřízenost a automatická poslušnost.
Velké rozdíly co do povahy jsou mezi pohlavími - feny jsou významně jemnějšího naturelu, ovladatelnější a méně konfliktní. Ostatně lovecké smečky se zpravidla skládaly výlučně z fen, případně z jednoho psa a fen, protože psi by spolu namísto spolupráce soupeřili.
Podenco se hodí pro zkušeného chovatele, který si dokáže nenásilnou formou získat respekt a má přirozenou autoritu. Zaskočeni mohou být i zkušenější kynologové, zvyklí na ovladatelnost a cvičitelnost ovčáků, setrů, ohařů atd.
Ačkoliv je podenco inteligentní, řídí se vlastní hlavou a obtížně se motivuje. Psi navíc bývají dominantní, s ostatními samci se zpravidla nesnesou.
Jak již bylo zmíněno, feny jsou o poznání snáze ovladatelné a snášenlivé. Podenco není vhodným psem pro pokročilý výcvik, avšak dobře se hodí pro sporty jako jsou coursing nebo canicross.
Ibizský chrt není náročný strávník, postačí mu slušný standard - buď kvalitní granule (pozor na nápadně levné značky, raději než na reklamu dejte na radu zkušených chovatelů nebo veterináře), nebo doma připravovaná strava založená na čistém mase s přílohou (zelenina, rýže, ale i ovoce, bylinky, omezeně mléčné výrobky). V případě „domácí kuchyně“ však důkladně zvažte, zda vaše znalosti výživových potřeb psa jsou dostatečné k tomu, abyste mu dokázali zajistit každodenní vyváženou porci jídla.
Srst podenca je nejčastěji hladká, vyskytují se však i hrubosrsté a dlouhosrsté varianty, i když o poznání řidčeji.
Přednost se dává červenobílé, čistě červené nebo bílé barvě, avšak u hrubo či dlouhosrstých psů standard připouští i béžové zbarvení.
Péče o podenca nepatří k náročným, hrubá a dlouhá srst potřebuje častější vyčesávání, hladká zase neposkytuje dostatečnou izolaci před chladem, na což je třeba myslet zvláště při tuhé zimě.
Jako většina původních plemen, také podencové se obvykle těší dobrému zdraví. Zaznamenáno bylo mírně zvýšené riziko alergií, zejména na potraviny, kosmetiku a antiparazitika, obvykle s kožními (svědění, vyrážka) či zažívacími (průjem) projevy.