Ibizský podenco

O plemenu

Navzdory chrtovitému vzhledu patří podenco mezi tzv. primitivní plemena. Mírně se podobá známějšímu faraonskému psovi - je to poměrně velký pes štíhlé postavy, s hlubokým hrudníkem a dlouhou, jemně modelovanou hlavou se vztyčenýma ušima. Oči jsou malé, jantarově zbarvené a uložené mírně šikmo. 

Tělesný rámec je pouze mírně obdélníkový, s dlouhým a pružným hřbetem s dobře naznačeným kohoutkem. Ocas je dlouhý a nízko nasazený, celkový výraz může působit rezervovaně až trochu plaše.

Historie

Historie podenců sahá až hluboko do starověku, podobné lovecké psy najdeme na výjevech v palácích a hrobkách staroegyptských vládců a šlechticů. Na Baleáry (tvořené ostrovy Mallorka, Ibiza, Menorka a Formentera) přišli nejspíše s fénickými či římskými obchodníky a kolonizátory a rychle zde zdomácněli. 

Exteriérová i povahová podobnost s podencem kanárským, portugalským nebo s faraonským či sicilským chrtem svědčí o jejich společných afrických předcích. Podíváme-li se na mapu, můžeme spatřit poměrně ucelenou oblast okolo severozápadní Afriky.

Původním úkolem ibizského podenca byl lov. Podobně jako chrti, také podenco se při své práci řídí především zrakem, proto se výborně osvědčil v otevřené krajině. Kořist, nejčastěji zajíce nebo jelena, loví obvykle ve smečce - vyhledají, uštvou, obklíčí ba dokonce jí i sami usmrtí, takže lovec podency v podstatě spíše provází a usměrňuje.

Vedle Baleárských ostrovů se podencové vyskytují především v Katalánsku, Roussillonu, Provenci a v okolí Valencie. Jinak jde o vzácné a ne příliš rozšířené plemeno. 

Povaha

Podenco patří mezi inteligentní a bystrá plemena, rád si hraje a do vysokého věku si uchovává energii a radost z pohybu.

Jako většina primitivních plemen, také podenco je velmi nezávislý, rád se samostatně rozhoduje a mívá vlastní (a tvrdou) hlavu. Příliš neštěká, přesto je vynikajícím hlídačem, vědomým si své síly - z výše zmíněných podenců a příbuzných plemen je největší. 

Ke své rodině se chová přítulně a věrně lpí na svém člověku, přesto je mu cizí absolutní podřízenost a automatická poslušnost. 

Velké rozdíly co do povahy jsou mezi pohlavími - feny jsou významně jemnějšího naturelu, ovladatelnější a méně konfliktní. Ostatně lovecké smečky se zpravidla skládaly výlučně z fen, případně z jednoho psa a fen, protože psi by spolu namísto spolupráce soupeřili. 

Výcvik

Podenco se hodí pro zkušeného chovatele, který si dokáže nenásilnou formou získat respekt a má přirozenou autoritu. Zaskočeni mohou být i zkušenější kynologové, zvyklí na ovladatelnost a cvičitelnost ovčáků, setrů, ohařů atd.

Ačkoliv je podenco inteligentní, řídí se vlastní hlavou a obtížně se motivuje. Psi navíc bývají dominantní, s ostatními samci se zpravidla nesnesou. 

Jak již bylo zmíněno, feny jsou o poznání snáze ovladatelné a snášenlivé. Podenco není vhodným psem pro pokročilý výcvik, avšak dobře se hodí pro sporty jako jsou coursing nebo canicross. 

Krmení

Ibizský chrt není náročný strávník, postačí mu slušný standard - buď kvalitní granule (pozor na nápadně levné značky, raději než na reklamu dejte na radu zkušených chovatelů nebo veterináře), nebo doma připravovaná strava založená na čistém mase s přílohou (zelenina, rýže, ale i ovoce, bylinky, omezeně mléčné výrobky). V případě „domácí kuchyně“ však důkladně zvažte, zda vaše znalosti výživových potřeb psa jsou dostatečné k tomu, abyste mu dokázali zajistit každodenní vyváženou porci jídla. 

Srst podenca je nejčastěji hladká, vyskytují se však i hrubosrsté a dlouhosrsté varianty, i když o poznání řidčeji. 

Přednost se dává červenobílé, čistě červené nebo bílé barvě, avšak u hrubo či dlouhosrstých psů standard připouští i béžové zbarvení. 

Péče o podenca nepatří k náročným, hrubá a dlouhá srst potřebuje častější vyčesávání, hladká zase neposkytuje dostatečnou izolaci před chladem, na což je třeba myslet zvláště při tuhé zimě. 

Zdraví / nemoci

Jako většina původních plemen, také podencové se obvykle těší dobrému zdraví. Zaznamenáno bylo mírně zvýšené riziko alergií, zejména na potraviny, kosmetiku a antiparazitika, obvykle s kožními (svědění, vyrážka) či zažívacími (průjem) projevy.